Květen 2008

Pročpak Švýcaři nestávkují

Luděk Frýbort

Ještě si pamatuji, jak jsem kdysi mával rukou, blázniví Francouzi, blázniví Taliáni, pořád jenom stávkují. I výhodnou nabídku letu s Air France jsem svého času odmítl, jo, pěkná výhoda, budu se v Paříži tři noci válet na podlaze mezi brečícími dětmi, než se páni odboráři dohodnou a poletí se dál. Dnes už rukou nemávám. Z kdysi rozumného Německa se stala stejně prostávkovaná končina, když konečně odvezou z ulic ten sajrajt po stávce popelářů, dají se do stávkování nádražáci, a když dostane svá dvě procenta navíc modrá armáda, vypukne blázinec na letištích, jednoduše všude tam, kde může stávková mánie otrávit život co největšímu počtu lidí. Co je mi, hergot, do toho? Připadám si jako ve středověku, když pocestného zajali loupeživí rytíři a tak dlouho ho mučili a trápili, až z něj vymámili výkupné. Musí to být? Musí prý, sdělila mi jedna taková pokroková dáma. Právo stávky, poučila mě s plamenem ve zraku, je největší vymožeností sociálního státu.

No, asi jak pro koho. Sám jsem se bez takového práva celý život obešel, leda bych teď začal stávkovat jako důchodce. Přestanu chodit na procházku, když mi nepřidáte stovku! Nebudu krmit ptáčky! Spěte si sami do devíti, já stávkuji! Měl by se založit odborový svaz důchodců, povím vám. Ještě si budu muset rozmyslet, koho tak nejlíp vydírat a komu ztrpčovat život, abychom si my staříci přišli na nějakou pětku. Rozhlížím se, kdo v Evropě by nám v tom mohl být vzorem, a jedno je mi divné: jak to, že jsem ještě nikdy neslyšel ani nečetl o stávkujících Švýcarech? Nedorazil k nim sociální stát s jeho vymoženostmi? Nebo stávkují také, ale tutlají to? Naštěstí mám v té divné zemi přítele, amatérského politologa, ten mi jistě vysvětlí, jak je tomu se stávkami mezi Ženevou a Basilejí.

»Člověče, to je divný, vidíš, ale ono se tady opravdu nestávkuje. Málem jsem si myslel, že jsou stávky zakázaný,« říkal mi v rozpacích do telefonu. »Ale počkej, já se ti na to zeptám.« A zeptal. Jak už je můj přítel muž činu, hned se sebral a běžel na odborovou ústřednu zvědět, proč Švýcaři nestávkují. »Ono je to tak,« hlásil mi hned večer výsledek své akce. »Odbory by třeba stávkovaly, ale musí si nejdřív vyžádat povolení od policie. A to víš, policajti.« Nu, poděkuji za tu informaci. Aspoň teď znám první rozdíl: jinde v Evropě je třeba stávku nahlásit, a pak ať se třeba občanstvo vzteky pomine. Ve Švýcarsku nestačí ohláška, nýbrž je nutno obdržet policejní povolení. Chápu, že to může být jistá překážka v rozvinutí stávkové strategie. Je to ale všechno?

Doznávám, že se dalším textem vydávám na pole dohadů; ale zkouším si představit Zürich zavalený odpadky a smradem z přetékajících popelnic, nebo zase bezmocně láteřící občanstvo na ostávkovávaném letišti, jemuž v odborářském naschválnictví mizí naděje na dovolenou, a nejde mi to dohromady. Spíš bych očekával, že by švýcarské občanstvo dlouho nebědovalo, nýbrž by utvořilo iniciativu, iniciativa by začala sbírat podpisy, a až by jich měla předepsaný počet, musely by vládní orgány, ať by se jim chtělo nebo nechtělo, vyhlásit referendum. Jeho otázky by zněly například takto:

Jste pro omezení stávek pouze na soukromý sektor? Mají být z práva na stávku vyňaty veřejné služby? Má být zakázáno stávkovat tam, kde stávka omezuje či znesnadňuje život nezúčastněných občanů?

Netřeba pochybovat, který chlíveček by zaškrtl pořádně naštvaný občan. Lze též pochopit, proč se odboroví předáci chrání občana naštvat. Ovšem. Něco mi ale přesto nevychází. Zvyšování mezd, jak známo, je výsledkem odborářského boje za zájmy pracujících. Z toho dle všech zákonů logiky vyplývá, že nestávkující Švýcar musí být velmi bídně placený pracující. Ale ony jsou místo toho švýcarské platy v Evropě ze všech nejvyšší. Jak to, ksakru? Zatracená přímá demokracie!