Duben 2008

Etika pro všední den.

Ivan Špaček

„Maminka říká, že dávat si při vyučování psaníčka je v pořádku“ řekl můj devítiletý syn Arthur. Tedy neužil českých slov, neboť Arthur je Čechem pouze nominálně. Česky neumí, kromě slov jako „maminka.“ Taky zná slovo „prdel“, které užívá, když jeví snahu komunikovat česky, což není často. Jediným člověkem v této domácnosti, který užívá formu komunikace pojmenovanou Josefem Škvoreckým „čekliš“ jsem já. Takže nemohu dávat vinu ani sprostým spolužákům, ani manželce. Ta když upustí plný talíř na zem, zakleje anglicky, neboť se před lety rozhodla, že se naučí perfektně anglicky a to způsobem, jakým se učí miminka. Nějakým způsobem získala jižanský přízvuk, což je asi lepší než ten můj, údajně francouzský.

Díval jsem se na Arthura nechápavě a tak mi vysvětlil, co se stalo. Ježišmarjá! Takže mám doma kanadského Pavlíka Morozova. A mohu za to já. „Nikdy nelži, nekraď a nepodváděj.“ „Zlo vítězí tam, kde dobří lidé proti tomu nic neudělají.“ Nebo tak nějak. „The only thing necessary for the triumph of evil is for good men to do nothing“, což řekl Edmund Burke.

Tento malý „good man“ viděl, jak si jeho spolužáci při hodině podávají psaníčka. Což se nemá. A tak zvedl ruku a informoval učitelku. A ještě jednou, ježišmarjá. Dalo by se užít i horší slovo.

Podobný problém jsem měl před léty se svým nejstarším synem Patrickem. „Vždycky říkej pravdu!“ byla mantra, kterou zase neustále slyšel on. Zní to dobře, ovšem záhy se ukázalo nebezpečí, které jsem si měl uvědomit. Mladicky absolutistické přesvědčení o správnosti hesla na standartě československého prezidenta mě v podstatě zahnalo za oceán. Kde jsem se naučil vyjadřovat své pravdy s mírou. Tedy je rozdíl říkat pravdu o nespravedlnostech režimu a říci pravdu ošklivé ženě do očí. Člověk, který vždy a všude trvá na svém právu dokonalé upřímnosti, je bezohledný hulvát.

Poslouchal jsem líčení dobrého přítele o tom, jak se, až vyjde z nemocnice, odstěhuje na Floridu a bude se válet na pláži. Problémem ovšem bylo, že z té nemocnice vyjde nohama napřed. Pokročilá rakovina jater se o to postará. A tak jsem zapomněl na pravdu a kýval že jo, ano, budu ho tam jezdit navštěvovat a bude to bezva.

Patrick, v té době žák druhé třídy obecné školy, se postavil v lavici a řekl pravdu. „Mrs. Brown, you are boring“ a odešel ze třídy. Když jsem se to dozvěděl, chystal jsem se k masakru. „Ale táto, vždycky říkáš, že mám mluvit pravdu“ protestoval malý Patrick, který od té doby dospěl a stal se kupodivu učitelem. Nevím, nakolik nudným.

Existují učitelé a existují lidé, kteří se živí učením žáků. Paní Brownová náležela do té druhé skupiny. Na děti si moc nepotrpěla, což se projevovalo silnou podrážděností. Jinak řečeno, řvala na děti. Po konverzaci s ní jsem musel přiznat, že ano, paní Brownová je nudná a to velice. Kdyby se dávala Nobelova cena za nudnost, tak by patřila k čelným kandidátkám.

A co teď? Mike, můj třetí syn, se vyznačoval ve škole převážně levicově orientovaným průserářstvím, což je jej nakonec dovedlo k získání stipendia do London School of Economics, další důkaz výstřednosti Angličanů a genetického zatížení mých dětí.

„Myslíš, že by bylo správné informovat policii, když jede maminka po dálnici nedovolenou rychlostí?“ ptal jsem se v zoufalství, neboť se diskuse nevyvíjela příliš slibně.

„Ale maminka nejezdí nedovolenou rychlostí“ namítal Arthur. Neřekl, že jsem tímto přestupkem vinen spíš já, neboť zas tak malý a hloupý není. Ale i tak nevyslovený názor o mém ne vždycky zákony se řídícím chování visel ve vzduchu.

První dvě děti chodily do veřejné školy. Arthur chodí do katolické školy. Kde se, doufám, učí etickým pravidlům, založeným na nepolitických principech. Kanadští učitelé jsou levicovější, než KSČM. Nedávno po pádu komunistických režimů v Evropě jsem se setkal s poněkud optimistickým názorem, že jediné místo na světě, kde přežívají marxisté, jsou americké univerzity. Což možná vysvětluje, proč ČSSD nominovala na místo českého prezidenta amerického profesora. Profesoři, kteří jsou pro americké university příliš levicoví, jdou učit do Kanady. Kde učí naše děti pohrdání západní kulturou a nihilismu. Tedy marxismu. Což je asi hlavním důvodem, proč Arthur chodí do školy, vedené v duchu katolické církve. Nejedná se o cosi jako klášterní škola. Náboženská orientace není na první pohled zřejmá. Náboženství jako předmět se nevyučuje. Děti nechodí na mše. Ovšem na chodbě visí obraz papeže a panenky Marie. Co zřejmé je na první pohled, je fakt, že děti v těchto školách jsou poněkud méně spratkovité, než je standardem západního světa.

A teď tu mám problém nedůsledné etiky. Co je správně? Co ne? Přílišná poslušnost je konformita. Přílišná neukázněnost je anarchie. Konformita omezuje tvůrčí schopnosti. Anarchie tvoří svět bez pravidel, kde se výrostkové chovají hůř než dobytek. Společnost bez morálních standardů je společností na pokraji zániku. Všeobecná bezohlednost, hrubost a kult násilí, to jsou jisté syndromy umírající kultury. Okoralý morální smysl, který odměňuje „umělce“, kteří propagují a glorifikují brutalitu a pohrdání všeho kolem nich, tolerance vulgarity v jazyce i v umění, závist a nenávist. Nepoctivost a chamtivost. Co zmůže jedinec proti záplavě špíny? Rezignace je nemyslitelná.

„The only thing necessary for the triumph of evil…“ Slovo „zlo“ nepatří k často užívaným slovům. Má nádech křižáctví, fanatismu, netolerance. Terorismus není „zlo“, je to „pochopitelná reakce urážených a utlačovaných.“ „Koledovali jsme si o to.“ Snaha konfrontovat nebezpečí, tak viditelně ohrožující náš svět, je nazývána agresí. Musíme našlapovat tiše, ohleduplně, naše kulky musí vždycky najít ten pravý cíl. Není nám dovoleno dopouštět se chyb. Chyby a omyly jsou důkazem podezřelosti našich úmyslů.

Středověký chaos, proti kterému se bráníme s jednou rukou přivázanou za zády, nemá taková omezení. Jeho akce jsou definicí vždy a za všech okolností omluvitelné. Ovšem „two wrongs do not make right.“ „Dvě špatné akce se nerovnají správné akci.“ Takže se musíme řídit pravidly civilizovaného chování, i když nás to silně hendikepuje.

Jak mám tohle vysvětlit devítiletému chlapci? A tak mluvím o životě ve státě plném fízlů a práskačů. O dětech, informujících na své rodiče. O doznání spolužáka, že byl agentem tajné policie. Nevím, nakolik mu to dává smysl. Poslouchá pozorně, soustředěně, ovšem je to můj syn a tak slyší odmalička „nevěř bezmyšlenkovitě“ a to nikomu, včetně mne.

„Ale co dělali, bylo špatné.“ Ano, ve škole se mají děti učit a ne si psát psaníčka. Jako jsem dělal i já, ovšem tento fakt z toho nedělá něco „správného.“ Lékařské pravidlo „do no harm“ zní tak nejlépe. Hlavně nikoho nepoškoď svými akcemi. Největším rozdílem mezi levicovým mesiášstvím a libertariánským individualismem je arogance. Jedni cítí zodpovědnost za svět, druzí sami za sebe. Kolik zla bylo spácháno ve jménu univerzálního dobra? Koho poškozuji tím, že přijímám zodpovědnost jen a jen za své vlastní akce a nechám tě jít tvým vlastním způsobem po tvé cestě?

Kdo mi dal právo nutit lidi kolem mě, aby se řídili podle pravidel, která pokládám za správná?

„Myslím to s vámi dobře.“ Jak slyším tato slova od politika, začínám balit kufry. Ovšem kam jít?

„Kamarád neudává kamaráda.“ „Ale to nejsou moji kamarádi“ odpovídá chlapec a dodává „měl jsem na ně vztek“, protože mu cosi předtím provedli. Jak vyjádřit názor, že tohle je ještě horší?

„Two wrongs do not make right.“ Velkorysost, šlechetnost. Jaká to nabubřelá, zastaralá slova.

„Nejsme jako oni.“

Ale to taky pokládám za nesmyslné. Velkorysost a šlechetnost není na místě v případě akutního nebezpečí. Ach jo.

„Je to tak, protože to říkám já.“ To jsem naštěstí neřekl, ale myslel jsem si to.