Květen 2008

Co přijde po Castrovi?

Luděk Frýbort

Veliký jásot vypukl po všem demokratickém světě: ještě tedy ten starý mizera Fidel Castro definitivně nezaklepal trepkami, ale už se vzdal vlády! Jak v tom nevidět počátek konce zkrachovalé diktatury, jak nespatřit svítání svobody na obzoru rudé tmy! A už všichni počítají, brzy-li Castrovi nástupci začnou s reformami a s jakými, neboť nemůže být, aby se s odchodem tyrana nezhroutil i jeho režim.

No, nevím. Také bych rád tančil a jásal, ale jaksi mi do toho není. Teorie, dle níž se ideologická diktatura zhroutí, když to domydlila k všeobecné bídě a nefunkčnosti, se zakládá na jediném historickém příkladu, jímž je rozklad sovětské moci za Gorbačovova panování; je ale čím dál pravděpodobnější, že k němu nedošlo hospodářským selháním a vůbec už ne reformní činností onoho osvíceného muže, nýbrž ... no, pohleďme, kdo a jak panuje na Rusi dnes, že ano. Jinak ... nehroutí se tucetkrát na buben přivedený režim afrického Napoleona Mugabeho, zdráv žije a své na kost vyplundrované zemi vládne Kim Čong-il, slunéčko jasné, navzdory protestům chudáků mnichů i veškerého obyvatelstva se neumenšuje moc barmských generálů, nýbrž sílí a narůstá, ve svém indickém exilu dožije dalajláma a po něm jeho následníci, buď jich co buď, ledaže by dobrovolně přesídlili do Pekingu. Nemalujme si, co není: kde se - s jedinou uvedenou výjimkou - v posledních desítiletích zhroutil tyranský režim, nebylo to ani bídou a vyjedeností, ani hněvem lidu, ale výhradně ozbrojeným zásahem zvenčí. Hitler, Miloševič, Saddám Husajn, etiopský arcivrah Mengistu Haile Mariam i pár menších darebů, všichni museli dostat za uši zvenčí, sami by své diktátorské čepice na hřebík nepověsili. Na Kubě takovou možnost zpackala nedomyšlená invaze v Bahia de Cochinos, a další nepřijde, pravděpodobně už ani nikde jinde. Politický osud G. W. Bushe dostatečně ukazuje, co v současném světě čeká každého, kdo se opováží vztáhnout ruku na krvavého tyrana. Kdepak. Zakroutit krkem demokracii, to jde jedna dvě: stačí jedny volby, v nichž zvítězí naivita nad zkušeností, jeden šikovný tlučhuba, který dovede strhnout potřeštěné davy, jedno selhání demokratické vlády, vzbudivší dojem, že někdo s pevnou pěstí by to dokázal líp. Tyranie takové příležitosti neposkytují, takže tu jsou a budou, a jestli je něco nahradí, pak jen stejná nebo ještě horší všivárna.

Je ovšem myslitelné, že se kubánská diktatura časem zprostí metod, které jí beztak nic užitečného nepřinášejí, jako je například od Sovětů odkoukaná nepropustnost hranic. Táhni si každý kam chceš, hlavně tady zanech majetek a zaplať pár tisícovek výkupného. Celý západní svět zajásá nad úsvitem svobody, ale brzy jej jásot přejde: ukáže se, že z Kuby neproudí davy demokraticky uvědomělých a své svobody si vážících občanů, ale, nu, jak už to bývá: zlodějů, pasáků, podvodníků, pašeráků narkotik, velkých i menších mafiánů vědoucích výborně, jak vy-užít dobrodiní demokracie po svém. Ani ti, kteří na Kubě zůstanou, se nerozplynou v jásotu; kdo žije třetí nebo čtvrtou generaci v otroctví, nevidí v jeho uvolnění výhodu, nýbrž zánik životních jistot. Jak to, že se najednou mám o něco starat, když se až doposud starali ti tam nahoře? Otroctví bývá hladové, ale pohodlné. A dočká-li se otrok svobody, není z něho svobodný občan, jak si dobré duše představují, nýbrž osvobozený otrok, což je poněkud jiná kategorie. Vnější znaky svobody se přijímají snadno. Zbavit se otrocké morálky, to už jde mnohem, mnohem nesnadněji, a často to nejde vůbec. Ale vyprávějte o tom dušičkám západním, nezkušeným, v oblacích optimismu se vznášejícím.

Pročež bych se ani moc nemodlil za konec Castrova režimu. Příklady ukazují, že možnost včlenit se do světa svobody je přímo úměrná stavu osobní i společenské morálky; a ta bývá po šedesáti letech života na komando všelijaká. Spíš se modleme za to, aby do téže kaše nepadaly jedna po druhé další země, latinskoamerické s jejich bláznivou revoluční tradicí obzvláště, neboť snadno se do kaší padá, obtížně, pakli vůbec, z nich vybředává. Zvlášť, když kolem kaší stojí a hlučně je oslavují šiky západních krasoduchů, jimž žádné otroctví není dost otrocké, hlavně že je levicové. Kuba je, obávám se, ztracena. My sami se ale náhončím otroctví braňme, dokud je čas. Bylo málo katastrof v modernějších dějinách, aby jim u kolébky nestál ješitný, povrchní a pokrytecký intelektuální spasitel.