Květen 2008

John McCain

Eric Best

Je starý, drsný, nepředvídatelný a ve vlastní straně má dost nepřátel. Tak jak je možné, že to republikánský kandidát na amerického prezidenta dotáhl tak daleko?

Jeho vrstevníci si už dávno užívají důchodu, ale pro jednasedmdesátiletého senátora Johna McCaina přišel životní vrchol až teď. 19. února po úspěšných primárkách v nevelkém, ale důležitém státě předstoupil před kamery a vyslal Americe jasný vzkaz: „Děkuji, Wisconsine, že jsi nás dovedl do okamžiku, kdy i pověrčivý námořní letec může se sebedůvěrou a pokorou konstatovat, že se stává republikánským kandidátem na prezidenta Spojených států.“ V té jedné větě nenápadně podtrhl své největší přednosti v klání o prezidentský úřad. Tudíž, že je skromný válečný hrdina, který nikdy nepřeceňuje své možnosti. Dále McCain prohlásil: „Budu bojovat každou chvíli každého dne této kampaně, abych zajistil, že Američané nebudou podvedeni lákavým, ale prázdným apelem na změnu.“ Těmito slovy dal najevo, že už nepovažuje Hillary Clintonovou za svého hlavního demokratického soupeře a soustředí se na Baracka Obamu. A jak se ukázalo v následujících dnech, napomohl tak ke strmému pádu jejích šancí. Pozdější primární volby v Ohiu, Texasu a dalších státech, kde Clintonová uspěla, sice nakonec tento předpoklad poněkud zpochybnily, stále však platí, že Obama pro McCaina zůstává hlavním soupeřem. Pokud by totiž demokratickou nominaci přece jen získala Clintonová, republikáni by byli jenom rádi. Myslí si, že proti ní mají větší šanci.

Aby boj o Bílý dům vyhrál, bude muset McCain přesvědčit voliče, že jeho (skoro) neposkvrněná pověst a dlouhá služba Americe – nejdřív ve vietnamské válce, posléze během 25 let v Kongresu – je důležitější než přitažlivá výzva ke změně, která čím dál zřetelněji určuje tyto prezidentské volby a která katapultovala Obamu z pozice outsidera, jakým byl ještě před rokem, téměř až na vrchol americké politiky. Clintonová si ostatně přisvojila Obamovu politiku změny do té míry, že jsou dnes jejich politická hesla skoro nerozeznatelná. Pro mnoho demokratů tak bude rozhodující, chtějí-li se zapsat do historie tím, zda zvolí za prezidenta poprvé ženu, či černocha.

John McCain je muž paradoxů. Je součástí washingtonského establishmentu, ale zároveň rebelem bojujícím proti korupci, klientelismu a lobbismu. V roce 2005 vedl vyšetřování v Kongresu proti proslulému lobbistovi Jacku Abramoffovi, ač výsledky vyšetřování byly pro mnoho republikánů velice nepříjemné. Postavil se proti dotacím na biopaliva s konstatováním, že to jsou promrhané peníze, i když republikánská strana se silně opírá o zemědělskou obec. V roce 1998 si proti sobě poštval tabákový průmysl, tradičního sponzora republikánské strany, tím, že podporoval protikuřácký zákon. Phillip Morris a spol. museli nasadit dvě stovky lobbistů, aby McCainovu snahu zmařili.

Není divu, že když se McCain v roce 2000 poprvé ucházel o prezidentský úřad, prohrál v nominaci s Georgem W. Bushem. Nejenže si udělal ve vlastní straně dost nepřátel, ale nepohodl se také s vedoucími postavami „náboženské pravice“, která má vliv na velkou část republikánských voličů. Dal totiž například najevo, že by nebyl pro zrušení známého rozhodnutí Ústavního soudu Roe versus Wade, jež v USA v podstatě legalizovalo potrat. To si žádný republikánský politik, který se ucházel o nominaci na prezidenta, dosud nedovolil. McCain se loni svůj „hřích“ pokusil vyžehlit a prohlásil, že by rozhodnutí Roe v. Wade přece jen mělo být zrušeno. A přestože své politické poselství postavil na nezkorumpovatelnosti a nezávislosti, rozhodl se vylepšit si image v očích „tvrdých“ republikánů tím, že na své zvolení najal přes 60 lobbistů a obsadil jimi čtyři z pěti vedoucích postů svého volebního týmu. Pro srovnání: pro zvolení Clintonové pracuje 19 lobbistů a Obama jich má jen devět.

Bez ohledu na to, že McCain začal projevovat ochotu měnit sem tam svůj názor, dlouho nemohl přijít na to, jak získat podporu republikánského jádra. Dva významní republikánští agitátoři, moderátor pravicového rozhlasového pořadu Rush Limbaugh a neústupná konzervativní spisovatelka Ann Coulterová, například vystoupili proti McCainovi s odůvodněním, že je „příliš centristický“. Limbaugh veřejně uvažoval o tom, že by podpořil Obamu. I Coulterová prohlásila, že když McCain získá republikánskou nominaci, ona radši bude volit Obamu. Tvrdila, že dlouhodobě by to bylo pro stranu lepší.

To, co nedokázal McCain sám, dokázaly New York Times, prestižní noviny s tradičně kritickým postojem vůči republikánům. Krátce poté, co na svých komentátorských stránkách list podpořil McCaina na republikánskou nominaci (proti Romneymu, Giulianimu a Huckabeemu) a Clintonovou na demokratickou nominaci (proti Obamovi), vyšel na jeho první stránce článek o údajném McCainově poměru s washingtonskou lobbistkou Vicki Isemanovou. Naznačil, že senátor s ní měl nejen „nevhodný vztah“, ale také že psal dopisy ve prospěch jejích korporátních klientů. Autor článku ovšem neuvedl přesvědčivé zdroje a vyvolal diskusi o načasování zveřejnění informací, které byly k dispozici již několik měsíců. McCain rychle označil článek za pomlouvačnou kampaň a jeho manželka Cindy ujistila veřejnost, že její muž by nikdy neudělal nic, co by ublížilo jeho rodině. Většina vlivných republikánů, kteří ho dosud kritizovali, McCaina podpořili. Dokonce i redakční ombudsman v listu New York Times kritizoval článek svého kolegy.

McCain se tak dál může obklopovat lobbisty, i když se dá očekávat, že toto téma v hlavní kampani na podzim ještě zazní. Alespoň prozatím mu ale jeho vysoký kredit umožňuje s lobbisty se stýkat, a zároveň kritizovat „porcování medvěda“ ve Washingtonu. Američané si ho nesmírně váží za to, že sloužil své vlasti, přežil pět a půl roku v zajateckém táboře ve Vietnamu, kde došlo i na mučení, a přitom netrpí pocitem křivdy. Může s autoritou mluvit o válce, o utrpení a o významu svobody a snadno přenést tuto autoritu do jiných oblastí politiky.

Občas si dokonce ze svého pobytu v „hanojském Hiltonu“ dělá legraci. Loni v jedné debatě kritizoval Hillary Clintonovou za to, že chtěla zbytečně utratit milion dolarů na vybudování muzea na počest rockového koncertu ve Woodstocku v roce 1969. „Vím, že to byla velká kulturní a farmaceutická událost, ale nebyl jsem tam. Měl jsem tehdy svázané ruce,“ pravil McCain, na což publikum reagovalo salvou smíchu a potlesku.

Díky válečné zkušenosti může sice hovořit s velkou autoritou o bezpečnostních otázkách, nicméně postoj k irácké válce zůstává jeho nejzranitelnějším místem. Nejprve sice nejostřeji z republikánů kritizoval Donalda Rumsfelda, ale od jeho odchodu z čela ministerstva obrany a částečné změny politiky v Iráku stojí senátor pevně za Bushem. Tím se ovšem prezidentovy chyby přenášejí i na něj. Když McCain loni podporoval zvýšení počtu vojáků v Iráku, zatímco Bushovi oponenti vyžadovali pravý opak, málem se z prezidentského souboje vyřadil. Jenže teď se situace v Iráku pomalu zlepšuje, iráckých i amerických obětí ubývá, a pokud to tak bude pokračovat, americká veřejnost uzná, že McCain prosazoval prozíravý postup. A protože Irák zůstává pro řadu voličů klíčovou otázkou, může to McCainovi zajistit v listopadových prezidentských volbách vítězství. Pokud by se však situace v Iráku na podzim zhoršovala, vydělá na tom Obama či Clintonová, kteří horují za stanovení časového plánu na stažení vojáků.

Každopádně, jestliže bude John McCain zvolen, může svět očekávat, že Bílý dům bude pokračovat v současné americké zahraniční politice. Třebaže si zřejmě bude dávat pozor, aby nepůsobil arogantně a s evropskými spojenci udržoval dobré vztahy, bude dál bojovat proti, jak on říká, „radikálnímu fundamentalistickému islámu“. McCain si totiž na rozdíl od demokratů myslí, že brzké stažení vojáků z Iráku by arabský svět považoval za kapitulaci a dál stupňoval svůj nátlak.

Jestliže šestačtyřicetiletý Barack Obama je na prezidenta relativně mladý, McCainův věk je evidentní handicap. Stát se prezidentem poprvé ve věku 72 let by byl rekord. Už nyní se o něm občas mluví jako o vrtošivém staříkovi, který neumí ovládat své emoce. Když se ho při setkání se studenty v New Hampshiru jeden z nich zeptal, zda není na prezidenta moc starý a zda se nebojí, že by mohla jeho úsudek ovlivnit třeba Alzheimerova choroba, odpověděl McCain: „Díky za otázku, ty malej hajzlíku.“ Tu větu média dokola opakovala a připomínala, že republikánský kandidát nejde pro ostřejší výraz daleko.

Při únorovém udílení Oscarů moderátor Jon Stewart vtipkoval, že Oscarovi je letos osmdesát, a tudíž je automatickým republikánským kandidátem na prezidenta. McCain se otázkám na věk zkrátka nevyhne, nicméně může poukazovat na svou čilou 95letou maminku nebo se nemusí, jako Ronald Reagan, věkem vůbec zabývat. To ale zároveň znamená, že nebude poukazovat na nízký věk a nezkušenosti svého oponenta Obamy, jenž svou kampaň s důrazem na „změnu“ mohl postavit jen díky tomu, že je v politice relativně krátce, a tak ještě nemohl nic zkazit. McCain se svou vitalitu a nekonvenčnost ostatně snaží ukázat třeba i tím, že zazpíval písničku Barbry Streisandové v pořadu pro mladší diváky Saturday Night Live nebo že svou kandidaturu oznámil u Davida Lettermana, amerického vzoru Jana Krause.

Letošní volby jsou zajímavé i tím, že větší roli než obvykle bude hrát postava viceprezidenta. Republikáni musejí počítat s tím, že se tento člověk může stát prezidentem, vždyť McCainovi by na konci jeho funkčního období bylo už 76 let. A demokraté musejí uvažovat o tom, jestli budou chtít mít de facto dva viceprezidenty – pokud Obama bude prezidentem a Billary (Bill a Hillary Clintonovi dohromady) jeho dvojjediným zástupcem. Říká se, že žádný kandidát na prezidenta nechce být viceprezidentem, ale žádný z nich to také neodmítne. Republikáni Mitt Romney a Mike Huckabee už začínají projevovat zájem–nezájem. Někteří komentátoři však sázejí na mladého Tima Pawlentyho (47), guvernéra státu Minnesota a spolupředsedu McCainovy kampaně. Pawlenty zůstal při McCainovi i v době, kdy ho vloni jiní už odepsali. A Pawlenty snad také nejlépe vystihl, proč by mohl McCain v listopadových volbách triumfovat. „Charakter,“ říká o svém šéfovi, „to je jeho značka.“

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)