Duben 2008

Jak lvové bijem o mříže

Miroslav Václavek

„Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům a jsme zde Zemí spjatí". Máte pravdu, pane Nerudo. Mnohým hrouda (rodná) nohy víže a mysl závist rozežírá. Nevím, co byste asi tak řekl coby autor Písní kosmických na to, že izraelský kosmonaut Ilan Ramon, hrdina izraelského stíhacího letectva, jež se zúčastnil náletu na Husajnům reaktor v Osiraku, vynesl do kosmu kresbu malého židovského chlapce Petra Ginze, jehož zplynovali v Osvětimi. Aby poté zahynul na palubě raketoplánu Columbia. Ano, pane Nerudo. Židé létají do vesmíru. Kde byste na to vy na počátku vašich slov vedoucích k šoa na to pomyslel. A nejen vy.

Celé národní obrození je prodchnuto národním fanatismem. Pivovarští valaši, na nichž sedí jacísi předchůdci hippies, malířem Alešem vyvedení slovanští válečníci s kníry, jaké si pěstoval Salvador Dalí, a předchůdci romantických portrétů Juldy Fuldy horečnatým zrakem obzírají rodné lány, Říp, med a boky slovanských děvčat. Jsou vymyšleny české báje, které jsou dodnes brány za historické události. Je vykonstruován obraz luzný, bezchybný a andělsky bílý. V něm kněžny věští slávu Praze - tu už má, každý zná její hospodské, Jižní Město, šlapky, pokus o olympiádu, psí výkaly v ulicích a taxikáře. V tom se Libuše nemýlila, komu čest, tomu čest. Je to dát pacientovi po amnézii novou paměť. To jsme my. My bychom rádi k nebesům, ale jsme zde v kleci jati.

Bodejť by ne. Tvůrci této paměti nás totiž pěkně zatížili. Ještě dovedněji to později před námi zatajili. A tak lež produkuje další lži a spirála nacionální nenávisti se kroutí jako maelström. Je třeba vědět, že obraz míru, slovanství, luhů, hájů a chmele nám malovali ti, jež byli plni nenávisti. Nenávisti k židům. Jako třeba pan fejetonista Neruda.

Nu počtěme si: „Doufal jsem, že letos bude něco skutečně svátečního, např. tak trochu zabíjení Židů. Bylo by to hezké: o židovských svátcích zabíjeli by oni křesťanské děti, a o svých svátcích zabíjeli bychom zase my židovské děti, ale také dorostlé, protože křesťanská láska je větší." Jan Neruda (Národní listy 17. dubna 1881). Anebo tohle je „krása" - zaplesá srdce každého, pro nějž není nic než národ: „Židé žijí všude jako národ cizí, u nás co nejcizejší. Vědomí cizosti té není jen u nás, kde má ráz již hotového národního nepřátelství, nýbrž všude jsou a zůstanou bodákem, vraženým do našeho masa" (Jan Neruda: Pro strach židovský). Své obrozenecké myšlenky zde Neruda ještě rozhojňuje: „Ovšem lid český, pramálo tvrdý ke svým nepřátelům, a tím méně odhodlaný k nejpřísnějším soudům nad Židem." A když jde o peníze, nezná dobrý Čech a vlastenec se židem slitování: „Je třeba pomoci proti pijavce lichvě, dobře někdy lisem Židy prohnat, ač ne do krve." Jak lev biješ do mříží, barde národní! Bravo!

A co jiní, ještě národnější? Petr Bezruč, Sviadnov: „Co to za fabriku? Nevoní lípy, v očích tvých děvuch Žid pohlédl drzý, poskoč, pryč, poskoč má Ostravice!“ Kde jen ten Julius Streicher, pane Bezruči, bral inspiraci? Že on si kupoval vaše básně? Té krásy v nich! Petr Bezruč, Návrat: „Šest Židů v dědině, burmistr Žid, barevna žlutá u řeky. Tak kles už hluboko, Pane, ten lid, že jsi ho proklel na věky?“ Kdo ti byl za múzu, ty poéte národní? Která z kreatur?

A podle litéry paragraf šavle, já dumám o právu Havlíčku, Havle: „Což nám mohou platit Kaperova slova, když nejvýše jedna polovina je míněna upřímně a druhá polovina vypomíná na židovskou minulost. Jedním okem se dívá k Jerusalému a druhým se dívá do Čech? My se dovedeme sami dost milovat, nepotřebujeme Židů" (Karel Havlíček Borovský: Včela).

Mrštně nám to vyložili ctění divadelníci: „Krevní choroby nosí do Habrůvky vojáci, nemanželské děti ze židovských služeb děvčata, nestrávené a až k pláči zpitomělé idee nosí z Brna dělníci a tak zvaná židovská morálka všemu tomu dává teprve přelud. Jásá Israel. Vždyť v mravním úpadku lidu odjakživa spočívala vítězná síla jeho rasy" - Vilém a Alois Mrštíkové.

Ovšem, na toho, jež nám sdělil, že nic než národ atd., jen tak někdo nemá, kdyby ho nebylo, museli bychom si ho vytvořit, protože co by nám chlapci nosili vedle hákenkrajce než to, že nic než národ: „Plémě židovské vůbec, emancipované teprve za naší doby na způsob všech vymaněncův, panuje již nyní všeobecně, neboť veřejné mínění netoliko ve Vídni béře se směrem, kterýž popředně mu Židé dávají" - František Palacký.

Jak zle by se četlo v románech nebýt slov úderných: „Dnes boří filosofové, ano - i filosofové na trůně - kláštery a chrámy Páně, jako ta Žižkova chasa, ale ta alespoň vzácné obrazy, statue a knihy drahé neprodávala Židům (tu se uplivl) ano, Židům a nedávala jim ještě ke všemu všechna práva, jako se děje za nynějších časů" - Alois Jirásek, rozhovor hrdiny románu F. L. Věk s profesorem Vydrou o historii.

„My přijdem blíž, my přijdem blíž, my světů dožijeme, my bijem o mříž, ducha lvi, a my ji rozbijeme!" Ale kdy? Netrvá to už nějak příliš dlouho? Kdy přestaneme sloužit krvavým a nenávistným modlám primitivního nacionalismu strašícím v čítankách a za každým slovem novodobých gaunerů? Kdy začneme být národem vyrůstajícím nikoliv z nenávisti a ze lži? Proč ve městech straší na piedestalech tyhle přízraky a veteš odporné ideologie namísto soch československých vojáků, pilotů, parašutistů, odbojářů jako byli Tři králové - Balabán, Mašín, Morávek a bratrů Mašínů, které by tam, kdybychom skutečně byli národem milujícím svobodu, stály.