Duben 2008

Bajkonur

Miroslav Václavek

Kazašskou stepí se proháněl vítr přesýpaje tak zrnka písku jako v jakýchsi nekonečných přesýpacích hodinách. Soudruh maršál Sovětského svazu Nedělin si posunul po ruském zvyku svoji důstojnickou čepici velikosti Roswellského létajícího talíře dozadu a pohlédl nad sebe. Přímo nad jeho hlavou se tyčilo monstrum sovětské rakety R 16, jehož další vývojový stupeň N 1 měl vynést pracující lid až k jiným nebeským tělesům. Když se Gagarin proletěl kolem planety země - aby si obhlídl budoucí panství celosvětového SSSR - nenašel tam prý Boha. Snad viděl v dalekých galaxiích zářit myšlenky Berijovy a hvězdy rudé. Teď ještě dobýt lunu a vykolíkovat si tam svůj claim a zabrat pozemek na první komunistický koncentrák mimo modrou planetu. Pokrok se zastavit nedá.

I když SSSR byl v podstatě jen velká hromada bláta, hnoje a bídy pod brutální komunistickou mocí, vzhlíželi ke komunismu mnozí pomatenci jako k majáku. Něco podobného zažil Odysseus, když dal zalít svým námořníkům uši voskem, aby neslyšeli omamné zpěvy sirén, protože by se poté jimi zlákáni, nechali přivábit ke skaliskům na pobřeží. Sebe dal Odysseus přivázat ke stěžni, aby mohl vydat svědectví. Ale ani jeho poselství o tom, jak volání smrti dokáže být sladké a vábivé, neodradilo nepoučitelné od naslouchání otráveného rádiového éteru. Od čtení Pravdy napuštěné jedem. Od víry v učení samotného Antikrista. A protože ten, komu již zpívají v uších sirény komunismu neslyší nic jiného, stává se pouhým nástrojem pro šíření zla. Ten poté nazývá vyvražďování létáním třísek při kácení lesa a vyhubení milionů rolníků hlady sociálním inženýrstvím. A protože věřící v rudé náboženství smrti poslali soudruhům v SSSR zprávu o plánu Američanů doletět na Měsíc, bylo rozhodnuto vstoupit na měsíční půdu posvátnou komunistickou nohou ještě před Američany. Vzhledem k primitivnímu stavu sovětské ekonomiky ani vědomosti nakradené leninskými apoštoly v mmerických výzkumných kosmických centrech nestačily k jejich realizaci, vymyslel se kočkopes.

Nejdříve k výročí Velkého října roku 1967 se měl Měsíc oblétnout a o rok později k výročí Velkého října se měl snést na povrch měsíce sovětský občan, vylézt ven a zasadit do měsíční půdy bustu Lenina, aby nikdo na matičce Zemi neunikl jejímu zkoumavému pohledu. Takovému plánu, ale nutně předchází jeho realizace. Měsíční raketová technologie má ale svoje mouchy. To není jako vystřelit Lajku, Bělku, Strelku a Gagarina mimo atmosféru a čekat jak to dopadne. Soudruzi si ukousli sousto, které je začalo dávit.

Maršál raketových vojsk SSSR Mitrofin Nedělin byl dobrý komunista. Čili bezohledný, hloupý, brutální a s neomezenou mocí. Když vznikly problémy s palivovým zařízením rakety, nedal z ní odčerpat palivo a prověřit všechny systémy, ale nařídil technikům pokračovat v práci. Čas tlačil a bylo třeba letových zkoušek. Ech, to nezdravé šturmování, jak do něj tepal v Dikobrazu BaPe. Přinesl si židli a posadil se pod raketu, na klíně telefon s přímým spojením do Kremlu. Teď měl sám bůh sovětských pracujících bdít na jejich dílem. Ale protože jejich bůh vládne peklu, náhle vyšlehly z horní části rakety plameny a vzápětí tuny vysoce toxického paliva explodovaly. 92 lidem včetně maršála, plameny dopřály nejen smrt, ale rovnou i kremaci. Dalších 125 lidí zahynulo jednak na následky nehody, anebo na důsledky otravy jedovatým palivem. Sovětské úřady ráčily soudruha maršála oficiálně nechat zahynout při letecké havárii a o zbytku zahynuvších se prostě mlčelo. Nas mnogo. Byl to začátek konce bolševikova snu o tom, že by vstoupil na Měsíc.

Přesně o tři roky později, 24. 10. 1963 explodovala na Bajkonuru další raketa se stejně tragickým počtem obětí. Nas mnogo. Už nikdy poté Sovětský svaz nevypouštěl raketu 24. 10. I když to nebylo nic platné. Z lejna bič neupleteš. Neupletli ho ani v Sovětském svazu. Jejich cesta na Měsíc z důvodů komunistické propagandy, odkud se na nás měl dodnes hloupě dívat masový vrah, syfilitik Uljanov-Lenin, skončila uprostřed ničeho, co tvoří kazašskou poušť. Jejich učení rovněž nikdy nic neobsahovalo. Kromě nenávisti a návodu k zabíjení, nic. Jedno nás ale může těšit. Ta hrůza, kdyby Remka jenom nevystřelili na oběžnou dráhu, ale na měsíc. Jaké svině bychom museli být, aby nás takhle odměnili. Už ta oběžná dráha na palubě lodi komunismu jakožto výraz pochvaly zemi poslušně kolaborující s okupačním SSSR je dostatečná hanba.

Nic není krásnější než vlajka Spojených států amerických ve stříbrné měsíční půdě a slova prvního člověka na měsíci, amerického astronauta Armstronga: „Je to jen malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo". Na rozdíl od Gagarina američtí astronauti na měsíci Boha našli. Vidět Zemi plující na pozadí nekonečného vesmíru znamená dívat se jeho očima.