Květen 2008

Těm, kdož touží po vládě silné ruky

Luděk Frýbort

Kdo vykročí rovně za napřaženým ukazovákem, dojde vesměs k opaku svého cíle; co mělo rázným úderem přinést štěstí a hojnost, končívá v rozvratu a bídě.

Co se nedozvídám ze země předků svých: kterýsi institut pro výzkum veřejného mínění provedl anketu s cílem vyzvědět, jaký díl hrdého lidu českého by uvítal vládu takzvané silné ruky. Ukázalo se, že veliký, přesně řečeno pětašedesátiprocentní. Musím říci, že jsem ustrnul. Ó, hrdý lide, jak jsem rád, že tvým kouskům přihlížím jen zpoza hraničních hor! Taková tedy, podtrženo a sečteno, je suma osmnácti let tvé znovuzískané svobody, proto jsi zvonil klíči, takové je poučení, jež jsi vyvodil z půlstoletého nevolnictví, tak má vypadat tvoje identita a suverenita, o něž je tolik strachů! Přislíbil kdysi Hospodin, že kvůli jednomu spravedlivému ušetří Sodomu, ale já nejsem Hospodin, a jestli dosud nikdy, teď se mi chce zlomit hůl nad národem, v němž navzdory všem zkušenostem nečiní podíl rozumu a soudnosti víc než jednu třetinu.

Zchladím však své roztrpčení a budu konkrétnější: mějž si tedy vládu silné ruky, národe. Ale jaké, medle? Máš už představu, komu bys svěřil svrchovanou moc, aniž by mu byla prostředkem k ukojení ješitnosti, k namazání kapes, k prosazení ideologického bláznovství nebo ke všemu dohromady? Je to choulostivá věc; než zaškrtneme chlíveček pro nebo proti, měli bychom si upřesnit, oč vlastně jde. Odpověď není složitá: vládou silné ruky rozumíme odevzdání rozsáhlých pravomocí jedné osobě. Nejrozsáhlejší, ba výlučná pravomoc - a nevíme nikdy, co se z koho vyklube - pak nese jméno samovláda. Takže znovu: jaký díl moci nad sebou samými jsme ochotni svěřit vyvolené osobě? Jaké části vlivu na věci veřejné jsme hotovi se vzdát, až nám v případě samovlády nezůstane žádný, čímž se z občanů staneme nevolníky? Co, ještě pořád hlasujeme pro silnou ruku? Nenapadá nás, že bychom také mohli hlasovat naposled, jak už se nejméně jednou stalo? Ne? Tak tedy dál.

Toužíme po silné ruce, ale prozatím jsme si žádnou konkrétní nevybrali. Tady je snadná pomoc. Máločeho je takový dostatek jako silných rukou po všech vlastech českých; poohlédněme se v českých sněmovnách, v lavicích vládních, ba i na samotném Hradě pražském, nikde není nouze o ty, kteří by ochotně vložili na svá bedra větší šíři moci, než jim přináleží dosud, a v nejednom případě by si z té duše rádi zahráli na jevišti dějin roli samovládného Otce národa. Namátkou uvedu několik jmen - kakaový Kraus, milionový kouzelník Gross či zase excelentní dirigenti politického zákulisí Dalík a Šlouf, též pan Paroubek, jak ho tak pozoruji, by se nedal dlouho přemlouvat, pan Čunek jakbysmet, o znovuzvoleném pánu Hradčan ani nemluvě ... co? Že ne? Že byste zmíněným osobám nesvěřili ani klíček od špajzky, natož rozhodování nad svými osudy? Jsi nějak vyběračná, dvoutřetinová většino lidu českého. Ale no tak ... když není ve vlastních řadách vhodného kandidáta pro vladařské žezlo, což takhle jej hledat v cizině, jako už v dějinách českých vícekrát? Opět uvedu namátkou několik jmen - Castro, Lukašenko, Mugabe, Saddám Husajn ... ne, toho přece oběsili, ale je v těch krajích silných rukou na rozdávání, třeba by se některá uvolila chopit otěží vlády i u nás. Vlajte, praporové, a hlaholte, fanfáry, silná ruka přichází!

Vidím nějaké kyselé tváře? To že taky ne? To už ale jeden opravdu neví, čím se české většině zavděčit. Zdá se, že silná ruka je něco jako blanické rytířstvo: nikdo ji jakživ neviděl, nikdo neví, v čem spočívá její divotvorná moc, ale předpokládá se, že by na jeden sek rozťala uzel všech potíží, z nichž ne a ne vybříst země česká. No, nechci se vytahovat, kdybych žil v Čechách, třeba bych také vzhlížel k nadpozemskému zachránci, když se ze všech pozemských vyklubali sobečtí filutové, čachráři a podvodníci, či zase mocichtiví ješitové. Rozumím-li dobře oné pětašedesátiprocentní většině, cítí se zklamaná demokracií, jak ji přinesl sametový čas, a neváhala by ani vyměnit všechny volby a parlamenty jakož i lidská a jiná práva za muže moudrého, v činech rozhodného a přitom nezlodějského, který by vládl možná drobet brutálně, ale spravedlivě, netrpěl by zločin, nekázeň a nepořádek, nerozděloval by výnosná obročí mezi své příbuzné a kamarády, a země by pod jeho žezlem vzkvétala. Inu, náročný je český lid, a touží po něčem, čeho dějiny neposkytují mnoho příkladů. O dvou příkladech bych ale přece jen věděl. Shodou okolností to byli oba generálové: španělský Franco a chilský Pinochet. Co? Zase nějaké námitky?

Koukám, že nevíte, co vlastně chcete, zastáncové silné ruky. Nebyli oba jmenovaní mužové v činech rozhodní? Neukončili, pravda, dost svévolně a za cenu krve, anarchii na pokraji katastrofy? Nezavedli pořádek jako řemen, po kterém vzdychá usoužená země česká? Nebylo Chile a Španělsko na konci jejich vlády v mnohem utěšenějším stavu než na začátku? A hlavně, doplňuji, nevyústila jejich vláda ani do války s miliony obětí, ani do vražedné tyranie sovětského či hitlerovského typu rovněž s miliony obětí, ani nezaložili dynastii pokud možno ještě horších mizerů, jak to tak bývá, nýbrž na jimi postaveném ekonomickém základu se obě země domohly nikdy nevídané prosperity. Ví-li kdo o příkladu úspěšnější silné ruky, ať mi o ní poreferuje. A přece se, že ano, při tom pomyšlení jaksi ošíváme. Nene, ani Franco s Pinochetem nejsou přesně to, co máme na mysli, hovoříce o vládě silné ruky. Co tedy?

Asi něco takového jako ta chytrá horákyně, viďte. Ani nahá, ani oblečená, ani na voze, ani pěšky, ani demokracie s těmi jejími pořád nějakými lidskými právy, ani zase diktatura bez nich. Má, jestli tomu dobře rozumím, dvoutřetinový český občan na mysli silnou ruku, jež by však vládla podle jeho představ a instrukcí. Takový ochočený diktátůrek, který všechno zařídí, ale všem přitom vyhoví a nikomu paleček nepřišlápne. Nebo, pardon, opravuji se, nepřišlápne jej ne nikomu, ale Mně. Mně jedinému, který ví, jak to zařídit, aby byl sakra a krucinál už jednou pořádek. Čítá republika Česká deset milionů duší; oddělme od toho počtu děti, blázny, bezdomovce a osoby stižené Alzheimerovou chorobou, ze zbytku odečtěme jednu třetinu, a vyjde nám, kolik je těch, kteří vědí, jak na to. Neříkám že potenciálních diktátůrků; tu roli by skromně přenechali jinému. Ale musel by ten jiný jednat v jejich intencích, jinak hrom a peklo.

Abych opět podal příklad: nacházím v Lidovkách každý týden úvahu z pera pana Ludvíka Vaculíka, zvanou Poslední slovo. Čtu ji rád; jest řečený muž psavec zkušený, vtipný a na rozdíl od jiných umí dobře česky. Nepřestávám ale žasnout, co všechno by zakázal, kdyby bylo po jeho, co by nepřipustil, s čím by zatočil, co by zařídil jinak a líp, a vůbec jak by navrátil řád a kázeň do zemí českých a všechno by jen tak lítalo. Divím se, že tolik lidí čte jeho články a žádného ještě nenapadlo - hle, zde je ten, který si ví se vším rady! Toť silná ruka, po níž voláme! Svěřme moc panu Vaculíkovi, a vše je vyřešeno, každý je spokojen. Nemělo by se to vyzkoušet?

Možná, že mělo, jelikož dosavadních poučení bylo patrně málo. Ukázalo by se, jak špatným správcem věcí veřejných bývá člověk velké sebejistoty, jemuž je všechno maličkostí a na všechno si troufá. Že jako ten lineál přímé recepty nevedou do ... stydno pověděti kam ... omylem ani nepochopením, nýbrž zákonitě. Nejsouť lidské dějiny vesmírný extrabuřt, nýbrž část přírodního dění; a příroda nezná rovných cest, spíš v ní jde všechno klikatě a uzlovitě, v návratech a spirálách, a snad v chaosu tak zašmodrchaném, že se v něm vyzná jen Stvořitel sám. Kdo vykročí rovně za napřaženým ukazovákem, dojde vesměs k opaku svého cíle; co mělo rázným úderem přinést štěstí a hojnost, končívá v rozvratu a v bídě. Slovo revoluce se stalo ve velké části světa zaklínadlem, i tomu krotce nedomrlému pokusu před osmnácti lety byl udělen ten titul, ale všimněme si, že nejlépe běží hodinky dějin tam, kde žádných revolucí pokud možno nebylo. Rázným činem se někdy při velkém štěstí podaří napravit jednu chybu, jeden výsledek čísi pošetilosti, ale nový, dokonalejší řád jím nastolen nebývá. Jinak řečeno, dovede člověk se svým rozumem ve vzácných případech něco negativního odstranit nebo něčemu zabránit, ale něco vytvořit, aby to běželo a fungovalo, na to je i nejsilnější ruka krátká, to přichází přirozeným vývojem samo, nebo to nepřijde vůbec.

Není neštěstím českého národa nedostatek silných rukou, jako spíš že v posledních sto letech nedovedl jít po přirozené, byť i všelijak klikaté cestě dějin, nýbrž se každou chvíli splašil a letěl někam jinam. V jednom kuse hledal spásnou pravdu, jednou takovou, podruhé onakou, i ve znak si ji vepsal, až je na konci všech těch pravd tam, kde je. Po osmnácti letech vidíme, že vyrovnávat nestejnou materiální úroveň v poměru k západním zemím, to jde kupodivu ještě snadno; vybřednout z marasmu morálního je úkol mnohem, mnohem obtížnější, a kdož ví, podaří-li se kdy vůbec. Čas je poznamenán nedůvěrou v cokoli pozitivního, zdáním bezmoci, cynismem, špatným příkladem vládnoucí kasty, přesvědčením, že majetku nelze nabýt poctivě, a vol koho vol, pokaždé zvolíš nějakého mizeru. Z těch a podobných pocitů vzešlo volání po silné ruce, nic víc ani méně než přiznání bankrotu. Do háje s vaší demokracií, nemůžeme-li žít jako spokojení občané, chceme žít aspoň jako spokojení nevolníci. Ale i to je jen iluze. Není řešení silnou rukou, je jen honění bludiček nad močálem postkomunismu.

Jak z něj ven, v tom je dobrá rada vzácná. Příliš mnoho se toho zbabralo v zemích českých, než aby se náprava dostavila bouchnutím silné ruky. Znovu by musel najít český člověk víru v slušnost ztracenou na uzlinách dějin, uvědomit si vlastní zodpovědnost za každý krok a čin, byť i nejdrobnější. Nehledat po nevolnicku, co mají nebo nemají udělat ti tam nahoře, ale co má udělat on sám. Neodvrátit se znechuceně od věcí veřejných, protože právě to je, nač političtí trubci čekají: občánek apatický, s nímž si lze pohazovat jako s hadrem. Mít tu kuráž a podpořit směr třeba bez naděje, že by mohl vskočit rovnýma nohama na jeviště vysoké politiky, v němž ale shledá vyšší míru poctivosti, zodpovědnosti, převahu veřejného zájmu nad osobním. Nechat politického fandovství, nevážit pořád zlo, jestli je větší, nebo menší. Najít odvahu být se svým názorem v menšině, neboť, jak patrno ze zmíněné ankety, není většina ještě zárukou moudrosti. Nebude-li takové odvahy ... jen se rozhlédněme. Silných rukou je, kam se podíváš; a silné ruce rády zmáčknou, ale nerady pouštějí.