Květen 2008

Kde není místa pro druhé aneb Zeměpis nesnášenlivosti

Luděk Frýbort

Sousedskou snášenlivost, pochopení a dobrou vůli národům žádná konference trychtýřem nenalije, to musí vyplynout z morálního vědomí každé společnosti.

Kosovo, Palestina, jiné Bohem prokleté končiny světa ... kdybys do nich peníze po vědrech sypal, přesto tam bude trvalým stavem bída, rozvrat, násilí a hospodářská zakrnělost. Obvykle jde o země obývané dvěma nebo více etniky či náboženskými skupinami, které se ale na žádný způsob nemohou vzájemně snést, ba jako by bylo přímo jejich nejvyšším posláním se navěky řezat a nenávidět. Kdybychom se jejich vůdců i kmánů zeptali na příčinu toho jevu, řekli by nám: jsme to jen my, jen náš Bohem a dějinami posvěcený národ, kdo má právo žít na této půdě, jiní jsou vetřelci a přivandrovalci, jež lze strpět, budou-li pokorní a nenároční. Nejsou-li, nezbývá je než vyhnat, zadupat, naši drahou otčinu od nich očistit, přičemž nějaká ta tisícovka nebožtíků nepadá na váhu. Inu, ano. Můžeme, my demokratičtí naivkové, uspořádat na sta konferencí a summitů, ale nebude učiněno po vůli Srbům, dokud se kosovští Albánci nepodrobí a nepřijmou postavení trpěné menšiny; a nebude učiněno po vůli Kosovanům, dokud jejich podmínky stoprocentně nepřijmou Srbové. A Palestina ... k svatému právu národnímu se tam navíc řadí i svaté právo náboženské; i řeže se to a řezat bude, dokud ... sám Pánbůh ví, jaké dokud. Nebo to snad ani on neví.

Přemýšlím, v čem může být kořen té neřešitelnosti. Snad ve slovech Písma? V šestý den stvořil Hospodin člověka ... nic se ale nepraví o tom, v který den stvořil státy, vlasti a drahé otčiny, nadělal kolem nich hranic, nedotknutelností, suverenit a takových věcí. A jestli to vůbec byl Hospodin; když tak sleduji ty nekonečné mazce, byl bych nakloněn teorii, že státy a hranice nestvořil v některých případech on, nýbrž sám Satan, a to relativně nedávno. Po staletí spolu žili národové mnoha říší až na nějaká drobnější hašteření vcelku pokojně, než přišel zlý duch a nakukal jim, že kde jsou jedni, není místa pro druhé. V takové zemi pak už nevládne Bůh, ale stala se hříčkou v drápech Satanových, jenž nepoleví, až ji srazí na dno zkázy. Pohlédněme, kam to přivedla a ještě přivede země, jíž se říkávalo Svatá, a nejen ona.

Rozsáhlý je zeměpis nesnášenlivosti. Příkladem může být hned Turecko, co je o něm tolik řečí, má-li či nemá být přijato do Evropské unie; velmi mnozí mají za to, že nemá. Nu, sám bych mínil, že by bruselští pánové měli posečkat s námluvami, dokud z té země nevyvane ďáblův puch. Načichla jím, když otec turecké vlasti Kemal, zvaný Atatürk, se rozhodl ji sjednotit dle zásady - jeden stát, jeden národ. První ale nebyl, už sultán z ní dal vyhnat Armény, přičemž jich kolem milionu přišlo k zamordování. Jen pryč s nimi, nakukával sultánovi národovecký démon, jen žádné slitování, svět bude nějakou chvíli brblat, ale pak na všechno zapomene, tlustou čáru udělá... A vida, neudělal; není moudré ani výhodné naslouchat démonům. Ony dějiny nerady kreslí tlusté čáry, a zkusí-li jim někdo napomoci, vybledne čára rychleji, než je nakreslena.

Sultána pak vystřídal zmíněný již otec vlasti, za jeho vlády přišli na řadu maloasijští Řekové, kteroužto nejaktivnější složku svého obyvatelstva turecká vlast potřela v krátké válce, načež ji ... co jiného než vyhnala. Odsunula, zní-li někomu ten termín jemněji. A ještě zbyli nějací Kurdové, lid nevzdělaný, jenž donedávna ani nevěděl, že je národem; těch se turečtí vlastenci prostě rozhodli nedbat. Dělat, že žádní Kurdové nejsou, nejvýš Turci, kteří se jaksi pokurdili. Nepotrvá dlouho a všechny ty patálie se dočkají stého výročí; i pohlédněme, jak vypadají tlusté čáry v současném světle. Řekové svého východního souseda navzdory společnému členství v NATO milují jako trn v patě, a není v dohledu, že by ten cit chtěl odnést čas-zahojitel. Tureckým nacionalismem ze staleté dřímoty probuzený nacionalismus kurdský se dal do jančení a nemíní přestat. Co se Arménů týče ... pořadatelé etnických čistek pokaždé doufají, že problém zanikne vymřením pamětnické generace, ale arménská paměť je, zdá se, nekonečná, a nejen arménská. Sáhlo tudíž nacionalistické Turecko k metodě řízné, generálské - kdo cekne o nějakých Arménech, toho zavřeme! A vida, ani to nefunguje, jak by mělo. Ba ne, vlastencové. Není horšího ani trvanlivějšího prokletí, než jaké se líhne z hesla - jeden národ, jeden stát. Turci, lid rozumný, pracovitý a pohostinný, by dnes měli cestu do kruhu evropských národů podstatně otevřenější, kdyby jim ji bývali nezazdili jejich dědové vyháněči.

A to byli Turci na svém území v čase nacionalistického běsnění aspoň v převaze. Ještě šílenější je, nakuká-li ďábel menšině, aby se stala pánem končiny, v níž početně převládají jiní. To se nepříliš dávno přihodilo v onom cancourku kavkazských hor známém pod názvem Abcházie. S ďáblovou a hlavně ruskou pomocí vyhnala sedmnáctiprocentní abcházská menšina čtyřpětinovou gruzínskou většinu, domnívajíc se, jak náramně prospěla své drahé vlasti. Netřeba být prorokem k předpovědi, že nevelmi. Ruská láska po zajících skáče a jen blázen si může představovat, že výhody plynoucí z moskevského patronátu potrvají věčně. Jednou ruský medvěd ochabne, jeho zájem se obrátí jinam, a jaká bude droboučká, chudičká, všestranně izolovaná Abcházie. Kdepak, ani v kavkazském podhůří není a nebude žádné tlusté čáry. Až historie začne psát další dějství tamního dramatu, může se svět těšit. Gruzínci, pokoření ve své hrdosti a prahnoucí po odvetě, statisíce vyhnanců, kteří se nevzdávají svých domovů tak ochotně, jak si momentální vítěz maluje ... a ponurá povinnost pomsty, první ze zákonů Kavkazu...

Avšak máme cosi podobného i blíž, v naší vlastní sjednocené Evropě. Bojovníci za svobodu Baskicka, jak každou chvíli slýcháme, se rozhodli dojít svých cílů prostředky nevybíravého teroru, což méně otrlému pozorovateli může k vytvoření úsudku stačit. Ale jsou tací, kteří si myslí, že v boji za svobodu jsou prostředky podružné; i povězme si něco o té svobodě vyjádřené ne hesly, ale čísly. Basků je na území, přicházejícím v úvahu pro nezávislost, z 570.000 obyvatel zhruba jedna třetina; jak míní naložit bojovníci za svobodu s tím zbytkem? Vytvořit panský stát, v němž bude právem většiny se vším poslušně souhlasit? Řekl bych, že mají Baskové ještě štěstí: Španělsko, s nímž bojují o svou iluzorní svobodu, je stát demokratický, shovívavý, nesahající hned po krajních prostředcích. Ale nepodceňoval bych naštvanost většiny, která může mít a také asi má osvobozeneckého střečkování plné zuby. Nehrozí sice v tu ránu, že by španělský pan král podepsal, řekněme, nějaké dekrety, ale pověst domýšlivců, prosazujících stůj to co stůj vlastní záměry a pohrdajících přítomností jiných, také stačí. A nikdo nedohlédne, co mohou přinést ve svých vzdálenějších horizontech dějiny.

Přitom není dvěma národům tak nemožné se srovnat v jedné zemi. Také Severním Irskem zmítal po desítiletí podobný konflikt: katolická menšina si vzala do hlavy, že prosadí svou proti vůli protestantské většiny. Byl jsem v té zemi, zrovna když ta mela kvetla nejutěšeněji; nebylo to sice tak divoké, jak se zdálo z televize, ale národovecké zášti, křečovité vypjatosti, osočování, demonstrativního producírování a kolikrát i pranic bylo dost. A najednou je těch rumrejchů konec. Jestli přišli vůdcové severoirského terorismu k rozumu, nebo jestli jim spíš vyschlo v kasičkách jako od jistého času i ledakterému jinému osvoboditeli, těžko rozhodnout. Ale hlavně že to jde. Hlavně že může mít každý svou svobodu, aniž by kvůli tomu hned musel mít vlastní stát. Svoboda je příliš velké slovo, než abychom jím označovali pouhou existenci hraničních patníků, praporů a hymen. Přál bych obyvatelům mnoha nezávislých a všemi atributy suverenity obdařených států, aby požívali zlomku té svobody, která je samozřejmou součástí života dejme tomu švédské menšiny ve Finsku, německé v Belgii či dánské v Německu. Vlastní stát, nezávislost, suverenita ještě samy o sobě nikoho šťastným ani svobodným neudělaly. Ani menšinová a jiná práva k tomu nestačí; právo je věc advokátská, kde se jím lidé začnou ohánět, je to znamením, že tam cosi smrdí. Čeho je třeba, je sousedská snášenlivost, pochopení, dobrá vůle vycházející z přirozeného předpokladu, že kde žije jeden, může být dost místa i pro druhého. To ovšem žádná konference trychtýřem nenalije, to musí vyplynout z morálního vědomí každé národní i jiné společnosti; a kde je zasuto pod nánosem sobeckého nacionalismu, jakáž pomoc, i ze zlých zkušeností.

Pročež, ozývá-li se kde volání po nezávislosti, ptal bych se nejprve: k čemu vám bude váš stát, Kurdové, Palestinci, Kosované? Jak bude krom těch praporů a ministerstev schopný plnit svůj účel? Území, byť i obývané jednotným etnikem, jež však neprodukuje za halíř něčeho, čím by financovalo svou suverenitu, nemůže být skutečným státem, leda jeho trapnou, každému protivnou karikaturou. Stát, do nějž je věčně nutno sypat miliardy, aby se nesesypal bídou a nemohoucností, je a zůstane pro kočku Bohu i lidem a pro radost snad jen filatelistům. Společnost, již je nutno navěky a za velkých nákladů hlídat, aby si nepočínala jako utržená z řetězu ke škodě sobě i jiným, nedozrála k samostatné existenci a slušel by jí spíš nějaký humánní, odborně vedený protektorát. Zákony vytvořené za účelem potvrzení sobeckých nároků a ospravedlnění kořisti nezasluhují názvu právo a mezinárodní společenství by udělalo moudře, kdyby jich nedbalo. Političtí předáci, kvalifikovaní k výkonu svých funkcí ničím víc než vysokou mírou zkorumpovanosti, prolhanosti a schopnosti podněcovat nenávist, nejsou přesně ti, s nimiž je slušno zasedat za konferenční stoly, spíš by měli být nahrazeni správci z civilizovanější ciziny, byť by tím i utrpěla idea plné a svrchované nezávislosti. Jsou i takové nezávislosti, že by nebyla škoda, kdyby je vzal čert.

Ale to jsem se asi příliš rozjel, promiňte. Věru by drahně ubylo suverénních států na povrchu zemském, kdyby se mělo stát skutkem, co jsem nastínil v předcházejících odstavcích. Také ... ó běda! Jestlipak jsem se nedotkl něčích citů v mé staré vlasti? Už jen ta úvaha o zemi, v níž není místa pro druhé, když v ní žijí jedni ... jejej, jejej ... a zákony vytvořené za účelem obhájení kořisti ... a z druhého konce zase ti zkorumpovaní političtí předáci i jiné úkazy zvláštního pojetí demokracie... Ujišťuji tímto slavnostně, že jsem měl na mysli jenom tuhleten Al Fatáh a jiné takové, kdežpak bych se odvážil brát v pochybnost právní kontinuitu a politickou praxi země české, o skálopevné neúplatnosti její státnické elity ani nemluvě. Jestli takový dojem přesto vznikl, omlouvám se co nejpokorněji.