Duben 2008

Mašínovská otázka

Marek Švehla

Výrazně přes polovinu obyvatel Česka (přesně 62 %) si myslí, že bratry Ctirada a Josefa Mašínovy nelze považovat za hrdiny. Polovina lidí je dokonce označuje za zločince. Takové zjištění přináší nový průzkum agentury STEM objednaný Českou televizí. Je tak výrazný odsudek mužů, kteří se začátkem padesátých let pokusili postavit vládnoucím komunistům se zbraní v ruce, překvapivý? Spíš ne. Zkusme si ale podrobněji vysvětlit, co takový postoj – dovedeno do důsledku – znamená.

Sílu určoval protivník

Poslední kolo mašínovské debaty, vyvolané rozhodnutím premiéra Mirka Topolánka udělit odbojové skupině bratří Mašínů medaili, trpí řadou nepřesností. Tou největší je výrok, že Mašínové „zabíjeli při svém útěku do emigrace“. Skutečnost je taková, že oba mládenci se po vzoru svého otce, hrdiny odboje proti nacistům, rozhodli začátkem 50. let bojovat proti totalitě, tentokrát komunistické. V Česku provedli několik akcí, brzy ale zjistili, že nemají šanci na úspěch. Proto se rozhodli utéci do Západního Berlína, přidat se k americké armádě, s ní pak přijet zpět a bojovat. Mysleli totiž, že ozbrojený střet svobodného světa s komunismem je nevyhnutelný. Při svých akcích v Čechách – přesněji řečeno ve snaze opatřit si zbraně a peníze na odboj – zabili tři lidi. Dva příslušníky komunistické policie (jednoho z nich chladnokrevně podřízli ve strachu z prozrazení poté, co si je svázaný na podlaze dlouze prohlížel) a jednoho pokladníka, který na ně po přepadení vytáhl pistoli a při rvačce o tuto pistoli jej zasáhl výstřel. Na útěku do Berlína pak mašínovská skupina zastřelila tři východoněmecké vojáky, v opačném případě by byli sami zabiti.

Mašínové tedy byli bojovníci proti komunistům ve fázi jejich rudého teroru. Nebo jinak řečeno – v čase, kdy komunistický totalitní režim vyhlásil třídní boj a v jeho rámci likvidoval každého, kdo se mu protivil nebo projevil jiný názor.

Mašínové si nemysleli, že můžou komunisty porazit, chtěli ale vyprovokovat ozbrojený odpor. Ostatně spisovatel Jan Novák ve své pozoruhodné knize Zatím dobrý uvádí, že už jen zpráva o podařeném útěku Mašínů vzpružovala na duchu i politické vězně pracující v uranových dolech.

Problém bývá i s popisem tehdejších reálií: vysmívat se dnes Mašínům za to, že vedli boj proti komunistům tak, že „zapálili pár stohů“, je další příznak ztráty paměti. Váhu takových sabotáží v roce 1952 určili sami vládnoucí komunisté vážností trestu, který za tuhle vzpouru hrozil, tedy trestu smrti. Ostatně pokud by byla skupina bratří Mašínů tak bezvýznamná, jak někteří tvrdí, proč by k jejich stíhání komunisti v NDR nasadili dvacet tisíc policistů a vojáků? A proč by pak jako mstu za jejich vítězný útěk posílal režim na šibenici a do kriminálů příbuzné, kteří se sami ničím neprovinili?

Prostě taková byla doba: význam činů – ať už šlo o poslech západního rozhlasu za protektorátu, zapalování stohů v padesátých letech, nošení dlouhých vlasů v sedmdesátých nebo poslech Kryla v letech osmdesátých – se musí měřit výškou trestů vyměřených tehdy vládnoucím režimem, nikoliv pohledem z dnešního bezvětří.

Říci to jasně

Měřit údernost činů mašínovské skupiny dnešníma očima zkrátka nemá valný smysl. Síla Mašínů totiž spočívá v něčem jiném než v počtu sabotáží či vystrašených tajemníků KSČ. Mašínové jsou dnes tak výjimeční proto, že oni svůj osobní boj s komunisty de facto vyhráli. Vnesli nejistotu do v té době suverénních mocensko-represivních struktur a nenechali se přitom chytit. A to, že nemohli v boji pokračovat, už nebyla jejich vina.

Naopak, co má smysl posuzovat, je morální rozměr. Tady si ale nevystačíme s obvykle pokládanou otázkou – hrdinové, nebo zločinci. Je třeba jít dál a ptát se: Mělo smysl bojovat proti komunistům i za cenu smrti nevinných lidí? A mělo by to smysl v budoucnu? Až tyto odpovědi jsou směrodatné pro pochopení českého postoje k mašínovskému sporu. Přitom nestačí říci, že ne. Současně je třeba doříci, co tedy jiného: bojovat, ale zásadně bez obětí? Se zbraněmi v ruce je to nereálné, zvlášť když se protistrana své zbraně vůbec nezdráhá použít. Nebo bojovat jen slovem? V padesátých letech ve fázi rudého teroru nic takového jako zakládání Charty 77 nepřicházelo v úvahu. Jít tedy gándhíovskou cestou otevřené ostentativní nespolupráce? I to by bylo v prostředí rudého teroru sebevražedné. Anebo tedy vůbec nebojovat a podřídit se? Každopádně odpověď je třeba říci jasně i se všemi možnými důsledky do budoucna.

Jak se připravit

Odsuzující názor české veřejnosti na Mašíny by se dal shrnout také větou, že většina Čechů se možná stále mnohem snáz vidí na místě zastřeleného pokladníka než na místě Mašínů. Lépe se zkrátka vcítí do role možné oběti než do role bojovníků. To má svá úskalí. Podstatou české výchovy, českého pohledu na vlastní dějiny je totiž už několik desetiletí teze, že spíš než hrdiny je naše společnost tvořená poslušnou masou plnou slabochů a kolaborantů, z níž se tu a tam vydělí nějaký rebel jen proto, aby se hned stal zbytečnou obětí. Pečlivější pátrání v naší minulosti ale pomalu ukazuje, že jde spíš o vnucený pohled, jemuž je načase začít se vzpírat. Bratři Mašínové nejsou bez chyby a v soutěži o morální absolutorium andělů by to neměli snadné. Zatracovat jejich příběh s poukazem na jeho „zločineckou“ podstatu je ale minimálně unáhlené.

Mašínové a jejich skupina spíš zaslouží místo v kolonce hrdinství, které Češi také teprve nedávno přiznali třeba atentátníkům na Heydricha Jozefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi. Dějiny se rády v pozměněné podobě opakují a Topolánkovo ocenění Mašínů může být jednou z cest, jak se na tohle možné opakování co nejlépe připravit.

(Respekt, www.respekt.cz)