Květen 2008

Události od 17. března do 14. dubna 2008

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Pondělí 17. března

Čínská armáda a policie zřejmě (přesně se pochopitelně neví nic, jak to v takových případech bývá) krvavě potlačila nepokoje v tibetské Lhase. Je to hezká odpověď na horlivé úsilí Mezinárodního olympijského výboru o odpolitizování olympijských her v Pekingu. K tibetským demonstracím se svérázným způsobem vyjádřil i předseda ČSSD Paroubek (Klaus se raději nevyjádřil vůbec, k našemu dalajlámovi tržní demokracie zpráva asi ještě nedorazila).

Jan Švejnar ocenil v rozhovoru pro Právo statečnost bratří Mašínů, zároveň však řekl, že vyznamenání by jim neudělil. Až potud je mi jeho postoj srozumitelný. Švejnar však argumentoval tím, že při jejich „činnostech“ zahynuli lidé. A tomu nerozumím: proč se proti komunistům smělo bojovat jen tak, aby přitom žádný z nich nezahynul? Komunisté sami si takovou řeholi neuložili ani náhodou.

V Právu dělají vědu z toho, že od ministerstva školství dostala peníze navíc Veterinární univerzita v Brně, a to na stavbu jakési kliniky pro choroby prasat. Na univerzitě přitom učí (jako odborný asistent) otec ministra Lišky. Správný postup by zřejmě byl, kdyby ministerstvo nekompromisně sdělilo vedení univerzity: když chcete prachy, koukejte ho vyhodit. (Čtenář se zároveň jen těžko zbavuje jistě neopodstatněného dojmu, že Právo zásobuje podobnými zprávami neoficiální tajná služba vyhozené ministryně Kuchtové).

Jiří Paroubek kritizoval způsob, jak se ČSSD obrátila na Ústavní soud ve věci Ústavu pro studium totalitních režimů. Je to vlastně kritika autora stížnosti, poslance Jičínského. Paroubek se kaje, že stížnost (kterou podepsal) přečetl „bez hlubšího studia“ a říká, že by ji byl pojal úplně jinak. Je zvláštní, proč má předseda ČSSD zapotřebí tyto vlastně interní záležitosti strany medializovat, je v tom kus alibismu: piště si stížnosti, já vám je i podepíši, ale když nedopadnou dobře, budu se od vás veřejně distancovat. Připadá mi to poněkud neseriozní.

Zatímco v Tibetu se střílí, u nás se jenom kušní. Bojovníci za mír táhli průvodem od pražského Hradu k americkému velvyslanectví a protestovali proti radarové základně, na Václaváku skupinka Všeslovanů pod vedením známého dietologa Dolečka protestovala proti samostatnosti Kosova, před srbským velvyslanectvím zase jacísi extremisté přímo proti velké Albánii. Demonstrace skinheadů jsou zábavnější, jsou při tom i anarchisté a perou se. Tihle všichni by se naopak v zásadě shodli.

Úterý 18. března

Prezident Klaus se sešel s premiérem Topolánkem a dohodli se, jak budou dále spolupracovat. Dohoda nevěští nic dobrého pro Topolánka, vládu ani pro koaliční partnery.

Jiří Paroubek zřejmě po delší meditaci zjistil, že dalajláma je „mužem reformně-socialistických názorů. Je to tedy muž názorů velmi blízkých sociální demokracii.“ Po tomto prozření poněkud zmírnil svou pročínskou rétoriku a prohlásil, že jeho věty, které citovalo Právo, byly vytrženy z kontextu. Jinak se nedá citovat, než že se něco vytrhne z kontextu. Je pozoruhodné, že kult dalajlámy je zjevně jakési pojítko mezi Paroubkem na jedné straně, a Havlem a jeho příznivci na straně druhé. Nerodí se tu jakési nové státní náboženství?

Předseda zahraničního výboru Hamáček (ČSSD) prohlásil v souvislosti s nepokoji v Tibetu, že podle jeho názoru „historie patří historikům a neměli bychom se k ní jako politici příliš vyjadřovat“. Vida, jak rychle se některé události stávají historií. Jinak pojetí je ryze české: na nepříjemné záležitosti domácí i cizí jsou tu historici: něco jako v přírodě brouci hrobaříci. Likvidují nepohodlné mršiny. Aby to dělali dobře, musíme si je vydržovat. Je pozoruhodné, jak jsou čeští historici k tomuto pojetí vstřícní.

Ruské ministerstvo zahraničí k situaci v Tibetu uvedlo mj.: „Vyjadřujeme naději, že úřady Čínské lidové republiky podniknou nezbytné kroky, aby zamezily nezákonným akcím a zajistily rychlou normalizaci situace v její autonomní oblasti.“ To je pozoruhodné, Rusové Číňany úkolují, zřejmě mají strach, aby se nákaza nepřenesla k nim.

Středa 19. března

Ministr Schwarzenberg se podrobil operaci a rázem mu podle STEM vzrostla popularita o 10%. Je teď na druhém místě a dýchá Bémovi na záda. Populární jsou ti, kteří toho moc nedělají, a když toho moc nedělají proto, že jsou zrovna nemocní, tím lépe. Jinak ocenění prožluklého aristokrata s německým jménem je něco podobného, jako kdyby se v USA ve třicátých letech minulého století ocitl na vrcholku žebříčku popularity Afroameričan (česky řečeno černoch). Pak že se neměníme k lepšímu.

Klub ČSSD si předvolal ministra Julínka, aby mu vysvětlil, že je idiot. Sociální demokracie pod Paroubkovým vedením se stará o to, aby ty výše zmíněné změny k lepšímu nebyly zase až tak dramatické. Pokud tomu rozumím, poslanci dirigováni Paroubkem lovili úspěšně bobříka drzosti (kromě dr. Ratha, u toho je tento způsob chování přirozená životní funkce, dělá to stejně spontánně, jako když jiný koktá). Vrcholný výkon podal tentokrát předseda strany: prohlásil, že Julínek chce vrátit české zdravotnictví zpět. Přitom je zjevné, že koncepce zdravotnictví, tak jak ji prosazoval a prosazuje dr. Rath, je návrat k bolševickému monopolu a k tomu, aby byl pacient znovu vydán na milost a nemilost úředně přiděleným lékařům a zdravotnickým institucím (přitom, jak zkušenost z minulého režimu učí, ti, co si neúředně připlatí, budou moci doufat v Sonderbehandlung). Nevím, je-li to, co prosazuje ministr Julínek, to nejlepší, co se s českým zdravotnictvím dá dělat, ale na základě půlstoleté zkušenosti si jsem jist, že jeho postátnění (formou neformální privatizace do rukou dr. Ratha a jeho lobby) je docela jistě tím nejhorším.

Senát podává návrh zákona, podle něhož budou udělovány dekrety na odbojářství a účastenství v odporu proti komunismu. Dekrety česká společnost miluje. O nesmyslnosti zákona jsme už psali, byla jen podtržena senátním výborem pro lidská práva, který dále zpřísnil kritéria pro (bývalé) komunisty. Doufám že Ústav pro studium totalitních režimů, který bude rozhodovat o tom, kdo dostane právo nosit čestný odznak Odbojáře, resp. Účastníka odporu, a kdo ne, vydá seznamy všech, co o to požádali, a všech, kterým bylo vyhověno. Mohla by to být dost velká sranda.

Alexandr Mitrofanov si dělá starosti o Jiřího Paroubka: po volbách se prý možná octne v krajně svízelné situaci – bude si muset vybrat mezi vládnutím s podporou KSČM a koalicí s nespolehlivými malými stranami. Ve skutečnosti pan Paroubek po ničem jiném netouží, velmi se mu to osvědčilo už v letech 2005-6, je to neobyčejně šikovné (vydírání malých partnerů a komunistů zároveň s tím, že když nebudou zlobit, všichni si přijdou na své) a pan Mitrofanov to přece nemůže nevědět.

Spolková kancléřka Merkelová prohlásila v Knessetu, že se Němci stydí za holocaust. Stydí se za něco Češi? Vlastně se naopak zdá, že máme zas o jeden důvod k hrdosti víc. Rakouská policie dopadla českého šikulu, kterému se podařilo vyloupit 13 rakouských bank. Dělal to formou jakýchsi spanilých jízd. Zaujímá prý v evropské statistice druhé místo (nějakému Italovi se to povedlo v celé Evropě dvacetkrát). Toho Itala už asi bohužel netrumfne, leda že by se ukázalo, že toho má na svědomí víc.

Jinak mne těší, jak Právo dbá na rozvíjení svých revolučních tradic. Na stránce „ze zahraničí“ si dnes lze například přečíst, jak „po okupaci Iráku s ostudou splasklo Bushovo tvrzení, že Saddám vlastní zbraně hromadného ničení“, a dále, že „zhojit globální vztahy se světem po invazi do Iráku bez mandátu OSN potrvá USA celou generaci“ (jak prohlásil jakýsi americký idiot). Atypické zatím je, že si člověk může aspoň na internetu ulevit, to za totáče nešlo.

Mladá fronta Dnes opěr věnovala pozornost Událostem a mé maličkosti. Stará se o to Tomáš Zahradníček. Je to pro mne vždycky trochu slavnostní okamžik, asi tak, jako když se mi v šedesátých letech věnovalo Rudé právo (tenkrát to nebývalo nijak často). A zase: oč je to dneska lepší, nevyhodí mne (ostatně není odkud, jsem důchodce) ani nezavřou. Naopak, mám svobodu remcat v internetu. Z článku pana Zahradníčka (nemohu na něj udělat odkaz kvůli archivu Newton, Jmenuje se „Masarykův dědic nejvěrnější“ (to je docela hezká poklona) a týká se mého článku Vyhraněné pravdy o minulosti jsem se dozvěděl, že na Masaryka se člověk nesmí odvolávat, je to neslušné (tento názor nesdílím a nehodlám sdílet ani do budoucna). Taky nevěřím na střetnutí „dvou dobrých pravd, jež spolu nakonec mohou slušně vycházet“, buď se ukáže, že jedna je lepší, nebo se na jejich kritice podaří vystavět další, lepší než obě. Pravda je to, o co jde. Pan Zahradníček mluví o nesnesitelnosti monomaniaků, mne zase trápí nesnesitelnost cynických a vyčůraných konformistů. Panu Zahradníčkovi se budu soustavně věnovat i nadále, je to velmi vděčný objekt pro tříbení názorů.

Nevím, nechal-li se panem Zahradníčkem inspirovat Martin Komárek v komentáři na téže stránce MfD. Kritizuje tam (jistě právem) Jiřího Paroubka, který řekl, že to, co Čína dělá v Tibetu, je její vnitřní záležitostí. Zato věta „vyzývám proto obě strany sporu k nenásilnému řešení nastalé situace“, kterou dal předseda ČSSD k dispozici den nato, mu připadá už lepší. Dovoluji si upozornit, že přeložena do obecné češtiny zní: vyzývám kocoura a myš k nenásilnému řešení nastalé situace.

Václav Havel poskytl rozsáhlý rozhovor Lidovým novinám. Nemohu si odpustit malou poznámku na okraj: totiž že rozhovory se dají dělat i s výrazně menší dávkou servility, než jako v tomto případě předvedla Petra Procházková, a nijak jim to neublíží.

Čtvrtek 20. března

Podle ruského listu Kommersant je Rusko za určitých podmínek připraveno kývnout na americký projekt protiraketového systému v Evropě. Bylo by zábavné sledovat, jak by na takový Dolchstoß reagovala česká proruská lobby, která se doposud profilovala na odporu k americké radarové základně. Bylo by, ale asi nebude, Rusové nejspíš jen v povolebním období trochu mírní rétoriku.

Je zajímavé, kdo všechno se v Česku nechystá na olympiádu v Pekingu, aby se morálně vyprofiloval. Už mne skoro mrzí, že jsem o tom vůbec psal, vyřídili by to za mne jiní. Do Pekingu se ovšem naopak chystá prezident Bush, který jistě čínským akcím v Lhase příliš nefandí. Číňané se možná trochu lekli ohlasu, jaký měla jejich tibetská akce, a čínský premiér vyjádřil ochotu jednat s dalajlámou, pokud se zřekne násilí a nebude prosazovat samostatnost Tibetu (dalajláma je proti násilí odjakživa a pokud je mi známo, usiluje pouze o autonomii Tibetu v rámci Číny). Předseda tibetské organizace KS Číny mluví ovšem trochu jinak: označil dalajlámu za „vlka v rouše mnicha, ďábla s tváří člověka" a prohlásil: Nacházíme se v krvavém a ohnivém boji s dalajlámovou klikou na život a na smrt." Zdá se, že oba postoje jsou velmi těžko slučitelné.

Lidovecký poslanec Hovorka se výrazně profiluje, nyní už ve spolupráci s ČLK, což je toho času jedna ze servisních organizací dr. Ratha. Hovorkova emancipace pokročila tak daleko, že je to moc už i na předsedu zelených Bursíka (vedení zelených se zjevně vrací po prezidentské volbě k předchozí relativně loajální spolupráci v koalici, která uváděla paroubkovskou žurnalistickou lobby v Právu na pokraj šílenství).

Miroslav Macek se podle rozsudku musí veřejně omluvit dr. Rathovi: „Lituji, že jsem tím (tj. mocným pohlavkem, který mu uštědřil na jednání České stomatologické komory) zasáhl do práv na ochranu cti pana Ratha.“ Inspirován známou Drdovou slátaninou Vyšší princip mám sto chutí prohlásit, že facka hulvátovi není zločinem, a že i já souhlasím s tímto atentátem na dr. Ratha (není to ode mne žádné zvláštní hrdinství, zatím se za to ještě nestřílí). Na druhé straně soud chápu: nebýt jeho zásadního rozhodnutí, hrozilo by dr. Rathovi, že by mohl být postupně ufackován (exempla trahunt). Mackovi nezávidím, na jeho místě bych měl s omluvou jakýsi problém.

Německo zřídí Dokumentační centrum k útěku a odsunu. Dohodla se na tom včera německá vláda.

V Brně kdosi na několika místech vylepil jednu z karikatur proroka Mohameda. Když se kdysi celý mohamedánský svět pustil do Dánska za to, že jeden list karikatury zveřejnil, bylo třeba se za Dánsko postavit. Svoboda projevu znamená mj. i zveřejňování prorokových karikatur. Svoboda projevu však nespočívá ve zveřejňování prorokových karikatur, naopak. Zveřejňování karikatur proroka Mohameda je projev jisté bezohlednosti, nevychovanosti a hulvátství, příklad nutné zátěže, kterou s sebou svoboda projevu nese. (Něco jiného je zásadní a věcná kritika islámu).

Zemřel A. C. Clarke. Znám pouze jedno jeho dílo, Vesmírnou Odysseu, a to ještě jen z filmového zpracování. Bylo velmi sugestivní barevně i hudebně. Dívali jsme se na ně před časem v televizi s mým kocourem Csongorem. Barevné efekty kocour nedokázal ocenit (kočky, jak známo, mají sice oči vybavené na barevné vidění, ale jejich mozek nedokáže barvy vyhodnotit, barevně vidí jen primáti), zato hudba ho oslovovala mocně. Zpočátku jen naježil srst a stáhl uši dozadu, pak začal žalostně mňoukat a nakonec do mne strkal tlapkou, abych tu strašnou věc vypnul. Nevyhověl jsem mu, protože jsem neustále doufal, že se dozvím, o co jde. Kocour nakonec zalezl pod kanape, já se vydržel dívat až do konce, ale o co šlo, jsem nepochopil. Budiž mu země lehká. (panu Clarkovi, ne Csongorovi, ten to naštěstí přežil).

Pátek 21. března

Usáma bin Ládin pohrozil Evropě zničující pomstou za opakované zveřejnění karikatur proroka Mohameda. V této souvislosti je pozoruhodné, že kdosi, neví se kdo, vylepil v Brně plakáty s jednou z karikatur. Radnice obvodu Brno-střed nechala karikatury odstranit, ministerstvo zahraničí je odsoudilo. To by bohužel na Usámu asi moc nezabralo. Policie a BIS podivný případ vyšetřuje, je dobře, že to nepodceňují.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský zveřejnil na internetových stránkách ÚS své odlišné stanovisko ve věci sociálně demokratické stížnosti na zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů. Rychetský byl pro zrušení zákona. Argumentuje mj. tím, že zákonodárce v něm buď „vyjádřil nedůvěru (ne-li dokonce pohrdání) k existujícím vědeckým a pedagogickým pracovištím a rozhodl se pouze tomu, které nově vytváří, svěřit privilegovaný monopol na historickou pravdu“, nebo „se rozhodl vytvořit exkluzivní pracoviště pro ty ,vyvolené´, kteří by ve standardním výběru pro vědecká a akademická pracoviště (výběrová řízení, konkursy) neobstáli. Takové účinky zákona ovšem porušují ústavní princip zákazu diskriminace, svobody vědeckého bádání a ideologické neutrality státu. Napadený zákon tak z mého pohledu neobstojí v testu proporcionality, účelnosti i rozumnosti a měl být zrušen.“ Problém je v tom, že existující vědecká a pedagogická pracoviště v oboru historie si podle mého názoru nedůvěru a pohrdání zaslouží, že jsou do značné míry ovládána exkomunisty (ať až těmi s lidskou tváří nebo těmi normalizačními) a že svoboda vědecké práce tam dostává pořádně zabrat. Kromě toho je velmi užitečné pokusit se vytvořit pracoviště, kde se určitým obdobím budou věnovat lidé, kteří je neprožili a nejsou na mě vázáni různými zájmovými, citovými a existenčními vazbami (nepotřebují např. za každou cenu sobě i jiným dokazovat, že svůj život neprožili nadarmo). Taková situace je ostatně v historické vědě standardní a je zárukou objektivity. A instituce tohoto druhu bohužel jakousi státní podporu potřebuje, protože jinak by ji všichni ti výše zmínění bojovníci za svobodu umlátili čepicemi. Nejde o to, aby se vytvořila nějaká státní norma, ta už v mnoha ohledech dávno vytvořená je, a to právě těmi „standardními“ vědeckými a pedagogickými institucemi. Norma bohužel stojí za (jedno slovo zabaveno). Teď jde o to ji v zájmu plurality myšlení trochu narušit.

Agentura STEM provedla průzkum mezi veřejností. Jde o to, kdo si myslí, že po novém zdanění bere víc, případně míň. Jenže nejde o to, co si kdo myslí, ale kdo opravdu bere víc a kdo bere míň. To se dá docela dobře spočítat, a nemusí se do toho tahat „myslení“.

Podle Alexandra Mitrofanova v Právu se na jednání Bushovy administrativy jen potvrdilo, že řešit problémy silou se nevyplácí. To je čistá pravda: například v roce 1938 přinesli naopak Chamberlain s Daladierem za spolupráce Hitlera a Mussoliniho pěkný důkaz toho, že řešit problémy bez síly se vyplácí. Tenkrát se to vyplatilo dokonce na celých jedenáct měsíců.

Sobota 22. března

Ministr zahraničí Schwarzenberg navrhne vládě uznání Kosova na její přespříští schůzi (2. dubna). Bude zajímavé sledovat, jak si s tím vláda poradí, když prezident, kterého Topolánek přizval ke spoluutváření vládní politiky, má na věc jiný názor a schůze by se měl nejspíš podle obecné domluvy s premiérem zúčastnit (jde o zásadní věc). Srbsko okamžitě odvolává své velvyslance ze zemí, které nezávislost Kosova uznaly, což je dosti silný způsob nátlaku, kterému by se zrovna nemuselo podléhat. Navíc neexistuje nejmenší důvod, proč by Kosovo mělo patřit k Srbsku – a zároveň taky nejmenší důvod k tomu, proč by severozápadní cíp Kosova, který je obýván Srby a je snadno oddělitelný, měl patřit ke Kosovu (ostatně není vyloučeno, že si tamní obyvatelstvo oddělení via facti vynutí). Problém zásahu západních mocností do oblasti bývalé Jugoslávie, nebyl, jak se zdá, neopatrný v tom smyslu, že Jugoslávie měla být zachována (to nešlo), ale že nebyl dost radikální. ČR nemá dost silný důvod samostatnost neuznat (a chovat se zrovna v této věci ke svým spojencům po hovorkovsku), měla by však dát najevo jakousi výhradu. Tenhle úkol ministru Schwarzenbergovi opravdu nezávidím.

Zatím, co český voják, který padl v Afghánistánu, bude povýšen a vyznamenán, těžce zraněný si bude platit svůj pobyt v nemocnici. Samozřejmě mu to ministerstvo obrany následně uhradí. Ale stejně mi to připadá zábavné: co když bude válka?

V souvislosti s velikonocemi seznali ochránci přírody na Novém Zélandě zajíce nehodnými, aby byli symboly jara: poškozují totiž životní prostředí. Teď jsou na tahu naši zelení: odsouzení zajíců by mohla být výjimečná iniciativa, na níž by se dokázala shodnout Bursíkova i Stropnického sekce strany.

Do útoku proti Ústavu pro studium totalitních režimů vyrazili i Bojovníci za svobodu. Bylo by divné, kdyby organizace, která má tak blízko ke KSČM a k našim slovanským bratrům z východu, zůstala v této věci stranou. Mají obavy ze zpolitizování Ústavu (jistě, mohl by být použit jako nástroj reakce v boji proti všemu pokrokovému u nás, proti KSČ i našemu spojenectví se SSSR – nebo snad ne, nebo se něco v posledních pár letech změnilo? Bojovníci jen podle jména).

Komunistický svaz mládeže má jakési problémy s legalitou, protože hlásá revoluční cestu změny a odstranění soukromého vlastnictví. Jejich zkušení starší soudruzi z KSČM jim na základě vlastních dějinných zkušeností radí: vyjádřete respekt k rovnosti všech forem vlastnictví včetně soukromého! (a teprve po čase, až budeme zase mít všechno v rukou, se najednou ukáže, že všechny formy vlastnictví si jsou rovny, ale některé si jsou rovnější).

Titulek v dnešním Právu zní „První snímky zachycují nedávné lynčování Číňanů v Tibetu“ (a přinášejí jakési fotografie). Podobným způsobem, Právo (tehdy Rudé) referovalo v roce 1956 o maďarské revoluci. I tam se objevily snímky o lynčování příslušníků ÁVH (maďarské StB), a ty snímky byly ovšem autentické. Potíž je v tom, že tento druh zpravodajství vychází z předpokladu, že právo na lynčování (dlouholeté, pečlivě maskované) má jen jedna strana. Druhá se musí ho zdržet, trpět, jak pěkně napsal jakýsi výtečník rovněž v Právu v souvislosti s případem bratří Mašínů. Samozřejmě, lynčovat se nemá. Ale je rozdíl, když to někdo někoho dlouhodobě, skrytě, rafinovaně utiskuje nadváhou jedné miliardy k několika málo milionům, a když to někdo nevydrží a živelně se proti tomu útlaku brání.

Jak se v politice s prof. Halíkem shodnu jen v máločem, to, co napsal ve velikonoční příloze MfD v souvislosti s tím, co je vlastně peklo, mi připadá tak pěkné a trefné, že neodolám a cituji: „Peklo je stav trvalé a totální odloučenosti od Boha; je to logický důsledek toho, že Bůh si nade vše váží lidské svobody. Chce-li někdo až do konce žít bez něho, pak Bůh toto jeho rozhodnutí respektuje a umožní mu to navěky. Jak takový stav naprostého odloučení vypadá, nikdo z žijících neví. Nedávno mne jeden novinář natolik nutil vykreslit mu peklo a potvrdit jeho představy (jako většina ateistů měl roztomilé náboženské představy na infantilní úrovni), aby se mu mohl vysmát, že jsem byl v pokušení mu říci: „Milostpane, nechaj se překvapit!““

Úterý 25. března

Srbská vláda navrhla OSN etnické rozdělení Kosova. Neviděl jsem, jak návrh vypadá, ale k oddělení některých částí země (severozápadní cíp) asi nakonec dojde via facti. Premiér Topolánek oznámil, že návrh na uznání samostatnosti Kosova se odkládá (ministr Schwarzenberg ho chtěl předložit příští týden). Důvodem je nesouhlas lidovců a zjevně aspoň i části ministrů za ODS, Topolánek řekl, že za současné situace by neprošel. Všechny velké země EU kromě Španělska Kosovo uznaly, uznaly ho i Spojené státy, zatím se nepřidaly též Rumunsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie a Řecko, zásadně proti je Rusko. Poněkud nevábná společnost. Nicméně návrh na etnické rozdělení země (pokud je technicky možný) je sám o sobě rozumný.

Topolánkovi přibyl další problém, Tlustý a jeho dva kolegové chtějí zablokovat projednávání Lisabonské smlouvy v parlamentu, dokud o ní nerozhodne Ústavní soud. V téhle věci drží Klausovu linii „suverenity“ a fungují (zatím v rámci vládní koalice) jako potenciální melčákovci-pohankovci. Ty dirigoval (a diriguje) z pozadí Miloš Zeman, Klaus má na Hradu lepší pozici, a pokud dělá s Tlustým a spol. totéž, nepochybně to dělá o hodně šikovněji. Zeman nyní vydal v rozhovoru pro Právo několik veřejných instrukcí: za prvé, být proti radaru, protože radar je totéž jako kdysi Maginotova linie, Írán a podobně země jej mohou obejít. To je typická hraběcí rada: jednak si troufám odhadnout, že Zeman podobným věcem rozumí asi tak jako já, tj. dost málo, a jednak mi uniká logika tohoto argumentu: protože tento systém je zranitelný, nebudeme radši dělat nic. Pardon, uděláme referendum, aby se neřeklo, a abychom, až to bouchne, měli alibi. Kosovo prohlásil expředseda za teroristickou islámskou diktaturu, financovanou narkomafiemi (to je dikce normalizačního Rudého práva) a uznání Kosova by považoval za nevděk vůči Srbsku. V této situaci ovšem nejde o to, projevit někomu vděčnost, ale odhadnout, zda uznání Kosova vytvoří na Balkáně stabilnější a spravedlivější prostředí (obojí spolu souvisí), nebo ne.

K problému Kosova se vyjádřil v MfD Josef Zieleniec. Domnívá se, že by se ČR měla „s ohledem na svou historickou zkušenost stát hybnou silou procesu, který zbytek EU přesvědčí, že je ve stávající situaci klíčové dát Srbsku hmatatelnou evropskou perspektivu, jež srbský, elitám umožní udržet orientaci na Západ“. Proč jen Srbsku? Proč ne i kosovským Albáncům? Ti jsou snad méněcenní? Naším úkolem není spasit Srbsko, ale podpořit či pomoci prosadit spravedlivé řešení. Přitom není nic špatného na tom, když vezmeme v úvahu naše možnosti, které jsou jiné než možnosti Francie nebo USA. Český mesianismus je sice legrační, ale může být i pěkně nebezpečný (po skončení druhé světové války přesvědčovali čeští národně socialističtí intelektuálové zpitomělou českou veřejnost, že naším posláním je smířit demokratický Západ se Stalinovou orientální despocií).

Martin Jan Stránský v bojovně laděném článku v dnešní MfD tvrdí, že v padesátých letech u nás byla občanská válka. Martin Jan Stránský se narodil v roce 1956 v New Yorku. V ten rok proběhla krátká, ale výrazná občanská válka v Maďarsku. Protože jsem tu dobu prožil tady a nebyl jsem už zase tak malý (jsem ročník 1940), a protože jsem se maďarskou revolucí trochu zabýval mohu prohlásit, že tu v těch letech nic podobného jako v Maďarsku nebylo. Dále pan Stránský nazývá prezidenta Klause „produktem komunistických rodičů“ a nutí mne se toho člověka zastat (což mu hned tak nezapomenu). To označení je neuvěřitelná sprosťárna. Nikdo nemůže za své rodiče a nikdo nemá mít tu nehoráznou drzost vyčítat někomu jeho rodiče. Je to typický případ bolševického kádrování: a je zajímavé, že se dá pochytit i v USA, vede to k jistě nespravedlivému podezření, že ho Češi mají v genech (aspoň někteří).

V průzkumu agentury Median pro Lidové noviny se většina respondentů vyslovila pro zrušení poplatků u lékaře. Přirozeně, když jde o to něco neplatit, bude vždycky většina pro. Problém je prý v tom, že se úroveň lékařské péče zavedením poplatků nijak výrazně nezměnila. Jednak je otázka, co se může výrazně změnit za tři měsíce, a jednak smysl opatření, pokud tomu rozumím, nebyl zlepšit péči, ale aspoň zmírnit v této oblasti existenci na dluh, kterou provozujeme už od převratu. To je možné dvojím způsobem: buď tím, že si připlatíme, nebo že se nám za stejné peníze dostane rathovské péče typu „totáč“. Problém poplatků je spíš v tom, že jsou nízké a vyšší tato slabá vláda nedokáže politicky prosadit.

Středa 26. března

Do Bělehradu odlétá česká delegace v čele s vicepremiérem Vondrou, která tam má jednat se srbskou vládou o „evropské perspektivě této země“. Pak míří do Slovinska k jednání o předsednictví v EU. Koncem týdne letí do Slovinska i ministr Schwarzenberg. Těžko se zbavit dojmu, že máme dva ministry zahraničí. Který z nich je ten hlavní? A není to zbytečný luxus?

Exministr zahraničí Svoboda vysvětlil, jaké je lidovecké stanovisko ke Kosovu: „Máme zatím jen pozorovat vývoj a pečlivě zvažovat všechny podrobnosti a neměli bychom se nechat svázat nějakým datem, do kterého musíme rozhodnout.“ To odpovídá floskuli „streng behüten, beobachten“, známé z Haškova Švejka. Měli bychom se spíš snažit říci co nejdřív, že ano, a z jakých důvodů, nebo že ne, a z jakých důvodů. Jinak to bude vypadat jako alibismus, kterým to taky je. Předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL Severa zase prohlásil, že by odtržení části Srbska obývané Albánci mohlo být negativním příkladem pro řadu menšin v dalších zemích. To je těžké, ponechání části Srbska, obývané Albánci, v Srbsku bude zase signálem pro různé více či méně čuňácké státy, že si se svými menšinami mohou dělat, co je napadne. A pokud jde o mezinárodní právo, na něž se lidovci odvolávají, jako každé právo může fungovat jen na základě určitého konsensu. Ten dosti často bohužel spočívá, obrazně řečeno, v tom, že vegetariáni a lidožrouti budou společně dohlížet na to, aby vegetariáni nejedli lidské maso. Což poznamenává kvalitu mezinárodního práva i jeho vymahatelnost.

Soudní čekatel dr. Langer znovu zažaloval prezidenta Klause, který ho s úporností hodnou lepších věcí neustále odmítá jmenovat soudcem. Ten člověk (Langer, ne Klaus) má výdrž, držím mu palce. A když už jsme u pana prezidenta, ten velmi specifickým způsobem oznámil, že nepojede do Číny na olympiádu, a tím opět uzrál pro naše nejvyšší ocenění.

Historik Petr Čornej poskytl rozhovor Právu. Rozhovor tam otitulkovali „Kořen současných sporů“ (o církevní majetek) „leží v době husitské“. Ačkoli se veliká množina čtenářů Práva s malinkou množinkou čtenářů Událostí asi příliš nepřekrývá, dovoluji si upozornit, že ač to z titulku vypadá jinak, církev nechce vrátit vše, o co přišla od husitství až po dnešek.

Skupina Ztohoven byla osvobozena v trestněprávní soudní při, v níž je státní zastupitelství obvinilo z šíření poplašné zprávy, protože podloudně vmontovali do záběru ČT z české krajiny jakousi atomovou miniexplozi. Jistě, o poplašnou zprávu nešlo, nikdo nebyl poplašen, a jak by taky mohl být, na ten pořad se nikdo nedívá, a kdyby se díval, asi by ani nepochopil, že má jít o atomový výbuch. Jinak si ale myslím, že takové jednání je protiprávní a mělo by být potrestáno. Je to stejné, jako kdyby se Vám někdo, aby prezentoval sebe a svůj nesouhlas s Vašimi názory, vydělal na Váš psací stůl. Vlastně horší, protože v tom případě ještě nebude mít jeho úkon to nejdůležitější na celé věci, totiž ukradenou publicitu. A to, že svůj výtvor na Vašem stole bude vydávat za artefakt, ho nijak neomlouvá – může za něj sice dostat Nobelovu cenu, ale zároveň by za něj měl nést tak říkajíc občanskou odpovědnost. Obojí je slučitelné.

Podle Milana Vodičky v MfD se v ministerstvu obrany hrají pozoruhodné strategické počítačové hry, při nichž několik dobrovolníků simuluje mezinárodní krize. Každý z nich představuje nějakou z našeho hlediska významnou zemi, Českou republiku hrál v uvedeném případě právě pan Vodička. Během hry nastala taková situace, že Izrael požádal Českou republiku (tj. pana Vodičku) o spojenectví před íránskou hrozbou, a Česká republika musela s lítostí a zahanbením oznámit, že ani náhodou, protože má jiné problémy. Především doufám, že pan Vodička nikdy nebude provozovat českou politiku jinak než v počítačové simulaci (jejím tématem byl v tomto případě, jak se zdá, nácvik mnichovanského chování na počítačovém trenažéru). A za druhé, ta představa je nesmírně zábavná: při všem vědomí našich početných ctností v jiných oblastech to přece jenom trošku je tak, jako kdyby si někdo chtěl pořídit na ochranu svého pozemku před všehoschopnými lupiči hlídacího zajíce. Což ostatně pan Vodička svou reakcí ve hře názorně předvedl.

Tomáš Vystrčil se v LN úplně zbytečně rozčiluje nad článkem Martina Weisse o Tibetu. Problém je v tom, že na podobná témata jako nepokoje v Tibetu se váže spousta laciného kýčovitého sebeukájení, kdežto na problémy, jako je Kosovo, které Weiss zmiňuje a Vystrčil nechává úplně stranou, jen různá nacionalistická veteš a hejslovanství. Rozdíl je přitom podstatný: v případě Kosova, které je blízko, se musíme chtě nechtě ptát, co s tím zatraceným problémem, zjišťovat, že to pořádně nevíme, a přitom bychom to vědět měli. Na Tibet se díváme z dálky, jakoby obráceným divadelním kukátkem, všechno je jasné a jednoduché: Číňané, go home. Tibeťanům to moc nepomůže a nám to ani trochu neublíží. Můžeme si to dovolit.

Taktéž v LN píše Zbyněk Petráček: „Zákaz politizace sportu v Pekingu? Fuj, zní spravedlivý hlas Evropy. Zákaz politizace sportu na evropském šampionátu? Jistě, vždyť pravidla platí spravedlivě pro každého, zní hlas téže Evropy.“ Problém je trochu v tom, nač se ptá potom: „bude v Pekingu vyloučen sportovec, jehož tričko ponese nápis ,Tibet je Čína´, respektive ,Tibet není Čína´?“ Když někde v Evropě po ulici půjde nějaký (evropský) domorodec s tričkem „Tibet je Čína“, nebo s tričkem „Tibet není Čína“, nic se mu nestane. Když půjde čínský domorodec v tom druhém tričku po ulici v Pekingu, zavřou ho. Proto je politizace olympijských her v Pekingu řekněme přitažlivější.

Čtvrtek 27. března

Uvnitř Československé obce legionářské se rozhořel boj. Údajně v něm jde o jediný majetek organizace, pražský hotel Legie. Boj probíhá mezi starou a mladou generací, a je to, soudě ze záběrů České televize, zároveň zápas mezi ruskojazyčnou a českojazyčnou sekcí Obce (do obce byly před časem přijati veteráni z bojových nasazení naší armády po roce 1989, čímž českojazyčná obec zjevně neobyčejně posílila). Jako čecháček každým coulem fandím našincům (bez ironie, prosím, mám totiž jistotu, že bojovali za naše zájmy), jsem pevně přesvědčen, že ti, co byli ve válce v zálivu jako pěšáci, nemají důvod vydávat se po prášilovsku za ljotčiky a doufám, že když vyhrají, nezavře nám báťuška Putin, patron všech legionářů, kohoutky s ropou.

Senát zamítl hlasy senátorů z ODS návrh senátorů Mejstříka, Štětiny, Novotného a d. na novelu § 260 trestního zákona. Smysl úpravy byl zakázat podporu a propagaci komunismu.

Vicepremiér Vondra je zjevně ve složité situaci. Šel do vlády s chvályhodným úmyslem usmířit Pravdu a Lásku s Neviditelnou rukou trhu, a ocitl se, jak se zdá, mezi dvěma mlýnskými kameny. Nejprve si s ním nepříliš velkorysým způsobem vyřídil účty v jakémsi rozhovoru jeho někdejší guru Václav Havel. Teď vicepremiér váhá, zda má podpořit nebo nepodpořit přezkum eurosmlouvy (mně osobně přezkum připadá jako šaškárna a alibistické přehrávání politické zodpovědnosti na Ústavní soud) a jak se postavit k uznání či neuznání Kosova (to je věc složitá: ČR by Kosovo měla uznat, ale jeho etnické rozdělené – tam kde je možné – by bylo rozumné; proto jsem velmi rád, že nejsem vicepremiérem pro evropské otázky). Vondrova snaha, když ji vezmeme upřímně, je chvályhodná (Topolánkova ODS by neměla být násilím přistrkována k vejminkáři na Hradě a bez podpory někdejších stoupenců OH, ODA, US-DEU nemá občanský tábor ve střetnutí s rudým blokem šanci), ale zdá se, že neuskutečnitelná (aspoň do té doby, dokud ODS nebude schopná se od svého čestného předsedy a některých jeho divokých iniciativ distancovat zřetelněji než dosud).

Vondra to ovšem nemá lehké, na návštěvě v Bělehradě byl vystaven jakémusi citovému vydírání. „Česko je náš přítel. Doufáme proto, že Kosovo neuzná“. Vicepremiér citlivě rezonoval: „Musíme skloubit politický realismus s přátelstvím“. Nevím, proč by v této věci měly hrát roli nějaké pofidérní kmenové sympatie. Jde o to, napomoci v rámci našich možností politicky stabilnímu a zároveň spravedlivému uspořádání této oblasti, aby svými ohavnými křečemi neohrožovala celou Evropu. Přátelství sem, přátelství tam, nezaujatý pozorovatel musí konstatovat, že v nejnovějším balkánském konfliktu se všechny strany od Chorvatů přes Srby a Bosňáky až po Albánce chovaly jako dobytek a že v něm neexistovali „lepší“ a „horší“ nýbrž jen silnější a slabší.

Už sedm ústavních soudců kritizuje Ústav pro studium totalitních režimů, jásá Právo. Jedním z kamenů úrazu je, že byli „omezeni“ historici a potenciální členové rady a vedení Ústavu, kteří se ještě před rokem 1989 dokázali odpoutat od své minulosti (klasický příklad, podotýkám já: historik Pánek) a postavit se do opozice proti režimu. Problém je, že v rukou těchto lidí a jejich snaživého dorostu jsou prakticky všechny české historické instituce: proč by tu nemohla být jedna jediná, kam nebudou smět strkat své nenechavé pracky?

Možná už příští týden se bude v Národní radě SR hlasovat o neuvěřitelném návrhu tiskového zákona, který upravuje právo na odpověď takovým způsobem, že by to fakticky zlikvidovalo svobodu projevu. Ficovo Slovensko je teď tam, kam se velmi rychle dostane ČR, jakmile se zmocní vládního kormidla Jiří Paroubek. Už proto si Slovensko a slovenští novináři v tuto chvíli zaslouží naši solidaritu, která by neměla spočívat jen v tom, že tam náš nově zvolený prezident jezdí šaškovat jako na svou první zahraniční štaci. Nejde o parádní okázalé demonstrace špičkových politiků, ale nějakou praktickou formu pomoci a spolupráce, která se musí teprve vymyslet. Je jistě pěkné, že tolik českých intelektuálů soucítí s Tibetem, ale přímo za humny roste problém jako hrom, ten problém se jmenuje Robert Fico a zprostředkovaně se nás dotýká, protože může poznamenat i naši vnitropolitickou situaci.

Pátek 28. března

Paroubek se Zaorálkem hlásí z Moskvy, že dohoda mezi Rusy a Američany je na spadnutí. Sociální demokraté ji odmítají, protože údajně nechtějí na našem území ani Američany, ani Rusy, kteří je budou kontrolovat. Zprávy mají nejspíš demonstrovat, jak důvěrné a přátelské jsou styky Paroubkova vedení ČSSD se věrchuškou v Kremlu, jsou z nich cítit malinké rozpaky (ČSSD možnost ruské vstřícnosti vůči americkému plánu asi přece jen zaskočila) a jako vždy úsilí naložit všechny vzniklé problémy na hřbet Topolánkovi. Celá věc není tak horká, jak na první pohled vypadá – už proto, že Rusové se jistě nebudou snažit nějakým netaktním chováním bezohledně zbavit tak významného spojence v „blízkém zahraničí“, jako je Jiří Paroubek. Je pro ně k nezaplacení.

Premiér Topolánek prohlásil, že chystané Dokumentační centrum k útěku a vyhnání (v Právu píší „odsunu“) je německý projekt, kterého se ČR nezúčastní a ani v budoucnu o účasti neuvažuje. Bylo by hezké, kdyby to znamenalo přiznání, že do toho nemáme co mluvit (například diktovat si, kdo tam smí zastupovat vyhnané a kdo ne).

Na Slovensku se chystá přijetí neuvěřitelného tiskového zákona. Na protest proti němu vyšly včera skoro všechny slovenské deníky s vybílenou první stránkou (obsahovala jen výpočet sedmi hlavních hříchů nového zákona).

Slovinský ministr zahraničí Rupel vysvětlil, proč má být samostatné Kosovo (včetně srbských oblastí) a naopak nemá být samostatná Republika srbská v Bosně. Kosovo mělo totiž autonomní status až za Tita, kdežto žádná Srbská republika v Bosně neexistovala. Ta úvaha pěkně demonstruje, že závazným východiskem pro nynější reorganizaci „jugoslávské“ části Balkánu je status quo vzniklý za komunistické diktatury. To je přece absurdní. Logické by bylo přizpůsobit státní uspořádání národnostnímu, a to lépe, než se to povedlo ve střední Evropě.

Když agentura STEM zrovna nespolupracuje s ČSSD, zabývá se zkoumáním stavu české duše. Posledně šlo o to, jak se kdo cítí být bohatým nebo chudým, dnes o to, jak český člověk odhaduje, kdy dosáhneme západoevropské úrovně. Miloš Zeman kdysi, ještě než se stal sociálním demokratem a populistou, na tuto otázku (myslím, že přesně byla tenkrát formulována náročněji, kdy dohoníme SRN) odpověděl realisticky „nikdy“. Totéž si o dohonění a předhonění Západu myslí i dnes u nás 31% respondentů. Myslím si to i já. Bylo by však dobré to doplnit o uznání, že i tak se máme celkem vzato jako prasata v žitě, naše situace se zlepšuje a když Pán Bůh dá, bude se i nadále zlepšovat. Po této stránce to je fajn.

Velký rozruch způsobil nizozemský politik Geert Wilders svým filmem o islámu. Všichni s napětím očekávají, vypuknou-li opět celosvětové muslimské bouře a on má o reklamu postaráno. Podle toho, co si lze přečíst v tisku, má pan Wilders jistě právo říkat své názory veřejně a předpodělanost před reakcí islámských zemí by bylo dobré nějak překousnout, proč musí všichni vidět, jaký máme strach. Což nic nemění na tom, že soudě podle toho, co píší noviny, jsou některé názory pana Wilderse nehorázné. Tvrdí, že korán je hrůzná a fašistická kniha, podněcuje násilí a netoleranci a měl by být zakázán jako Mein Kampf. To srovnání je naprosto nekorektní, podobně by bylo možné vyřídit i Starý zákon. Panu Wildersovi ovšem nejde o věcnou analýzu, ale především o voličské hlasy.

Václav Klaus v rozhovoru pro rakouský list Der Standard prohlásil: „Skoro všichni jsme tehdy věřili tomu snu, že se podaří prosadit změny i proti vůli Moskvy. Doufali jsme, že sovětští ideologové si řeknou: Československo je už někde daleko. I já sám jsem byl intervencí překvapen, nečekal jsem ji.“ Nemohu to potvrdit, v mém okolí bylo dost lidí, kteří ji považovali za velmi pravděpodobnou, a ač se mi velmi nechtělo, ten lehký příslib svobody byl příjemný, musel jsem jim dát za pravdu. Lidé se vesměs ruské intervence velmi báli, jen si nechtěli připustit, že je vlastně nevyhnutelná, protože žádná autokratická metropole se dobrovolně nevzdá ani jedné ze svých kolonií. Taky mi připadá podivná Klausova výtka rakouskému prezidentu Fischerovi. Ten před časem prohlásil v souvislosti s Anschlußem Rakouska, že dnešní Rakousko usiluje o budování mostů. Klaus sice připustil, že na analogii s poměrem, Rakušanů vůči nacismu v roce 1938 a Čechů vůči bolševismu v roce 1948 může něco být, ale že zatímco Fischer dnes mluví o budování mostů, pro něj je budování mostů ke komunistům nemyslitelné. To je jednak klausovsky nekorektní (Fischer nemluvil o budování mostů k nacistům) a jednak, pokud jde o vztah pana prezidenta a našich komunistů, na jeho místě bych mlčel jako pěna.

Aktivisté bojující proti komunismu přizdobili Žižkovu sochu jakýmsi protestním nápisem („trikem proti komunismu“). Kromě Žižky, který tak učinil nedobrovolně, si triko dobrovolně navlékl exprezident Havel (škoda, že to neudělal opřed prezidentskou volbou). Žádný komunismus nám nehrozí, komunismus je mrtvý; hrozí nám to, že se díky všeho schopným politikům typu Jiřího Paroubka a mohutné proruské lobby dostaneme znovu do sféry vlivu autokratické ruské supervelmoci.

Miroslav Macek, jeden z největších příznivců politizování kladivem (naštěstí měl zatím minimální možnost vyzkoušet si to v praxi) se v LN přimlouvá za systém dvou silných politických stran a poukazuje mj. na vratkost dnešní koalice. Vratkost dnešní koalice spočívá v tom, že má minimální a problematickou podporu v Poslanecké sněmovně. Problémy Klausových koalic způsobovalo zase to, že na Hradě tehdy existoval jakýsi zárodek druhého mocenského centra (při zpětném pohledu se nabízí otázka, zda tahle brzda Klausovým koalicím spíš neprospěla). Systém dvou silných politických stran předpokládá mohutnou demokratickou tradici a vyspělou politickou kulturu, u nás by to bylo jen o fous lepší než systém jedné silné politické strany.

Sobota 29. března Premiér Topolánek, jak se zdá, se ve stavu hladových duchů, jak praví náš národní klasik, vypravil na schůzi tripartity (kam údajně předseda vlády obvykle nechodí a která měla projednávat něco úplně jiného) a přítomné odboráře seřval kvůli stravenkám. Podobný přístup k partnerům v tripartitě neodpovídá jeho momentální silové pozici, nemá k němu vůbec instrumenty. Přítomní odboroví bossové byli pochopitelně bez sebe radostí, že mohou dát předsedovi vlády, připomínajícímu v té chvíli příliš bezstarostného sviště, který vystrčil hlavu z nory a vší silou zapískal, aniž si všiml, že kolem krouží krvežízniví dravci, pořádně co proto. S chutí se smrtelně urazili, opustili schůzi a vymýšlejí si pro delikventa co nejpotupnější omluvné úkony. Pokud už ničím dalším, tedy tímto zcela bezstarostným a bezelstným chováním vstoupí Mirek Topolánek bezesporu do dějin české politiky. Sledovat je s vyhlídkou, že se moci chopí Paroubek s dr. Rathem, je záležitost pro lidi ocelových nervů.

Povzbuzeni příkladem Pobrdí, žádají nyní starostové v obcích, poblíž nichž už stojí radary NATO, odškodnění za utrpení, které jim stavby způsobují. Je třeba jít dál! Elektromagnetické vlnění jsou v podstatě i radiové vlny, nebo ne? Jak inspirativní příklad pro obce, kde stojí televizní a rozhlasové vysílače, pro Prahu, Český Brod, Jílové, Liberec atp. atp. Všichni bychom měli být odškodněni. Vlastně odškodňováni, a to soustavně a za všechno. Praktický příklad, jak se u nás ujala teze, že stát je organizované násilí, a je třeba s ním zacházet tvrdě. Nejlepší by bylo ho zbourat. Spontánním zbouráním relativně bezbranného státu však obyčejně vznikne jiný, který už se bránit dovede. Bývá daleko horší.

Reorganizovaný Útvar pro odhalování organizovaného zločinu se začal zabývat „kontroverzním protiislámským“ (to zní skoro jako „protisocialistický“) filmem nizozemského politika Geerta Wilderse Rozvrat. Vycházejí tak zjevně vstříc žádosti Íránu o „zablokování“ filmu (o zablokování autora se postarají jiní). Zkoumají, zda není v rozporu s českými zákony. Policie ČR tak dělá reklamu odpudivé pidistraně Národní strana, která film na svých stránkách zveřejnila. Zásadní věc naťukl dnes v MfD Teodor Marjanovič: a co když má Wilders ve svém pojetí islámu pravdu? Je to prosím otázka, ne konstatování.

Komentátor Práva Jiří Paroubek kritizuje (v podstatě právem) Topolánka za jeho protiamerickou invektivu s tím, že když mu to tak leží na srdci, měl to říci při své návštěvě USA z očí do očí prezidentu Bushovi, a ne v Praze na tiskové konferenci jako hysterickou reakci na to, že se mu nelíbil materiál amerického ministerstva zahraničí, věnovaný mj. stavu lidských práv v ČR. Zato vytýká Topolánkovi, že když navštívil Vietnam („jeden z nejtužších režimů Asie“), nemá co kritizovat předsedu ČSSD (shodou okolností taky Jiřího Paroubka) za „stranickou“ návštěvu Sýrie. Jenže je velký rozdíl mezi tím, když někam jede v rámci svého režimu státních návštěv předseda vlády, a když někam jede předseda opoziční strany ve snaze demonstrovat jakousi opoziční zahraniční politiku. Obávám se taky, že je jistý rozdíl mezi Sýrií a Vietnamem, odkud k nám přesídlilo spousta lidí vyznačujících se tím, že zatím ještě nezapomněli pracovat. Chápu ovšem, že naši odboráři (což je dnes vlastně jakási sekce ČSSD, podobně jako za komunistů bylo ROH převodovou pákou KSČ) je mohou brát jako notorické stávkokaze.

„Podle mne by otevřít Jiřímu Paroubkovi dveře k moci bylo mnohem větší chybou než za jasně definovaných podmínek umožnit návrat Jiřího Čunka do vlády“, řekl v rozhovoru pro Právo předseda poslaneckého klubu ODS Tluchoř. Jednak není jasné, zda umožnit návrat Čunka do vlády neznamená minimálně pootevřít Paroubkovi dveře k moci, a jednak (což z toho plyne), není riziko přechodu do opozice bez Čunka lepší než neřízený pád vlády s Čunkem.

Prezident Bush si hodně slibuje od setkání s Putinem v Soči. Prý mezi ním funguje „určitá chemie“, která by mohla napomoci dorozumění. Na „určitou chemii“ ve vztahu tenkrát ke Stalinovi věřil i F. D. Roosevelt. „Myslím, že mne má rád“, říkal. Ruští politici však byli a jsou zejména ve vztahu ke konkurentům spíše pragmatici.

V recenzi na film Rozvrat v LN zmiňuje Kateřina Hůlková „hudbu z Griegovy opery Peer Gynt“. Žádná taková opera neexistuje, Grieg napsal scénickou hudbu k Ibsenově hře.

Taktéž v LN vyšel rozhovor s museologem Zdeňkem Jehličkou, který pobýval v době nepokojů v Tibetu a dal tu čtenářům k dispozici své neuvěřitelné názory. U nás se prý k Tibetu přistupuje „z politických pozic“ (z jakých jiných pozic by se k Tibetu mělo přistupovat?) a kdekdo vyvěšuje tibetskou vlajku, kdežto „palestinskou vlajku by si do okna nikdo nevyvěsil, protože to by se Američani zlobili“. Pan Jehlička spadl z višně, u nás se dokonce pálí americké vlajky a Američané nic nedělají, na rozdíl od Číňanů, Rusů a spol. jsou na to zvyklí. On sám by tibetskou vlajku vyvěsil, kdyby věděl, že to může reálně pomoci v jednání dalajlámy s čínskou stranou (a protože dobře ví, že nemůže, žádnou vlajku nevyvěsí; lidé dělají řadu věcí ze solidarity, i když to reálně v dané chvíli nepomůže, prostě kvůli sobě, svému svědomí a kvůli budoucnosti). Celý konflikt byl podle pana Jehličky „předem připravený lynč na Číňany a na muslimy“, „na Západě byly připravené výzvy Číňanům, aby se zdrželi násilí, a přitom žádné násilí se tam nekonalo“. Protesty byly načasované kvůli olympiádě. To, co viděl, vůbec nekoresponduje s naší představou mírumilovného buddhistického Tibetu, který je okupován zlým komunistickým Číňanem. Věřím tomu, že nepokoje neměly charakter pokojné demonstrace ochránců zvířat někde v Bernu, ale přesto si myslím, že pravé místo pro publikaci názorů pana Jehličky je propagační bulletin čínské ambasády v Praze.

Pondělí 31. března

Premiér Topolánek si to rozmyslil a chce, aby vláda uznala Kosovo už tento týden. Ministr Schwarzenberg návrh vládě předloží, jak avizoval, ale netrvá na tom, aby byl hned přijat. Vicepremiér Vondra bude hlasovat pro přijetí Kosova, ale „s těžkým srdcem“; neuznání Kosova by mohlo ohrozit postavení českých vojáků v zemi a oslabit pozici ČR v EU. Politikům rozhodování nezávidím, nepřipadá mi srozumitelné, proč nemá být Kosovo připojeno k Albánii (stejně jednou bude) a proč nemají být ty části Kosova, které obývají Srbové a které od Kosova oddělit lze, připojeny k Srbsku. Je pouze zjevné, že plést do problému nějaké slovanské sympatie a problematické pocity vděčnosti za to, že v meziválečném období se československé a jugoslávské (těžko se ty názvy dnes píší bez uvozovek) miniimpérium navzájem podporovalo, a to z důvodů, které byly víc než pragmatické. Je to nevěcné uvažování, které brání tomu, najít spravedlivé řešení.

Jiří Paroubek hájí svou cestu do Ruska, vyslovil souhlas s tím, že ruský velvyslanec při NATO prohlásil případné české a polské inspekce na ruských vojenských zařízeních za nejapný vtip, a na oslavy 130. výročí založení sociální demokracie (s níž má polistopadová ČSSD dost málo společného) si pozval známého rusofila v politickém důchodu Gerharda Schrödera.

Extremisté z Národního odporu uctili v Jihlavě památku německých vojáků padlých v druhé světové válce. Jde o nesmyslnou schválnost, můžeme vzpomínat buď našich padlých, nebo všech padlých (včetně německých), ale není nejmenších důvodů proč bychom uctívali zvlášť německé padlé (stejně jako není nejmenší důvod bránit Němcům, aby vzpomínali svých padlých a svých obětí). Všechny noviny připomínají, že akce se koná v den výročí zavraždění Anežky Hrůzové, tohle hledání souvislostí považuji za paranoidní, každý den je nějaké výročí. A vůbec, proč se věnuje taková mediální pozornost hrstce politicky absolutně nevýznamných excentriků? Jiří Paroubek je daleko nebezpečnější.

Jak vyplývá z toho, co dnes píší LN, jsou odpůrci amerického radaru velmi pestré společenství. Najdeme mezi nimi bývalé spolupracovníky StB, bývalé čelné politruky a bývalé lampasáky ČSLA, poradce předlistopadových papalášů, sympatizanty s arabskými teroristy, a pak samozřejmě spoustu ušlechtilých idealistů, kterým soudruh Lenin neprávem říkal užiteční idioti. Společné mají to, že jedni se Rusů nebojí, druzí se na ně vyloženě těší, vždyť se za nich měli tak fajn!

Ministři zahraničí zemí EU se usnesli, že Wildersův film je sice špatný, ale že má na něj právo, protože „svoboda projevu a vyznání jsou základními hodnotami, v nichž nelze dělat kompromisy“. Je velmi hezké, že ministři dospěli k tomu druhému poznání, je to vyslovený pokrok. Pokud jde o stanovení hodnoty filmů, je rozšíření ministerských kompetencí v rámci EU pozoruhodné: bude se vztahovat i na festivaly v Cannes a v Berlíně? Jako přízemní čecháček si myslím, že ministři zahraničí sice mají právo filmy hodnotit, ale jen úplně stejné jako my obyčejní čecháčci, a že by to tak měli brát oni i veřejnost

Úterý 1. dubna

Lidovci nesouhlasí s tím, aby ČR (už teď, před bukurešťským summitem NATO) uznala Kosovo. Čunek požadoval před středečním jednáním vlády schůzku koaliční devítky, Topolánek to odmítl a souhlasil pouze se schůzkou zahraničněpolitických expertů koalice. Cyril Svoboda, který by se expertní schůzky měl zúčastnit za lidovce, v tom premiéra podpořil. Zcela zásadně proti přijetí Kosova je lidovecký poslanec Březina, bojovník za olomoucké syrečky, který naštěstí ale sedí v tom méně důležitém parlamentu (evropském). Argumentuje, jako obvykle, když se český vlastenec dostane do úzkých, Sudeťáky, a protože je to, jak se na lidovce sluší, zbožný muž, taky tím, že by nevěřící psi měli nakonec veliký stát v srdci křesťanského Balkánu. Tím celý spor dostal lehce švejkovský charakter. Protože mezitím se koalice dohodla na návratu Jiřího Čunka do vlády, nabízí se otázka, zde to nebyl krok ke změkčení lidovecké tvrdé linie v otázce Kosova. Postupu ministra Schwarzenberga ve věci Čunek od začátku úplně dobře nerozumím: bylo přece zjevné, že podmínky, které si položil, jsou natolik tvrdé, že Čunek jim vyhovět nemůže a on, vázán svým kategorickým postojem, bude muset z vlády odejít. Teď se rozhodl zůstat, a proto si o něho bude kdekdo z opozice pucovat boty (jako první to už v ČT udělal – kdo jiný než dr. Rath).

Jiří Paroubek je navzdory klevetám novinářských šmoků poměrně nuzný poslanec. Jeho příjem činí po zdanění pouhých 77 400 Kč. To mne šokuje. Mé celkové průměrné příjmy činí asi 37% těch jeho, a to se nepovažuji za chudého člověka. Byl jsem vždycky proti tomu, aby se demagogicky manipulovalo výší poslaneckých platů, ale pan Paroubek si o to přímo koleduje. Nejdřív se před novináři vytahoval, na co všechno má, a teď ze sebe dělá málem houmlesáka. Je to směšné.

Vlastenci z Rudého práva podrobili drtivé kritice nové vybarvení policejních vozů. Jejich věrným čtenářům ze serveru novinky.cz totiž připomínají žlutomodré pruhy odznak „nacistické SS“. Strážci národní čistoty. Připomíná mi to hloupé úvahy kolem bundy zpěváka Landy, kolem pochodu extremistů v Jihlavě a obecně vzato známou školskou anekdotu: Na co myslíte, Marečku, když míchám v kádince roztok skleněnou tyčinkou? - Prosím, na souložení. - Proboha, a proč na souložení? - Když já, prosím, na nic jiného nemyslím. (Jinak ovšem nechápu, proč chce ministerstvo vnitra měnit zaběhané a docela hezké vybarvení policejních aut, je to, řekl bych, zbytečné vyhazování peněz.)

Pan Pavel Verner dnes v Právu píše: „Na lidovecké straně může se premiér možná opřít o Kalouska. Ten je Čunkovi silným vnitrostranickým soupeřem, zvláště teď, když jeho nejhlasitější likvidátorka Javorová zneuctila slib manželský, k tomu s „třídním nepřítelem“ z ČSSD. Hleďme, za stejné spojenectví na poli politickém musel Kalousek odstoupit.“ Pan Verner považuje zřejmě své čtenáře za blby: Kalousek musel odstoupit kvůli tomu, že chtěl jít do koalice, která by existovala z milosti komunistů.

Rusové budou pořádat reality show z vězení: trestanci tam budou boxovat, a kdo vyhraje, bude propuštěn. Před třemi lety prý soutěžili o propuštění ve zpěvu. Rusko se vyvíjí znepokojivým způsobem, viděl jsem kdysi jakýsi sugestivní film z německého koncentráku (natočený, pokud se dobře pamatuji, na naší straně železné opony), kde se konala podobná soutěž, jaká se teď chystá v Rusku, jen s opačným oceněním, poražený šel do plynu. Vida, a pořád je ještě dnešní Rusko humánnější.

Jiří Paroubek poskytl pozoruhodný rozhovor MfD. Tvrdí v něm, že EU jedná o asociační dohodě se Sýrií (moc by mne zajímalo, do jaké míry je to pravda, respektive jak zní tato formulace po jerevansku „očištěná“). V souvislosti se svými výlety do Sýrie a do Moskvy vyčetl Topolánkovi, že se jednou, když zjevně ještě nebyl premiérem, objevil před zasedáním Evropské tady nečekaně na české ambasádě v EU. To je snad trochu rozdíl, ne? Vyčítá Topolánkovi, že na Blízkém východě udržuje dobré vztahy pouze s jednou stranou sporu, s Izraelem. Pokud to dělá, zaslouží si uznání. V případě Íránu doporučuje „liberalizovat ten režim zvenčí“. To dělali různí západní rozumbradové před Reaganem s bolševickým Ruskem (říkalo se tomu „dialog“). Když to dělat přestali, Rusko se zliberalizovalo samo, protože mu nic jiného nezbývalo. Írán prý balistické rakety nemá, opak je pravdou, jen zatím příliš daleko nedoletí. Je otázka času, kdy se to změní. Pokud je o bojkot olympiády, ministři EU řekli, že bojkotovat hry po sportovní stránce nemá smysl. Nu, když to říkají ministři EU, tak je to hotová věc.

Polský ministr zahraničí prý prohlásil: „Jestli administrativa George W. Bushe sází na to, že Poláci a Češi budou skákat radostí a schválí všechno, co jim Američané předloží, čeká ji bolestná srážka s realitou.“ USA prý nabízejí střední Evropě jen větší ohrožení a žádné výhody. Nevím, kdo dal panu ministrovi právo mluvit za ČR.

Středa 2. dubna

Francouzský premiér se vyjádřil k otázce členství Gruzie a Ukrajiny v NATO, že „to není dobré pro vyrovnanost sil mezi Evropou a Ruskem“. Neměl by se bát, nevyrovnanost sil ve prospěch Ruska je po mocenské stránce tak obrovská, že s ní jen tak něco nehne, navíc Rusko ovládá kohoutky od ropovodů a plynovodů. Bylo by dobré, kdyby se tihle lidé nestarali o to, aby se Rusku nekřivdilo, ale aby jim samotným a nám všem neteklo do bot. S tím volně souvisí problém, který vznikl kolem vyjádření ministryně Parkanové v Izraeli. Je pro to, aby se Izraeli mohly otevřít dveře do NATO, údajně sama za sebe, v izraelských novinách to pak vyšlo trochu jinak.

Poslanecká sněmovna přijala usnesení k Tibetu, a to „vyvážené“: vyzývá obě strany, aby se zdržely násilí. Další dobrovolní rozhodčí, které nikdo nezval. Beránek i vlk se mají zdržet násilí. Je to nestydaté. Stejně, jako když ten člověk v Právu (jeho jméno jsem už zapomněl) napsal, že posláním odpůrců komunismu za totáče bylo trpět. Možná, že by bylo líp, kdyby byli mlčeli a nezařazovali se do chóru evropských alibistů.

Čeští hejslované v čele s exposlancem Foldynou uspořádali demonstraci před Úřadem vlády proti uznání Kosova. Heslo zní: „Kosovo je Mnichov 1938“. Je zajímavé, jak je mainstream české společnosti úplně mimo dějiny. Jakému Hitlerovi vydala EU Kosovo? Je zjevné, že po tom, co se tam stalo, už Srbové a Albánci nemohou žít ve společném státě. Jediný problém je v tom, že se EU nepokusila o to, aby srbské oblasti Kosova, tam kde je to technicky možné, byly připojeny k Srbsku (což se ostatně stejně stane). Vláda zatím rozhodnutí o Kosovu odložila, Topolánek považuje za pravděpodobné, že později, třeba po srbských volbách, Kosovo uzná, ale nevyloučil ani, že se to nepodaří prosadit. V tom případě by ČR chtě nechtě udělala další krok ke svému faktickému zapojení do slavjanofilského uskupení, orientovaného na Moskvu (Španělsko je něco jiného a ohánět se jím v této souvislosti je demagogie).

Redaktoři Práva jsou vybaveni pozoruhodnými pravomocemi, například odnímat šlechtické tituly (člověk by řekl, že to nejde, protože šlechtické tituly byly u nás zrušeny a jejich používání je zákonem zakázáno). Tak pan redaktor Verner odejmul knížecí titul ministru Schwarzenbergovi, protože souhlasil s návratem Jiřího Čunka do vlády. Chytráci z Práva si to představovali jednoduše: knížecí čest přikáže ministru zahraničí, aby svým odchodem zatloukl další hřebíček do rakve této vlády a otevřel dveře do Strakovky Paroubkovi. Ministr sám k této situaci bohužel přispěl, měl si rozmyslit, je-li Čunkova přítomnost ve vládě až takový problém, a pokud ano, pak opravdu odejít. To řešení by bylo myslitelné, Čunek se dost často chová tak, jako kdyby byl s Paroubkem domluven. Anebo dát přednost své účasti ve vládě (kterou považuji za velmi užitečnou) a pak nehrozit demisí. Dělat obojí najednou sice jde, ale jak se ukazuje, bývá to pro toho, kdo takovou politiku provozuje, spojeno s mnohými nepříjemnostmi.

Fotbaloví výtržníci (nevím, proč se tomu dobytku říká něžně „fanoušci“) vymlátili strahovský stadion. Policie ČR by ráda přenesla odpovědnost za pořádek na stadionech na pořadatele. Přitom tu pondělní akci nezvládla pořádně ani ona. Pořádající sportovní kluby nemají přece s rabujícími násilníky nic společného a nemají na ně vůbec žádné páky, napojení těch lidí na kluby je čistě formální, hlásí se ke Spartě nebo ke Slávii jen proto, aby se mohli prát a dělat výtržnosti. Bránit jim v tom je věcí policie.

S maďarskými reformami to vypadá bledě, po prohraném referendu se dostali do konfliktu socialisté s koaličními partnery ze SZDSZ. Ti chtějí v reformě pokrčovat, socialisté by ji rádi z „pragmatických“ důvodů zabrzdili (špatná předzvěst pro ČR!). Pokud se dostane k moci pravicový FIDESZ, bude muset dělat podobnou politiku jako socialisté, kteří s radostí převezmou roli zásadních sabotérů. Maďarsko je jakýsi negativ ČR.

Český stát nakoupil v Holandsku na aukci dvacet osm předmětů z umělecké sbírky Lichtenštejnů, aby jimi vybavil hrady a zámky, které byly po roce 1945 týmž Lichtenštejnům ukradeny. Dalo by se to pojímat i jako jakýsi pozdní příklon k poctivé variant, jak nabýt majetku Lichtenštejnů, ovšem, jen v tom případě, kdyby bylo i teď teoreticky možno jejich majetek krást jako v roce 1945. Což už jaksi nejde, a proto můžeme s hrdostí říci: dnes už bychom to nedělali, dnes nakupujeme na aukcích.

Čtvrtek 3. dubna

ČR a USA se dohodly na první smlouvě o americkém radaru, oznámili to v Bukurešti ministryně Riceová a ministr Schwarzenberg. Podle premiéra Topolánka NATO uznalo, že základna bude chránit spojence před hrozbou balistických střel z rizikových oblastí, a počítá s tím, že radar zapojí do své protiraketové obrany. Pokud by to platilo do slova a do písmene, mohli by zelení pro radar hlasovat. Členské země NATO se údajně už dohodly na formulaci, která bude součástí závěrečného prohlášení, má znít že základny „se stanou integrální součástí budoucí protiraketové obrany NATO“. Slovensko prý nekladlo odpor. Do NATO mají být přizvány Chorvatsko a Albánie, přijetí Makedonie blokuje Řecko, které má výhrady k jejímu jménu (jižní část oblasti zvané kdysi Makedonie, obývaná Řeky, je součástí Řecka). Už jsem o tom kdysi psal, považuji to ze strany Řecka za skunkovinu. Další problém je s Ukrajinou a Gruzií, jde o to, zda tyto země mají být přizvány do tzv. Akčního plánu pro členství. Proti jsou Němci a Francouzi, nechtějí prý dále zatěžovat vztahy s Ruskem a obávají se nestability v těchto zemích a bezpečnostních rizik s tím spojených. Země nejsou úplně stabilní, proto bude nejbezpečnější je vydat na pospas Rusku, to je pak zestabilizuje raz dva. Jejich přijetí do plánu by přitom bylo jasným vzkazem Moskvě: opovažte se je schramstnout! Protože pokud by se např. Ukrajina opět stala ruskou gubernií (teď jí není), bude to mít pro bezpečnost středovýchodní Evropy katastrofální důsledky: pro nás není prvořadým problémem islámský radikalismus, nýbrž Rusko a jeho obnovené imperiální ambice.

„Ceaušescu se obrací v hrobě, v jeho paláci jedná nepřítel“, zní titulek článku Johanny Grohové v MfD. Zpravodajka deníku pak píše: „… aby se tu scházela za časů studené války nepřátelská vojenská instituce typu Severoatlantické aliance, to si Ceaušescu sotva představoval.“ Řekl bych, že paní Grohová o Ceaušescovi a jeho politice vůbec nic neví. Jeho režim byl sice, pokud jde o vnitřní politiku, neobyčejně krutý, ale zahraničně politicky se choval velmi nezávisle na moskevské metropoli. Využíval mj. i toho, že v Rumunsku jako v jediné ruské kolonii nebyla situována ruská vojska, proto to byla kolonie jen napůl. Rumunsko jako jediná země ruské sféry udržovala diplomatické styky s Izraelem, odmítla se zúčastnit invaze proti Československu (provedla v té době dokonce něco jako částečnou mobilizaci) a udržovala čilé styky ze Západem a ovšem i s maoistickou a postmaoistickou Čínou. Kdyby bylo NATO chtělo, a kdyby se Rusové byli ukázali ještě o něco slabšími, byl by se Ceaušescu nejspíš snažil o neutralitu a do NATO by pak nepochybně vlezl. Byl naprosto cynický a Rusové na něho nemohli, bylo to nad jejich síly.

Vláda včera jednomyslně schválila návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Paroubek pochopitelně prohlásil, že jakmile se ČSSD dostane k moci, zákon zruší. Nejen z tohoto důvodu je nutné dělat všechno pro to, aby se Paroubkova ČSSD k moci nedostala. Proti zákonu se postavili i obvyklé hlásné trouby českého šovinismu Václav Pavlíček (prohlásil zákon za „velkorysý dar“ a požaduje, aby o něm rozhodli občané ve „všelidovém hlasování“) a Zdeněk Mahler, který zase tvrdí, že jeho smyslem je „zajištění provozu mezinárodního kartelu“. Toto pojetí katolické církve (a církví vůbec) je ještě o krok smělejší než Klausova koncepce spolku zahrádkářů a velmi se přibližuje tradiční marxleninské definici.

To, co píše rovněž v MfD Teodor Marjanovič o tom, jak si Churchill se Stalinem v roce 1944 rozdělili sféry vlivu v Evropě, je nesmyslná legenda. Churchill byl jednak moc malý pán na to, aby mohl činit tak zásadní rozhodnutí (Američané měli své evropské spojence plně pod kontrolou) a různé záznamy o tom, kolik kde bude mít vlivu ten či onen se ukázaly být jen nezávaznou hrou: Rusové si nechali všechno, kde stanula bota jejich vojáka, a s nikým se o tom nebavili (v Rakousku a Norsku obsadili jen malou část země, ale Rakousku dalo práci vyklouznout z ruských spárů, a Tito se z jejich objetí posléze vyvlékl - to však na zásadě nic nemění). Západ nic se Stalinem nevykšeftoval, to je sprostá pomluva. Prostě bezprostředně po tak kruté válce už na další vojenské střetnutí s bývalým spojencem neměl. A nemohu se zbavit dojmu, že některé středoevropské národy (Češi, Jihoslované) šly Stalinovi pěkně na ruku a teď se to jejich intelektuální elita snaží zakecat alibistickými báchorkami.

Pátek 4. dubna

Summit NATO v Bukurešti vydal usnesení k americké protiraketové obraně, odročil rozhodnutí o připojení Gruzie a Ukrajiny k tzv. Akčnímu plánu pro členství v alianci a přijal Chorvatsko a Albánii, zatímco přijetí Makedonie zablokovalo Řecko, kterému se nelíbí jméno tohoto státu. Putin vrní blahem. Ruský tisk interpretuje prý (podle MfD) odmítnutí Ukrajiny a Gruzie jako náznak, „že si Západ už nemůže vůči Rusku tolik dovolovat“. To je příznačné: čím víc se jim ustoupí, tím víc poroste jejich drzost. Je to nedomyšlená politika.

Před Okresním soudem ve Frýdku-Místku proběhl proces s mladíkem, který spolu s dalšími šesti kamarády (z toho byly dvě dívky) jen tak pro zábavu umučil kočku. Jeden z veselé společnosti pořídil videozáběry a po roce a půl je dal k dispozici veřejnosti na internetu, což se partě stalo osudným. Odsouzen byl jen jeden, co na kočku nejdřív poštval svého pitbulla a pak ji dorazil tím, že jí rozšlápl hlavu. Na fotografii vypadá, jako by neuměl do pěti počítat, přitom už je v podmínce za násilnou trestnou činnost. Velmi se mu nechtělo do basy a tak dával najevo lítost. Omlouval se mj. tím, že před vlastní akcí vypil pět litrů vína. Soud tu okolnost vzal v úvahu, nedivím se mu. Je jen zvláštní, co takového člověka napadá, když je totálně na mol ä padají všechny zábrany. Považuji tenhle druh zábavy za mimořádně hnusný, to ubohé zvíře těm syčákům důvěřovalo, tj. věřilo, že ji nezabijí, i když by mohli. Autor videozáznamu dostane jen pokutu za přestupek, doufám, že pořádně mastnou. Další účastník soiré, který se pokoušel už poraněnou kočku opít, prohlásil na dotaz soudce, jaké si z případu vzal ponaučení, že už nikdy nebude pít alkohol tam, kde jsou nějaké kamery. Pěkná forma účinné lítosti.

Na lidovecký programový sjezd byli pozváni Topolánek i Paroubek. To je příznačné pro New Deal, který zavádí ve straně Jiří Čunek, učenlivý žák Josefa Luxe (Svoboda a Kalousek se učili špatně, oba propadli z obojakosti, i když každý jinak). S tímhle koaličním partnerem Topolánek velké štěstí neudělá.

Prezident Sarkozy se rozhodl, že se Francie vrátí do vojenských struktur NATO. Vzhledem ke stavu organizace a k povaze francouzské politiky nevím, zda je to zpráva dobrá či špatná.

„Osobně si myslím, že bychom se měli víc zaměřit na hledání příčin toho soudobého terorismu a podpory, jíž se těší v některých skupinách muslimské populace. Leckdy za tím jsou patrně čísi ekonomické či dokonce geopolitické zájmy… a za tou podporou je určitě chudoba a nevzdělanost“, říká v rozhovoru pro Právo stínový ministr vnitra Bublan. Pan Bublan velmi podceňuje skutečnost, že lidé, kteří páchají ty ohavnosti, něčemu opravdově a hluboce věří (že to, čemu věří, je zrůdné, je další věc), a tou vírou a schopností sebeobětování strhují davy. Tím že davy, které mají před očima takový příklad, zneutralizujeme tak, že je nakrmíme, je iluze. Bylo by třeba je přesvědčit hlubší vírou v lepší věci, která je provázená schopností sebeobětování. Jinak nerozumím tomu, proč bude katolická církev, pokud se pokusí vydělat si na živobytí podnikáním, „hromadit majetek“. Vždyť ho utratí na svůj provoz. „Hromadění majetku“ je ostatně marxistická zhůvěřilost: kapitalista odírá dělníky, zlaťáky, které z nich vydře, hromadní do žoků, na nichž se pak rozvalí a pochrupkuje.

Rusové sní o celoevropské hokejové lize. Ředitel Gazpromu Medvěděv prohlásil: „Jsme přesvědčeni, že se nám podaří najít cestu, aby kluby z Česka hrály naši ligu. Viděl bych to v horizontu tří čtyř let.“ Nu, existuje velmi jednoduchá cesta, jak to zařídit, a obávám se, že 70% české populace na tom už dílem vědomky, dílem nevědomky spolupracuje. Jen pořád doufám, že do tří čtyř let to snad přece jen ještě nebude.

Sobota 5. dubna

Mezi českými účastníky summitu v Bukurešti zavládla euforie: Putin ve svém velmi umírněném projevu vůbec nezmínil protiraketovou základnu! Zvlášť prezident Klaus triumfoval: já to vždycky říkal, že je to dobrák ä slovanský bratr!, dalo se vyčíst z jeho rozzářené tváře. Slovenský ministr zahraničí (Slovensko je v současné době hlavním ruským lobbyistou v NATO, nechápu, proč se tomu vicepremiér Vondra diví, bylo to přece jasné nejpozději po vystoupení premiéra Fica v Otázkách Václava Moravce) ovšem upozornil, že podle jeho informací ruský odpor k radaru přetrvává, potvrdil mu to např. ministr zahraničí Lavrov. Putin byl nejspíš spokojen s neslanými nemastnými slovy usnesení NATO o protiraketové obraně, s tím, že získal v NATO v této věci slušnou lobby, že si Polsko svou absurdní vyděračskou politikou samo pod sebou podřezává větev, a nechává si celou věc na své setkání s Bushem. Vzhledem ke zmíněným skutečnostem získal velmi výhodnou výchozí pozici. Ve svém projevu prohlásil mj. (cituji podle Práva): „Výsledek naší spolupráce bude záviset na tom, nakolik budou země NATO brát v potaz zájmy Ruské federace, na připravenosti aliance ke kompromisům ohledně strategického ovzduší v Evropě a ve světě.“ To je pozoruhodné, Putin jedná se Západem stejně jako Stalin se západními spojenci v roce 1944 a 1945, ačkoli studenou válku s nimi Rusové prohráli.

Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů poskytl premiéru Topolánkovi doklady o tom, že Mašínové plánovali řadu odbojových akcí, od atentátu na Gottwalda až po únos ministra Čepičky. Premiéra to naplnilo nadšením, nebyli to tedy vrazi, ale skuteční odbojáři. Jsou tu ovšem dva problémy. Za prvé, že by šlo o pouhé loupežné vraždy, tvrdí jen excentrici typu Petra Uhla, úmysl bojovat proti režimu jinak Mašínům neupírají i jejich velcí odpůrci, tvrdí pouze, že se při realizaci tohoto záměru dopustili činů, které je i dnes nutno kvalifikovat jako brutální vraždy (já mám sice taky s činností bratří Mašínů problém, ale toto stanovisko nezastávám, jen ho tu uvádím). Za druhé, důkaz spočívá v protokolu z estébáckého výslechu Ctibora Nováka, konal se sice až v roce 1953, po Stalinově a Gottwaldov smrti, ale stejně to není spolehlivý doklad: Novák (který mimochodem v letech 1945-47 spravoval tzv. sběrné tábory pro sudetské Němce na severní Moravě a má na svědomí mj. vraždy nezletilých, bližší údaje viz Tomáš Staněk, Perzekuce 1945, Praha 1996), zcela zjevně hovořil o něčem, co bylo jen v rovině zcela nezávazných plánů a k čemu skupině chybělo organizační zázemí i technické prostředky, což sami Mašínové přiznávají. Nechci osobní statečnost zúčastněných nijak zpochybňovat, ale bohužel to všechno zase vypadá jako pokus celou věc z politických důvodů pořádně nafouknout a to se nedělá. Navíc náš prvořadý úkol není, abychom se vyrovnali s skutečným nebo domnělým třetím odbojem, ale abychom se znovu nedostali do ruských spárů.

ČSSD žádá, aby vláda spojila hlasování o americké radarové základně s otázkou důvěry. Vláda, přesněji řečeno ODS, to rozhodně odmítá. Je ovšem pravda, že pokud vláda hlasování prohraje, bude to podobná prohra, jako když v r 1947 čs. kabinet pod Stalinovým nátlakem odmítl Marshallův plán, a je otázka, zda by pak zodpovědnost za vzniklou situaci nebylo lépe naložit na opozici, respektive svěřit předčasným volbám. A za druhé, bylo by zábavné sledovat, jak by se v této situaci chovali Pohanka, Melčák a taky poslanci menších koaličních stran, kteří teď mají účast ve vládě jistou, kdežto potom – kdo ví! Pokud se vláda stane bezmocnou a nebude schopna plnit svá podstatná předsevzetí, budou ODS dál padat preference. Situace je bohužel taková, že v současné době by 70% českého obyvatelstva buď podpořilo zásadní reorientaci české zahraniční politiky, nebo by proti ní aspoň nic zásadního nenamítalo. V takové situaci se jen těžko dělá rozumná zahraniční politika.

Jakási Akademie literatury české udělila Jarkovi Nohavicovi Cenu Boženy Němcové. Prezident Akademie Jiří Žáček (pokud se nemýlím, dělal slušnou literární kariéru už za normalizace) to pro Právo zdůvodnil tím, že Nohavica v posledních třiceti letech udělal pro českou poezii víc než všichni básníci dohromady. Bylo by ještě dobře, kdyby nějaká jiná podobně kompetentní instituce udělila Nohavicovi cenu generála Mašína za statečný odboj proti komunismu.

Penzionovaný chorvatský generál Korade, organizátor vyhnání Srbů z Chorvatska, zabil čtyři lidi (a pak jednoho příslušníka speciální policejní jednotky, která ho přijela zatknout). nakonec se sám zastřelil. Byl při tom při všem totálně opilý. Smutný konec jednoho realizátora „vylikvidování“. Nezvolil si k tomu správnou dobu, dnes už se to nenosí.

Pražská ODS ostře kritizuje Topolánka, že neplní předvolební sliby, poslanci ODS Z Prahy ho hájí tím, že musí brát ohled na koaliční partnery. Chce pražská ODS, aby se vedení strany dohodlo s Paroubkem, nebo si přeje předčasné volby? První by byl pokus o návrat k blaženým časům opoziční smlouvy, který je, jako všechny návraty do minulosti, nemožný, volby by teď dopadly pro ODS katastrofou. Nejspíš tedy nechtějí vůbec nic. Zvláštní způsob politizování.

V Brně propukl spor o to, zda je zpěvák Daniel Landa hodný toho, aby hrál v místním Národním divadle, protože se dostatečně nedistancoval od svých někdejších textů pro písně kapely Orlík. Nemohu si pomoci, v takovýhle akcích si stoupenci politické korektnosti podávají ruce s bolševickými správci normalizační kultury. Dostatečně si nenadělal na hlavu. Slušný člověk se pozná podle toho, že je v každé situaci připraven si nadělat na hlavu. Pak může směle do Národního divadla. Názory pana Landy mohou být problematické. Kdo zkoumá stejně pečlivě profily normalizačních hvězd? Pan Landa není žádná normalizační hvězda. Řekl bych, že problém není v něm, ale v institutu Národního divadla. je to relikt nacionalismu 19. století.

A nakonec dva citáty:

„Jedno však platí tuším beze zbytku: naše česká otázka nabyla v radaru přechodně opět na světovosti. I tato generace v něm dostává nečekaně příležitost vymanit se bez lustrování a zakazování odlišných názorů, bez přejmenovávání ulic a výměn pomníků z potupného svrabu normalizační závislosti. Radar je dar dalších let české nezletilosti, umí prodloužit pubertu; jeho odmítnutí je příležitost pro dospělou zemi.“ Matěj Stropnický, Lidové noviny 5. dubna 2008

„Vývoj nynějších událostí vsunul nás přímo do ohniska světového dění. Oči všech jsou na nás upřeny. O to pozorněji nás sledují, oč se český národ svým utrpením a hrdinným postojem ze druhé světové války, jakož i vynikající činností některých emigrantů, v čele s prezidentem Benešem, stal celému světu známějším. Byl na nás vložen těžký, ale nade vše krásný úkol: v malém vzorku dokázat, že rozdělení světa na dva nesmiřitelné tábory není nevyhnutelnou nutností, nýbrž že jde jen o nedorozumění.“ Antonín Klatovský, Dnešek č. 39, 1947

Pondělí 7. dubna

Putinovi jeho tah s požadavkem na stálou přítomnost ruských vojenských expertů v ČR docela vyšel. Bylo to ono překvapení pro českou vládní koalici, o němž mluvil Jiří Paroubek, když se vrátil z Moskvy? V tom případě se tam opravdu těší velmi výmluvné důvěře. Předseda KDU-ČSL Jiří Čunek, který se čím dál tím víc chová jako by byl do vládní koalice vyslán tak, jak bývali v ruských a polských bolševických seriálech z doby normalizace vysíláni odvážní rozvědčíci přímo do vůdcova hlavního stanu, prohlásil: „Tyto dohody velmocí, jakým způsobem budou kontrolovat a nás budou kontrolovat, jsou v tuto chvíli pro mě nepřijatelné.“ Přitom nešlo vůbec o žádnou dohodu, nýbrž jen o Putinův názor, který sdělil na tiskové konferenci. Předseda poslaneckého klubu ČSSD Hašek prohlásil Putinovo vystoupení za selhání vlády. To snad není pravda.

Předseda Strany zelených Bursík sice dostal na Republikové radě strany pro sebe a pro ministra Schwarzenberga důvěru, zato Rada vyzvala poslance, ministry a senátory za SZ, aby hlasovali proti vybudování amerického radaru na území ČR, a vznesla řadu dalších požadavků, z nichž koaliční partneři rozhodně žádnou radost mít nebudou. Když tedy Bursík mluví o svém vítězství, silně přehání.

Známý český bojovník za mír Ondřej Slačálek svolal na protest proti bukurešťskému summitu demonstraci před rumunské velvyslanectví. Demonstrace se zúčastnilo cca dvacet lidí. Ohromující úspěch, gratulujeme.

Klinický psycholog Jeroným Klimeš tepe v dnešních LN nás pokrytce, co považujeme za odporné mučit kočky a přitom je nám lhostejné utrpění slepic v drůbežárnách a upalování bezdomovců. Odkud to ví?

Vicepremiér Vondra tamtéž vytýká ČSSD, že si stále ještě neumí vybrat, jestli Západ nebo Východ. Je to prý vidět na cestách Jiřího Paroubka. Jak na to proboha přišel? Na cestách Jiřího Paroubka (a nejen na nich) je vidět, že si Paroubek už dávno vybral.

Olympijskou pochodeň provázely po celé její cestě Paříží bouřlivé demonstrace proti porušování lidských práv v Tibetu. Museli ji nakonec vézt autobusem, dvakrát uhasit, a zbytek trasy zrušit. Je to všechno jistě OK, jen si nemohu odpustit malou poznámku: demonstrovali by tak vehementně i proti např. týrání žen v muslimském světě a v mohutné muslimské komunitě ve Francii? Nebo by to už považovali za nepřípustné vybočení z rámce multikulturality (a těžko se zbavit podezření, že by v tom hrály roli i plné kalhoty)?

Úterý 8. dubna

Se schválením smlouvy s USA o radarové základně v Poslanecké sněmovně to vypadá dosti bledě. Vnitřní opozice ve Straně zelených se zjevně rozhodla ji potopit, to znamená, že minimálně dvě poslankyně strany (Zubová a Jakubková) budou proti. Zeman dal nejspíš své depozituře ve vládě pokyn, aby radar nepodpořili, dodá si tak na důležitosti (není to žádný med vládnout a být přitom závislý na Miloši Zemanovi a na záchvěvech jeho hnuté psychiky). Mezi sociálními demokraty by se jeden – dva sympatizanti s radarem našli, ale považují loajalitu ke straně za důležitější; řekl bych, že v tomhle případě je to omyl. Lidovci by snad nakonec mohli být pro radar všichni, ale ti to za těchto okolností nevytrhnou. Když jsem kdysi opustil funkci vysokého vládního úředníka, vedlo mne k tomu především zděšení z toho, s jakou nedbalou lehkomysností se ve vládě generují zcela zásadní rozhodnutí. Tahle choroba postupně zachvátila celou českou politiku. České politice (a české veřejnosti, protože česká politika v těchto víceméně demokratických poměrech jen zrcadlí smýšlení české veřejností) chybí elementární pud sebezáchovy. Premiér, kterému čím dál tím víc teče do bot, se čas od času chová jako rozjívený puberťák a neuvědomuje si vůbec, že ve své nynější situaci na něco podobného prostě nemá. Opozice najela na sebevražednou bezpečnostní politiku: dělají to z indolence, nebo jsou už domluveni s Rusy? Asi jak kdo.

Dříve, než se opět vrátíme do široké náruče slovanského bratra, podaří se možná upravit letenskou pláň natolik, že bude nepoužitelná k pořádání švancparád. Už teď její větší část zabírá staveniště tunelu. Tedy aspoň jedna dílčí dobrá zpráva. Bohužel, až se Paroubek dostane k moci, dá tunel možná znovu zasypat.

Petr Uhl si v Právu vyřizuje účty s Ústavem pro studium totalitních režimů a jeho ředitelem Pavlem Žáčkem. Píše, že pokud (jako v případě Ctibora Nováka) Žáčkovi slouží za důkaz politické motivace kriminálních činů Mašínových protokoly StB o Novákově výpovědi, „je Žáček jen pozdním vykonavatelem vůle StB. Tehdy by se řeklo, že je objektivně jejím agentem.“ Tehdy by se řeklo, pan Uhl to říká dnes a velmi šťastně tak inovuje náš starý projekt na důslednou reorganizaci svazků StB. Agenti by byli rozděleni na subjektivní (totiž ty, o nichž by si to subjektivně myslela různá individua, kterým se v podstatě neoprávněně podařilo shlédnout tak intimní dokument, jakým je jejich vázací akt) a objektivní, o nichž by rozhodovala komise, jíž by předsedal Petr Uhl. Subjektivní agenti by se mohli obrátit na tuto komisi, která by je očistila, a naopak rozhodla o objektivizaci agentství těch, kteří jim svou indiskrecí způsobili nepříjemnost. Pro objektivní agenty by pak bylo možno zřídit převýchovné tábory. Předpokládám,, že až se Paroubek dostane k veslu, bude se (po zrušení všech nevhodných zákonů a institucí) tento plán realizovat.

Obecně prospěšná společnost Člověk v tísni hodlá upozorňovat na „vzrůstající hrozbu neonacismu“ satirickými klipy a spoty.

Prezident Mugabe, který očividně prohrál volby a teď se to snaží zakamuflovat, obvinil opozici, že se chystá vracet půdu bělochům, kterým ji kdysi z populistických důvodů zkonfiskoval. Protože my máme bohaté zkušenosti jak s konfiskacemi (moderní slovo pro kradení), tak s jejich následným zakecáváním v případě sudetských Němců, zvláštní odrůdy bělochů, doporučuji, aby prezidentovi byla vyslána na pomoc skupina odborníků z Historického ústavu a okolí, řídit by ji mohl prof. Křen nebo prof. Pešek. Poučila by jej, jak účinně bránit přepisování dějin (které v tomto případě sám Mugabe vytvořil) a jak pro to získat podporu velmocí a mezinárodních institucí. Ale pozor: Na rozdíl např. od neustále poraženého Německa je v Zimbabwe chronický nedostatek potravin. Proto konzervy s sebou, jinak by se dialog mohl zadrhnout.

V Rusku panuje jakási oficiální nechuť jednat o inspekcích budoucí (možná) radarové základny s Českem a Polskem. Luboš Palata cituje šéfredaktora jakéhosi vlivného odborného ruského časopisu: „Upřímně řečeno nepokládám za nutné, aby Česko a Polsko s Ruskem a s USA jednaly. Proč? Nejprve se musí dohodnout Američané a Rusové. Pokud se jim to povede, tak mám dojem, že získat souhlas Prahy a Varšavy je pro Washington řešitelný problém.“ To je opravdu vykutálené: oni by s inspekcemi souhlasili jen za té podmínky, že by s námi o nich nemuseli jednat. Ovšem, tak se to v praxi fungovalo, když jsme byli jejich kolonií. Ale doba se změnila a na Západě panují jiné poměry. Budou si muset zvyknout.

Středa 9. dubna

Ministr Julínek navrhl zdravotnickou reformu. Necítím být kompetentní k tomu, abych posoudil, do jaké míry opravdu řeší problémy resortu. V každém případě to je ale slovo do pranice, protože obsahuje nepopulární opatření (mj. i to, že pacient musí sáhnout do kapsy, i když ne moc). Nejdřív se do ní pustili koaliční partneři, kteří se bojí o preference. teď se do ní pouštějí hejtmani, kteří se taky bojí o preference. Když se takhle budou všichni bát, zbude z reformy nakonec jen něco jako přiznaný nekalý úmysl, resp. úmysl, na který vláda, jak sama nakonec přiznala, nemá, a bude to horší, než kdyby nedělala vůbec nic. Nedá se vyloučit, že Topolánkova vláda padne. Pokud ano, bude velmi záležet na tom, aby padla důstojně, a ne tak, že napřed anuluje všechny své záměry.

Z toho, co říká porůznu ministr Lavrov, je zcela zjevné, že se Rusové rozhodli odporovat požadavku stálé přítomnosti svých inspektorů na protiraketové základně v Polsku i u nás. Je to logické, tím by pro nás ztratila smysl (smysl je v tom, že tu budou Američané, a Rusové ne) a navíc požadavek umožňuje i naší proruské lobby předstírat nestrannost: nechceme ani ruské, ani americké vojáky (ačkoli bych řekl, že ti ruští sami by jim nevadili). Po Putinově cukrování v Bukurešti je možná dobře připomenout, že o tom, zda základna bude, nebo ne, nebudou rozhodovat Rusové (i když zřídit ji na základě porozumění s nimi by jistě bylo dobré). Tenhle požadavek vznášejí, protože dobře vědí, že je nepřijatelný.

Lidovci se poté, co vyslechli ministry Schwarzenberga a Parkanovou, rozhodli základnu podpořit. Záruky dané usnesením NATO jim tedy stačí (a stačí taky zeleným, i když tam je těžko říci, zda by samy o sobě stačily vnitřní opozici, která teď může poukazovat ne to, že chybí ještě souhlas rady EU). Otázka je jen, jak se zachová poslanec Hovorka, ale protože pro základnu se vyslovil i Čunek, dá se předpokládat, že svému předsedovi nakonec řekne ano.

Ministr Langer chce dodatečně prosadit změny v zákoně o policii. Týkají se mj. toho, že by policisté nemuseli asistovat při vyšetřování dopravních nehod, v nichž nedojde k ublížení na zdraví a škoda nepřesáhne sto tisíc korun.

Podle agentury Median se rozestup mezi preferencemi ČSSD a ODS opět vrátil na 7% (v minulém měsíci byl jen 4%). ČSSD by si podle toho mohla vybírat koaličního(nebo opozičně smluvního či opozičně nesmluvního) partnera mezi malými stranami, ODS a komunisty. V ODS to vypadá, jakoby kdekdo ztrácel nervy (hejtmani, pražská organizace).

Řád německých rytířů (strašné jméno pro české vlastence) přišel o svůj majetek v roce 1939, kdy mu jej zabavili nacisté. Čs. orgány pak po porážce Německa tento majetek zabavily jako majetek německého státu. V roce 1948 Nejvyšší správní soud konfiskační rozhodnutí zrušil, ale kvůli únorovému puči už jeho rozhodnutí nebylo doručeno úřadům ani postiženým. Vzhledem k tomu teď nedostanou nic. Skoro bych řekl, že je to typický příklad křivdy, která by měla být zmírněna. Návrh zákona o restituci církevního majetku to ovšem nečiní.

Jiří Hanák vyčítá „zlenivělé české společnosti“, že rozhodněji nedává najevo svůj většinový odpor k radaru a dovoluje tak „moci“, aby ve svých rozhodnutích příliš nedbala na veřejné mínění. To je opravdu podařené pojetí demokracie: jejímu dokonalému prosazování je třeba napomáhat soustavnými a pokud možno masovými pouličními kravály.

„Dnes už není na obzoru velmoc, která by KSČM pomohla v jejím vnitrostátním úsilí. Rusko to není v žádném případě. Tam proběhl návrat k carským tradicím,“ píše v Právu Alexandr Mitrofanov. S tím návratem k carským tradicím to není zase natolik tragické a navíc se carské tradice od těch bolševických příliš neliší. Takže naši komunisté si dnes právem mohou říkat pod fousy: rozuměli jsme si s Brežněvem, budeme si rozumět i s Putinem. Lépe řečeno dobře to vědí.

Čtvrtek 10. dubna

Po velmi obtížném jednání koaliční „devítky“ vláda dnes schválila kompromisní návrh na pokračování zdravotní reformy. KDU-ČSL přišla se směsicí populistických a fundamentalistických požadavků: na jednu stranu se péče o zdraví nesmí změnit na kšeft, na druhou je třeba omezit potraty. Nevím, k čemu bude dobré, když se rozmnoží počet deprivovaných, nechtěných dětí. Poslankyně Šojdrová se svým požadavkem na zrušení zdravotních poplatků pro matky s dětmi v nemocnicích neuspěla, a proto nestáhne svůj návrh na novelu zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů. Návrh má dobrou šanci projít, protože navrhovatelé s opozicí mají většinu. Projednáváním návrhu se otevřou stavidla k dalším úpravám a celé jednání bude projevem vládní slabosti. Zbourají Julínkovi reformu? KDU-ČSL se opět vyhraňuje jako obávaný spojenec.

Na ministra Langera se provalilo, že kdysi podporoval poskytnutí úvěru, který měl údajně sloužit k tomu, aby stavební velefirmu IPS mohla nakoupit skupina mafiánského podnikatele Mrázka. Langer své tehdejší aktivity vysvětluje dnes vlastenecky: usiloval o zachování IPS v českých rukou. To je správné: raději český mafián než cizácký poctivec.

Ficově vládě se podařilo hladce protlačit „kontroverzní“ tiskový zákon a nejen to: Strana maďarské koalice pak podpořila lisabonskou smlouvu, kterou opozice chtěla kvůli tiskovému zákonu zablokovat, takže premiér byl úspěšný hned dvojnásob. SMK prý tak učinila za slib, že vláda nebude navrhovat, aby se na maďarských školách na Slovensku vyučovala slovenština ve stejném rozsahu s maďarštinou. Chápu složitou situaci SMK a Maďarů na Slovensku, ale myslím, že to bylo chybné rozhodnutí: jednak mne zajímá, co z toho vládního slibu zbude za pár týdnů nebo měsíců,a jednak svoboda slova a demokracie jsou předpoklad pro to, aby se – mimo jiné - mohlo normálně rozvíjet i maďarské školství na Slovensku. SMK podepsala Ficovi problematický bianco šek a to, co píše v dnešních Lidových novinách Luboš Palata (že Lisabonská smlouva sváže Ficovi ruce v demontáži svobody na Slovensku) je jen zbožné přání. Evropská unie zatím problém se slovenským tiskovým zákonem nevzala na vědomí.

V této souvislosti působí poněkud odlehle zápas o neúčast politiků na zahajovacím ceremoniálu olympijských her v Pekingu a celý okázalý boj za práva Tibeťanů. Nic proti tomu, ale přímo pod nosem máme naléhavější problémy, které se nás dotýkají o hodně bezprostředněji. Netvařme se, že je nevidíme, může nás to přijít draho.

Moskva je ochotná vyjednávat s ČR o přítomnosti ruských inspektorů u amerického radaru. Trvá ovšem na stálé misi. To je z důvodů, které jsem tu už mnohokrát zmínil, nepřijatelné. Ivan Fišera se v dnešní MFD domnívá, že by se Západ a Rusko měly spojit v duchu ideologie „kdyby všichni chlapi světa“ proti hrozbě mezinárodního terorismu. Problém je, že Rusko je na mezinárodně politické scéně asi tak spolehlivý spojenec jako na vnitropolitické KDU-ČSL.

Ještě poznámka k hlasování Strany maďarské koalice v NR SR. Kdyby byli drželi basu se zbytkem opozice, byli by Lisabonskou smlouvu zablokovali a upozornili Brusel na to, že na Slovensku je jakýsi problém a že bruselští potentáti nemohou dělat, jako by ho neviděli. Takhle pomohli vzbudit iluzi, že je všechno v pořádku.

K článku Ivana Fišery v MfD: autor nejspíš podlehl iluzi, že situace je stejná jako před rokem 1989, jen my jsme se ocitli na druhé straně a musíme se chovat „konstruktivně“. O době studené války má jakési iluze: „Odstrašující rovnováha nukleárních arzenálů byla po celou dobu studené války založena na elementárním společném strachu znepřátelených stran o existenci lidstva a v neposlední řadě i o vlastní život „vlastníků“ odpalovacích kufříků.“ Situace byla jiná: Západ se musel starat o obranu před Rusy a Rusům bránila v útoku pouze plná kaťata. Pan Fišera se domnívá, že hrozba islámského terorismu „postupně spojuje k obraně a spolupráci realisticky uvažující Američany, Evropany, Rusy“ a jistě může mít pravdu, bohužel nejde ani náhodou o ty Rusy, kteří zaujímají významná místa v ruské politické reprezentaci. A ti, kteří je zaujímají, nemyslí na nic jiného, než jak využít situaci k tomu, aby posílili svou pozici na úkor Západu: dělají něco velmi podobného tomu, co dělal Stalin v roce 1939.

Předsedovi KDU-ČSL Čunkovi policie vrátila diář paní Urbanové, o níž by se dalo říci, že ho práskla, kdyby v případě nevystupovala jen jako svědkyně, to je samozřejmě něco jiného. Neprodleně ho zničil a zdůvodňuje to tím, že kromě tohoto diáře má ještě jeden, svůj, a kdyby si nechal oba, byla by to zbytečná duplicita. Pan Čunek je veselá kopa a do čela své strany se hodí, jak by řekl exministr kultury Jandák, jako… (zbytek si laskavý čtenář jistě bez nesnází doplní). Rozhořčovat se je ovšem zbytečné, protože problém má policie, která diář svěřila do rukou nejnepovolanějších.

Pátek 11. dubna

KSČM přišla s plánem, že zakáže vládě uznat Kosovo zákonem. Tím dotáhla paroubkovsko-rathovskou opoziční techniku takřka k dokonalosti (účinnější by bylo už jen zakázat vládě zákonem vládnout, a možná udělat to obecněji, totiž zakázat vládnout všem vládám, které nemají vstřícný postoj ke komunistům). Pod návrh se původně podepsalo i několik sociálních demokratů a není vyloučeno, že by získal podporu lidí jako jsou přeběhlíci Melčák a Pohanka (Zeman je proti uznání Kosova), nepřeběhlík Hovorka a možná i dalších lidí z KDU-ČSL a SZ. Zasáhl však údajně Jiří Paroubek (nejspíš by na podobný úspěch KSČM žárlil a považoval by za nebezpečné, aby komunisté ne sebe strhávali pozornost použitím jeho techniky) a ČSSD z návrhu vycouvala. Poté proběhla neformální schůzka mezi Filipem a Haškem (říkají tomu „informativní konzultace“) a KSČM se rozhodla se zákonem ještě posečkat. Asi ho pak podají společně, aby to nebyla komunistická „partyzánština“. A poslanci ČSSD se teď zaklínají, že pan předseda jim nic nezakazuje. Velmi účinné.

A působí to přesvědčivě zejména v konfrontaci s další zprávou, že se předseda Paroubek chystá zavázat sociálně demokratické poslance usnesením, aby hlasovali proti radaru. Jde prý o klíčové politické rozhodnutí (to určitě ano) a 90% členské základny je proti radaru (to taky ano). Všichni přívrženci radaru v ČSSD (jsou asi čtyři) se horem dolem zaklínají, že budou respektovat vůli většiny. Zdá se, že si přátelé mezi sebou příliš nevěří. V této souvislosti opakuji: v případě radaru jde o tak zásadní věc, že nesouhlas opravňuje poslance hlasovat podle svého vědomí a svědomí i proti vlastní straně.

Mezi ministrem Julínkem a lidovci probíhá spor o zákonné omezení potratů. KDU-ČSL využívá podle své staré osvědčené taktiky zdravotní reformy k tomu, aby se profilovala na účet ODS. Poslanec ODS Šťastný podle Práva prohlásil: „Žena má výsostné právo na svobodné rozhodnutí v souvislosti s umělým ukončením těhotenství. Návrh lidovců je krok zpět a lze ho srovnat s upřením volebního práva ženám.“ To je, řekl bych, přehnaně liberální, žena, vlastně oba rodiče, mají závazek k nenarozenému dítěti, jen si myslím, že jer nešťastné a nevhodné vynucovat jeho plnění nějakými zákony.

Řeší se otázka, zda se má premiér Topolánek zúčastnit zahajovacího ceremoniálu letních olympijských her v Pekingu. Topolánek to váže na rozhodnutí vlády, zdá se, že devět z osmnácti ministrů je proti, tři by nechali rozhodnutí na něm. Kdybych seděl ve vládě, asi bych taky Topolánkovi doporučil, aby zahájení vynechal, na druhé straně se účasti nebo neúčasti českého premiéra přisuzuje nenáležitý význam. Jsou tu jiné věci, na kterých záleží tisíckrát víc. (To není souhlas s čínským počínáním v Tibetu).

V LN píše o tiskovém zákonu na Slovensku vyjadřuje Daniel Bútora. Řekl bych, že tu záležitost trochu podceňuje. Při srovnávání Mečiara a Fica je třeba vzít především v úvahu, že Mečiar neměl za zády stabilizované Putinovo Rusko, nýbrž jelcinovský chaos. Dále se obávám, že se právě na tomhle případě ukazuje, jak vstup do NATO, EU, schengenského prostoru může být vstupujícím postkomunistickým zemím úplně pro kočku (říkám to jen proto, že to ukazují i české zkušenosti; když to malinko přeženu, zdá se totiž, že například pro EU je v současné době daleko podstatnější zákaz kouření než svoboda projevu). A to, že zákonem nebude dotčen web, znamená rusifikaci mediálního prostoru. Nevím, jak je tomu na Slovensku, ale u nás mají pořád ještě papírové noviny nesrovnatelně větší dosah, než jejich internetové verze (samozřejmě s tím, že spousta lidí čte papírové noviny na internetu). Že s přijetím zákona na Slovensku nebude se svobodou tisku utrum, je samozřejmě zjevné. Ale bude to velká nepříjemnost, něco, co se dělat nemá a nesmí, a navíc nepříjemný precedens pro potenciální napodobitele ze sousedství.

Podle stínového ministra zahraničí Zaorálka (jeho článek vyšel v dnešních LN) se ODS dopustila politicky sexuálního zločinu, připravila totiž o čest Českou republiku. Pan Zaorálek ve své publicistické činnosti šťastně pojí neserióznost s myšlenkovou jednoduchostí. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. V článku vytýká oprávněně vicepremiéru Vondrovi konfúznost vyjádření, že musíme volit mezi Západem a Východem. To je samozřejmě nepřesné, neexistuje žádný Východ, ale znovu procitlé ruské impérium. A nejde o to, že bychom měli volit, nýbrž o to, zda dokážeme čelit jeho pokusům nás znovu sežrat, nebo, k čemuž mocně pracují lidé jako pan Zaorálek, jestli se sami znovu dáme z blbosti sežrat. Přesněji řečeno, teď by to bylo daleko horší než v pětačtyřicátém: především by to bylo už podruhé, a lidé by neměli dělat tutéž hloupost dvakrát, a za druhé, tenkrát nás za účelem sežrání napřed osvobodili a vybudovali si tu mohutné mocenské pozice. Pan Zaorálek také právem kritizuje europoslance ODS Zahradila, který chce přimět ČSSD k souhlasu s radarem tím, že se o Lisabonské smlouvě bude hlasovat v parlamentu až poté, co opozice odmává radar. Jiří Paroubek by takovou infantilní taktiku s chutí omlátil ODS o hlavu. Klausovi bývalí zbrojnoši bohužel ani zdaleka nedosahují technické zdatnosti svého guru. Proto si je ostatně taky vyvolil.

Sobota 12. dubna

ČSSD zahájila volební kampaň před (podzimními) krajskými a senátními volbami. Má to být kampaň nikoli agresivní, ale tvrdá a pravdivá, a hlavní důraz je na tom, že ODS lhala, lže a bude lhát a všechny její lži jsou nejprolhanější, takže se nedá říci, že by některá byla prolhanější než druhá. Zároveň se prý v písemné zprávě předsedy Paroubka pro dnešní zasedání Ústředního výkonného výboru strany praví, že ČSSD v kritice vlády ochabla a musí se vrátit „k běžné agendě radikální a konstruktivní kritiky“ její politiky, tj., jak se zdá, ukazovat její politiku jako ještě prolhanější, než nejprolhanější. Tento způsob opoziční politiky neobyčejně prohlubuje již tak dost vysokou politickou kulturu v naší vlasti. Navíc ČSSD hodlá v dohledné době (řádově v týdnech) vyvolat další hlasování o nedůvěře vládě. Je otázka, zda cílené vytváření hysterické atmosféry povede k dalšímu oslabení již tak velmi slabé a rozhádané vlády, nebo bude mít na veřejnost spíš „kontraproduktivní“ účinek. Předsedu Paroubka podnítily k jeho kritice do vlastních řad poslední průzkumy veřejného mínění, podle nichž se rozdíl mezi ČSSD a ODS snížil, ale to ukázal jen jeden z nich, a mezitím se rozestup opět zvětšil. ODS chce této kampani čelit tím, že se před volbami soustředí na regionální problémy a že do ní nezapojí členy vlády, protože by ji na regionální rovině mohli kompromitovat. To je na první pohled dosti defenzivní a kapitulantská taktika, být ve vládě, cítil bych se skoro jako obětovaný člověk. Dá se otevřeně konfrontační politice ČSSD čelit uhýbáním? Pokud ODS nic jiného nezbývá, tak je na tom hodně špatně a volby nejspíš výrazně projede (že by dopadla stejně triumfálně jako posledně je nejspíš vyloučené).

Ministr Jehlička pojede do Číny podepsat dohodu o kulturní spolupráci, přitom radil Topolánkovi, aby nejezdil na zahájení OH. V tom snad žádný rozpor není, něco jiného jsou běžné mezistátní styky a něco jiného je účast na spektakulární propagandistické akci. Čína ale zrušila návštěvu delegace ministerstva školství (protože ministr Liška vyvěsil na budově tibetskou vlajku). To snad by měl být důvod, proč návštěvu ministra Jehličky zvážit, může si Čína vybírat, kterého našeho ministra připustí a kterého ne?

Paroubek nabízí (samozřejmě až po podzimních volbách) vládě nabídku klidu zbraní po dobu českého předsednictví EU. Je zjevné, že by předseda ČSSD na podobné ujednání vážně přistoupil, jen kdyby jeho straně přineslo v konfliktu s ODS body (viz známá sentence „a co z toho budu mít?“). A protože přistoupit na jeho podmínky není v silách žádné vlády, a obzvláště ne té nynější, je třeba počítat s tím, že ČSSD využije českého předsednictví EU v duchu „radikální a konstruktivní kritiky“ k tomu, aby jí dala co nejvíc zahulit.

Místopředsedkyně Kuchtová se v Právu obouvá do Martina Bursíka a do zdravotnické reformy. Poukazuje mimo jiné na to, že možnost zaplatit si nadstandardní ošetření v nemocnicích je problematické v situaci, kdy není definováno to, co je standard. Na téhle námitce něco je. Je se obávat, že snaha stanovit nadstandard a standard sklouzne po česku do toho, že tu bude standard (za nějž se bude platit), a podstandard, který bude zadarmo.

Jsou situace (velmi řídké), kdy napíše něco rozumného i Martin Hekrdla. Proto je na ně třeba upozorňovat, což zde činím. K problematice „zda zakázat tělesně trestat děti“ dnes v Právu napsal: „Nedá se nic dělat, rodíme se jako přírodní bytosti a do kultury vrůstáme násilím. Nejen myšlení, ale i slušnost, nesobeckost atd. zpočátku bolí. Domestikace psa i socializace potomka je boj, který nesmí skončit jejich vítězstvím ve ,smečce´. Jinak na to doplatí (a už doplácí) celá společnost.“

Ministr Liška prohlásil v rozhovoru pro Právo: „Často slyším: tak si vyber! Moskva, nebo Washington? Odpovídám Brusel. Protože tam mají svá sídla Evropská unie i NATO.“ Je zjevné, že NATO je (pokud jde o obranyschopnost členů) USA, pak dlouho nic, pak armády západoevropských států, a pak už skoro nic, a že EU nikdy nebude moci hrát roli dalšího pilíře světové politiky vedle Ruska a USA, nýbrž daleko spíš voňavé a lákavé kořisti pro Rusko, z níž při jejích pokusech o „suverenitu“ vůči USA nebude obtížné si něco ukousnout. Taky nepůsobí velmi přesvědčivě, když Kramerovi (a čtenářům) do očí tvrdí, že je v naprostém rozporu s realitou, že by Strana zelených byla rozdělena na dva nesmiřitelné tábory. To je přece naprosto zjevné.

Tažení slovenské vládní koalice proti tisku se setkalo s velkým zájmem v Moskvě. Tam jsou sice v praxi už podstatně dál, než Fico, ale v zákonech ještě ne, a hodlají svou legislativu upravit podle slovenského vzoru. Ruská inovace by ovšem měla být dokonalejší než slovenský vzor, a měla by se zabývat i normalizací internetu: jde o jakýsi balík zákonů, který předložila generální prokuratura a jehož součástí je i návrh, aby ruští poskytovatelé internetového připojení omezovali přístup zákazníků ke stránkám s „extremistickým“ obsahem. Což jsou všechny, které nejsou provládní.

Karel Steigerwalsd se pozastavuje nad tím, jak může jakýsi čtenář srovnávat operu o Horákové, kterou teď dávají v Národním divadle, s operou o Meresjevovi z šedesátých let minulého století. Srovnávání Meresjeva s Horákovou mu připadá nenáležité. Srovnávání opery o Meresjevovi a opery o Horákové je, řekl bych, docela na místě.

V rozhovoru pro MfD reagoval exministr Rath na poznámku, že vystupuje vždy razantně, slovy: „K těm nejrazantnějším politikům v cizině máme ještě hodně daleko.“ Ano, např. k Robertu Mugabe.

V LN tvrdí politolog Kubáček, že církve tlačí přes arcibiskupa Graubnera na ministra Julínka, aby do připravované zdravotní reformy začlenil zpřísnění interrupcí a pravidel pro umělé oplodnění. Obraz církví, seřazených za katolickým arcibiskupem, mi nějak neštymuje. Bylo by dobré např. zjisti, jaké stanovisko v té věci zaujímá naše největší protestantská církev, Českobratrská církev evangelická.

Rozhovor s Topolánkovým kritikem, místopředsedou pražské ODS, pořídila pro LN Renata Kalenská. Podařilo se jí velmi plasticky vystihnout politický i intelektuální profil odéesáckého funkcionáře. Myslím, že pan Topolánek se celkem nemá čeho bát, pražská ODS zato ano, zvlášť má-li intelektuálů tohoto typu ve vedení více. Některé výroky pana místopředsedy: Zelení a lidovci ve své podstatě vládnou této republice… někde jsem četl, že kdo není úspěšný, nemá víc ženských… atd.

Pondělí 14. dubna

Jiří Paroubek kritizuje návrh, který na svých internetových stránkách zveřejnil europoslanec Zahradil. Podle něho by měla ODS zablokovat přijetí Lisabonské smlouvy do té doby, než ČSSD vysloví souhlas s americkým radarem. Je to nehorázná blbina, protože Paroubkovi může být ve skutečnosti Lisabonská smlouva ukradená, kdežto rozzlobit si Putina souhlasem s radarem rozhodně ani on, ani jeho strana nechtějí („hrají ruskou kartu“, abych použil oblíbené fráze pana prezidenta). „Je to neslýchaná a nestydatá drzost, ale také je to ukázka toho, jak se tato vláda dívá na evropskou integraci“, prohlásil Paroubek se svým obvyklým uhlazeným šarmem. Zahradil tlumočil svůj (nesmyslný) názor, nikoli stanovisko vlády. Jiná věc je, že Topolánek si ho před časem nechal od hradního křídla své strany vnutit jako jakousi spojku s Bruselem – zdá se, že to byla velká chyba.

V pohádkovém perském městě Šírázu vybuchla nálož v mešitě a zabila a zranila spoustu lidí. Původně to vypadalo, že jde o teroristický útok, ale ukázalo se, že explozi mají na svědomí tamější historici. Neudělali ji schválně, nýbrž bezděčně. Je to po české státotvorné historické ofenzivě za Benešovy dekrety a za zametení sudetoněmeckého problému pod koberec další hmatatelná ukázka toho, že i historici dovedou napáchat spoustu škody.

Jak číst Právo: Právo přináší srdceryvnou fotografii plačící rodiny jakéhosi amerického seržanta, kterému se stala ukrutná křivda, byl totiž, jak z popisku vyplývá, „odvelen k bojové jednotce“. Američané mají profesionální armádu a ten chlap si své povolání vybral dobrovolně. Úkolem vojáků je bojovat, kdežto například úkolem metařů je zametat. Kdyby si zvolil druhou profesi, nemusela by rodina bědovat, ale měl by zase podstatně míň peněz, a Právo by muselo hledat jinou fotku.

„Dvě menší strany vládní koalice se vydaly na cestu, o níž zatím nikdo neví,jestli neskončí rozpadem vlády a přechodem do opozičního tábora“, píše v MfD Bohumil Pečinka. To je aspoň v případě zelených poněkud nespravedlivé, strana s nikam nevydala, strana se bortí.

Evropští zelení, ovlivněni výmluvností české deputace na zasedání v Lublani (hlavní zásluhu má prý předseda Bursík, jak se zdá Jan Rokycana českých ekologistů) přijali usnesení, které dovoluje jejich české odnoži, aby v otázce radaru postupovala podle vlastního uvážení.

V LN dnes píší o případné dostavbě Staroměstské radnice. Primátor Bém, který se kdysi opřel znovuvztyčení mariánského sloupu (právem) je teď (neprávem) pro dostavbu radnice. Všichni si už zvykli, že tam sloup není a ohavná novogotická radnice, kterou si pamatuji jako malé dítě a už tenkrát mi připadala šeredná, taky ne. Jako nechtěné odstrašující příklady působí čtyři starší návrhy na dostavění budovy. Vznikly v době, kdy stará radnice stála, a jsou pozoruhodné svou obludností – jednička je nesporně Gočárův zikkurat, kongeniální návrhu prokopat Letenskou pláň od Čechova mostu do Stromovky. Proboha, nechte Staroměstské náměstí na pokoji, je hezké tak, jak je.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky