Duben 2008

Incident ve Venlo

Karel A. Pokorný

V letech 1938-39 dostala Evropa novou podobu. Československo bylo napřed zmenšeno o Sudety podle mnichovské dohody a pak se změnilo v protektorát. Slovensko se stalo samostatným státem, Rakousko bylo po anšlusu začleněno do Německé říše a Polsko, které bylo 1. září 1939 přepadeno Německem a 17. září z druhé strany Sovětským svazem, přestalo de facto existovat Tyto dvě diktatury si poražené Polsko hbitě rozdělily - na základě smlouvy o neútočení, zvaného pakt Ribbentrop-Molotov z 23. 8. 1939.

Kromě těchto velkých událostí, to byly i různé menší, které ovlivnily situaci. Podrobnosti o případu, později označeném jako Venlo incident, nebyly nikdy zcela odhaleny, přestože se o této příhodě ze samého počátku války hovořilo i v norimberském procesu. Žádný jiný případ špionážního dobrodružství v té době nebyl tak mistrně připraven jako tento.

V Nizozemí tehdy pracovali jako úředníci anglické mise Passport Control Office, major R. H. Stevens a kapitán Sigismund Payne Best. Oficiálně kontrolovali cestující do Anglie. Tato mise byla pozůstatek z I. světové války. V podstatě bylo jejich úkolem shromažďovat informace o situaci v Německu. Oba důstojníci byli pracovníky Secret Inteligence Service a pilně sbírali informace o vývoji vnitřní situace v Německu, jak se domnívali, za pomoci odpůrců Hitlerova režimu. Nevěděli, že ti, kteří je informují, jsou na ně nasazení pracovníci německého Abwehru pod vedením Waltera Schellenberga. Celou tuto špionážní hru organizoval SS-Gruppenführer Alfred Naujocks na přímý rozkaz Reinharda Heydricha. Tento důležitý muž také zajišťoval a řídil fingované přepadení německého vysilače v Glivici, které bylo vlastně důvodem k přepadení Polska Němci, a v němž hrál hlavní roli zase Naujocks. Později byl Alfred Naujocks iniciátorem založení penězokazecké dílny v koncentračním táboře Sachsenhausen. O celé této napínavé historii podává zprávu rakousko-německý film Die Fälscher, který obdržel letos v Hollywoodu oskara jako nejlepší cizojazyčný film).

Nebyli to jenom ti jmenovaní dva angličtí zpravodajci, ale i náčelník britské zpravodajské služby MI6, Claude Dansey, kteří uvěřili údajným odpůrcům Hitlera a zprávám, které jimi byly dodávány. Zvláště důvěryhodně působil jistý Dr. Franz (příslušník Sicherheitsdienstu), který se vydával za katolického uprchlíka a údajně udržoval časté styky ještě s jinými důležitými odpůrci Hitlera a nacistického režimu vůbec. Premiér Neville Chamberlain a ministr zahraničních věcí Lord Halifax byli těmito zprávami tehdy nadšeni, podporovaly jejich názor, že válku bude možno ukončit během několika měsíců, protože Hitler bude svými protivníky ve vedení Wehrmachtu svržen. Vůbec je nenapadlo, že by se takové údaje, jako například ty od Dr. Franze měly nějak ověřit. Bylo totiž dost snadné zjistit, že Dr. Franz byl obyčejný zloděj, který jako manažer distribučního střediska pohonných hmot zpronevěřil 350.000 RM, a byl v Německu hledaný zatykačem. Před zatčením se uchýlil do Švýcarska a poté do Paříže. Zde byl kontaktován německou zpravodajskou službou vedenou Heydrichem a místo zatčení pověřen navázáním styků s Payne Bestem, což se mu přes jiné údajné uprchlíky před nacisty podařilo. Byl dokonce pozván i do Londýna. Pracovníci anglické tajné služby byli po rozhovoru s ním přesvědčeni, že se jim podařilo získat skvělého informátora, zvláště když se chlubil mimo jiné také tím, že má velice dobré styky s majorem německé Luftwaffe Solmsem, který patří k velké odbojové skupině, připravující svržení Adolfa Hitlera. Bohužel, nikdo z nich netušil, že Solms, neúspěšný operní zpěvák, vlastním jménem Johannes Traviglio, je ve skutečnosti nacistický agent.

Payne Best dostal za úkol vstoupit do styku se Solmsem a zjistit možnosti další spolupráce. Došlo k první schůzce v hotelu Wilhelmina ve Venlo, kde Solms vystupoval velice sebevědomě a ujišťoval Besta o existenci velkého spiknutí vysokých německých důstojníků proti Hitlerovi. Ujistil ho také, že jeho nejvyšší nadřízený se s ním v nejbližší době setká osobně. Major Stevens nikdy o pravdivosti těchto informací nepochyboval, a varování svého přítele, námořního důstojníka a vojenského attaché v Den Haagu, námořního kapitána B. B. Scholfieda, považoval, bohužel, za přehnanou opatrnost.

10. října 1939 se konala první schůzka v malé vesnici Dinxperlo, na hranici s Německem. Oba britští důstojníci byli povinni tuto schůzku hlásit nizozemské zpravodajské službě, která jim jako bezpečnostního průvodce určila poručíka Dirka Klopa. Ten vystupoval jako anglický kapitán Coppens, protože neutrální Nizozemsko se nesmělo akce nijak zúčastnit. Mezitím bylo Německo už ve válečném stavu s Anglií a Francií, které mu vyhlásily válku jako odvetu za přepadení Polska. Na této schůzi bylo dohodnuto další setkání, na které se dostavil Walter Schellenberg, německou stranou pověřený vedením této operace. Anglickým důstojníkům se představil jako major Schemmel a tázal se Paynea Besta, zda by byla Anglie ochotna na znamení dobré vůle uzavřít mír.

Payne Best mu sdělil, že je o tom možno uvažovat za následujících podmínek: okamžité sesazení Hitlera a jeho nejbližších spolupracovníků, co nejrychlejší uzavření míru se západními mocnostmi, vrácení samostatnosti Rakousku, Československu a Polsku, skončení s autarkií, o kterou se Německo snažilo od roku 1933, zrušení centrálně řízené ekonomiky, státního kapitalismu, který jako jediný měl právo na poskytování všech prostředků, zboží a služeb, takže mechanismy svobodného trhu byly zcela potlačeny. Zajímavou podmínkou bylo oboustranné uznání skutečnosti, že pro početné německé obyvatelstvo musí být získán nový prostor a to i za cenu vrácení kolonií.

Dále bylo dohodnuto, že anglická strana dá německým agentům co nejdříve k dispozici vysílačku, a dokonce už dostali i heslo: ON 4. Němečtí důstojníci projevili snahu se setkávat častěji, ale raději na jiném místě, kde by byly přijatelnější podmínky. Nakonec byl vybrán hraniční přechod u Venla. Poručík Klop o tom informoval pohraniční stráž s upozorněním, že nemají v žádném případě kontrolovat a nijak viditelně vystupovat. Setkání se měla odehrávat v Café Backus, které bylo mezi hraničními závorami, v tak zvané „zemi nikoho“, což německé straně velmi vyhovovalo.

První setkání se uskutečnilo v pozdních večerních hodinách 8. listopadu 1939. Měl se ho zúčastnit dokonce i německý generál, jeden z účastníků komplotu proti Hitlerovi. Ten se ale nechal zastoupit majorem Schemmelem (Schellenbergem), který generála omluvil a jeho jménem slíbil, že příští den určitě přijde.

Shodou okolností byl 8. 11. 1939 v mnichovském Bürgerbräukelleru proveden Georgem Elserem další nepodařený atentát na Hitlera.V tento den se totiž již tradičně pořádalo každoročně shromáždění na památku na též nepovedený atentát na Hitlera v roce 1923. Zcela náhodou ale Hitler toho listopadového večera odešel dříve a tak se zachránil. Opět ho zachránila Prozřetelnost, jak s oblibou prohlašoval. Výbuchem, atentátníkem způsobeným, bylo zabito sedm lidí a 60 zraněno.

Samozřejmě, že tuto skutečnost němečtí důstojníci využili k tomu, aby přesvědčili anglickou stranu o tom, že je v Německu silný protinacistický odboj. Proto se dohodli na další schůzce, následujícího dne na stejném místě.

Ve čtvrtek 9. listopadu 1939 tedy seděl Schellenberg na terase Café Backus a usrkával brandy. Na německé straně, těsně u hraniční čáry, vzdálené od zmíněné restaurace pět metrů, stálo německé nákladní auto, jehož ložný prostor byl zakryt plachtou. Angličané spolu s poručíkem Klopem přijeli, vystoupili z auta a blížili se k Schellenbergovi. Stačili se ještě přátelsky pozdravit, když v tom se z německé strany hranice ohromnou rychlostí přiřítilo nákladní auto, sledované osobní limuzínou. Z nákladního vozu vyskákali agenti Sicherheitsdienstu pod velením Alfreda Naujocka a divokou střelbou okamžitě šokovali překvapené přítomné. Jedině poručík Klop se zachoval jako pravý voják, vytáhl pistoli a začal střílet také. Zároveň držel v šachu Schellenberga. Ale převaha byla veliká a Klop byl zasažen několika střelami. Němečtí civilisté spoutali oba anglické důstojníky, těžce zraněného Klopa a nizozemského řidiče Lemmense hodili do auta, nizozemské auto připojili za nákladní auto a bleskovou rychlostí zmizeli na německém území.

Klop podlehl svým zraněním v nemocnici v Düsseldorfu. Lemmens byl propuštěn v roce 1940 po tom, co se zjistilo, že byl skutečně jen šofér a o celé akci neměl ponětí. Angličtí agenti byli nepřetržitě vyslýcháni, a o jejich výsleších byl Hitler denně informován. Oba skončili v koncentračním táboře v Dachau, podařilo se jim přežít a v roce 1945 byli osvobozeni spojeneckými vojsky.

Hitler použil této akce k rozsáhlé propagandě, tvrdil, že za atentátem v Bürgerbräukelleru byli právě ti dva angličtí zpravodajci. Později také odůvodnil přepadení Nizozemí v roce 1940 tím, že v Nizozemí pracovali Angličané pro svoji zpravodajskou službu s vědomím a za pomoci holandské strany.

Tato událost bohužel také vedla k odhalení dalších anglických agentů v Německu a k jejich zatčení. Šéf nizozemské tajné služby Johan W. van Oorschot byl donucen odstoupit. Anglická zpravodajská služba se v tomto případě bohužel ukázala jako velice amatérská a neschopná. Proto také byla později velice opatrná v budování nových informačních sítí ve střední Evropě.

Ještě malý dodatek. Alfred Naujock, narozený roku 1911v Kielu, nazývaný též „der Man, der den Zweiten Weltkrieg auslöste“ (muž, který vyvolal druhou světovou válku) se vzdal Američanům 19. 10. 1944. Ochotně jim podrobně popsal všechny své zpravodajské činy a akce. Později se mu podařilo z amerického zajetí utéci a zmizet v chaosu poválečného Německa. Spolu s Otto Skorzenym také prý založili organizaci ODESSA, Organisacion der ehemaligen SS-Angehörigen , která po dlouhá léta umožňovala vysokým funkcionářům SS útěky do Jižní Ameriky i jinam. Existence této organizace nebyla ale nikdy stoprocentně prokázána. Skutečností je, že Naujocks vlastně už nikdy nebyl dopaden a až do roku 1960 nikdy nestál před soudem. Ještě než vůbec mohlo dojít k procesu s ním, zemřel v Hamburku, 4. dubna 1960.

Prameny:

go2war2. nld

Steenbeek W. Rotterdam de Duitse inval in Nederland

Dr. L.de Jong : Het koningrijk der Nederlanden in Tweede Wereldoorlog

Amersfoort H. En P.H. Kamphuis: Mei 1940 De strijd opNederlands grondgebied