Květen 2008

Konec bohemismu v Čechách aneb Od soužití ke strachu z vyhnání

Franz Chocholatý Gröger

V období slezských válek mezi Čechy i Němci nabývá převahu tzv. dynastické vlastenectví, které nachází svůj obraz v bohemismu. Osvícenská doba napomohla ke sblížení vzdělaných vrstev Čechů a Němců a právě zvláštní zájem německých osvícenských vzdělanců o společnou vlast a její dějiny sehrál významnou roli v českém národním obrození. Páter Gelasius Dobner se cítil být Čechem a to nejen ve smyslu zeměpisném (Böhme), ale i národnostně, jako příslušník slovanského kmene německé řeči. Ke slovu dostává se pojem Deutsch-Böhmen. Zájem o českou lidovou poezii, české bájesloví či o hrdinské Čechy 15. stol. byl mezi vzdělanými Němci velmi rozšířen a první divadelní hry o Janu Žižkovi či Janu Husovi byly napsány německými autory a do českého povědomí se dostávala právě přes české překlady německé literatury.

Na druhé straně Herderovy myšlenky o zvláštním významu a poslání slovanství vyprovokovaly české národní buditele ke zvýšenému úsilí o povznesení českého národa a řeči. Bohužel tyto aktivity byly příliš zasaženy romantickými vlivy (obdobně také na německé straně). Rodí se myšlenka všeslovanské jednoty (panslavismus).

V první polovině 19. století se habsburská politika dostává stále více pod kritiku liberálního myšlení. V tomto zápase proti stupňovaným snahám o upevnění absolutismu objevily se znovu snahy o upevnění dosavadních česko-německých kulturněpolitických vztahů ve smyslu historicko-geografického pojetí vlastenectví bohemismu. Občanství v českém království bylo takto chápáno jako národ dvou jazykových kmenů. Na německé straně byl tento bohemismus posilováno odporem k velkoněmeckému prušáctví. V bohemismu viděli tehdejší němečtí (A. G. Meissner, J. G. Meinert) i čeští intelektuálové ono pojítko domácích Čechů a Němců v široké lidové společenství, které by se mohlo snáze vyvarovat jazykových a národních sporů.

Pro pochopení dalšího národnostního vývoje chci upozornit na rozdílnost chápání pojmů národ a lid ve středoevropském a západoevropském prostoru. V západoevropském prostoru je výraz nation jednoznačně spojován se samostatnou politickou aktivitou a s teritoriálním státem. K tomuto pojetí směřovalo také německé národní hnutí, rozdíl byl však v tom, že vznik národního státu byl v prostoru německy mluvících obyvatel opožděn. Vzniklo zde pojetí kulturního národa - Kulturnation nebo nepolitického národa - Volk. Tradiční český pojem národ , který vznikl počátkem 19. stol. se nacházel někde mezi německými pojmy Nation a Volk.

V českém prostředí se František Palacký a Jakub Malý pokusili definovat národ v politickém smyslu, bez ohledu na jazyk. Bohužel již v této době bylo ztotožňování národa a jazyka již daleko rozšířenější. Další vývoj národnostního chápání je v Čechách spojen s pěti různými národně politickými tendencemi a to: rakušanství, velkoněmectví, slovanství, bohemismus, češství. Na tuto skutečnost upozornil J. Kořalka ve své rozsáhlé studii.

Rakušanství dosáhlo svého vrcholu v době napoleonských válek kolem roku 1809. Jedním z jeho zastánců rakouského státního patriotismu byl Joseph Hormayer Freiherr von Hortenburg, vydavatel Taschenbuchu a Archivu für Geschichte, který se velmi zasloužil o rozvoj vlastivědných bádání v zemích Koruny české. K novému oživení státního patriotismu došlo po smrti císaře Františka zásluhou některých spolupracovníků státního kanceláře knížete Metternicha. Odklon od toho patriotismu nastal v českém prostředí v roce 1848.

Po německo-francouzské krizi z roku 1840 se německé národní hnutí politizovalo. V německém tisku se stále více objevují články hovořící o Čechách jako o říšském německém území. Součástí těchto úvah je odpor proti slovanství. Právě v jarních měsících roku 1848 se objevuje často argument, že Češi žijí na území Německa a jejich vztah k Němcům byl stavěn na roveň vztahu Alsasanů k Francouzům. Češi měli patřit k Německu a měli se podílet na výstavbě německého národního státu. Politické vystoupení českého národního hnutí v letech 1848-49 a znovu po obnovení ústavního života v Rakousku zasadilo smrtelnou ránu jakýmkoliv myšlenkám o spojení etnického češství s národně politickým němectvím.

Myšlenka slovanství je v českých zemích spojována s Josefem Jungmannem a Janem Kollárem. Byla od počátku však účelovou ideologií a jako nereálná iluze se ukázala již při prvním střetu s politickou realitou, rusko-polským konfliktem v letech 1830-31. Nadále však zůstává součástí slovenského národního obrození. Havlíčkovo odmítnutí slovanství v jeho článku Slovan a Čech nebylo sice přijato ihned, avšak slovanská myšlenka od této doby je jen součásti politické ideologie. Obdobně ruské vládní kruhy se po celé 19. stol. distancovaly od podpory západních Slovanů, kterým vyčítaly katolicismus a jejich západní liberalismus, tyto kruhy uznávaly jako pravé Slovany jen Slovany pravoslavné. Panslavismus hrál důležitou roli jen jako ideologický prostředek mocenské expanze Ruska.

Obdobně austroslavismus nebyl ve svém jádru národní ideologie. Austroslavismus se jako koncepce objevuje konce 18. století. Neokonzervativní pojetí austroslavismu spatřovalo v západních a jižních Slovanech oporu rakouského panovnického rodu. K největšímu rozkvětu austroslavismu dochází v průběhu roku 1848, kdy poslední velkou jeho demonstrací se měl stát v červnu 1848 Slovanský sjezd v Praze.

Na přelomu 18. a 19. století byly v Čechách pojmy vlast, vlastenectví rozšířeny více než národ v teritoriálním smyslu. Po popředí byl vyzvedáván pojem společného ducha vlasti a bylo hovořeno o německy a česky hovořící části národa. Bohemismus dospěl největšího rozšíření mezi šlechtou a intelektuálními vrstvami obou jazykových kmenů. Hovoří se o českém národu - böhmische Nation. Připomínal se v tomto případě také státní národ bavorský a všechny tyto teritoriální národy byly začleněny do německého Kulturnation. V národně politických diskusích v první polovině 19. stol. připomínali německý charakter Čech s velkým důrazem někteří němečtí spisovatelé a publicisté z Čech. Nejvýznamnějším představitelem druhého pojetí bohemismu byl český historik Palacký. Nebylo náhodou, že ve svých německy psaných studiích dával přednost pojmům Böhmen, böhmisch před pojmy Czechen a czechisch. Neboť jenom jako Böhmen mohli být Češi bezprostředními dědici a pokračovateli Koruny české a stavovsko-politického historického národa českého. Jako Czechen mohli být považování za etnickou skupinu či politickou stranu, která teprve vytváří svou spisovnou řeč. Byla tak lidem bez dějin.

V českém pojetí bohemismu lze vidět rovněž snahu získat německy mluvící obyvatele Čech pro český národ a tak jej přetvořit v německy mluvící Čechy. Tedy obdoba snahy Němců přetvořit Čechy v slovansky mluvící Němce. K myšlence dvojjazyčného českého národa se Palacký vyslovil v roce 1825 a 1826 a v obou případech pojem Nation vztahuje k veškerému obyvatelstvu Čech. Tuto myšlenku pak opakuje 14. 6. 1867: Národ český - a tím, pánové, tajiti se nesmíme ani nechceme - jest již drahně času národem dvoujazykovým. Podle Palackého bylo důležité hájit zásadu, že politický národ český zahrnuje také německy mluvící obyvatele Čech. Všechny politické deklarace české státoprávní opozice po r. 1867 potvrzovaly právní představu politického národa českého, který by měl být historicko-politickou individualitou obdobnou národu uherskému. Staročeši i mladočeši prosazovali, aby v německy psaných dokumentech se užívalo slov Böhmen a böhmisch jako ekvivalent slov Čech a český. Oficiální rakouská statistika jazykové příslušnosti zjišťovala obcovací řeč česko-moravsko-slováckou nikoli etnicky českou (tschechisch).

Diskuse kolem bohemismu, která se rozvinula především zásluhou filozofů a politologů 20. stol., otevřela znovu otázku ideální alternativy (bohemismu) proti jazykovému nacionalismu první poloviny 19.stol. (1). Tato snaha postavit jungmannovskou koncepci českého národa proti představě Bernarda Bolzana harmonického soužití české a německé části národa však není zcela v souladu s poměry 19. stol.. Dochází zde k jisté snaze izolovat vývoj v zemích Koruny (který byl mimoděk v každé ze tří zemí značně odlišný) od vývoje v středoevropském prostoru. Zároveň zde dochází k opomenutí faktu, že vztahy Němců a Čechů značně ovlivňoval fakt, že prostor Koruny byl součástí Rakouského císařství a Německého spolku a že tyto dva fenomény značně ovlivňovaly vzájemné vztahy. Mnohdy právě vnější vlivy více ovlivňovaly tyto vztahy než skutečné zájmy obou jazykových kmenů jednoho zemského národa. Za druhé byl přeceněna úloha jazyka, který byl důležitým faktorem komunikačním a symbolem národa, avšak nebyl příčinou národního rozrůznění uvnitř Koruny. K češství se hlásili především lidé středoškolského a vysokoškolského vzdělání, kteří se však po celý život vyjadřovali písemně lépe německy než česky. Rozhodující zde byla národně politická identita. Češi nechtěli být Němci ani Slované, role jazyka nebyla tou základní otázkou. Reálnou alternativou proti jazykovému češství nabylo tedy pokojné soužití českého a německého jazykového kmene, ale zařazení českého etnika a jeho jazyka do širšího národně politického celku velkoněmeckého nebo rakousko-německého. Teritoriální bohemismus byl reálnou společenského silou české aristokracie a národnostně nevyhraněného obyvatelstva, což přetrvalo v moravanství a především slezanství až do současné doby. Zde však pak také formu jistého osobního odporu proti agresivnímu češství, které neznalo a nechápalo specifika obou korunních zemí.

Jazykově-etnická složka se však stává stále více důležitou součástí české národní existence. Již v roce 1782 Jan Ferdinand Opitz rozlišoval německé Čechy (Deutschböhmen) a ryzí Čechy (Stockböhmen). Od roku 1839 se rovněž v německy psaných textech stále více prosazuje užívání pojmu Czeche, czechisch jako vyjádření jazykové odlišnosti jedné části obyvatel Čech. V českém prostředí pak jazykové ztotožnění se s národem nabývá stále většího důrazu. Zároveň se objevuje výraz českoslovanský. Vzhledem k tomu, že slovo český mělo v češtině význam teritoriální a že se k němu nehlásilo česky mluvící obyvatelstvo Moravy a Slezska, ukázala se potřeba širšího pojmu pro slovanské obyvatelstvo Koruny a tím se měl právě stát onen výraz českoslovanský.

Vraťme se však k roku 1848. Na schůzi ve Svatováclavských lázních 11. března 1848, konané z iniciativy pražského Repeal –Clubu, kterého se zúčastnili rovněž Němci, zazněla slova „Čech a Němec jedno tělo“ a tímto duchem nesly se články, básně a letáky. Na základě tamějších závěru vyla vypracována tzv. první pražská petice a prostřednictvím delegace předána ve Vídni. Mezi jedenácti požadavky (přáními, jak je v petici řečeno) bylo „aby pojištěna byla národnost Česká ve všech zemích ku koruně České náležitých i aby obě řeči, Česká i Německá v dokonalou rovnost mezi sebou ve spolek byly postaveny i práv stejných aby požívaly“, dále spojení Čech, Moravy a Slezska, právo volební, tiskové a svobody vyznání a aby do úřadu byli dosazovány takové osoby, které jsou znalé jazyka obou jazyku zemí Koruny české (2).

Ve stejném duchu sounáležitosti nese se také Oswědčení se spisowatelůw Pražských z 23. 3. 1848 podepsané spisovateli česky či německy píšícími (3). Následuje druhá pražská petice redigována právníkem Františkem Augustou Braunem, která je vzniká více na české iniciativě než petice prvá (4). Petice byla vydaná 29. 3. 1848 a 31. 3. 1848, kdy s peticí odcestovala delegace do Vídně, byl vydán manifest výboru pražského měšťanstva určena Němcům, požadující „aby v ouplnou rovnost postaveny byly obě národnosti“ (5).

Brzy však nastává obrat a bratrské spojení mění se v rozvášněnou nacionální nenávist, která rozděluje obyvatele Čech do dvou nesmiřitelných táborů. A to rozdělení poznamenalo posledních sto let života obou jazykových kmenů na území Čech. Právě na osobnosti trutnovského rodáka Uffo Daniela Horna ze velmi dobře demonstrovat tento německý vývoj. Horn se politicky nedefinoval ani jako Němec, ani jako Čech, ale jako Böhme a patřil na jaře 1848 mezi přední aktivisty prvních společných revolučních podniků Čechů a Němců. Brzy značně zklamán se stáhl. Již 20. 3. 1848 upozorňuje obchodník J. B. Riedl na nebezpečí rozkolu mezi Čechy a Němci, který se prvně objevil v souvislosti s Havlíčkovým článkem v Pražských novinách 19. 3. 1848. V té době se již začaly objevovat první náznaky velkoněmeckého cítění. Zatím mezi oběma stranami převládala nespokojenost s vyřízením první petice. Jestliže představitelé české buržoazie vystupovali jako umírnění mluvčí, pak němečtí demokraté Ludwig Ruppert a Uffo Horn patřili mezi rozhodnější mluvčí. Ti také patřili mezi autory manifestu z 31. 3. 1848.

Avšak již 2. 4. 1848, v době kdy delegace byla s peticí ve Vídni, byl vztyčen na věži Svatoštěpánského kostela prapor sjednoceného Německa. Dochází k založení Verein der Deutschen aus Böhmen, Mähren und Schlesien zur Aufrechterhaltung ihrer Nationalität v jehož čele byli mnozí představitele pozdější německé levice ve Vídni. Tento spolek velmi ostře protestoval proti požadavkům české strany, jak se objevily v obou peticích.

V Praze sice nadále trvají pokusy o společný postup Čechů a Němců, liberecký Reichenberger Wochen-Blatt volá však po jednotě proti Čechům. Němečtí spisovatelé si uvědomili nebezpečí rozkolu a proto v prohlášení z 4. 4. 1848 volali po jednotě, toto prohlášení podepsal rovněž Uffo Horn. Jak ukazuje článek Uffo Horna z 5. dubna, německá inteligence počítala počátkem dubna s další existencí Rakouska, na druhé straně vyslovila však obavu, zda petice po sjednocení Čech, Moravy a Slezska není unáhlená a zda nevystraší druhou stranu. Brzy však i německá inteligence mění svůj postoj.

Co k tomu vedlo? Hrálo zde velkou roli velkoněmecké hnutí, které mělo své základny v Liberci a Olomouci. Dále to byl jasně odmítavý postoj české strany ke sjednocení s Německem. To vyvolalo negativní reakce v Olomouci i v Praze. Dne 9. 4. 1848 se Němci z Čech, Moravy a Slezska ostře vyslovili proti spojení Čech, Moravy a Slezska v nótě sepsané Verein der Deutschen aus Böhmen, Mähren und Schlesien zur Aufrechterhaltung ihrer Nationalität adresované ministrovi vnitra Franzi Freiherr von Pillersdorf, která byla zaměřena proti dvěma předešlým peticím. V nótě se hovoří, že jsou proti oddělení Čech, Moravy a Slezska od druhých rakouských zemí a jsou pro připojení k Německu (6). Totéž se opakuje v letáku tohoto Svazu (Verein…) z 14. 4. 1848 adresovaném německým občanům Čech, Moravy a Slezska reagující na císařský reskript z 8. 4. 1848 slibující zrovnoprávnění Čechů a Němců a i svolání českého zemského sněmu. Nosným motivem letáků je „Jsme Bohemci, jsme Rakušané, jsme Němci“ (Wir sind Böhmen, wir sind Österreicher, wir sind Deutsche) (7).

Postoj Němců k sjednocení s Německem nebyl do poloviny dubna jednotný. Zlom nastal po odmítnutí Palackého přijmout pozvání do Frankfurtu. Palacký byl přesvědčen, že vytvoření jednotného Německo by vedlo ke zničení Rakouska. Jak uvádí autor článku Die Völker Österreichs z 1. 4. 1848, je Rakousko produktem sebezáchovy malých národů ve střední Evropě a mělo by se přetvořit ve federaci 6 celků. Palackého dopis z 11. dubna 1848, jenž byl rozšířen jako leták Eine Stimme über Oesterreichs Anschluß an Deutschland vyvolal obrovský ohlas (8). První na dopis odpověděl německý básník z Čech Alfred Meissner. Podle Antona Springera odmítnutí Čechů připojení k Německu nutně povede odloučení Rakouska od německých provincií. Takto vzniklé izolované země se pak stanou snadnou kořistí Ruska. Springer byl přesvědčen o tom, že Čechům patří budoucnost v Čechách, ale za spoluúčasti Němců. Němec i Čech jsou v tomto kotli navzájem připoutáni. V německých městech v Čechách sílí snaha po konání voleb do Frankfurtu. Na české straně sílí aktivity Národního výboru, který je ještě složen z Čechů a Němců, proti jeho aktivitám se ozývají hlasy německé strany zpochybňující jeho legitimnost, neboť tento nebyl národem zvolen (9). Národní výbor se postavil v deputaci u ministra vnitra proti volbám do německého národního shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem (10). Do teto atmosféry vstoupilo rozhodnutí o přípravě Slovanského sjezdu a založení spolku Slovanská lípa 30. 4. 1848 (11). Na německé straně se ozývají hlasy v prospěch Slovanského sjezdu (12).

Německé obyvatelstvo Čech vyvíjelo v květnových dnech značnou aktivitu (13), 1. 5. 1848 byl v Liberci ustanoven Konstituční spolek a 3. 5. začaly volby do frankfurtského parlamentu. V souvislostí s tím z českého Národního výboru vystoupil 5. 5. Uffo Horn a 8. 5. Karl Egon Ebert. Uffo Horn u příležitostí svého odchodu prohlásil: „Jdu s těžkým srdcem, ale nevidím jiné východisko. Nebe nad námi se zatemňuje, světle hvozdy blednou, zato vychází hrozící kometa, která věstí sváry a neštěstí. V mé vlasti chci působit ve prospěch míru, dokud to bude možné, snad tam budu moci být užitečnější, než zde. Bůh ochraňuj vlast!“ Karl Egon Ebert, významný zastupitel bohemismu, vydává 13. 5. 1848 provolání k porozumění obou národnosti (14).

Mezi německým obyvatelstvem dominoval brzy v první řadě defenzivní postoj, který bude v budoucnu stále více určovat pozici obyvatelstva v jeho konfliktu s Čechy. Odchod Němců z Národního výboru posílilo vědomí německých měst, že výbor není mluvčí všech obyvatel Čech. Verein der Deutschen aus Böhmen, Mähren und Schlesien zur Aufrechterhaltung ihrer Nationalität vydává výzvu An die Deutschen in Böhmen k účasti voleb do německého ústavodárné shromáždění ve Frankfurtu n. M. (15). Z české strany se objevují výzvy k neúčastí na těchto volbách (16). Jestliže se ve Slezsku konaly volby do frankfurtského parlamentu ve všech 7 volebních obvodech, na Moravě ve 23 z 28 odvodů, v Čechách se konaly jen v 50 ze 103 obvodů.

Cesta k rozchodu obou jazykových kmenů jednoho zemského národa byla nastoupena. To se projevilo také v nepodpoření snahy hraběte Lva Thuna vytvořit 29. 5. v Praze prozatímní vládu. Němci i poslanci Frankfurtského sněmu v tomto kroku viděli snahu o odtržení Čech od Rakouska. Obdobně Slovanský sjezd vyvolal velký odpor jak Frankfurtského sněmu, tak především tehdejší německé levice, která v něm viděla zradu německé revoluce, jak to napsal Engels v článku Úloha panslavismu. Toto hodnocení pak převzali marxističtí historici. Sjezd je také hodnocen jako kolísaní české politiky r. 1848 mezi panslavismem a austroslavismem. Pokud se týká postoje českých Němců k pražskému povstání, nebyl tento jednoznačně odmítavý. Dr. Kliebert agitoval v Žatci v prospěch Prahy a Uffo Hornovi se podařilo zorganizovat několik set Němců právě z naší oblasti, kteří chtěli táhnou s Čechy na pomoc Praze.

Přes všechny tyto spory objevují se také hlasy volající po hledání společné cesty, jako například hlas filozofa Augustina Smetany, jež ve svém spisku Die Bestimmung unseres Vaterlandes Böhmen uveřejňuje výzvu „Čechům slovanského a německého původu“ vyzývá k porozumění a spolupráci: „Naše Čechy jsou uzlem mezi národy německými a slovanskými, jsou zástupcem Slovanů vůči Německu . Zde vzdělání německé přejde ve slovanský živel, a bez újmy zvláštnosti slovanské, ba i modifikováno touto zvláštnosti, prouditi bude dále na východ. Čechy takto mají řešiti těžší úlohu než Švýcary a Belgie… Bědy vám, Čechům kmene slovanského, kteří byste chtěli nenáviděti Němce svobodné! Běda vám, Čechům kmene německého, kteří za přehmaty pokládáte plnou oprávněnost svých slovanských bratří, používati plné rovnosti s vámi všemi… Ještě nestali jste se svobodnými! Národové svobodní nemohou se vzájemně nenáviděti.“ Slova ta nenašla vyslyšení (18).

Slovanský sjezd byl zahájen 2. června 1848 a již 4. června 1848 Verein der Deutschen aus Böhmen, Mähren und Schlesien zur Aufrechterhaltung ihrer Nationalität vydává protest proti osamostatnění a zeslovanštění Čech a na 12. zasedání ústavodárného shromáždění ve Frankfurtu je projednávána žádost poslance Johanna Wilhelma Gustava Höfkena na zřízení vyšetřovací komise kvůli odporu k volbám v Čechách, na Moravě a v rakouském Slezsku. Tato žádost byla pak přijata (19).

Tak jak velké bylo na české straně povědomí národního ohrožení a strachu před porážkou a zánikem, tak s takovou měrou se vyznačovaly výroky radikálních bojovníků českého národního obrození melodramatickým přeháněním vytrpěného bezpráví. Na druhé straně, krytí ochranným valem proklamovaného historického státního práva koruny České, projevovaly se stejnou měrou zesílené sebevědomí a navzdory překážkám víra ve vítězství. Obrození samé nebylo chápáno pouze jako proces, který odstraní všechna znevýhodnění pod heslem rovnoprávnosti a rovnosti, tak také v návaznosti na období před rokem 1620 jako proces privilegizace Čechů. Katolický duchovní z Berlína Martin Alexandr Přibil shrnul v dopise Slovanském sjezdu z 31. 5. 1848 tuto politickou vizi zaměřenou jak do minulosti, tak do budoucnosti, odvolávaje se na bitvu na Bílé hoře, doby Husovy a husitismu tvořící osu národního českého dějinného povědomí a sebeuvědomování, slovy: „Ne co jsme, buďme ale co jsme bývali, budeme zas. Všichni národové chtějí a musí napřed, my Čechové nazpátek musíme, o tři čtyři století.“ V dopise zaznívá vyjádření úlohy Němců v Čechách „Pánem v Čechách Čech jest. Němec tam jen přistěhovalcem, nájemníkem , hostem“ (20). Český nacionalismus postupoval ve věci svých zájmů, frankfurtského parlamentu, jakož i německých obyvatel Čech, Moravy a Slezska sebevědomě a ofenzivně.

Německé obyvatelstvo pojímalo obrozenecké hnutí, jako omezení rovnosti svých vlastních šancí a svobody rozhodování. Vidělo v něm hrozící erozi a redukci vlastního národního a sociálního statutu. Znamenala pro ně nejen ztrátu privilegií, rostoucí čechizaci a diskriminaci a vzrůstající ohrožování vlastní národní identity, ohrožení formování rodicích se seskupení jako Deutschböhmen, Deutschmähren a Deutschschlesier. Pohrůžky vyhnání německého obyvatelstva, vyskytující se v události roku 1848, se opakují, sice ne v oficiálních výrocích, ale xenofobních výrazech v případě, že německé obyvatelstvo bude chtít jit vlastní cestou a hledat napojení na Německo. Většina německého obyvatelstva se cítila být ohrožena a nucena v zájmu vlastní záchrany hledat těsnější spojení s Němci monarchie a s Německem jako celkem.

Zkušenosti s vyhnáním a vypuzováním a s tím spojený strach staly nyní před očima obou národnostních skupin jako základní průběh proměnlivých dějin Čech a českých zemí. Vyhnání a vypuzování bylo pro Čechy a Němce hluboce zakořeněné trauma. Z německého pohledu bylo vytlačení a částečné vyhlazení německého etnika v průběhu husitských válek dosud živé. Stejně český nacionálně interpretovaný pád Čechů do „temna“ spojený s bitvou na Bílé hoře a následujícími popravami na Staroměstském náměstí, konfiskacemi a vyhnáním evangelíků ze země (stejně jako evangelíků německých). U Čechů bylo toto spojeno ještě s domnělou ztrátou státní samostatnosti. V době obrození bylo toto období ještě barvitě zpracováno v literatuře buditelské.

Tyto události 15. a 17. století byly při střetu obou nacionalismů jednostranně zveličovány a problémy přítomné doby byly za účelem legalizace aktuálních politických nároků promítány do minulosti. To vedlo k tomu, že existující konflikty byly tím ještě více přiostřovány.

Německý nacionalismus zdůvodňoval svá práva na zemi, tím, že se odvolával na germánské či staroněmecké osídlení země před příchodem Slovanů. Český nacionalismus oponoval tím, že Němci přišli do země v rámci středověké a novodobé kolonizace Čech , Moravy a Slezska. Němci zase tento argument využívali k tomu, že se považovali za kolonisty v pozitivním smyslu jako nositele kultury a vzdělanosti. Němci čerpali své sebevědomí, svůj nárok na historicky zdůvodněné právo na vlast z jejich kolonizačního výkonu v minulosti s ohledem na hospodářský, kulturní a právní vývoj země. Češi se považovali za „původní národnost“, ačkoliv do ní přišli o několik století později než keltské kmeny a o pár století dřív než německé kmeny a odsoudili Němce jako přistěhovalce přišlé v 13.stol. Češi považovali pak tyto „kolonisty“ za „vetřelce“ odpovědné za svůj vlastní národní úpadek a za utrpěné bezpráví za vlády Habsburků.

Extremní nacionalisté pak využívaly tohoto stavu k prohlubování xenofobie. Němečtí považovali „separatistický“ program „národního obrození“ za zpátečnický, který brzdí uskutečnění demokracie, svobody a pokroku podmiňujícímu společnou státnost. Radikální nacionalisté čeští diskriminovali německé obyvatele země jako občany menšího práva a ve svých xenofobních výrocích signalizovali, že pokud se postaví do cesty „obrození“, mohli by být štváni a vyhnáni ze země jako cizinci, „vetřelci“ a „kolonisté“

V této konfrontaci mezi velkoněmeckým nacionalismem činícím si nárok na celé Čechy, Moravu a Slezsko a českým nacionalismem stojícím na českém právu historickém vycházejícím ze zásady nedělitelnosti zemí Koruny české se němečtí obyvatelé ocitli mezi dvěma kameny (nejen oni, ale také obyvatelé hlásící s k moravanství či slezanství). Čteme-li hanlivé články či populistické odrhovačky této doby, že v případě extremní konfrontace budou vyhnání, nelze se divit, že se zakládaly ochranářské organizace.

V jednom se však oba nacionalismy shodly a to v útocích na židy. Tito měli již na počátku roku 1848 obavu o svou existenci a to především v Praze. Časopis Grenzboten, vycházející v Lipsku, to shrnul do jediné věty: „Sotva se český lev probudil, začal řvát na židy“. Antisemitismus Čechů našel své znovu obrození a pevně se usadil v české literatuře následujících let.

Před jednáním říšského sněmu dochází k aktivizacím německých spolků v městech s německou většinou. Vídeňský spolek se mění na Verein der Deutschen in Österreich. Konstituční spolek přijal tři základní body svého programu 22. 8. 1848. Sjezdu zástupců konstitučních spolků a zástupců německých měst se sešel 28. až 31. 8. 1848 v Teplicích. Je vydána nóta důvěrníků německých měst, obcí a ústavních spolků Čech z 31. 8. 1848 adresovaná rakouskému říšskému sněmu, v níž se požaduje, aby hranice říšských regionů byly vymezeny podle jazykových hranic jednotlivých národnosti (21). Uffo Horn byl zvolen za jednoho ze čtyř sekretářů sjezdu. V rámci diskuse vystoupil žádal nehnat vše na ostří nože. Neviděl nebezpečí na české straně, ale na straně reakce. Podle něho nelze dosáhnout dohody na poli národnostním, pouze na poli politickém mohou stát oba národy vedle sebe.

Druhým proudem na sjezdu byl proud velkoněmecký. Na sjezdu byl předložen návrh vycházející z návrhu na nové rozdělení země, které předložil říšskému sněmu poslanec Ludwig von Löhner. Podle něho měly být zrušeny země a nahrazeny kraji. Tento návrh rozvinul Dr. Franz Stradal do tří bodu. Měly být vytvořeny 2-3 severní německé kraje a 4-5 vnitřní kraje české. Německá část tehdejšího Hradeckého kraje měla být připojena ke kraji Slezsko. Návrh byl přijat jednomyslně 29. 8. 1848. Sjezd se jednoznačně vyslovil proti společnému životu s Čechy a proti tendencím obnovení Koruny.

Löhnerův listopadový návrh na uspořádání Rakouska tvoří pět „národních států“: Polsko-Rakousko (Polnisch-Österreich), Česko-Rakousko (Tschechisch-Österreich), Slavonsko–Rakousko (Slavonisch-Österreich), Německo-Rakousko (Deutsch–Österreich) a Italsko–Rakousko (Italienich–Österreich). Česko–Rakousko měly tvořit české části Čech a Moravy a těšínské Slezsko se správním jazykem českým, Německo–Rakousko pak Dolní a Horní Rakousy, Salcbursko, severní Tyrolsko, Vorarlbersko, opavské Slezsko, villašská část Korutanska, klagenfurtský region až k Dunaji, německé části Štýrska, Čech a Moravy se správním jazykem německým (22).

Otázka nového administrativního dělení Rakouska na národnostním principu a ne na principu historicko-geografickém byla projednávána také při přípravě nové ústavy v Kroměříži. Návrh obdobný Löhnerovu předložil 23. 1. 1849 také Palacký, počítající s pěti zeměmi: německo-rakouskou, českou, polskou, illyrskou a italskou, dále se třemi zeměmi v Uhersku: jihoslovanskou, maďarskou a valašskou. Palacký počítal s připojením německé části Čech, Moravy a Slezska k zemi německo-rakouské. Do země české počítal české části Čech, Moravy, Slezska a uherské Slovensko. Slovinský poslanec Mathias Kaučič navrhuje 23. 1. 1848 v říšském sněmu dělení monarchie do 14 zemí a to rovněž na národnostním principu (23).

Události z konce roku 1848 a počátku roku 1849 silně zapůsobily na mnohé německé politiky, ať to byl Löhner, Zimmer či Meissner, který se pokoušel najít nové řešení česko-německé otázky. Obnovení absolutismu sice vedlo k českoněmeckému sblížení, ale další vývoj ukázal, že bez vzájemných ústupků nelze dosáhnout česko-německého vyrovnání. Musím připomenout ústupků bez podmínek a podezření. jak se později ukázalo politické vedení obou národních skupin nemělo mezi sebou takové vůdce, kteří by dovedli vést tyto skupiny k usmíření. V českém jazykovém prostoru nakonec zvítězilo češství, které znamenalo přeměnu etnicko-jazykové skupiny Čechů v moderní národ. Ten ještě před vznikem národního státu prokázal vysoký stupeń sociálně politické diferenciace. Na druhé straně nesmíme opomenout, že také ostatní čtyři proudy ovlivnily vývoj českého národa v průběhu 19. a 20. století, rovněž jako realita rakouského státu. Ta zvláště působila na vytváření životního stylu a charakteru Čechů, které dosti odlišují český národ od ostatních Slovanů (obdobný vliv lze ještě v současné době pozorovat u obyvatel Haliče či Slovinců, kteří projevují odlišné prvky charakteru a životního stylu od Poláků z bývalého ruského záboru či v druhém případě od skupiny jihoslovanských národů).

Česko-německý národnostní konflikt však nebyl jediným smyslem politicko-společenského života Čech. Zvláště německy hovořící státní úředníci, kteří se ve velké většině neztotožňovali ani s jednou ze soupeřících národních skupin, se ve stále větší míře stávají předmětem útoků německých nacionalistů. Obdobným procesem procházela také aristokracie v Čechách.

Mezi oběma národnostními skupinami hrál význam roli výklad postavení jedné skupiny vůči druhé. Česká představa, že České království jako celek je historicky vzniklým a přirozeným územím českého národa a německé obyvatelstvo se má chovat jako německy mluvící Češi a Moravané, byla pro německé politiky stejně nepředstavitelná jako německá představa, že Češi jsou tolerovanou etnicko-jazykovou skupinou uvnitř německého státního útvaru. Oba chtěli patřit k většině a nechtěli být menšinou. Jakékoliv návrh na smír, podané jednou či druhou stranou narážel vždy na otázku pocitu ohrožení menšiny. Franz Smeykal prohlásil 6. 8. 1883 na zasedání českého sněmu, že existence Němců v Čechách je ohrožená, a znovu navrhl rozdělení Čech na dvě části. Tento pocit ohrožení vedl na obou stranách ke vzniku ochranářských jednot, které však situaci ještě více komplikovaly svou lokální politikou řízenou z centra.

Až do rakouského sčítání lidu z 31. 12. 1880 se všechny údaje o etnicko-jazykovém složení zemí Koruny opíraly o hrubé odhady národnostních poměrů v obcích a farnostech (Johann Springer uvádí v r. 1840 zhruba 2,5 milionu slovanských mluvících obyvatel Čech, P. J. Šafařík pak 3 miliony Čechů. Tyto údaje většinou vycházely ze sympatií k jednotlivým jazykovým kmenům. Nové rakouské sčítání vycházelo z tzv. obcovacího jazyka (Umgangssprache), tedy jazyka, kterého člověk využíval při styku s jeho okolím. Toto a další sčítání tedy nevyjadřovalo příslušnost podle mateřského jazyka či subjektivně vyjádřenou národnostní příslušnost. Nutno zde znovu zdůraznit skutečnost, že příslušnost k národu je vždy subjektivním vyjádřením každého jedince a nesouvisí vůbec s místem narození, původem rodičů či mateřským jazykem jedince. Nelze ho tedy nadiktovat, jak se o to pokoušely ochranářské spolky. Nesmíme zapomenout, že mezi německými liberály a německými nacionály z Čech bylo nemálo těch, kteří měli české příjmení a předky. Obdobně tak mezi českými aktivisty bylo mnoho těch, kteří pocházeli z německých rodin a někteří měli své předky za hranicemi Koruny. Nebylo rovněž výjimkou, že poslanci zvolení českým volebním komitétem se na zemském sněmu přiklonili k německé-liberální ústavní straně a naopak starostové z německých měst, jako např. lékař Antonín Porák z Trutnova, podporovali při hlasování na zemském sněmu českou státoprávní stranu.

Jestliže do toho data stála migrace českého obyvatelstva mimo pozornost německé a české národnostní politiky, po tomto datu nastaly významné změny. Sčítání lidu totiž ukázalo existenci národních menšin v jinak uzavřených jazykových celcích, především zde jde o průnik české menšiny do německy mluvicích uzavřených celků. Zvláště v německém jazykovém prostředí objevuje se strašidlo čechizace. Pro německou stranu se stává určujícím boj za Wahrung des natinalen Bezitzstandes, který se stává prvořadým národním úkolem. Je paradoxem, že vyhlášení tohoto boje přichází v době, kdy tato migrace je již v podstatě ukončena a etnická hranice se již stabilizovala. Obava vycházela především z představy o biologicky podmíněné vyšší plodnosti Čechů. S industrializaci Čech se však populační přírůstky vyrovnaly a proud českých dělníků do německého jazykového prostoru již prakticky ustal.

Vývoj po roce 1848 se vyvíjel jinak v Čechách, kde rozpory mezi oběma skupinami rostly, jinak na Moravě, kde vývoj dospěl k Moravskému vyrovnání řešícímu otázku mezi Němci a Čechy (Moravany) a zcela jiný byl ve Slezsku, kde Češi tvořili národnostní menšinu, kde vedle Němců a Poláků vznikají nová národností seskupení Slezanů.

Čas, který byl dopřán národům habsburské monarchie, zejména Němcům a Čechům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, aby se mohly rozvíjet za podmínek dosud nepoznané svobody volnosti, hledat cesty k dorozumění, byl již velmi krátký. Češi a Němci nebyli s to tohoto času využít a místo cesty k nalezení porozumění následovala řetězová reakce konfliktů vedoucích k odcizení a rozchodu. V letech 1848/1849 nedošlo k násilnému řešení národnostní otázky s jasným vítězem. Za Bachova absolutismu došlo ke krátké epizodě hledaní sounáležitosti, po němž se znovu rozhořely nacionalistické vášně a bohemismus jako cesta sounáležitosti již byl zcela pohřben

Organizátorem boje za Wahrung des nationalen Besitzstandes se stal Deutscher Volksrat založený v r. 1903, která měl filiálky po celých severních Čechách a sehrál významnou roli při zřizování německých škol Také na české straně vznikly organizace, které měly zabraňovat asimilaci české menšiny v německém prostředí, podporovat jejich školství, kulturní a hospodářský život. Byla to zejména Ústřední matice školská (1880). Nešlo zde jen o financování školství, ale tyto menšinové ochranářské jednoty vedly také právní a politický zápas o založení škol a menšinových kulturních zařízení. Obdobnou německou organizací působící na území celé monarchie je Deutscher Schulverein (1880).

Obě strany přitom používaly vojenské terminologie: pozice byly ztraceny nebo dobývány, český nebo německý živel postupoval či ustupoval, národnostní hranice byly prolamovány, terén byl ztrácen či znovu dobýván. Každé sčítání lidu pak bylo bojem, který měl přinést změny na národnostní mapě. Ke změně pozic pak bylo využíváno různých forem nátlaku, především se využívalo těch skupin obyvatel, které byly na tom sociálně velmi špatně. Česká strana často uváděla argument, že české služky jsou svými domácími uvádění do skupiny německého obcovacího jazyka, podobně jako státní úředníci či zemědělští dělníci. České ochranářské organizace proto pořádaly tzv. soukromá sčítání, které uvádělo vyšší počet Čechů. Ne vždy bylo přitom použito právně čistých způsobů.

Sen Němců z roku 1848 byl splněn v 6. až 10. bodě vídeňských punktací, které se ve svém celku staly krokem na cestě ke zřízení samostatné provincie německých Čech Deutsch-Böhmen. Hranice všech administrativních útvarů měly být upraveny tak, aby vyšší celky zahrnovaly jen obce jedné národnosti. Požadavek německé národní politiky, aby země Čechy byla rozdělena podle národnostního kritéria, měla zamezit růstů českých menšin v německém uzavřeném prostoru. Česká politika trvající na jednotě země Čechy a zavedení dvojjazyčnosti v úředním styku, směřovala k ochraně a posílení českých menšin. Očekávala také růst této menšiny a v budoucnu dosáhnout změn v oblastech s německou většinou. Tomu chtěla zabránit německá strana národnostním rozhraničením země.

Obě nacionalistické strany žily v určitém druhu psychózy: německá se nemohla smířit se ztrátou výlučně německého uzavřeného prostoru a hrozila se počeštění Čech, česká se obávala germanizace menšiny. Obě tedy v zájmu svých nacionalistických pozic zapomněly na právo jedince svobodně se rozhodnout pro svou příslušnost k jednomu z jazykových kmenů (národů) či setrvat na pozici böhmisch.

Je úlohou historiků zbavit toto období nánosů nekritického nacionalismu a pokusit se odpovědět na otázku: Proč za sedm set let nedokázali Češi a Němci vytvořit společnou kulturu?

Poznámky:

1) František Chocholatý: Bohemismus - byl alternativou k českému jazykovému nacionalismu, Der Bohemismus - war er eine Alternative zum tschechische Nationalismus? in: Češi a Němci, 150 let po Bolzanovi, Nadace B. Bolzana, Praha 1998, s. 171 – 179

2) Jan M. Černý (vydavatel): Boj za právo. Sborník aktů politických u věcech státu a národa českého od roku 1848 s výklady historickými, Praha 1893, s. 3-6

3) Bohemia, Nr. 47 , 23. 3. 1848

4) Černý: Boj za právo, s. 58-59, Výbor obyvatelů pražských: Vojtěch hrabě Deym, Petr Faster, Pravoslav M. Trojan, J. B. Riedl, Dr. Brauner,

5) Černý: Boj za právo, s. 70 n. členové výboru byli Albert Graf Deym, Peter Faster, Prawoslaw M. Trojan, J.B. Riedl, Uffo Horn

Alfred Fischel: Materialien zur Sprachefrage in Österreich, Brünn 1902, s. 51 n.

6) Černý: Boj za právo, s. 110-111

Alfred Fischel: Materialien, s. 58 n.

7) Österreichische Nationalbibliothek, Wien , Flugschriften-Sammlung

8) Leták s otištěným dopisem, Österreichische Nationalbibliothek, Wien, Flugblattsammlung

9) Protestní dopis města Liberce, Franz Joseph Schopf: Wahre unf ausführliche Darstellung der am 11. März zur Erlangung einer constitutionellen Regierungs-Verfassung…… Sešit 1-6, Litoměřice 1848, č. 101

10) Černý: Boj za právo, s. 172

11) Pozvání ke Slovanskému sjezdu v Praze z 1. 5. 1848, Černý: Boj za právo, s. 171

Prohlášení přípravného výboru ze dne 5. 5. 1848 adresované neslovanským národnostním skupinám, Černý: Boj za právo, s. 182 n

12) Zeitbetrachtung od Rudolfa Glasera v časopise Ost und West z 22. 4. 1848

13) Dvě výzvy spolku Verein zur Wahrung der deutschen Sprache in den östlichen Grenzen, Leipzig z 1. 5. 1848 a to An unsere deutsche Brüder in Böhmen a Deutsche Brüder in Mähren, Teschen, Troppau und Jägerndorf, Allgemeine Zeitung, Augsburg 9. 5. 1848

14) Karl Egon Ebert: Wohlegemeinte Wörte zur Lösung der Mißverständnisse zwischen den Deutschen und Slawen in Böhmen, Bohemia, Praha 23. 5. 1848

15) Österreichische Nationalbibliothek, Wien , Flugblattsammlung

16) Krátký katechismus českého sedláka jakožto původce k jeho i jeho potomstva ke štěstí in: Milan Novotný, Letáky z roku 1848, Praha 1848, s. 164-166

17) Výzva Františka L. Riegera ze 16. 5. 1848, Černý: Boj za právo, s. 205-208, 211-216

18) Emanuel Rádl: Válka Čechů s Němci, Praha 1993, s. 224-225

19) Projev P. J. Šafaříka při zahájení sjezdu Černý: Boj za právo, s. 274-276

Německý protest z 4. 6. 1848, Österreichische Nationalbibliothek, Wien, Flugschriften-Sammlung

Günter Wollstein: Das Großdeutschland der Paulskirche – Nationale Ziele in der bürgerlichen Revolution 1848/1849, Düsseldorf 1977, s. 208

20) Tobolka – Žáček: Slovanský sjezd I. s. 164-169

21) Stenographischer Bericht über die Verhandlungen der am 28. (bis 31.) August 1848 in Teplitz im Namen deutscher Städte, Gemeinden und konstitutioneller Vereine Böhmens zusammengekommenen Vertrauensmänner, Teplitz 1848, 10 f. 42, 48-50 47-56

22) Ernst Karl Seieber: Ludwig von Löhner. Ein Vorkämpfer des Deutschtums in Böhmen, Mähren und Schlesien in Jahre 1848/49, München 1965, s. 145

23) Anton Sprienger: Protokolle des Vefassungs-Ausschusses im Oesterreichischen Reichstage 1848-1849, Leipzig 1885, s. 26 a 23 n.