Duben 2008

To vše nestačí?

Petr Vaníček

Pacient-důchodce ležící po operaci na cévním oddělení má, což se stává, pod zubní protézou trochu otlačenou dáseň, požádá proto o tampon a peroxid, aby si mohl tuto banální nepříjemnost tak, jak běžně činívá doma, jednoduše zpacifikovat. Ani tampon ani peroxid však nedostane, a namísto toho je v odpoledních hodinách vyzván, ač o to vůbec nežádal, k návštěvě zubní ordinace, ovšem s podmínkou, že za tuto návštěvu zaplatí předem 90,- Kč. Stalo se v nemocnici Na Homolce 31. 1. 2008.

Urolog po zevrubné prohlídce, nejsa si však zcela jist dosavadními nálezy, diriguje pacienta důchodce ještě na cystoskopické vyšetření, které však z organizačních příčin urologické ambulance samé nelze provést týž den, a pacient je proto k němu objednán až s odstupem devíti dnů. Pak je však od pacienta požadován znovu tzv. regulační poplatek 30,- Kč, vzdor tomu, že původní vyšetření, za něž pacient poplatek řádně zaplatil, dosud nebylo dokončeno. Stalo se opět v nemocnici Na Homolce jen o den později 1. 2. téhož roku.

Necelé dva týdny před výše uvedenými případy vystoupí zástupce soukromých praktických lékařů s návrhem, aby každý (včetně nemluvňat), kdo z jakýchkoliv, byť v tísni vzniklých příčin, bude nucen navštívit jiného lékaře, než toho, u něhož je registrován, byl povinen zaplatit regulační poplatek nikoliv ve výši 30,- , ale hned 90,- Kč.

Podobný obraz se pak pacientům naskýtá při odběru recepty předepsaných léků. Zavedením problematického regulačního třicetikorunového poplatku za každou položku na receptu uvedenou, měly se údajně snížit doplatky na léky, ve skutečnosti však byly veškeré doplatky léků naopak podstatně zvýšeny. V řadě preparátů dokonce až násobně (viz např. mukolytika).

Těchto pár konkrétních příkladů dává varovně jasný obraz o vpravdě tristním stavu českého zdravotnictví, který vygradovala rádoby reformní opatření ministra vlády ODS Julínka uskutečňovaná pod heslem, že zdravotní péči stát nemůže přece nadále poskytovat zcela zdarma. Jako kdyby tomu tak vůbec kdy bylo! Samozřejmě tomu tak nebylo ani za komunistické samovlády, jejíž metody, jak se můžeme dnes a denně přesvědčovat, stále přetrvávají. Také tehdy – stejně jako dnes - obyvatelé povinně platili (viz odvody na zdravotní pojištění) dopředu a naslepo, aniž byli třeba jen povrchně informováni, jakou protihodnotu je jim příjemce plateb (státní orgán) ve zdravotní službě povinen za jejich peníze poskytnout s odůvodněním, že veškerou zdravotní péči prý dostávají přece občané gratis. Leč někdejší všemocný socialistický stát, který si se samozřejmostí jemu vlastní přivlastňoval veškerou občany vyprodukovanou nadhodnotu a k tomu jim navíc ještě tu povětšinou dosti bídnou mzdu zdaňoval, svým neplnoprávným a do ponižujícího postavení prosebníka odkázaným občanům zdravotnické služby rozděloval libovolně jako milodar podle politické legitimace.

Tento nepřirozený, občany dehonestující stav převzala po listopadu 1989 nová, tzv. demokratická státní správa jen s velmi nepatrným, formálním rozdílem. Odpadla selekce podle politické legitimace (ve skutečnosti bohužel jen na nějaký čas) a onu božsky nadřazenou roli státu, který bezohledně diktuje jak pacientům, tak zdravotnickým zařízením včetně jejich provozovatelů a personálu, si z pověření vlády a parlamentu přisvojily zdravotní pojišťovny. Ty pojišťovny, které jako jedna ze složek zdravotnických služeb mají být, v rámci pověření uděleného jim jejich pojištěnci, jen zprostředkovali v platebním styku mezi pacienty a vykonavateli zdravotní péče. Ta jemná nuance, již představovala náhrada státního orgánu polostátní pojišťovnou neznamenala nijakou změnu v postavení pacienta, pouze vážně zkomplikovala postavení a možnosti zdravotníků a zdravotnických zařízení a hlavně dala neomezenou příležitost všem těm pomazaným (ať už soukromníkům nebo úředníkům státní správy), jimž správa pojišťovny byla dána vládními orgány v plén, k bezostyšné, nekontrolovatelné a nekontrolované korupci a zlodějně. Připočteme-li k tomu obdobnou situaci v hospodaření s léčivy (jejich cena narostla za posledních 16 let víc jak třicetinásobně) a zdravotnickým materiálem a potřebami, nelze se divit stamiliardovým propadům, jimiž je naše zdravotnictví zatíženo.

A byly to právě vlády Klausovy a Zemanova (oba exponenti Prognostického ústavu), které tento tristní stav a vývoj českého zdravotnictví nejen strpěly, ale doslova organizovaly, když veškerá varování provázená i věcným návrhem vrátit se s aktuálními korekturami k osvědčené a fungující (dodnes funguje např. ve Francii) organizaci z předválečné ČSR sveřepě odmítaly a staraly se spíše jen o to, jak šikovně a ve svůj prospěch začachrovat výtěžky z privatizace a k tomu si ještě „přilepšovat“ ze špinavých zisků VZP. Snaha ČSSD na sklonku její druhé vlády usměrnila sice do jisté míry nehospodárné hospodaření zdravotní pojišťovny, ale pro ozdravění českého zdravotnictví to v konečném důsledku neznamenalo vůbec nic.

Celé roky se o potřebě reformy zdravotnictví jen planě žvanilo, lékařský a zdravotnický personál se bouřil jen proto, že se zajímal v zásadě pouze o svoje finanční požitky a veškeré návrhy, jež směřovaly k systémovým změnám s průhledným a snadno kontrolovatelným finančním hospodařením byly všemožně sabotovány a doslova zašlapávány jak politiky, tak zdravotníky.

S rádoby reformou vyrukovala až vláda ODS. A vůbec není náhodou, že tak činí ve prospěch dnes (ve skutečnosti) z pozadí vládnoucích bolševických zbohatlíků, jimž po listopadu 1989 její nynější čestný předseda se svými nejbližšími spolupracovníky ochotně a účinně pomohl za pár šupů rozkrást republiku. Především pak majetek, který měl být a nebyl vrácen původním majitelům. Proto vše, co vyšlo z rukou ministra Julínka (včetně jeho pouťového vyvolávače) torpéduje nebo dokonce likviduje fungující, případně zvlášť úspěšná zdravotní zařízení (viz hematologický ústav) a je naprogramováno ryze v neprospěch těch, kdož se z jakýchkoliv důvodů nemohou účinně bránit nebo jsou osudově závislí na milosrdenství státní kasy, jako zvláště lidé zdravotně postižení, chronicky či nevyléčitelně choří, důchodci, přestárlí a velká část dětí a dorostu.

Dokonce jím navržená vpravdě asociální reforma jde tak daleko, že roční příjmy nad milion korun zcela osvobozuje od placení zdravotního pojištění (asi náhradou za odložené legitimace KSČ). Takže napříště charitativní úloha přispívat na zdravotní péči o ty největší boháče rekrutující se z bolševických posametvých zbohatlíků a hospodářských i politických štrébrů leží jednoznačně a výlučně na bedrech těch chudších i nejchudších, i stále okrádaných, včetně těch před pár lety zvláště za pomoci významných funkcionářů ODS v rámci privatizace bezostyšně okradených.

Pohlédneme-li tedy pozorně pod povrch vládních opatření vydávaných za reformu, snadno zjistíme, že nejsou žádnou reformou, ale pouze administrativní záplatou a vyděračskou pastí na gros našich občanů, která má zamaskovat minulé a vytvořit nové, výhodnější podmínky pro další loupeživé nájezdy nenasytných postbolševických zbohatlíků. Skutečná reforma, pokud by byl o ni opravdu zájem, by totiž musela vypadat úplně jinak a musela by vycházet např. z následujících elementárních zásad.

Především by každý občan měl mít právo se svobodně rozhodnout, zda použije služeb některé pojišťovny nebo ne. A zároveň ovšem každý zaměstnavatel (včetně těch zahraničních) v rámci jemu příslušející péče o lidi, kteří pro něj pracují, by měl mít povinnost postarat se, aby všichni jeho zaměstnanci byli zdravotně pojištěni. Pojišťovny by pak měly povinnost s každým pojištěncem uzavřít písemně pojistnou smlouvu, v níž by byly jasně a zřetelně zakotveny podmínky pojištění, tj. práva a povinnosti obou smluvních stran (včetně výše individuálního příspěvku pojištěnce mimo příspěvek zaměstnavatele) a tato smlouva, jako jakákoliv jiná by musela být oboustranně vypověditelná a její nedodržení právně stíhatelné. Pak není problém akceptovat právo každého občana vybrat si lékaře, resp. zdravotnické zařízení, jemuž se svěří do péče a zároveň přiznat tomuto lékaři resp. zdravotnickému zařízení nárok na honorář. K tomu ovšem by musel zákon jasně, srozumitelně a jednoznačně vymezit ceny lékařských výkonů, podíl pojišťovacího příspěvku každého zaměstnavatele (a ne některé z nich této povinnosti zbavit), jakož i podíl, který smějí zdravotní pojišťovny z příspěvků jim pojištěnci svěřených využít k úhradě svých vlastních nákladů.

Krom toho by stát musel (třeba za pomoci nebo prostřednictvím obcí) převzít na svá bedra úhradu zdravotního pojištění občanů vyřazených (nikoliv z vlastí vůle) z pracovního procesu. Takováto forma financování vedle státních, obecních či dokonce soukromých dotací podporujících zdravotnickým zařízením náklady nesouvisející bezprostředně s přímými lékařskými výkony by bylo dokonale průhledné, snadno kontrolovatelné a hlavně by konečně postavilo občany-pacienty jak vůči zdravotnímu personálu, resp. zdravotním zařízením, tak vůči zdravotním pojišťovnám do postavení váženého zákazníka. Lékaře a zdravotnická zařízení by osvobodila od současného nesmyslného diktátu ze strany zdravotních pojišťoven a zaměstnavatele by přinutila vážit si svých zaměstnanců. Uvedený princip financování navíc není obtížné doplnit nezbytnými návaznými a souvisejícími organizačními pravidly (třeba včetně regulačních poplatků) do uceleného komplexu skutečně systémové reformy, což se již před deseti lety podařilo. Leč následné zkušenosti dávají bohužel jen pramalou naději, že by se naši političtí zástupcové dokázaly odpoutat od svých osobních mocenských a hamižných zájmů do té míry, aby se začali upřímně zajímat o rozumné, sociálně a ekologicky přijatelné řešení.