Květen 2008

K iluzím o nahraditelnosti západní civilizace

Luděk Frýbort

Od břehu odrazme a v šiku ráz a ráz brázděme širé vody. Jsem už rozhodnut: plachty pnout do západu - zápolit - hledat - najít - nepustit (Arthur Tennyson: Ulysses)

Co všelijakých událostí přeslavných nadešlo, nadchází nebo se chystá nadejít během relativně krátkého času! V republice České byl zvolen prezident, v USA teprve bude, mezi Izraelem a Palestinci se setrvale jedná o míru, v Africe se to neméně setrvale řeže, a jiných takových zvěstí více. V tom rozruchu téměř nepozorovaně zanikla zpráva, pro další osudy světa, kdoví jestli ne podstatnější než všichni prezidenti dohromady: poblíž Ženevy byl v lednu tohoto roku uveden do provozu urychlovač částic LHC (Large Hadron Collider). Povíte mi možná, že přeháním: budou tam v tom urychlovači lítat kolem dokola všelijaké elektrony a pozitrony, narážet do sebe, štěpit se v ještě menší, dosud možná neznámé částečky, po vědecké stránce jistě zajímavý experiment, ale proč by měl mít propánajána větší význam, než kdo se v Americe stane nejmocnějším mužem (nebo dámou) planety? Co tak ukrutně praktického a životně důležitějšího z něj má vyplynout?

To je právě ono, že dohromady nic. Nebo aspoň nic okamžitě použitelného, čím bychom v tu ránu byli bohatší, mocnější, nic, co by za nás vyřešilo to klubko problémů a patálií, co právě lomcují světem. Snad z nesmírně komplexního výzkumu odpadne nezamýšlený vedlejší produkt; například předchozí projekt téhož druhu přinesl odpadek ve formě internetu. Můžeme se teď chvíli dohadovat o tom, jestli je pro běh světa důležitější ten či onen prezident, nebo celosvětový informační systém. Někdo si řekne - žili jsme před internetem, a taky to šlo. Odpověděl bych - svět se točil už před prezidenty, a taky to šlo. V tom to není.

Velikost té události tkví v tom, že z ní pro daný okamžik vůbec, ale vůbec nic nekouká. Jen že zase o něco hlouběji nahlédneme Pánubohu do kuchyně, zase o něco lépe pochopíme, jak funguje univerzum, pokročíme o další kus po cestě, již ukázal Albert Einstein. Odvažuji se vyřknout, že právě v tom je nejvyšší vzepětí lidského ducha: pouštět se neznámými oceány prostoru a času, aniž by kdo věděl, co tam na něj čeká. Podstoupit nesnáze objevitelství ne pro objev samotný, ale pro rozšíření obzoru, pro potvrzení nebo vyvrácení dosud platných teorií. Snad tam někde, na druhém konci těch nesmírných vodstev, narazí plavec na neznámé kontinenty. Snad z nich i něco užitečného přiveze zpátky. Ale účel to není. Ani Kolumbus nevyplouval na západní oceán proto, aby dopravil do Evropy rajčata, čokoládu, tabák a syfilis. To se stalo spíš tak mimochodem. Dokreslil však velké prázdné místo na mapě poznání, v tom svůj úkol splnil i překonal. A nic není víc než to.

Jenomže - a v tomto bodě se asi rozejdu s vyznavači politické korektnosti - jenomže není takového vzepětí schopen na světě každý. A možná i schopen je, ale neví, k čemu by mu to bylo dobré: namáhat se s nákladnými experimenty, když nepřinesou nic zkonzumovatelného či zpeněžitelného. Je víc bohatých zemí na světě, které by mohly jako nic investovat ty tři miliardy euro, nač vyšel ženevský cyklotron; není však známo, že by vládce dejme tomu Saúdské Arábie něco takového napadlo. To jen západní civilizace cítí potřebu vydávat se na oceány ducha pro nic hmatatelně prospěšného, jen za rozšířením obzoru vědění. Kolumbus a Einstein, Darwin, Newton, Vasco da Gama a Magalhaes, Max Planck a Niels Bohr, to všechno byli muži Západu. Pozorujte, že nejmenuji žádné filozofy a jiné myslitele, kteří chtěli předběhnout Pánaboha a obvykle si při tom namleli čumáky, jen ty, kteří se nepředpojatě vydali cestou objevů pro ně samé, vyjdi z nich co vyjdi. Takoví se, neopakuji bez úmyslu, mimo oblast západní civilizace nerodí. Namítnete mi asi, že Číňané vynalezli papír, střelný prach, princip rakety a jiné věci dávno před Evropou; to jistě. Ale vynalezli je pro jejich konkrétní užitek, ne jako vedlejší produkt abstraktní touhy po poznání.

Nemyslím si, že přicházím s něčím zvlášť novým; mnoho důvtipných knih už bylo napsáno o světových civilizacích, o jejich zeměpisném rozložení, charakteru a podmínkách vzniku. Osměluji se jen přidat pohled z trochu jiného úhlu: jak vypadá jejich rozdělení podle přístupu k principu poznání. Že z toho může vyplynout i závěr o jejich jaksi nerovné hodnotě ... no, asi. Ale je to jen moje řazení hodnot, podotýkám, kdo má nějaké jiné, nechť je formuluje. Jen na mne, prosím vás, nechoďte s tím, že všechno na světě si je vzájemně rovno. Pokrytectví je chorobou této doby, a já věru nemíním její viry ještě roznášet.

Hodnotovou stupnici bych seřadil zhruba takto:

Vysoká civilizace - Vyznačuje se vším, co už bylo popsáno. Objevuje, z ideálního popudu proniká do neznámých prostorů. Hmotný užitek pochopitelně hledá také, ale není jí vším.

Civilizace vyšší dynamiky - Je schopná samostatného objevitelského úsilí, chápe nutnost i užitečnost principu objevování jakožto takového. Nicméně není jejím popudem abstraktní ideál, nýbrž výhradně snaha dosáhnout něčeho zužitkovatelného.

Civilizace nižší dynamiky - Sama neobjevuje ani nerozvíjí, co objevili jiní. Dokáže však porozumět objevenému a využít toho, dokonce i na relativně vysoké technické úrovni. Popudem je jí hmotné zajištění, blahobyt, ale také už chlubná prestiž, první znak pokleslé společenské hodnoty.

Utilitární civilizace - Také ona dovede využívat relativně náročných objevů. Potřebu porozumět principu však necítí, stačí jí napodobovat. Její cíle jsou čistě materiální a mocenské, bohatství, převaha, prestiž, co k nim nevede, je bez významu.

Primitivní civilizace - Využívá prostších vynálezů, necítí potřebu vzdělanosti, jejím popudem je jednoduchý konzum po úroveň aut, kalašnikovů a televizorů.

Netečná civilizace - Využívá jen nejprostších importů: trička, sandály, plastikové sáčky. Cílem veškerého snažení je přežití ze dne na den.

Civilizací nedotčené divošství, pokud se ještě někde vyskytuje.

Tak se dostávám k mementu, pro něž celou tu úvahu píši: Civilizace Západu není nikým a ničím nahraditelná. Bude-li potlačena nebo se svou korektní pošetilostí zahubí sama, není toho, kdo by ji zastoupil na první příčce hodnotové- ho žebříčku; a jestli ano, tedy pouze v mocenském, ne v tvůrčím smyslu. Je dětinské mávat rukou, ach, pokaždé někdo přijde a převezme vedení, zanikl Řím, přišli Langobardi a Frankové... Ne. Mezi severskými kmeny, převzavšími kormidlo vývoje, a Latinci nebyl rozdíl civilizační příslušnosti, nýbrž jen vývojového stupně; a napojeny podněty antické civilizace dokázaly vytvořit civilizaci západní. S tím není v dnešním světě žádného srovnání. Pohlédněme, kam chceme, všude najdeme kultury více či méně schopné západní impulsy převzít, napodobit, snad do jisté míry rozvinout, ne však k nim dospět samostatným vypětím duševních sil. To proto, že jim chybí západní zvídavost, ona abstraktní touha plachty pnout do západu, zápolit, hledat, najít, nepustit.

Odkud se vzala jedinečnost západní civilizace, nad tím jsem se už v tomto listu zamýšlel vícekrát, takže to odbudu zkrátka: byli to naši neolitičtí předkové, kteří se v drsném, výkyvy ročních dob poznamenaném klimatu předalpské Evropy rozhodli živit zemědělstvím. Byla to revoluce z nejzákladnějších v celé vývojové historii lidstva. Naučila západního člověka plánování, předvídavosti, přicházet na kloub věcem, z nichž neplyne žádný okamžitý prospěch, ale mohou se vyplatit v budoucnu. Je pochopitelné, že se takovým směrem nevyvinuly nebo spíš nepotřebovaly vyvinout kultury původem pastevecké či lovecké, nebo třeba i zemědělské, ale v pohodlném teplejším klimatu. Nemůžeme si namlouvat, i kdyby nám na naší civilizaci nezáleželo, že ji může nahradit civilizace například muslimská; křesťanství i islám jsou jen poslední civilizační nátěr dvou radikálně odlišných životních způsobů, z nichž jeden sahá o deset tisíc let zpátky k sedlákovi s jeho starostí o úrodu zítřka, druhý k nomádskému pastýři, spatřujícímu v pastvě pro své ovce a velbloudy dar Boží, o nějž se starat netřeba.

Samuel Huntigton v knize Střet civilizací dokládá, že konflikty mezi oblastmi kultur a civilizačních návyků vypukají zákonitě tam, kde se navzájem dotýkají, ale skutečnost jeho tezi nepotvrzuje. Západ vyjde vcelku bez potíží s oblastí buddhismu, bráhmanství nebo šintoismu, a kde nějaký nelad existuje jako například ve styku s živlem ruským nebo čínským, je to spíš následkem jejich mocenských ambicí než rozdílností nátur. Jen v poměru k islámu trvá konfrontace už půldruha tisíciletí, a místo aby polevovala, bouřlivě narůstá. Není to náhodou. Ideologie víry Prorokovy, zakotvená v nehybném světě pouštního pastevce, nepřipouští nějaké napínání plachet na oceánu vývoje. Zakazuje si neustálé hledání a nacházení, jež je existenčním principem Západu. Jeho pravda je jednou a nezpochybnitelně dána; jediný dovolený pohyb je do minulosti, do času, kdy posel Boží zjevil Muhammadovi korán v jeho celé a věčné dokonalosti. Čas ovšem nestojí, rozpětí mezi dobou Muhammadovou a současným stavem se prodlužuje, s ním i propast zaostání a pocit křivdy. Jelikož muslim nemůže připustit, že příčinou nefunkčnosti jeho světa je statická povaha jeho víry, rozhlíží se zlobně a volá: „Kdo nám to způsobil? Čí lstí se stalo, že křižáci a sionisté nás ve všech ohledech převyšují, třebaže by měli podle vší logiky koránu jako méněcenní zaostávat?“ A už se chystá k jedinému řešení, jejž je beduínský pastevec schopen, k divokému, kompromisů ani slitování neznajícímu boji proti domnělému zlomyslníkovi. To je stav, z nějž se nevydiskutujeme na žádných konferencích a summitech. Nikam nepovedou ústupky ani snaha vyjít vstříc, leda k ještě urputnějšímu nepřátelství, neboť muslimský bojovník chápe ústupek jako doznání slabosti. Zbývá jen se podřídit - anebo bojovat.

Řečeno s Tennysonem, Západ během celého svého vývoje zápolil, hledal, nacházel. Teď je na nejlepší cestě pustit. Stane-li se tak, nezničí jen sám sebe, ale i budoucnost všech ostatních, kteří přejali ne sice duchovní, zato materiální hodnoty Západu až do poslední nitky. Zůstaveni sami sobě, zbaveni plodů jeho objevitelské potence, jeho schopnosti vydávat se na nepoznané oceány ducha, čeká je nepředstavitelný chaos, úpadek a pak zánik. První ze všech islám, kdyby z dopuštění Božího měl opravdu převzít otěže světa - Evropy by stačilo - vybaven k tomu myšlenkovým instrumentářem z roku 622.