Květen 2008

Kde není místa pro druhé aneb Zeměpis nesnášenlivosti

Luděk Frýbort

Sousedskou snášenlivost, pochopení a dobrou vůli národům žádná konference trychtýřem nenalije, to musí vyplynout z morálního vědomí každé společnosti.

Kosovo, Palestina, jiné Bohem prokleté končiny světa ... kdybys do nich peníze po vědrech sypal, přesto tam bude trvalým stavem bída, rozvrat, násilí a hospodářská zakrnělost. Obvykle jde o země obývané dvěma nebo více etniky či náboženskými skupinami, které se ale na žádný způsob nemohou vzájemně snést, ba jako by bylo přímo jejich nejvyšším posláním se navěky řezat a nenávidět. Kdybychom se jejich vůdců i kmánů zeptali na příčinu toho jevu, řekli by nám: jsme to jen my, jen náš Bohem a dějinami posvěcený národ, kdo má právo žít na této půdě, jiní jsou vetřelci a přivandrovalci, jež lze strpět, budou-li pokorní a nenároční. Nejsou-li, nezbývá je než vyhnat, zadupat, naši drahou otčinu od nich očistit, přičemž nějaká ta tisícovka nebožtíků nepadá na váhu. Inu, ano. Můžeme, my demokratičtí naivkové, uspořádat na sta konferencí a summitů, ale nebude učiněno po vůli Srbům, dokud se kosovští Albánci nepodrobí a nepřijmou postavení trpěné menšiny; a nebude učiněno po vůli Kosovanům, dokud jejich podmínky stoprocentně nepřijmou Srbové. A Palestina ... k svatému právu národnímu se tam navíc řadí i svaté právo náboženské; i řeže se to a řezat bude, dokud ... sám Pánbůh ví, jaké dokud. Nebo to snad ani on neví.

Přemýšlím, v čem může být kořen té neřešitelnosti. Snad ve slovech Písma? V šestý den stvořil Hospodin člověka ... nic se ale nepraví o tom, v který den stvořil státy, vlasti a drahé otčiny, nadělal kolem nich hranic, nedotknutelností, suverenit a takových věcí. A jestli to vůbec byl Hospodin; když tak sleduji ty nekonečné mazce, byl bych nakloněn teorii, že státy a hranice nestvořil v některých případech on, nýbrž sám Satan, a to relativně nedávno. Po staletí spolu žili národové mnoha říší až na nějaká drobnější hašteření vcelku pokojně, než přišel zlý duch a nakukal jim, že kde jsou jedni, není místa pro druhé. V takové zemi pak už nevládne Bůh, ale stala se hříčkou v drápech Satanových, jenž nepoleví, až ji srazí na dno zkázy. Pohlédněme, kam to přivedla a ještě přivede země, jíž se říkávalo Svatá, a nejen ona.

Rozsáhlý je zeměpis nesnášenlivosti. Příkladem může být hned Turecko, co je o něm tolik řečí, má-li či nemá být přijato do Evropské unie; velmi mnozí mají za to, že nemá. Nu, sám bych mínil, že by bruselští pánové měli posečkat s námluvami, dokud z té země nevyvane ďáblův puch. Načichla jím, když otec turecké vlasti Kemal, zvaný Atatürk, se rozhodl ji sjednotit dle zásady - jeden stát, jeden národ. První ale nebyl, už sultán z ní dal vyhnat Armény, přičemž jich kolem milionu přišlo k zamordování. Jen pryč s nimi, nakukával sultánovi národovecký démon, jen žádné slitování, svět bude nějakou chvíli brblat, ale pak na všechno zapomene, tlustou čáru udělá... A vida, neudělal; není moudré ani výhodné naslouchat démonům. Ony dějiny nerady kreslí tlusté čáry, a zkusí-li jim někdo napomoci, vybledne čára rychleji, než je nakreslena.

Sultána pak vystřídal zmíněný již otec vlasti, za jeho vlády přišli na řadu maloasijští Řekové, kteroužto nejaktivnější složku svého obyvatelstva turecká vlast potřela v krátké válce, načež ji ... co jiného než vyhnala. Odsunula, zní-li někomu ten termín jemněji. A ještě zbyli nějací Kurdové, lid nevzdělaný, jenž donedávna ani nevěděl, že je národem; těch se turečtí vlastenci prostě rozhodli nedbat. Dělat, že žádní Kurdové nejsou, nejvýš Turci, kteří se jaksi pokurdili. Nepotrvá dlouho a všechny ty patálie se dočkají stého výročí; i pohlédněme, jak vypadají tlusté čáry v současném světle. Řekové svého východního souseda navzdory společnému členství v NATO milují jako trn v patě, a není v dohledu, že by ten cit chtěl odnést čas-zahojitel. Tureckým nacionalismem ze staleté dřímoty probuzený nacionalismus kurdský se dal do jančení a nemíní přestat. Co se Arménů týče ... pořadatelé etnických čistek pokaždé doufají, že problém zanikne vymřením pamětnické generace, ale arménská paměť je, zdá se, nekonečná, a nejen arménská. Sáhlo tudíž nacionalistické Turecko k metodě řízné, generálské - kdo cekne o nějakých Arménech, toho zavřeme! A vida, ani to nefunguje, jak by mělo. Ba ne, vlastencové. Není horšího ani trvanlivějšího prokletí, než jaké se líhne z hesla - jeden národ, jeden stát. Turci, lid rozumný, pracovitý a pohostinný, by dnes měli cestu do kruhu evropských národů podstatně otevřenější, kdyby jim ji bývali nezazdili jejich dědové vyháněči.

A to byli Turci na svém území v čase nacionalistického běsnění aspoň v převaze. Ještě šílenější je, nakuká-li ďábel menšině, aby se stala pánem končiny, v níž početně převládají jiní. To se nepříliš dávno přihodilo v onom cancourku kavkazských hor známém pod názvem Abcházie. S ďáblovou a hlavně ruskou pomocí vyhnala sedmnáctiprocentní abcházská menšina čtyřpětinovou gruzínskou většinu, domnívajíc se, jak náramně prospěla své drahé vlasti. Netřeba být prorokem k předpovědi, že nevelmi. Ruská láska po zajících skáče a jen blázen si může představovat, že výhody plynoucí z moskevského patronátu potrvají věčně. Jednou ruský medvěd ochabne, jeho zájem se obrátí jinam, a jaká bude droboučká, chudičká, všestranně izolovaná Abcházie. Kdepak, ani v kavkazském podhůří není a nebude žádné tlusté čáry. Až historie začne psát další dějství tamního dramatu, může se svět těšit. Gruzínci, pokoření ve své hrdosti a prahnoucí po odvetě, statisíce vyhnanců, kteří se nevzdávají svých domovů tak ochotně, jak si momentální vítěz maluje ... a ponurá povinnost pomsty, první ze zákonů Kavkazu...

Avšak máme cosi podobného i blíž, v naší vlastní sjednocené Evropě. Bojovníci za svobodu Baskicka, jak každou chvíli slýcháme, se rozhodli dojít svých cílů prostředky nevybíravého teroru, což méně otrlému pozorovateli může k vytvoření úsudku stačit. Ale jsou tací, kteří si myslí, že v boji za svobodu jsou prostředky podružné; i povězme si něco o té svobodě vyjádřené ne hesly, ale čísly. Basků je na území, přicházejícím v úvahu pro nezávislost, z 570.000 obyvatel zhruba jedna třetina; jak míní naložit bojovníci za svobodu s tím zbytkem? Vytvořit panský stát, v němž bude právem většiny se vším poslušně souhlasit? Řekl bych, že mají Baskové ještě štěstí: Španělsko, s nímž bojují o svou iluzorní svobodu, je stát demokratický, shovívavý, nesahající hned po krajních prostředcích. Ale nepodceňoval bych naštvanost většiny, která může mít a také asi má osvobozeneckého střečkování plné zuby. Nehrozí sice v tu ránu, že by španělský pan král podepsal, řekněme, nějaké dekrety, ale pověst domýšlivců, prosazujících stůj to co stůj vlastní záměry a pohrdajících přítomností jiných, také stačí. A nikdo nedohlédne, co mohou přinést ve svých vzdálenějších horizontech dějiny.

Přitom není dvěma národům tak nemožné se srovnat v jedné zemi. Také Severním Irskem zmítal po desítiletí podobný konflikt: katolická menšina si vzala do hlavy, že prosadí svou proti vůli protestantské většiny. Byl jsem v té zemi, zrovna když ta mela kvetla nejutěšeněji; nebylo to sice tak divoké, jak se zdálo z televize, ale národovecké zášti, křečovité vypjatosti, osočování, demonstrativního producírování a kolikrát i pranic bylo dost. A najednou je těch rumrejchů konec. Jestli přišli vůdcové severoirského terorismu k rozumu, nebo jestli jim spíš vyschlo v kasičkách jako od jistého času i ledakterému jinému osvoboditeli, těžko rozhodnout. Ale hlavně že to jde. Hlavně že může mít každý svou svobodu, aniž by kvůli tomu hned musel mít vlastní stát. Svoboda je příliš velké slovo, než abychom jím označovali pouhou existenci hraničních patníků, praporů a hymen. Přál bych obyvatelům mnoha nezávislých a všemi atributy suverenity obdařených států, aby požívali zlomku té svobody, která je samozřejmou součástí života dejme tomu švédské menšiny ve Finsku, německé v Belgii či dánské v Německu. Vlastní stát, nezávislost, suverenita ještě samy o sobě nikoho šťastným ani svobodným neudělaly. Ani menšinová a jiná práva k tomu nestačí; právo je věc advokátská, kde se jím lidé začnou ohánět, je to znamením, že tam cosi smrdí. Čeho je třeba, je sousedská snášenlivost, pochopení, dobrá vůle vycházející z přirozeného předpokladu, že kde žije jeden, může být dost místa i pro druhého. To ovšem žádná konference trychtýřem nenalije, to musí vyplynout z morálního vědomí každé národní i jiné společnosti; a kde je zasuto pod nánosem sobeckého nacionalismu, jakáž pomoc, i ze zlých zkušeností.

Pročež, ozývá-li se kde volání po nezávislosti, ptal bych se nejprve: k čemu vám bude váš stát, Kurdové, Palestinci, Kosované? Jak bude krom těch praporů a ministerstev schopný plnit svůj účel? Území, byť i obývané jednotným etnikem, jež však neprodukuje za halíř něčeho, čím by financovalo svou suverenitu, nemůže být skutečným státem, leda jeho trapnou, každému protivnou karikaturou. Stát, do nějž je věčně nutno sypat miliardy, aby se nesesypal bídou a nemohoucností, je a zůstane pro kočku Bohu i lidem a pro radost snad jen filatelistům. Společnost, již je nutno navěky a za velkých nákladů hlídat, aby si nepočínala jako utržená z řetězu ke škodě sobě i jiným, nedozrála k samostatné existenci a slušel by jí spíš nějaký humánní, odborně vedený protektorát. Zákony vytvořené za účelem potvrzení sobeckých nároků a ospravedlnění kořisti nezasluhují názvu právo a mezinárodní společenství by udělalo moudře, kdyby jich nedbalo. Političtí předáci, kvalifikovaní k výkonu svých funkcí ničím víc než vysokou mírou zkorumpovanosti, prolhanosti a schopnosti podněcovat nenávist, nejsou přesně ti, s nimiž je slušno zasedat za konferenční stoly, spíš by měli být nahrazeni správci z civilizovanější ciziny, byť by tím i utrpěla idea plné a svrchované nezávislosti. Jsou i takové nezávislosti, že by nebyla škoda, kdyby je vzal čert.

Ale to jsem se asi příliš rozjel, promiňte. Věru by drahně ubylo suverénních států na povrchu zemském, kdyby se mělo stát skutkem, co jsem nastínil v předcházejících odstavcích. Také ... ó běda! Jestlipak jsem se nedotkl něčích citů v mé staré vlasti? Už jen ta úvaha o zemi, v níž není místa pro druhé, když v ní žijí jedni ... jejej, jejej ... a zákony vytvořené za účelem obhájení kořisti ... a z druhého konce zase ti zkorumpovaní političtí předáci i jiné úkazy zvláštního pojetí demokracie... Ujišťuji tímto slavnostně, že jsem měl na mysli jenom tuhleten Al Fatáh a jiné takové, kdežpak bych se odvážil brát v pochybnost právní kontinuitu a politickou praxi země české, o skálopevné neúplatnosti její státnické elity ani nemluvě. Jestli takový dojem přesto vznikl, omlouvám se co nejpokorněji.

Pročpak Švýcaři nestávkují

Publikováno: 03. 04. 2008 Autor: Luděk Frýbort

Ještě si pamatuji, jak jsem kdysi mával rukou, blázniví Francouzi, blázniví Taliáni, pořád jenom stávkují. I výhodnou nabídku letu s Air France jsem svého času odmítl, jo, pěkná výhoda, budu se v Paříži tři noci válet na podlaze mezi brečícími dětmi, než se páni odboráři dohodnou a poletí se dál. Dnes už rukou nemávám. Z kdysi rozumného Německa se stala stejně prostávkovaná končina, když konečně odvezou z ulic ten sajrajt po stávce popelářů, dají se do stávkování nádražáci, a když dostane svá dvě procenta navíc modrá armáda, vypukne blázinec na letištích, jednoduše všude tam, kde může stávková mánie otrávit život co největšímu počtu lidí. Co je mi, hergot, do toho? Připadám si jako ve středověku, když pocestného zajali loupeživí rytíři a tak dlouho ho mučili a trápili, až z něj vymámili výkupné. Musí to být? Musí prý, sdělila mi jedna taková pokroková dáma. Právo stávky, poučila mě s plamenem ve zraku, je největší vymožeností sociálního státu.

No, asi jak pro koho. Sám jsem se bez takového práva celý život obešel, leda bych teď začal stávkovat jako důchodce. Přestanu chodit na procházku, když mi nepřidáte stovku! Nebudu krmit ptáčky! Spěte si sami do devíti, já stávkuju! Měl by se založit odborový svaz důchodců, povím vám. Ještě si budu muset rozmyslet, koho tak nejlíp vydírat a komu ztrpčovat život, abychom si my staříci přišli na nějakou pětku. Rozhlížím se, kdo v Evropě by nám v tom mohl být vzorem, a jedno je mi divné: jak to, že jsem ještě nikdy neslyšel ani nečetl o stávkujících Švýcarech? Nedorazil k nim sociální stát s jeho vymoženostmi? Nebo stávkují také, ale tutlají to? Naštěstí mám v té divné zemi přítele, amatérského politologa, ten mi jistě vysvětlí, jak je tomu se stávkami mezi Ženevou a Basilejí.

»Člověče, to je divný, vidíš, ale ono se tady opravdu nestávkuje. Málem jsem si myslel, že jsou stávky zakázaný,« říkal mi v rozpacích do telefonu. »Ale počkej, já se ti na to zeptám.« A zeptal. Jak už je můj přítel muž činu, hned se sebral a běžel na odborovou ústřednu zvědět, proč Švýcaři nestávkují. »Ono je to tak,« hlásil mi hned večer výsledek své akce. »Odbory by třeba stávkovaly, ale musí si nejdřív vyžádat povolení od policie. A to víš, policajti.« Nu, poděkuji za tu informaci. Aspoň teď znám první rozdíl: jinde v Evropě je třeba stávku nahlásit, a pak ať se třeba občanstvo vzteky pomine. Ve Švýcarsku nestačí ohláška, nýbrž je nutno obdržet policejní povolení. Chápu, že to může být jistá překážka v rozvinutí stávkové strategie. Je to ale všechno?

Doznávám, že se dalším textem vydávám na pole dohadů; ale zkouším si představit Zürich zavalený odpadky a smradem z přetékajících popelnic, nebo zase bezmocně láteřící občanstvo na ostávkovávaném letišti, jemuž v odborářském naschválnictví mizí naděje na dovolenou, a nejde mi to dohromady. Spíš bych očekával, že by švýcarské občanstvo dlouho nebědovalo, nýbrž by utvořilo iniciativu, iniciativa by začala sbírat podpisy, a až by jich měla předepsaný počet, musely by vládní orgány, ať by se jim chtělo nebo nechtělo, vyhlásit referendum. Jeho otázky by zněly například takto:

Jste pro omezení stávek pouze na soukromý sektor? Mají být z práva na stávku vyňaty veřejné služby? Má být zakázáno stávkovat tam, kde stávka omezuje či znesnadňuje život nezúčastněných občanů?

Netřeba pochybovat, který chlíveček by zaškrtl pořádně naštvaný občan. Lze též pochopit, proč se odboroví předáci chrání občana naštvat. Ovšem. Něco mi ale přesto nevychází. Zvyšování mezd, jak známo, je výsledkem odborářského boje za zájmy pracujících. Z toho dle všech zákonů logiky vyplývá, že nestávkující Švýcar musí být velmi bídně placený pracující. Ale ony jsou místo toho švýcarské platy v Evropě ze všech nejvyšší. Jak to, ksakru? Zatracená přímá demokracie!

Luděk Frýbort, Hannover

Zanechme iluzí aneb Z čeho se líhnou teroristé

Publikováno: 07. 04. 2008 Autor: Luděk Frýbort

Těm, kdož neuvěřili, střižen bude šat z ohně a hlavy jejich budou polévány vodou vroucí, jež rozleptá vše, co v břichách jejich je, i kůži jejich, a pro ně jsou připraveny důtky železné. A kdykoli odtamtud budou chtít odejít, budou tam vráceni a bude jim řečeno: »Okuste trestu spalujícího!«

(Súra Pouti, 21 – 22)

To vám povím, že je poctivé katolické peklo ještě holá ozdravovna proti tomu, co nás všechny čeká, až padneme do rukou Alláhovi. A padneme mu do nich jeden jako druhý, my křižáci a nevěřící, leda by svatá kniha koránu nemluvila pravdu. Ale to je slabá naděje. Zeptejte se kteréhokoliv muslima, i nejvlažnějšího: poví vám, že korán samozřejmě pravdu mluví, čistou, úplnou a nepochybnou. Běda! Náš Pánbíček sice umí taky trestat, ale jen všelijaké zloděje, mordýře a smilníky, a ti ještě mají dobrou možnost se z toho vykroutit lítostí a pokáním. Alláhovi se nevykroutíš. Aby nám dal střihnout roucho z plamenů, nemusíme nikoho zamordovat, postačí, že jsme věděli o existenci víry Prorokovy, ale nedali se do ní zapsat. A to ještě začíná každá súra koránu slovy Bi ismi l-láhi rahmáni ráhimi, Ve jménu Boha milosrdného, slitovného. Hrůza pomyslet, kdyby takový nebyl.

No, když je to tak, řekl by si někdo, bude nejlepší přestoupit na islám, a máme vymalováno. Ale nemáme. Alláhův zákoník nezná žádné odstupňování trestů: buď budeš odměněn rájem, nebo propadneš peklu. A hotovo. Dostat se však do ráje, to je slalom mezi velmi úzce nastavenými tyčkami, jimiž neprokličkuje jen tak ani muslim. Stačí málo - a šup! Už má střižený šat z ohně a na hřbetě důtky železné. Nedodrží některý z rituálních zákazů, například se napít piva nebo sníst nedopatřením kousek tlačenky, a už je i nejzbožnější muslim v pekle. Nebo to ve svatém měsíci Ramadánu nevydržet hlady a něco slupnout; nebo si v týž čas zazpívat; nebo vynechat jednu z povinných pěti denních modliteb; nebo se sblížit s křesťanem či s židem; a nakonec i pohovět jakékoliv lidské radosti. Neboť jest psáno: Kdož touží po životě pozemském a jeho ozdobách... to jsou ti, pro něž v životě budoucím je pouze oheň připraven; marné bude to, co zde vykonali, a nicotné bude to, co zde dělali. (súra Húd: 18 -19). Tedy žádné pokání, žádné dobré skutky, nic: jednou jste si dopřáli světského potěšení, pacholci, a už se vezete. Musí být, řeknu vám, v pekle pěkná tlačenice, křesťané s židy a se zhřešivšími muslimy na jedné hromadě; komu vlastně je dovoleno vstoupit do bran ráje? Pro koho, když se to vezme tak kolem dokola, vůbec Alláh tvořil svůj svět? Jestli je zlé a zavrženíhodné všechno, co hezkého člověku svět skýtá, jestli podtrženo a sečteno ze všeho zbývá hrstečka těch, jimž se podařilo proklouznout slalomem prokletí do ráje, kdežto všichni ostatní se smaží v pekle ... nebylo by při takovém riziku nejlepší nebýt vůbec zrozen? Člověk se až musí divit, nač mají muslimové tolik dětí, když to s nimi nakonec má dopadnout takhle.

To se ví, ne každý muslim bere příkazy své víry v plné a doslovné vážnosti; existuje i starý, mnohem vlídnější a tolerantnější islámský směr, zvaný súfismus, chápající učení Prorokovo spíš jako soubor symbolických podobenství. Dobrým příkladem súfického myšlení může být třeba legenda o básnířce Rabíja al Aladawíja al Qaisíja, která prý chodila po Basře s vědrem vody v jedné ruce a s pochodní v druhé. Otázána proč to dělá, odpověděla: »Chci nalít vodu do pekla a zažehnout požár v ráji, aby zmizela opona obojího a nikdo už aby se nemodlil k Bohu ze strachu z pekla nebo v naději na ráj, nýbrž jen pro Jeho věčnou krásu.« To je skutečná moudrost, s níž je možno se ztotožnit, takovým muslimem bych se dovedl stát také. Chyba ale je, že myšlenky súfismu nenacházejí potvrzení v koránu, tak jak je napsán, takže zejména v přítomné době stále víc získává vrch směr opačný, saláfismus, vycházející z jeho doslovného znění. A je to znění agresivně nelítostné, děs vzbuzující, v sadistických trestech si libující.

Saláfismu je zmíněných již zákazů málo, takže k nim přidal další, bez jejichž dodržení se nelze nadít vstupenky do ráje. Největší nebezpečí pro spásu duše představuje pravému muslimovi žena. Kdo nechce přijít do pekla, nesmí se jí dotknout, nesmí s ní prodlít v nepřítomnosti příbuzných ani s ní promluvit, jelikož, jak jest řečeno, je v takovém rozhovoru Satan třetím. I jen podívat se na ženu je hříchem, i sama sexuální touha, která dojde naplnění až v ráji. Proto je žena tvor opovržený, s nímž je radno nakládat tvrdě a bez soucitu, aby se nějaké něžné touhy ani nedostavovaly. Zakázáno je poslouchat ženský zpěv, hudbu, obzvlášť na strunné nástroje, o výtvarných projevech ani nemluvě. Ba samo myšlení (fikkrun) je vrcholně podezřelé: myslet není věřit, kdo myslí, stává se nevěřícím. Mozek je jako osel, dovozuje saláfický mudrc: doveze člověka k bráně paláce (ráje), ale kdo do ní chce vstoupit, musí nechat osla venku. Proto zbožný muslim nemyslí, nýbrž jednoduše věří a dodržuje příkazy koránu. Kritiku, ať slovem či písmem, nepřipouští saláfismus ani pomyšlením. Kdo kritizuje, je odpadlík; a odpadlictví se trestá smrtí.

Z toho ale plyne, že je sakramentsky těžké, vlastně téměř nemožné se dostat k slastem ráje, zejména pro mladého mužského, jemuž se sexuálními choutkami dělají boule za ušima. Existuje však cesta, jíž lze všechna úskalí obejít a dostat se rovnýma nohama k dívkám velkých očí tmavých, jichž nedotkla se předtím ruka muže ni džina žádného: džihád. Nikoli jeho symbolická forma, jak jej chápe súfismus, boj s nedobrými stránkami vlastní povahy, nýbrž válečné tažení, jež může být ukončeno až podrobením světa nevěřících. Kdo je v něm zabit, zamíří bez ohledu na předchozí poklesky přímo do ráje se všemi jeho příjemnostmi. Neboť ...oni bojují na cestě Boží - zabíjejí a jsou zabíjeni. A to je slib Jeho (ráj) pravdivý, daný ... v koránu. A kdo věrněji dodržuje slib svůj než Bůh? (súra Pokání: 112). Není proto divu, že mladý muslim, napojiv se přísným učením saláfismu, si připevní na tělo pás s výbušninou a jde se dát zabít ve jménu Božím. Jak jinak by došel své touhy než smrtí v boji proti nevěřícím? A přitom ho to nestojí skoro nic, jen ztrátu pozemského života s jeho bezvýchodností, v němž dělej co dělej, stejně přijdeš do pekla. A nepokládej ty, kteří na stezce Boží byli zabiti, za mrtvé! Naopak, oni jsou živí a Pána svého odměny užívají, a radují se z toho, co Bůh jim z přízně Své uštědřil... (súra Imrámova rodu: 169-170).

Když jsem se v čase svého mládí učil arabsky, přišel mi divně slovesný vzor katala. Katala, katalat, katalta = zabíjí, zabíjíš, zabíjím... Že někdo občas přijde k zabití, to už je světa běh; ale dělat z toho mluvnický příklad... Až mnohem později mi došlo, že je tahle gramatika výrazem arabské, islámem poznamenané duše. Násilné usmrcení, vražda, chceme-li, jí není v určitých případech zločinem ani nezbytnou okolností obrany, ale příkazem, bez jehož naplnění není cti na tomto světě ani spásy na onom. V tom je islám ojedinělý. Neplatí obvyklý poukaz, že i my křesťané jsme... To se ví, v temnějších úsecích dějin byl ve jménu Krista také prolit nejeden žejdlík krve, ale nikdy ze samé podstaty víry, čtěme Evangelia z konce na konec, nikde v nich není výzva k opovržení a nenávisti, nikde nenajdeme imperativ - zabij! Islám je náboženstvím míru, tvrdívají obvykle na takové výtky jeho obhájci. A vskutku, sám výraz islám je formou substantiva as-salamu, mír. Nutno však dodat, že mír výhradně mezi muslimy navzájem, k němuž se ostatní mohou připojit, nechají-li svého odporu a přijmou pravdu Zvěstování. Do té doby platí meč a roucho z ohně střižené a důtky železné. Tvrdívá se rovněž, že násilnické pasáže koránu ve skutečnosti takové nejsou, to že jen nějaký zlovolník je vytrhl z kontextu ... člověk by nesměl korán znát, knihu tak chaoticky nesouvislou, že ten, kdo v ní najde nějaký kontext, zaslouží si být vyznamenám řádem Sherlocka Holmese.

Pro to všechno nám, západním pochybovačům, připadá islám nevěrohodný, místy dětinský, jinde nepřiměřeně ukrutnický, jeho svatá kniha pak především nudná. Arabská duše je však ustrojena jinak; a kdyby i nebyla, dotlačí ji k tomu zakotvení v tradici, z níž vystoupit je nemyslitelné a nemožné. Těch několik muslimů, kteří svou pochmurnou víru otevřeně kritizují nebo se jí dokonce vzdali, nám může být vzorem statečnosti, jaké je na pokrytectvím poznamenaném Západě málo. Mám před sebou zpověď jednoho z nich, nazvanou »Vývoj džihádistovy mysli«. Měla by se stát povinnou četbou pro všechny, kteří se utěšují, že teror je jen zvrhlý výhonek islámu, proti němuž je absolutní většina muslimů imunní. Není. Dr. Tawfik Hamíd názorně ukazuje, jak snadno mladík z intelektuální, světsky orientované rodiny podlehne vábení terorismu. Samozřejmá příslušnost k islámu, prostá víra, že Alláh je můj stvořitel, Muhammad posel boží a korán zdroj vší pravdy, je toho první předpoklad.

Malý Egypťan Tafwik se ve škole setká s křesťanskými (koptickými) spolužáky, s nimiž si zpočátku hraje, brzy však zjistí, že jsou u ostatních v opovržení. A nejen oni; i muslimské děti, o nichž je známo, že nedodržují půst nebo jiná přikázání islámu. Atmosféra nadřazené pohrdavosti Tafwika přivede k přesvědčení, že nevěřící jsou podřadné bytosti, jež je nejen dovoleno, ale i přikázáno nenávidět.

Ve vyšší třídě je přítomen promítání filmů o výbojích raného islámu; ty v něm vzbudí obdiv k vítězným hrdinům a touhu být také takový. Však pravil Prorok: »Bylo mi nařízeno Bohem, abych bojoval a zabíjel všechny lidi, dokud neřeknou - není boha mimo Alláha!«

Během studia mediciny se jednak seznámí s přísně saláfistickou organizací Džamá islámíja, jednak je přítomen pitvám. Obojí ho přivede k pocitu, že život na tomto světě je bezcenný, bezvýznamný ve srovnání se životem skutečným, jenž nastává po smrti. K organizaci se připojí, poslouchá nenávistná kázání, čte saláfistické knihy, nechá si růst vousy, přestane se smát a vyprávět vtipy, je vážný, ve vztahu k ostatním přísný. V tomto stadiu se střetne s nejúspěšnějším trikem agresivního džihádismu, jehož podlost západní myšlení nedovede docenit: jakýkoliv, i bezděčný styk s ženou je přísně zakázán, zato je celá saláfistická literatura prolnutá vysoce erotickými pasážemi s úmyslem roznítit v mladém čtenáři sexuální představivost. Pak už stačí setkání s dr. Ajmánem Zawáhrím, aby uvěřil, že jeho posláním je naplnění Alláhova příkazu: připojit se k ozbrojenému džihádu.

»Jakmile se mi podařilo potlačit mé svědomí,« píše Tafwik Hamíd, »byl jsem připravem přijmout násilí bez pocitu viny.« Není pak už nesnadné se dát naverbovat do teroristického výcvikového tábora, stačí se dostavit do jisté mešity a podepsat závazek, ostatní už organizátoři zařídí sami. Tafwik Hamíd má štěstí - nebo také smůlu, jak se to vezme: tváří v tvář přípravě na nelítostné vraždění se v něm probudí otcova kriticky liberální výchova. Začne pochybovat o tezích saláfismu, prodělává těžký vnitřní boj, až dojde k pevnému závěru: »Uvědomil jsem si, že ubližovat nevinným lidem je nemorální, a náboženská teorie, která velí k válce proti nevěřícím, musí být zkažená.«

Jak se mu podařilo uniknout z teroristického tábora do novozélandského exilu, už Tafwik Hamíd nepíše. Hledá útěchu v diskusích se súfickými duchovními s jejich radostnou zvěstí, že člověk má být dobrý a mírumilovný ke všemu lidstvu a že pravý smysl násilných veršů koránu bude vyjasněn o soudném dni. Ale ani jim, vykladačům dobrotivého islámu, už nedokáže věřit. Cítí, že ty smírné věty neodrážějí skutečnost; že nejsou nic víc než zbožná přání, obrázek islámu, jak by jej ti hodní pánové chtěli mít. Stejně jako nabádání jeho intelektuálního otce mají touž chybu: neodpovídají psanému svědectví Prorokovu, nejsou podložené teologicky. Spíš se musí obávat, že ti, jimž je na Západě poskytnuta všechna demokratická svoboda, jakou sami ve vztahu k nevěřícím s výrazem nejvyššího opovržení odmítají, ho dřív nebo později dostihnou a naloží s ním tak, jak islám káže nakládat s odpadlíky. Islám, ne islamismus, abychom se pořád něčím nekonejšili.

Co z toho vyplývá pro nás, křižáky a nevěřící ... asi nechat iluzí. Bylo by krásné, kdyby naším partnerem v dialogu civilizací byl smírný, přemýšlivý súfismus, ale není. Máme co dělat s hlasateli vražedného džihádu, kteří nezaváhají ani okamžik, nadejde-li příležitost k naplnění nenávistných, dobyvačných, opovržlivých veršů koránu. Nedejme se zmást řečmi o náboženství míru; je to maska k ukonejšení důvěřivců, za níž se skrývá nelítostná tvář islámu. Nespoléhejme se příliš na umírněnou většinu, již se mezi muslimy domnívají vidět dobré duše; většina není umírněná, jen zatím neprobuzená; neodmítá nenávistnou část svého učení, jen ji neuvádí ve skutek. Postačí ji povzbudit, poukázat na méněcennost světa nevěřících, na domnělé křivdy, vybídnout k opovržení, inspirovat se příkladem dávných dobyvatelů a sdělit, že není jiné cesty, jak se vyhnout hrůzám pekla, nežli mučednická smrt ... a armáda sebevrahů je tady. Slyšeli jsme íránského prezidenta Ahmadínežáda vyslovit větu - vy milujete život, my milujeme smrt, a mysleli jsme si, že žertuje. Nežertoval. Nejsme jako oni; čím dřív se s tím zjištěním vyrovnáme, tím bolestnější vystřízlivění si uspoříme.

Naše civilizace se nachází uprostřed války o holou existenci, bohužel války zatím jednostranné, v níž jedni útočí, druzí hledají, jakým ústupkem by útočníka uchlácholili. Ta strategie nefungovala nikdy a nebude fungovat ani tentokrát. Je třeba přijmout boj, v němž bohužel není naším protivníkem hrstka bláznivých fanatiků, jak jsem si sám dlouho namlouval, nýbrž sama nejvlastnější ideologie islámu. Komu se to zdá být přehnané, ať si přečte zpověď dr. Tawfika Hamída. Nebo rovnou korán.

Luděk Frýbort, Hannover

Samoobsluha

Účastníci dopravních nehod nemají už napříště svým problémem obtěžovat policii. Přesněji řečeno účastníci těch nehod, při nichž nebyl nikdo zraněn ani usmrcen a kde škoda nepřesáhla 100 000,- Kč (na nějaká té stokoruně mínus se prý nebude bazírovat). Každý řidič bude u sebe muset povinně mít formulář, který v případě nehody účastníci vyplní. Na jeho základě pak pojišťovna rozhodne o tom, kdo nehodu zavinil. Pokud by ovšem někdo z nich na účasti policie trval, může ji přivolat, i když škoda bude nižší. V tom případě výjezd zaplatí viník nehody.

Ministr Langer k návrhu prohlásil: „Jde o psychologický tah, aby účastníci byli schopni se na místě dohodnout.“

O úrovni a technice této účastnické samoobsluhy mám své pochybnosti. Bude záviset na všeobecné kulturnosti vztahu mezi lidmi u nás všeobecně a v tzv. silničním provozu zlvášť. Ty jsou, jak moje mnoholetá zkušenost praví, poněkud vzdálené tomu, co je nepsanou normou možná někde ve staré dobré Anglii.

Jakmile je situace jen trochu nepřehledná a aspoň jeden z účastníků aspoň trochu oprsklý, vypukne vášnivá hádka (hádka může být i o způsob vyplnění protokolu). Pokud k ničemu nevede, aspoň jeden z účastníků má dost výdrže, jasnou fyzickou převahu a slušnou šanci, že se mu nic nestane, může (samozřejmě nemusí) následovat pokračování diskuse jinými prostředky, po níž se poražený patrně podvolí vítězovým návrhům ohledně pojetí nehody. My důchodci máme v takové situaci jakýsi handicap, a možná, že by nám pan ministr mohl aspoň garantovat, že se budeme moci, abychom ho aspoň částečně vyrovnali, legálně ozbrojit.

Navíc bych rád zdůraznil, že v této věci mám snad jakési právo mluvit za důchodce jako třídu: hodnota mého vozu je totiž hluboko pod hranicí oněch 100 000,- korun a většina mých vrstevníků, pokud vůbec ještě auto mají, je na tom stejně. Čili samoobsluha, která se jiných týká jen občas, se nás týká prakticky vždycky, pokud máme tu smůlu, že se při nehodě přímo nezabijeme. Čtenáři se bude zdát, že přeháním. Jistě, ale jenom trochu.

Nepřihříval bych si svou seniorskou polívčičku, kdyby těch signálů přechodu k občanské samoobsluze nebylo víc. Řádění výtržníků na fotbalových stadionech (novináři jim z neznámých důvodů přezdívaji něžně „fanoušci“) mají napříště čelit samy pořádající kluby. Soudě podle toho, co se dělo před nedávnem na Strahově, budou k tomu potřebovat početnou, dobře vyzbrojenou a vycvičenou pretoriánskou gardu. Nejlépe by bylo do ní najmout ty největší tribunové rváče – podobná taktika ovšem kdysi vedla k zániku Římské říše.

Je těžké se zbavit dojmu, že policie ČR vyklízí citlivé oblasti veřejného prostoru. Kdyby člověk měl aspoň jistotu, že to bude kompenzovat zvýšenou horlivostí jinde!