Duben 2008

Bílý dům

Miroslav Václavek

Byla to doba kdy balkánský komunismus začal své tažení pod praporem srbského nacionalismu proti všem „odpadlickým" národům, které už měly dost života po společnou děravou jugoslávskou střechou. Proto vláda Socialistické federativní republiky Jugoslávie zahájila kroky k obnovení pořádku a klidu na celém území státu. Tak se jmenovalo oficiální zahájení válečných operací v bývalé SFRJ, jejichž cílem bylo udržet a co nejvíce rozšířit velké Srbsko. Což byl krycí název pro poslední stadium komunistické Jugoslávie. To stadium nejposlednější a nejnižší se jmenuje Bílý dům.

V roce 1986 byl Slobodan Milošević zvolen předsedou ÚV KS Srbska. Komunismus vynesl svůj nacionalistický trumf. Když přestanou táhnout moudra Vladimíra Iljiče, vytahuje se starý dobrý, dvěma světovými válkami osvědčený nacionalismus. Divide et impera! Dochází k oficiálnímu obnovení předválečného programu velkého Srbska, jež byl příčinou války první světové. O rok později po svém zvolení ruší Slobodan Milošević autonomii Kosova a Vojvodiny, jeho popularita dosahuje u Srbů až hranic kosmu, jak je obrovská. Tak se projevuje „skutečný chlap" a vláda pevné ruky, po níž je poptávka u lidových srbských mas. Tak začíná proces, jenž nemohl vést k ničemu jinému než k bestialitám a masovým vraždám.

Ve volbách v roce 1990 coby v reflexi na změny ve východní Evropě ve všech ostatních svazových republikách zvítězily strany nacionalistické. Co jiného se taky dalo čekat. Věci byly v pohybu již před tím. Napětí začalo být hmatatelné. A nebyl by to bláznivý Balkán, aby se neprojevilo. V srpnu 1990 reaguje nejvyšší orgán chorvatských Srbů, Srbská národní rada, na rostoucí chorvatsko-srbské napětí a jednostranně vyhlašuje referendum o srbské autonomii. Nikoliv tedy Chorvaté, ale Srbové definitivně zahájili atomizaci Jugoslávie. Tento čin je chorvatskou vládou prohlášen za nelegální a v chorvatských médiích ostře odsouzen. Představitelé krajinských Srbů vyhlašují válečný stav, Srbové se ozbrojují a stavějí barikády. Pátá kolona velkého Srbska započala svoji činnost. V říjnu vyhlašuje Srbská národní rada v Chorvatsku autonomii. Ale události nabraly jiný směr, než byly původně zamýšleny. Chorvaté nečekali na „osvobození" Jugoslávskou lidovou armádou a 20. 12.1990 vyhlásili svoji ústavu. Jediný, kdo celou situaci nechápal, byla socdemácká západní Evropa stále blouznící o přeludu diplomatických jednání s budoucími hromadnými vrahy. Naivita srovnatelná s tou dětskou. Stejnou lze vidět i nyní vůči militantnímu islámu. Máme se, mimochodem, na co těšit.

Západní Evropa v té chvíli ještě nepodporuje rozpad Jugoslávie a ráda by klidné urovnání situace. Výsledkem je tzv. Brionská deklarace, ve které se všechny znepřátelené snahy zavázaly k mírovému řešení konfliktu. Důsledkem je získání času pro válku. Namísto hrozby intervence v případě války slova, socialistických antiamerických hlupáků. Stejně, jako v době jejího trvání, jen přihlížení a prázdné bláboly. Když to Hitlerovi vyhovovalo, podepsal cokoliv - aby autory takových cárů papíru nazval naprostými nulami.

V Chorvatsku na počátku ledna 1991 jsou hlasy o samostatnost vlivem hrozby krajinských Srbů již velmi hlasité. Na to velkosrbská jugoslávská komunistická armáda 23. 1. 1991 reaguje vyhlášením bojové pohotovosti. Snad coby v rámci „dialogu". Vyvrcholení iredentistické činnosti srbské menšiny v Chorvatsku vedlo 17. 3. 1991 k odštěpení srbské autonomní oblasti (SAO) od Chorvatska a k tomu, že 1. 4. 1991 výkonný výbor SAO rozhodl o připojení k Srbsku. Toto bylo potvrzeno skupštinou SAO 16. 5. 1991, což chorvatská vláda prohlásila za protiústavní. Na to bělehradští komunisté čekali jako slepice na plivanec. Protože v Srbské krajině byla vyhlášena mobilizace a srbský parlament schvaluje návrh, aby etnické válce v Chorvatsku zabránila Jugoslávská lidová armáda, která začala brousit bajonety.

Zhruba v polovině roku 1991 mezinárodní společenství vyslovilo souhlas s případným uznáním států, jež by se oddělily od macešského prsu komunistické Jugoslávie. Toho využívá Chorvatsko a Slovinsko, které dne 25. 6. 1991 vyhlásily svoji samostatnost. Dnes o tom snad ani nikdo neuvažuje, že by tomu mohlo být jinak. Zvláště to předpokládám například u Slováků. Pokud jde o mne a slovenskou samostatnost, velmi ji respektuji.

27. 6. 1991 začíná hrůzná válka v Jugoslávii, když Jugoslávská lidová armáda zahajuje válečnou agresi proti nově vzniknuvším státům. Ve Slovinsku jsou její jednotky obklíčeny ve svých kasárnách, čímž jim je znemožněno rozvinutí do bojových sestav, a tak 28. 6. 1991 alespoň srbské letectvo bombarduje (dle soudu Bělehradu) strategické slovinské cíle. 4. 7. 1991 je vyhlášeno příměří a vojáci představující bělehradskou agresivní moc se konečně stahují. Povšimněte si skutečnosti, že jim nejsou vypíchány oči, ani nejsou postříleni. Pokus o dobytí Slovinska Jugoslávskou lidovou armádou tak skončil dýmajícími komunistickými tanky a transportéry na slovinských hranicích.

Ovšem, tam, kde se jugoslávské armádě nemohla postavit kompaktní a jasně motivovaná vojenská síla, to dopadlo na dlouhé roky dle starých balkánských kratochvílí, jež zahrnují znásilňování, uřezávání genitálií, upalování za živa, párání břich, ubíjení, mučení, ponižování a vůbec tu nejstrašnější nelidskost všeho typu. Násilí a zrůdnosti prováděné jednou ze stran zúčastněných v konfliktu vyvolaly odplatu na straně druhé. Není smyslem tohoto článku najít, kdo spáchal větší míru ukrutností v tomto etnicko-politickém konfliktu, ale najít toho, kdo je vinen. Je jím velkosrbský nacionalismus.

Nejlépe ho najdeme ve Srebrenici. V zóně, jež byla OSN garantována jako bezpečná pro uprchlíky prchajícími před polovojenskými srbskými tlupami pod velením odpudivého válečného zločince Ratka Mladiće. Na Srebrenicu 6. 7. 1995 zahájila útok takzvaná Armáda republiky Srbské. Její civilní obyvatelé - ženy, děti, starci a vojensky nezpůsobilí - se poté dali na útěk směrem k základně vojsk OSN v Potočari. V její blízkosti se jich nakonec tísnilo 20 až 30 000. Věřili, že si tím zachrání život. Protože dobře věděli, co je čeká od srbských bestií. Smrt. Nikdo z nich nebyl ozbrojen. Kulisy pro dokonalé srbské vítězství. Měli čas. Měli tanky. Měli granátomety, kulomety a plamenomety. Měli oběti. Co dál? Nechali je bez vody a jídla. Občas si přišli pro některého z nich, aby jej dovlekli stranou a mučili jej. Ženu znásilnili. Mužům vypíchli oči. Poté je zastřelili. Aby všichni slyšeli a šíleli strachem. Tak se bojuje přece pravoslavně, slovansky a po rusku proti „muslimům". Čečna věčná inspirace. Poté byli přeživší rozděleni. Na zásah nizozemského velitele ostudné armády OSN byly ženy a děti do třinácti let odvezeny do města Tuzla. 8 000 mužů čekal jiný osud. Byli rozděleni na menší části. Odvezeni do hor a tam postříleni. Jedna část byla zahnána do prostor garáží základny v Potočari. Bylo jich asi tisíc. Od třinácti let výše. Zavřeli za nimi vrata. Před ně si stoupli srbští hrdinové. Poté zahájili palbu ze všech zbraní, jež měli k dispozici. Kulometčíci pálili z kulometů, granátometčíci pálili granáty. Ani střelci z ručních protitankových zbraní RPG nestáli stranou. Okny byly do davu trhaného na tkáně a kusy masa a vnitřností házeny ruční granáty. Plamenometník si dal taky pár dávek. Ráno tu hromadu bývalého lidství a života nakládali buldozery do lžic a poté na náklaďáky jako odpad. Odvezli jejich pozůstatky pryč a tam je nasypali do jam. Ti, jež se ze Srebrenice pokusili uniknout do okolních ho,r byli většinou Srby zajati. Jsou v hrobech, jež zhyzdily stráně jako měsíční krátery nekonečné srbské nenávisti vůči svým bývalým spoluobčanům, jež se provinili jen tím, že žili v místě plánovaného velkého Srbska.

Nevidím místo Srbska v EU. Ani za dvacet let. Mělo by být obehnáno plotem, jako tomu činíme s nebezpečnými zvířaty v zoo, abychom jimi nebyli ohroženi, protože zoo tady prostě je. Je plné vrahů ze Srebrenice a odjinud. Je to morová nákaza a otevřená rána Evropy, v níž se to hemží červy pečlivě vypiplanými v království absolutního zla - v temných prostranstvích Kremlu. Místo nejtemnější se jmenuje Bílý dům. Nikoliv však ten co stojí ve Washingtonu. Je to název nejstrašnějšího místa v srbském koncentračním táboře Omarska. Jeho stěny jsou svědky zvířecí podstaty davu zapalujícího v Bělehradě ambasády zemí, jež Kosovo uznaly. Zeptejme se jeho stěn, zda Kosovo mohlo zůstat součástí Srbska. Má někdo odvahu vyslechnout si to svědectví?