Duben 2008

Evropa se nesmí vyhýbat boji.

Gregor Peter Smitz, Gabor Steingart

Čtyřiaosmdesátiletý Henry Kissinger, bývalý ministr zahraničí USA, veřejně podpořil v boji o prezidentský úřad republikána Johna McCaina. Přinášíme podstatnou část jeho rozhovoru pro časopis Der Spiegel, v němž mluvil mimo jiné o vlažném postoji evropských států k boji proti islámskému terorismu i o tom, zda by měly proběhnout přímé rozhovory s Teheránem.

Pane doktore Kissingere, v boji o Bílý dům jste podpořil senátora Johna McCaina. Ten však prohlásil, že američtí vojáci by za jeho vlády zůstali v Iráku klidně dalších sto let. Opravdu si myslíte, že se McCain na prezidenta hodí?

Přátelím se s Johnem už 30 let. Chovám k němu velkou důvěru. McCain se snažil rozlišit mezi americkými vojenskými silami v zemi, v níž byly zataženy do občanské války, a vojenskými silami, které jsou součástí koalice uznávané obyvateli, jako například v Německu po druhé světové válce. Netvrdil, že bychom měli zůstat v Iráku na bojové misi. Snažil se poukázat na pravý opak.

Demokraté slíbili rychlé stažení. Je to realistické?

Jde o to, zda se americké jednotky stáhnou v rámci politické dohody, či zda je vláda stáhne proto, že Amerika bude vyčerpaná válkou. V druhém případě by důsledky amerického stažení byly katastrofální.

Myslíte, že by došlo k dalšímu výbuchu násilí?

Je vysoce pravděpodobné, že bychom pak měli co do činění s dalšími vražednými zónami jako v Kambodži. Rychlé stažení by v tomto regionu demonstrovalo bezmoc Západu. Hamas, Hizballáh a Al-Kajda by posílily a výrazně by se umenšil vliv západních velmocí. Ten virus by měl ohromné důsledky pro všechny země s početným muslimským obyvatelstvem: Indii, Indonésii a velkou část Evropy.

Mnozí Evropané to tak nevidí.

Někteří Evropané nechtějí vidět, že tohle není jen americký problém. Takový výsledek by měl přinejmenším stejně vážný dopad na Evropu jako na Američany.

Čemu Evropa nerozumí? Což nevidí „válku proti teroru“ jako společnou hrozbu Západu?

Nelíbí se mi termín „válka proti teroru“, protože teror je metoda, ne politické hnutí. Jsme ve válce s radikálním islámem, který se v islámském světě snaží svrhnout vládu umírněných a který zásadně ohrožuje sekulární struktury západních společností. A k tomu všemu dochází v obtížném období evropských dějin.

Proč obtížném?

Významné události evropských dějin utvářely národní státy, které se vyvíjely několik set let. Evropané nikdy nepochybovali, že stát je oprávněn požadovat po občanech oběti a že občané mají povinnost tyto oběti přinést. Dnes se v Evropě od struktury národního státu do velké míry upustilo. A přímo úměrně klesla schopnost vlád žádat oběti.

Před třiceti lety jste žádal o jedno číslo, na něž by se dalo volat Evropě.

A to se také stalo. Problém však zní nyní takto: národní státy předaly Evropské unii nejen část své suverenity, ale i část své vize pro budoucnost. Jejich budoucnost je nyní svázaná s Evropskou unií a EU ještě nedosáhla vize a loajality srovnatelné s národním státem. Takže mezi minulostí Evropy a její budoucností zeje vakuum.

Co očekáváte od evropských vůdců? Měla by německá kancléřka Angela Merkelová přitlačit a požádat Němce, aby přinesli oběti v boji proti terorismu?

Myslím, že Angela Merkelová musí tak jako jakýkoli jiný vůdce myslet na znovuzvolení. Velice si jí vážím. Nevím ale, kolik Evropanů by popřelo, že vítězství radikálního islámu v Bagdádu, Bejrútu nebo v Saúdské Arábii by mělo pro Západ nedozírné následky. Nejsou ovšem ochotni něčemu takovému zabránit silou. Znepokojuje mě, že některé státy NATO posílají jednotky primárně pro nebojové mise. To dlouhodobě nemůže být zdravé.

Není ale evropský odpor vůči většímu vojenskému angažmá v Afghánistánu a Iráku rovněž důsledkem hluboké nedůvěry k americké moci?

Příští rok touto dobou začne úřadovat nová administrativa. Pak zjistíme, nakolik byla Bushova administrativa příčinou anebo alibi pro spory mezi Evropou a Amerikou. V současné době se mnozí Evropané schovávají za nepopularitu prezidenta Bushe. A tato administrativa udělala v začátcích několik chyb.

Co pokládáte za její největší chyby?

Neměli jsme vtrhnout do Iráku s nedostatečnými jednotkami, neměli jsme rozpustit iráckou armádu a na začátku války jsme měli jinak vyjednávat se svými spojenci, ačkoli ne všichni se vyznačovali kdovíjakou loajalitou. Mám ale za to, že George W. Bush správně porozuměl globální hrozbě, jíž čelíme, hrozbě radikálního islámu, a tuto bitvu svedl velmi statečně. Za to ho později svět ocení.

Za padesát let se tedy historici budou stavět k jeho odkazu laskavěji?

To přijde mnohem dříve.

Požádá příští prezident Spojených států Evropany o větší angažmá?

Je dost dobře možné, že nová administrativa prohlásí, že nemůžeme pokračovat bez většího evropského zapojení. A že to použijí jako výmluvu pro stažení z Iráku nebo Afghánistánu. To by podle mne ale John McCain neudělal.

Barack Obama také tvrdí, že Američané ze všeho nejvíc musí zvítězit ve válce v Pákistánu. Má pravdu?

Vždycky můžete říci, že je potřeba svést jinou válku než tu, ve které zrovna bojujete. Co to znamená vést válku v Pákistánu? Měli bychom vojensky ovládnout kmenová území v Pákistánu a vést bojové operace v regionu, který Britové nedokázali pacifikovat za více než sto let kolonizace? Měli bychom vojenskou silou zabránit radikálním pučistům zmocnit se vlády v Pákistánu? Měli bychom zabránit tomu, aby se Pákistán rozpadl na tři nebo čtyři etnicky definovaná území? Na to myslím nemáme.

Jakou politiku byste radil ve vztahu k radikálnímu islámu a vládám v té oblasti?

Nemůžete se zároveň snažit ve jménu demokracie svrhnout vládu Saúdské Arábie, Egypta a Jordánska a zároveň bojovat s radikálním islámem. Demokratizační procesy a válka s radikálním islámem mají rozdílný časový rámec.

Nadešel čas strategického přehodnocení situace? S tím máte zkušenost: v 70. letech jste vy a Richard Nixon šokovali svět, když jste letěli do Číny a jednali s komunistickým diktátorem Maem.

To nebylo tak, že bychom se jednoho krásného rána vzbudili a řekli si, že by bylo prima promluvit si s Maem. Nixon i já jsme věřili, že je potřeba zapojit Čínu do mezinárodního systému. Snažili jsme se propojit objektivní realitu s morálními ohledy. A objektivní realita se proměnila čínsko-sovětským napětím a následným závazkem Pekingu k mírovému soužití.

Časy se změnily, ale morální ohledy nezmizely. Měl by nový prezident USA zaletět do Teheránu a posedět s Mahmúdem Ahmadínežádem?

Někteří lidé se domnívají, že už jen samotné rozhovory sníží napětí. Mám za to, že vyjednávání mají šanci na úspěch pouze tehdy, pokud odrážejí objektivní realitu. U Íránu je klíčová otázka, zda se pokládá za mesiáše, nebo za národ. Pokud chce být Írán respektovaným národním státem v regionu a nebude usilovat o náboženskou nebo imperiální nadvládu, pak bychom měli být s to se nějak dohodnout. Ale tohoto cíle nedosáhneme, pokud si Írán neuvědomí, že tohle není historická příležitost vzkřísit perské sny o slávě.

A je potřeba nátlak Západu, aby si to Íránci uvědomili?

Mělo by jít o kombinaci nátlaku a pobídek. Nesmíme zavírat oči před tím, že bezbolestné sankce jsou protimluv.

To zní jako stará dobrá politika cukru a biče. Vy se domníváte, že by se americký prezident měl setkat s íránským vůdcem až po uvalení citelných sankcí?

Takovým krokem se nikdy nemá začínat. Nixon si sedl k jednacímu stolu s Maem až tři roky poté, co jsme učinili první kontakt. Myslím, že setkání s íránským prezidentem by bylo až na konci procesu, ne na jeho začátku.

Vraťme se však k tomu historickému odkazu - nenapíší dějepisci jednou: irácké dobrodružství zabránilo USA soustředit se na jiné strategické výzvy jako například rychlý rozmach Indie a Číny?

Myslím, že v současné době stojíme před třemi problémy: krize národního státu, vzestup Indie a Číny a zatřetí výskyt problémů a výzev, které nemůže vyřešit jedna velmoc, čímž myslím například energetiku a životní prostředí. Nemůžeme si dovolit soustředit se na jeden problém - musíme si poradit se všemi třemi, anebo neuspějeme ani u jednoho. Vzestup Asie, to bude ohromná událost. Nemůžeme ale říci, že bychom tudíž měli další výzvy, jako například boj proti radikálnímu islámu, dát k ledu.

Je Čína partner, nebo je to hlavně rival?

S Čínou je nutné zacházet jako s potenciálním partnerem. Musíme vynaložit veškerý důvtip na vytvoření systému, do nějž se mohou zapojit velké asijské státy, jež nejsou doopravdy národními státy v evropském slova smyslu, ale velké konglomeráty kultur. Nemáme na vybranou.

„Řízeným demokraciím“ jako Rusko nebo Čína se v současné době daří ekonomicky lépe než tradičním demokraciím. Nepodkopává to přitažlivost demokracií západního střihu? Není tenhle model pro mladší lidi atraktivnější?

Problém řízených demokracií spočívá v tom, že se jen těžko dokáží vypořádat s problémem nástupnictví a s tím, aby se k vládě dostali talentovaní jedinci ze všech společenských vrstev. Ze všech nedemokratických zemí zatím v řešení tohoto problému nejdále pokročila Čína. Demokratický model je lepší a do budoucnosti stabilnější, ovšem ne automaticky. Záleží na naší vizi a odhodlání.

(MFDNES)