Květen 2008

Ubohý vůdce

Eva Hlinovská

Nejen intriky a boj o moc, ale hlavně strach, alkohol a syfilida provázely kariéru „prvního dělnického prezidenta“. Pro strůjce únorového puče, jenž se odehrál před 60 lety, byla tak jeho předčasná smrt vlastně vysvobozením

Patnáctého března 1954 přistál na ruzyňském letišti speciální iljušin z Moskvy. Na jeho palubě seděli sovětští patologové připraveni pitvat a nabalzamovat tělo muže, jenž byl později opěvován jako „první dělnický prezident“. Českým lékařům ukázali Rusové jen některé orgány. Klement Gottwald zemřel den předtím, 14. března, v jedenáct hodin dopoledne. Příčinou smrti byla prasklá výduť na aortě. Přední český endokrinolog Josef Charvát, který poslední Gottwaldovy dny popisuje ve svých vzpomínkách Můj labyrint světa, si přesto povšiml, že na prezidentově aortě byly změny způsobené syfilidou. Nemocí, o níž měl kromě sovětských lékařů tušení jen Rudolf Slánský, oběšený v prosinci 1952, Gottwaldův kritik ve straně a ministr informací Václav Kopecký, řekněme, že manželka Marta, a prezidentův osobní lékař Vladimír Haškovec, zatčený v roce 1951.

Ten den, kdy leželo Gottwaldovo tělo v pražské pitevně, vyšlo Rudé právo s titulní stranou připomínající parte a s obrovským portrétem. „Nadešly těžké, přetěžké hodiny pro československý lid. Krátce po úmrtí velikého Stalina (zemřel ve svém moskevském bytě 5. 3. ve 21.50) stíhá jej nové, nesmírné neštěstí,“ píše dramaticky stranický list. Režimní básníci (včetně dělníka z Prahy–Košíř Václava Pánka, pravděpodobně fingovaného autora básně „Smutek proměníme v sílu“, jež končí slovy „Ve jménu Lenina, Stalina, Gottwalda/slavně zvítězíme“) začali pět panychidy. Básník Jiří Fried deklamuje: „Oba dva, oba odešli tak rázem!/Žít tisíc let, nepoznám větší žal,/než když jsem k černé stužce na obrazech/ještě tu druhou stužku připínal!“ Stranický list otiskl asi nejdovednějšího veršotepce Vítězslava Nezvala: „Můj lide, jeho hlas už nezazní nám z Hradu,/můj lide, jeho hlas už nepotěší nás,/už víckrát, soudruzi, nám nedá dobrou radu,/už nepřinese nám víckrát z Moskvy vzkaz.“

Gottwaldovo nabalzamované tělo, oblečené v modré vojenské uniformě a zpola zakryté československou vlajkou, bylo 16. března, už den po pitvě, vystaveno ve Španělském sále Pražského hradu. Až do pohřbu, který se konal ve čtvrtek 19. března, se mu mohly poklonit jak oficiální delegace, tak obyčejní lidé. „Z klidné, smrtí nezměněné tváře vyzařuje i nyní pevnost, jistota a důvěra ve zdar započatého díla,“ píše Rudé právo a přináší dojemnou historku o tom, jak i slepá žena přišla vzdát poctu mrtvému. Dubová rakev byla zpola zakryta rudými karafiáty, zrcadla, okna i lustry v chodbách vedoucích ke Španělskému sálu přikryty černým flórem, stěny naopak zdobila rudá látka.

Rakev pak během smuteční slavnosti, již kritik Václav Černý ve svých pamětech nazval „okázale divadelním pochodem mrtvoly Prahou za dozoru všech bodáků“, byla přenesena na Letnou, pak na Václavské náměstí a večer uložena v památníku na Vítkově. „Koná se pohřeb… Kontroluje se prezence. Národ se snaží ulejt všemi způsoby. Petřín, Žofín a pražské parky jsou plné těch, kdo nastoupili, ale na nejbližším rohu utekli,“ popisuje „smuteční“ atmosféru slunného březnového dne profesor Charvát. Všechny hospody byly totiž ten den zavřené. Ve výlohách pražských obchodů, kde se v té době nedalo sehnat ani kyselé zelí, stojí Gottwaldovy busty a visí jeho portréty a mezi lidem kolují nejroztodivnější zvěsti – například ta, že se Klement Gottwald zastřelil, protože mu v Moskvě nedovolili zavést u nás „titoismus“.

„Věrný až do hrobu velkému Stalinovi/stál mezi prvními nad mrtvým čestnou stráž,“ popisuje ve smuteční básni Vítězslav Nezval. Básník opět nechtěně vystihl pravdivý sled událostí – přestože Rudé právo přináší informaci, že Klement Gottwald onemocněl až 12. března, skutečnost byla odlišná. Oficiální tisk lhal proto, aby vyloučil jakoukoliv souvislost mezi cestou do Sovětského svazu a Gottwaldovou vážnou nemocí.

Klement Gottwald se ve skutečnosti necítil dobře už při odletu z Prahy do Moskvy na pohřeb muže, jehož básník Nezval v poemě Stalin nazval „gigantem pospolité práce“ a který byl 9. března přesně ve 12.00 položen do mauzolea na Rudém náměstí vedle V. I. Lenina. Zatímco Gottwald spolu se svým zetěm ministrem národní obrany Alexejem Čepičkou a ministrem národní bezpečnosti Karolem Bacílkem mrzl na obřadu v Moskvě, v Praze se konala tryzna za Stalina. „Lidi moc truchlivě nevypadali, kouřili, žvanili, smáli se,“ popisuje průběh smutečního obřadu Josef Charvát.

Za tři dny (12. 3.) po tryzně je endokrinolog zavolán na Hrad, prezident se necítí dobře. Lékaři se zpočátku domnívali, že má chřipku, pak zápal plic. Nikdo z nich neměl Gottwaldovu lékařskou dokumentaci, nikdo z nich neznal jeho anamnézu, nikdo ho předtím neléčil. O prezidentově zdravotním stavu věděli pouze lékaři ve vzdálené Moskvě a jeho zatčený osobní lékař Vladimír Haškovec.

„Prezident byl ve výborné kondici. Vítal mě s úsměvem a humorem, rozhodně protestoval proti pobytu na lůžku,“ píše Charvát. Během noci však Klement Gottwald zkolaboval a přes úsilí českých i sovětských lékařů (které jedna z doktorek nazvala „mučením“) zemřel. Přesně v ten okamžik, kdy mu lékaři přestali přidržovat u obličeje kyslíkovou masku. Kromě Marty Gottwaldové a dcery Marty Čepičkové s manželem stál u lůžka i Antonín Zápotocký.

Kvůli syfilitickému poškození cév měl Klement Gottwald dodržovat přísnou životosprávu, nesměl cestovat letadlem a lékaři mu zakázali pít oblíbený alkohol. Budoucí prezident onemocněl pohlavní chorobou pravděpodobně během první světové války, kterou trávil na východní frontě a v bojích u italské Piavy. Jelikož o ženy nejevil ani v mládí valný zájem, pravděpodobně se nenakazil od prostitutky. Za nemoc se na rozdíl od své vášně k pití styděl. Nicméně mezi ukázněné pacienty rozhodně nepatřil.

„Rád poseděl u sklenice, poslechl si cikánskou kapelu, zazpíval,“ píše Jaroslav Matějka vGottwaldově životopise ze 70. let minulého století. Posezení u sklenice bývalo častější a častější – Gottwaldovo pití se stupňovalo zejména za jeho pobytu v Sovětském svazu (měl vysokou funkci tajemníka exekutivy v Kominterně) v druhé polovině 30. let a za druhé světové války – do Moskvy odjel krátce po Mnichovu, přiletěla za ním i jeho žena s dcerou. Služebná Gottwaldových dokonce vyměňovala potravinové lístky na jídlo za lahve s vodkou. Občas měl budoucí československý prezident takovou kocovinu, že nebyl schopen dva dny vstát z postele.

Soudruzi z Kominterny dokonce uvažovali, že Gottwalda zbaví jeho funkcí – v těchto intrikách se angažoval zejména Václav Kopecký. Jak postupovala válka a zvětšovaly se potíže se zásobováním, Klement Gottwald se musel obejít bez pití. Navíc v roce 1944 prodělal těžký infarkt, jehož příčinou bylo právě neuměřené požívání alkoholu.

Zato po návratu do republiky si začal zase vše vynahrazovat. Opilý tak, že polykal slabiky a neudržel se na nohou, býval na zasedání politbyra mezi soudruhy. Trapná situace, ale dala se ututlat. Horší bylo, když 11. května 1947 mluvil zcela namol na Staroměstském náměstí. Jeho poněkud nesouvislý projev ke vší smůle přenášel rozhlas. A komunističtí agenti hlásili: „Po projevu… rozšířily se pomluvy mezi občanstvem, že ministerský předseda byl při svém projevu opilý.“

V červnu 1948 abdikoval Edvard Beneš a na Hrad se dostal Klement Gottwald. Jeho potíže s alkoholem (Marta mu ředila vodku vodou) se přesto před lidmi i soudruhy dařilo utajit. Navíc Klement Gottwald coby prezident se stále více uzavíral do sebe, stýkal se kromě manželky, dcery a zetě Čepičky pouze s Rudolfem Slánským a svými sekretářkami. Když se později po vzoru Sovětského svazu hledali i v Československu viníci „kultu osobnosti“, tehdejší prezident Antonín Novotný se v projevu na ÚV KSČ z roku 1961 zmínil o tom, že Gottwald „přestával znát tep života naší strany a našeho lidu“. Až do roku 1968 se však veškerá odpovědnost za „omyly 50. let“ házela na Rudolfa Slánského popraveného za údajné spiknutí roku 1952. Později, za normalizace, zavládlo raději ohledně situace koncem 40. a v 50. letech naprosté mlčení.

„Gottwaldův poměr k lidem včetně nejbližších spolupracovníků byl obecně po celý jeho život chladný,“ charakterizuje Klementa Gottwalda historik Karel Kaplan, který se účastnil jako tajemník jednání rehabilitační Pillerovy komise z roku 1968 a osobně hovořil například s Alexejem Čepičkou. „…přes své zdánlivě měkké a citlivé rysy dovede být neobyčejně tvrdý,“ píše i oficiální Gottwaldův životopisec Matějka. A není důvod mu nevěřit.

Podle Antonína Novotného „upadl Klement Gottwald po zatčení Slánského do těžké deprese“. Nebylo se mu co divit. Gottwald totiž zažil (a přežil) v Moskvě Stalinovo řádění po „odhalení“ Kirova, jednoho z dlouhé řady čelných komunistů, kteří se z nějakého důvodu sovětskému diktátorovi znelíbili. Gottwaldovi bylo tedy jasné, že vyšetřování domnělých zrádců v Československu za přítomnosti sovětských poradců se může stočit jakýmkoliv směrem. A že na mučidlech Slánský a spol. klidně vypoví, že za vším stojí imperialistický agent jménem Klement Gottwald. I z toho důvodu pozorně sledoval všechny Slánského výslechy. „Patřil k nejlépe informovaným lidem, jak příprava procesů probíhá,“ vypověděl později šéf prezidentovy ochranky Leopold Hofman – jednou mluvil s Gottwaldem o využití sovětských zkušeností a ten prohlásil: „Jen aby nás nemrzely.“ A v roce 1961 řekl Antonín Novotný: „Bylo v moci Gottwalda postavit se při procesech proti? Bylo. Není pravda, že nebylo. Kolísal dlouho…“

Zas tak dlouho Klement Gottwald nekolísal. Když po něm Stalin začal v létě 1951 požadovat, aby zbavil Rudolfa Slánského všech politických funkcí, Gottwald se zarazil – věděl, co bude s velkou pravděpodobností následovat, a Stalina (byť mu před podřízenými říkal Josífek) se bál jako čert kříže. Napsal tedy generalissimovi dopis, v němž stálo, že „věří v politickou a osobní poctivost a dobrou vůli s. Slánského“. Nikdy ho ale neodeslal, místo něj napsal jinou verzi – „Josífek“ od něj dostal naprostý souhlas. Před ostatními soudruhy pak proces zcela podporoval. Přestože moc dobře věděl, co se při výsleších odehrává, na ÚV v prosinci 1951 pronesl bez mrknutí oka: „V táboře nepřátel vyvolala zpráva o odhalení a zajištění Slánského poplach a zmatek.“

Na druhou stranu se během procesu se svým bývalým kamarádem, lze-li vztah Gottwald–Slánský nazvat přátelstvím, dvakrát vzepřel sovětským poradcům – odmítl uvádět u jmen odsouzených „židovskou národnost“ a odmítl i to, že by měl Rudolf Slánský podíl na smrti Jana Švermy během Slovenského národního povstání v roce 1944.

„Lidstvo si představuji jako velkou armádu dělníků, budující velkolepý chrám Pravdy,“ psal v dopise z mládí Klement Gottwald. Narodil se svobodné matce 23. 11. 1896 v Dědicích u Vyškova v domku ze sušených cihel. Ve Vídni u příbuzných se vyučil ještě před první světovou válkou truhlářem, po válce sloužil chvíli u dělostřelců v armádě a pak pracoval v truhlářských závodech v Rousínově na Moravě. Brzy se však stěhuje na Slovensko a rediguje komunistické časopisy Hlas l’udu a Pravda chudoby. V polovině 20. let se vrací zpátky. Nejprve odjíždí do Ostravy, kde se poznává se Slánským i Kopeckým, pak do Prahy. Čte Marxe i Lenina (prý ho zaujala kniha Proletářská revoluce a renegát Kautský) a stále pracuje. „Dělal od rána do noci, měl obrovskou pracovní kapacitu,“ píše o něm jeho životopisec Matějka. Pilná práce se mu vyplatila, v roce 1929 se stává předsedou Komunistické strany Československa. „Gottwald byl člověk zrozený pro politiku,“ píše historik Jiří Pernes. Václav Černý ho charakterizoval jako „obratného taktika, zdaleka nejpružnějšího mezi komunistickými leadery u nás“.

Jak stoupala Gottwaldova politická hvězda, zlepšovala se i materiální situace jeho rodiny – zejména za pobytu v Sovětském svazu v druhé polovině 30. let se měli doslova „jako páni“. „Na co si vzpomněli, to měli,“ řekla později historiku Jiřímu Pernesovi vdova po Rudolfu Slánském Josefa Slánská.

I za druhé světové války se na rozdíl od některých jiných českých a slovenských pečlivě vybraných soudruhů-emigrantů (bylo jich v Moskvě a po její evakuaci v Ufě kolem 150) měli Gottwaldovi lépe. Josefa Slánská například vzpomíná ve své knize Zpráva o mém muži, jak se jí v těžkých válečných letech narodila nedonošená holčička na umření Naděžda. Za kmotru jí šla Marta Gottwaldová a sehnala pro miminko vše možné i nemožné. Paradoxem je, že vypiplanou Naděždu Slánskou unesli z kočárku z jednoho moskevského parku a dítě se už nikdy nenašlo.

Na stinné stránky pobytu v Sovětském svazu, jichž si musel být Gottwald spíše více než méně vědom, upozorňuje Jiří Pernes v knize Takoví nám vládli: „Jejich pobyt lze bez přehánění přirovnat k internaci s omezenými možnostmi pohybu a s neustálým sledováním tajnou policií.“

Po květnu pětačtyřicátého roku a po zařazení Československa do sovětské sféry vlivu se pro Gottwalda i komunisty situace radikálně mění: ze štvance, jehož ve 20. letech doma téměř denně sháněla policie, se stal druhým nejvýznamnějším politikem v zemi, hned po prezidentu Edvardu Benešovi.

Komunisté v prvním poválečném roce vítězí se 38 % hlasů ve volbách (s heslem „republice více práce – to je naše agitace“) a Gottwald se stává předsedou nové vlády. Jeho strana slibuje vlastní, nesovětskou cestu k socialismu – nutno říci, že Gottwaldovy lži o tom, že nehrozí ani kolektivizace, ani zničení drobných podnikatelů, nebyly zcela účelové. I Stalin se po válce vyjádřil, že ke komunismu lze dospět různými způsoby. Brzy však změnil názor.

Politická situace v zemi po odmítnutí účasti na Marshallově plánu na přímý rozkaz Stalina pomalu, ale jistě spěla k únorové krizi. Klement Gottwald později vzpomínal 20. únor 1948, kdy nekomunističtí ministři podali demisi: „Já se přiznám, že jsem se ráno před schůzí modlil, aby je ta blbost neopustila a oni nepřišli. Pánbůh mě vyslyšel a oni nepřišli,“ vzpomínal později.

21. února už mluví na Staroměstském náměstí z balkonu paláce Kinských a vyzývá lidi k mobilizaci: „Občané a občanky, volám vás všechny k bdělosti a pohotovosti…“ Tehdejší režimní básník Pavel Kohout popsal v básni Poslání události takto: „Já ale uslyšel/soudruha Gottwalda/když k bitvě poslední/rozhodný signál dal.“

A ani ne za týden, 25. února, přijímá prezident Beneš demisi a jmenuje komunistickou vládu. Už 27. února defilují na Staroměstském náměstí Lidové milice jako demonstrativní ukázka moci nového režimu. Edvard Beneš za pár měsíců abdikuje a Československo má svého prvního dělnického prezidenta.

Únorová krize byla přitom jedním z mála okamžiků, kdy Klement Gottwald nevyhověl Stalinovu rozkazu. Na československo-maďarských hranicích byla připravena sovětská armáda a Stalin požadoval, ať ji Gottwald pozve do země. Nestalo se. Když pak nový prezident mířil v září 1948 na Krym, děsil se Stalinovy reakce. Nakonec však prý generalissimus československé komunisty, o nichž jinak neměl valné mínění, pochválil slovy: „Vot molodci.“ Od té doby se Gottwald Josifu Vissarionoviči vyhýbal, jak mohl. Měl strach, že ho v Moskvě zavraždí. K jednáním vysílal své podřízené, zejména Alexeje Čepičku. Ten ostatně lapidárně shrnul tehdejší situaci v rozhovoru s Karlem Kaplanem: „Jednou jsme byli v sovětské sféře vlivu a z toho plynuly všechny důsledky.“

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)