Květen 2008

V Evropě se znemožníme

Silvie Lauder

V Poslanecké sněmovně se začala projednávat Lisabonská smlouva. Česko se ale k zemím, které klíčový dokument EU už schválily, v dohledné době nepřidá. ODS se totiž s nástupnickým dokumentem zkrachovalé eurosmlouvy chystá k Ústavnímu soudu, aby prozkoumal, zda je slučitelná s tuzemskou ústavou. Tento postup i odpor některých zákonodárců ODS, kteří říkají, že pro smlouvu nezvednou ruku tak jako tak, živí obavy, jak to celé dopadne. Co se stane, když Ústavní soud řekne, že smlouva odporuje ústavě? A co když na smlouvu nekývneme? Ptali jsme se ředitele dijonské pobočky Pařížského institutu politických věd Lukáše Macka.

Obáváte se toho, jak schvalování smlouvy v Česku dopadne? Protože toho se podle zpráv z médií obávají v Bruselu. Nebyli bychom ostatně v regionu jediní – problémy má Slovensko i Polsko. Neobávám se toho, že by se ratifikace vůbec nezdařila. Čeho se obávám více, je, že se můžeme více či méně zesměšnit či znemožnit, a to jak dovnitř, tak i navenek. Pro občana tanečky kolem smlouvy dále prohlubují skepsi a pocit, že s Lisabonskou smlouvu není něco v pořádku. Co se týče signálu navenek, tam existuje několik problémů. Bylo by velmi problematické, kdyby Česko bylo poslední zemí, která ještě smlouvu neratifikovala, v okamžiku, kdy má před sebou předsednictví. Nikomu nevysvětlíte, že to není ryzí exhibicionismus premiéra, který chce ještě předsedat Evropské unii. Dalším problémem je jakási schizofrenie ODS – na jedné straně smlouvu její předseda dojedná a stvrdí svým podpisem, ovšem zároveň její členové prohlašují, že sbírají podpisy, aby se část dojednané smlouvy změnila. A další výhrada jde stejným směrem – vládní strana něco vyjedná a podepíše, tudíž je přímo její povinností úspěšnou ratifikaci zajistit, a pak to ta samá strana posílá k přezkoumání Ústavnímu soudu. Její politici navíc jasně neřekli, co tím sledují. Jestliže mají pouze obavy o právní čistotu, tak bych čekal, že jednoznačně slíbí, že pokud by tam problém s českou ústavou byl, tak ji změní.

Otázku odmítají jako spekulativní, ale nic jiného jim nezbude. Alespoň podle názoru právníků nemůžeme smlouvu schválit, dokud se změnou ústavy případné nesrovnalosti neodstraní. Jak to řešily země, jejichž Ústavní soud měl problém s některými z předchozích smluv?

Změnily ústavu – tak se to stalo třeba ve Francii u amsterdamské i maastrichtské smlouvy. A takových příkladů je více. Když politici něco dávají k Ústavnímu soudu, tak jsou pro to jen dvě vysvětlení – buď čekají, že to soud „zabije“, tedy že soudci udělají to, na co politici nemají odvahu. Nebo to dávají k soudu, protože to chtějí ošetřit, aby to nikdo nemohl v budoucnu zpochybnit. Záměr ODS je velmi průhledný. Kdyby jim šlo o slučitelnost s ústavou, tak to nepošlou k Ústavnímu soudu, protože to je dlouhá procedura, ale dají dohromady skupinu pěti ústavních právníků a požádají je o expertizu. Tady ale vidíme evidentní pokus o obstrukci a někteří politici ODS v tom vidí naději pro zablokování celé smlouvy. Ukazuje to nezralost ODS jako vládní strany – buď měli smlouvu vetovat, když se jim nelíbí, nebo ji teď schválit a dodržet slovo dané jejím podpisem.

Jak si vysvětlujete tento postoj ODS? Je to úcta k dědictví Václava Klause?

ODS se na několik let uzavřela do promyšlené, vnitřně logické ideologie vůči EU, která není slučitelná s vládní praxí většinové strany. Držet se té ideologie nadále by znamenalo postupovat v naprostém rozporu s tím, co vidíme v Evropě – buď z Unie vystoupit, nebo blokovat všechno a vést nesmiřitelný boj. ODS mohla jít do ostrého střetu s evropským závazkem, který na sebe vzaly předchozí vlády, neměla k tomu ale odvahu ani politickou vůli, protože třeba regionální elity strany už o nic takového nestojí. Nebo měla druhou možnost – jednoduše po konfrontaci s praxí dojít k závěru, že ideologie, kterou Václav Klaus pro ODS vytvořil, je mimo realitu, že to je rétorika pro opoziční stranu, nikoliv vládní. Asi jako když Miloš Zeman mluvil o spálené zemi a po příchodu do vlády ubral. Jenže ODS si vybrala zlatou střední cestu, tedy zachovat zdání kontinuity s klausovsko-zahradilovským dědictvím, ale zároveň fungovat v Bruselu. Jak se ukazuje na Lisabonské smlouvě, ona ta cesta tak zlatá není.

Co když se schvalování smlouvy zdrží a nestihneme to do konce letošního roku, jak se země Unie dohodly, a české předsednictví proběhne od ledna 2009 podle stávajících pravidel? Proč by to měl být problém?

Na předsednickou zemi je vždy upřena pozornost, protože reprezentuje celou Unii a měla by být schopná ve jménu celku obětovat svoje zájmy. Slovinsko třeba jako jedna z prvních zemí ratifikovalo Lisabonskou smlouvu, právě protože se chystalo na předsednictví. EU má hrůzu z konfliktů. Asi by nedošlo k brutálnímu nátlaku na předsednickou zemi, když něco nechce udělat. To, že na vás někdo nevytáhne palici, ale ještě neznamená, že si o vás něco nemyslí. Znamenalo by to další krok směrem k pozici země, která je neseriózní, nechápe, že jsou nějaké normy chování, že jsou věci, které se ve slušném klubu nedělají. Našli bychom případy jiných zemí, které se takto zachovaly, ale to není výmluva. Navíc může být přece atraktivní být předsednickou zemí právě v momentě, kdy se reforma uvádí do života – ta země bude mít vliv na to, jak se budou nová pravidla usazovat, bude mít vliv na rozdávání postů.

Vy se neobáváte toho, že Česko smlouvu úplně odmítne. Nicméně, co když se to skutečně stane? Co by následovalo?

Hluboká krize v Unii. U nás by to bylo o to složitější, že by to nebylo formou referenda, kde vždy nějak obhájíte, že lidé nepochopili, o čem hlasují, nebo neměli rádi premiéra. V českém případě by to bylo rozhodnutí vládní strany. Došlo by ke komické situaci, kdy by šestadvacet zemí jednalo s předsednickou zemí na téma, co vlastně chce.

(Respekt, www.respekt.cz)