Květen 2008

Motor zadrhává

Jaroslav Formánek, Anneke Hudalla

Evropská unie se od svého vzniku otáčela kolem osy vedoucí z Paříže do Berlína. V minulých měsících však srdečné vztahy mezi nejsilnějšími zeměmi kontinentální Evropy nahradilo mlčení.

Nepřijít na rande se ženou není nikdy moudré. A velmi dobře to ví i Nicolas Sarkozy. Nejprve Cecílie, nyní obletovaná Carla Bruniová – jestli nějaký politik zná recept na to, jak zapůsobit na ženy, pak je to právě nový francouzský prezident. Alespoň tehdy, jde-li o lásku. Na rozdíl od madame Bruniové se od něj však jeho kolegyně, německá kancléřka Angela Merkelová, zatím příliš velké šarmantnosti nedočkala.

Jistě, žádné veřejné setkání obou politiků se bez demonstrativních polibků neobejde. A když Sarkozy loni na své první cestě po zvolení zavítal do Berlína, prohlásil dokonce, že dobré vztahy mezi Francií a Německem jsou „posvátné“. Za touto idylickou fasádou se však už několik měsíců odehrává něco, co se už dá nazvat „krizí“: politici v Berlíně a v Paříži otevřeně přiznávají, že jsou z těch druhých „vynervovaní“. Odráží se to i v tom, že o důležitých věcech se obě strany navzájem ani neinformují.

Koncem února špatná nálada dosáhla svého dosavadního vrcholu. Namísto toho, aby se Sarkozy dostavil k pravidelnému pracovnímu setkání s Merkelovou, kancléřce lakonicky sdělil, že má bohužel důležitá jednání v Africe. Na podobnou potupu z francouzské strany si v Německu vzpomene už jen málokdo.

Napětí mezi Berlínem a Paříží tak vyvolává vrásky na čele nejen v obou zúčastněných zemích, ale v celé EU. Dobré politické klima mezi Francií a Německem není totiž zdaleka samoúčelné – oba státy jsou všeobecně považovány za „motor EU“, jehož zadrhnutí může rychle vyústit v krizi celé Unie – a to tím spíše, že 1. července Francie převezme její předsednictví.

Bling-bling po celé planetě

„Znáte ho stejně jako já. Když je v mé kanceláři, tak ho mám pod kontrolou. Ovšem sotva odejde a zavře za sebou dveře, je třeba sledovat každý jeho krok.“ Na první pohled tato slova připomínají výroky učitelky zoufající si nad nezdárným žákem. Ve skutečnosti však věty, kterými podle francouzského týdeníku Le Point Sarkozyho nedávno charakterizovala právě Angela Merkelová, přesně odrážejí největší problém současných německo-francouzských vztahů: berlínská vláda je iritována prezidentem, který nejen doma, ale také v zahraničí miluje teatrální vystoupení. Ostatně v narážce na laciné, ale třpytivé ozdoby hiphoperů tomu samotní Francouzi říkají „bling-bling“, neboť Sarkozyho pompéznost zdaleka nesouzní s vážností obsahu prezentovaných projektů. Berlín zkrátka nerozumí prezidentovi, který doma i v zahraničí startuje jednu iniciativu za druhou, aniž by si lámal hlavu nad následky svého chování – a především aniž by svoji politiku koordinoval s evropskými sousedy.

Mediální inscenace jeho bývalé manželky coby „osvoboditelky“ bulharských zdravotních sestřiček z Libye; následující obskurní smlouva o francouzsko-libyjské spolupráci v oblasti atomové energie; ješitná sebeprezentace coby „zachránce“ nové Lisabonské smlouvy; rušivá palba do jednání EU s Teheránem; projekt Středomořské unie… Z německého hlediska Sarkozy příliš často vydává úspěchy celé Unie za své vlastní. A jeho hektická všudypřítomnost se podle německého týdeníku Der Spiegel setkává s nepochopením už nejen v Berlíně, ale ve všech hlavních městech EU: „Kdykoli Nicolas Sarkozy vyrazí na cestu do zahraničí, tak se evropští diplomaté zvědavě ptají: S čím asi přijde příště?“ Přitom nejde o to, že by Německo chtělo svému západnímu sousedovi předepisovat směřování jeho zahraniční politiky. Vztahy mezi Německem a Francií často procházely periodami, kdy se názory obou zemí různily, ale jedno jim bylo i navzdory osobním animozitám politiků vždy vlastní – koordinace vzájemných stanovisek obou zemí.

Nové bitevní pole

Všechno začalo v září 1958. Tehdy ve svém soukromém domě generál De Gaulle poprvé přijal Konráda Adenauera. Ledy oboustranné poválečné nedůvěry tím byly prolomeny a započalo se historicky bezprecedentní sblížení mezi oběma národy, bez něhož by nebylo současné podoby Evropské unie. Pejorativně titulovaní Bochové či Fritzové se proměnili v Němce, naopak z Froschfressera (žabožrouta) se stal Francouz. Symbolem vyrovnání se s tíživou minulostí, společné síly i úspěšnosti, jenž bývá ve Francii často připomínán, je tak fotografie z 80. let pořízená během setkání ve Verdunu. Před nekonečným lánem z bílých křížů stojí vedle obrovitého Helmuta Kohla malý François Mitterrand. Oba se přitom bratrsky drží za ruce.

Momentálně se však zdá, že „zlaté časy“, kdy Francie s Německem táhly za jeden provaz a tím poháněly celou Evropu, prozatím pominuly. Důvodem přitom nejsou jen rozdíly v osobním a politickém stylu předních politiků. Spočívají také v rozcházejících se zájmech obou států.

Jejich vztahy se v poslední době vyhrotily například kvůli měnové politice. Silné euro prý dělá potíže francouzskému hospodářství, a proto Sarkozy opakovaně požadoval, aby se Evropská centrální banka (ECB) nevěnovala jenom boji proti inflaci, ale také podpoře hospodářského růstu. Navíc Francie odmítá dodržovat dohodu z loňského jara, podle níž evropské státy musejí do roku 2010 vyrovnat deficity ve svých rozpočtech. V Německu, kde stabilita eura a nezávislost ECB patří k vládním prioritám, Sarkozy za tyto návrhy sklidil značnou kritiku. A podobné je to i s energetickou politikou.

Žádná konkurence ze Středomoří

Zatímco se z Německa v minulých letech stal průkopník ve výrobě a v užívání obnovitelných zdrojů energie a zároveň se během příštích desetiletí úplně vzdá jaderné energetiky, Sarkozy otevřeně usiluje o to, aby se atomové jádro – tradiční pilíř francouzské energetiky – stalo pevnou součástí společné energetické politiky EU.

Největší rozruch však v posledních měsících způsobil projekt takzvané Středomořské unie: Sarkozy chtěl založit úplně nové společenství států, které mělo zahrnovat území sahající od Izraele přes Maghreb až po jižní Evropu, a zároveň mělo fungovat zcela nezávisle na EU. V Německu se celý plán považoval nejen za značně nerealistický. „Němci si také myslí, že by to EU neodvratně rozdělilo na dvě části, severní a jižní,“ říká k tomu Alain Franco, specialista na francouzsko-německé vztahy.

Francouzští politici i komentátoři naopak Německu a Merkelové vyčítají, že se v rámci Unie stále více obrací na evropský východ a na Balkán (čímž Francie ztrácí na důležitosti), a stále častěji zpochybňují unijní zemědělskou politiku, z níž těží především Francie. Navzdory velkému psychologickému významu středomořského projektu se však Angele Merkelové nakonec podařilo Sarkozyho přesvědčit, že by sblížení se severoafrickými sousedy mělo probíhat ne v rámci nové unie, ale v rámci „Barcelonského procesu“. Ten iniciovala EU již v roce 1995 a Francie o něj od té doby už nejevila velký zájem. Obratné řešení konfliktu sice Merkelové přineslo pochvalu v domácím tisku. Ovšem nejen Berlín teď se značným napětím čeká na to, co se stane, až 1. července Nicolas Sarkozy zasedne do křesla předsedy EU.

Fritz a Froschfresser se navzájem potřebují

Zatím se zdá, že nájemník Elysejského paláce prezidentství EU vnímá jako mezinárodní prezentaci své hyperaktivity. V průběhu šesti měsíců by pod francouzským vedením měla Evropa dospět ke konsenzům v tak závažných a komplikovaných tématech, jakými jsou imigrace, změny klimatu, zemědělství a společná vojenská obrana. Nejen imigrace a ochrana klimatu, ale také společná obranná politika jsou témata, která Berlín v zásadě vítá. A byť se už rýsují první rozdíly v názorech na konkrétní podobu společné obranné politiky, bylo by překvapením, kdyby se alespoň ve střednědobém časovém horizontu nepodařilo neshody mezi Berlínem a Paříží zase redukovat na minimum. Mnoho německých komentátorů si totiž myslí, že je Sarkozyho aktivistická zahraniční politika jen výsledkem politických a ekonomických problémů, kterým čelí ve vlastní zemi, kde mu proto rychle klesá popularita. Jedno je přitom jisté, bez fungujícího tandemu Fritzů a Froschfresserů se EU jen stěží na něčem dohodne. A bez výkonné EU by nejen Francie a Německo, ale také všechny ostatní členské státy přišly o projekt, který zatím nejúspěšněji v historii zaručil Evropě prosperitu – a především mír.

(Respekt, www.respekt.cz)