Květen 2008

Neříkejte mi hraběnko

Monika Mudranincová

Byla modelkou i kaskadérkou, třikrát se vdala a třikrát se rozvedla. Hraběnka Kristina Colloredo-Mansfeldová (68) je rebelka, která už sedmnáct let vede spor se státem reprezentovaným památkáři o zámek Opočno. „Dokud budu dýchat, budu bojovat,“ říká.

LN Okresní soud v Rychnově na Kněžnou před několika dny zamítl vaši žádost o obnovení procesu, který by vedl k vydání zámku Opočno. Jste z toho zklamaná, nebo rozzlobená?

Rozzlobená, to bych neřekla. Jsem samozřejmě zklamaná, ale přiznám se, že jsem to i trochu čekala.

LN Pokusme se vysvětlit ten velmi komplikovaný případ. V roce 1942 majetek vaší rodiny zkonfiskovali Němci a po válce vám ho zase zabrali komunisté.

Ano. Byla to taková dvojitá krádež. Pak jsem sice zámek dostala v rámci restituce v roce 2004 zpátky, ale po třech letech mi ho zase vzali.

LN Mimo jiné prý proto, že by navrácení Opočna prolomilo Benešovy dekrety. Na druhou stranu tisíce hektarů lesa vám byly ponechány. Můžete mi vysvětlit ten rozpor?

To při nejlepší vůli nemohu. Sama bych to ráda věděla a i to je důvod, proč žádám o obnovení řízení, abych vyvrátila veškerá nařčení a urážky a konečně se dočkala spravedlnosti. Mně to trochu připadá, že hraji monopoly, ale věřím, že jednou prostě musím vyhrát.

LN Soudní spory ale trvají bezmála sedmnáct let. Nejste už z toho všeho unavená? Co by se muselo stát, abyste od svého snažení upustila?

Mě se jen tak nezbaví. Dokud budu dýchat, budu bojovat. A kdyby se se mnou něco stalo, budou pokračovat moji synové.

LN Kdo je váš největší nepřítel v tomto sporu? Můžete nějak personifikovat svoje oponenty?

Jsou to památkáři, které zastupuje doktor Hošek, no a pak jsou tady i další lidé, jako například doktor Šůla, který napsal naprosto idiotskou historii naší rodiny. Velký problém jsem měla s panem Dostálem, někdejším ministrem kultury. On a Stanislav Gross dělali všechno pro to, abych zámek nedostala. Snažili se najít nějaké nelichotivé důkazy o naší rodině, použili na to dokonce i policii. Teď má Stanislav Gross, tuším, trochu jiné starosti.

LN Proč jste mezi svými protivníky neuvedla ředitele zámku pana Jiráka? Vždyť i on před pár lety řekl, že byste zámek neměla dostat zpátky, protože to je rodinné stříbro našeho státu.

Pan Jirák asi změnil názor. V současnosti se ke mně chová velmi přátelsky. Asi to bude tím, že mě za ta léta lépe poznal. A ví, že naše rodina chce zámek Opočno zpátky ne proto, abychom tam bydleli, nebo ho dokonce prodali, ale abychom zámek uchovali jako muzeum pro české občany.

LN Jak byste vyčíslila hodnotu Opočna?

Na to nedokáži odpovědět. Občas někdo přijde s nějakou neskutečně vysokou částkou několika miliard, což je samozřejmě nesmysl. Nikdy jsem o tom v penězích neuvažovala. Pro mne je to hlavně domov, který naše rodina měla několik staletí. Navíc zámek je kolos, do kterého musíte peníze hlavně investovat.

LN Jak vás přijali místní lidé, když vám zámek poprvé vrátili?

Nejdřív byli nedůvěřiví, ale pak mi, myslím, dost fandili. Během té krátké doby jsem toho ale moc nestihla, protože zámek měli ode mne pronajatý památkáři za určitou sumu peněz, která nebyla moc vysoká, ale byla v pořádku. A za ty peníze jsem začala zvelebovat park, instalovali jsme nová vrata, opravili střechu. Vlastně se nic moc nezměnilo. Ale postřehla jsem, že postoje místních lidí vůči mně se začaly měnit k lepšímu.

LN Je pravda, že pokud Opočno nakonec získáte, zdědí ho váš nejstarší syn Leonard? Není to trochu nefér vůči dalším dvěma synům?

Ne, tohle je běžný postup. Kdybyste začala dělit majetek, nic vám nezbude. Všichni tři synové s tím souhlasí. Je to logické. Leonard se zabývá lesnictvím a žije v Praze, ale i Derek, který žije ve Švédsku, je připraven sem jezdit častěji a angažovat se.

LN Mluví vaši synové česky?

Bohužel ne. I já mám s češtinou problémy, ale snažím se ji používat. Zatím jsem si však mnohem jistější v angličtině nebo němčině.

LN Jaký máte plán, co se týče soudního sporu?

Budeme bojovat dál, když už jsme došli tak daleko. Rozhodli jsme se posílit tým právníků, kteří se tím budou zabývat. Panu doktoru Nedomlelovi, kterému je už 75 let a jenž mě doposud zastupoval a bude zastupovat i nadále, bude pomáhat renomovaná advokátní kancelář Virág a partneři, která má velké zkušenosti s významnými klienty.

LN Jste věřící? Ptám se na to proto, zda se třeba modlíte k Bohu, abyste vyhrála ten dlouholetý spor.

Nevěřím v Boha tak, jak je zobrazován lidmi z církve. Ale věřím, že existuje něco nad námi, co nás řídí, protože člověk sám neví, co je pro něj nejlepší. Jsem přesvědčená, že ať se stane cokoli, má to nějaký smysl. Tím ale neříkám, že bychom měli sedět se založenýma rukama a nic nedělat! Ale vím, že nakonec se ty správné věci stanou. Jestli to bude znamenat to, že vyhraji spor o Opočno, pak pro to udělám maximum. Ale rozhodně se za to nemodlím.

LN Vypadá to, že jste velká bojovnice. Proč jste si vlastně v životě vybírala vždycky tu nejméně lehkou cestu? Mám na mysli třeba to, jak jste si vzala prince Fürstenberga, s nímž jste mohla žít v luxusu, ale vy jste ho opustila, protože jste toužila po svobodě. A pak byly další dvě svatby a rozvody. Rodina vám takové skandály nechtěla odpustit a to vás postavilo před nutnost postarat se sama o sebe. Nemyslíte, že kdybyste byla poslušnější, prožila byste mnohem pohodlnější život?

Já jsem byla vždycky velká rebelka. Ale nemyslím si, že bych to vlastně mohla nějak ovlivnit. Zkrátka každý jsme se narodil s nějakou dispozicí a já jsem prostě typ, který jde za svým instinktem hlava nehlava. Udělala jsem v životě spoustu chyb, ale poučila jsem se z nich. Například nikdy už neudělám takovou blbost, že bych se znovu vdala! Člověk se chybami učí a vyvíjí. Mě tenhle proces učení strašně baví. Jen si nesmíte nic nalhávat, musíte k sobě být upřímná, a i když něco opravdu zvoráte, měla byste se k tomu postavit čelem a pokusit se to napravit.

LN Takže ničeho, co jste doposud udělala, nelitujete?

Absolutně ničeho nelituji. Dokonce i ty špatné věci byly k něčemu dobré. Kromě toho - když jde všechno hladce, tak je to dost nuda, nemyslíte?

LN Rozhodně. Vy jste se v životě asi moc nenudila. Jeden čas jste se živila jako modelka.

Ano, bylo mi kolem dvaceti let, předváděla jsem v Kanadě i ve Vídni. Pamatuji si například, jak jsem předváděla kožichy ve vídeňské Opeře.

LN Potrpíte si stále na módu?

Neberu ji moc vážně, nemusím mít značkové oblečení, vlastně to nenávidím, nechci, aby si mě lidi spojovali s nějakou značkou. Beru módu jako zábavu, ráda navrhuji doplňky. Třeba tento kožený pásek (ukazuje na nápadný pásek, který obepíná její štíhlý pas) jsem si navrhla sama. Mám totiž pro pásky velkou slabost. Mívala jsem nádherný řecký kousek, jenže jsem ho ztratila. Moc mě to mrzelo. Jednou jsem šla po Praze a narazila jsem na obchod s velmi originálními pásky. Zkontaktovala jsem s panem Michálkem, který ty pásky vyrábí, a poprosila ho, aby mi udělal kopii toho řeckého pásku. A tak začala naše spolupráce. Já dělám návrhy a on se stará o výrobu. Moc mě to baví, ale bohužel na to nemám tolik času, kolik bych chtěla.

LN Jste vlastně vystudovaná malířka, ale v době, kdy jste žila v Kanadě, jste si vydělávala i v televizních reklamách nebo ve filmu jako kaskadérka. Jaké kousky jste předváděla?

Jezdila jsem na koni, různě jsem padala. Záleželo na tom, co který film potřeboval.

LN Kolik jste si jako kaskadérka vydělávala?

Nic moc to nebylo. Asi padesát kanadských dolarů na hodinu. Tehdy neexistovaly žádné odbory, nebyli jsme pojištění, a kdyby se nám něco stalo, nedostali bychom žádné odškodnění. Teď, když se ohlížím zpět, si říkám, že jsem byla opravdu blázen.

LN Co na tahle vaše dobrodružství říkala rodina?

Chudák tatínek trpěl, ale co mohl dělat? Maminka mi zemřela, když jsem byla ještě malá, a já tak nějak zůstala napospas sama sobě. V dětství to ještě šlo, to bylo idylické. Měla jsem naprostou volnost. Tatínek mi koupil oslíka a já na něm jezdila do školy, zažila jsem spoustu legrace. Začali jsme se střetávat, až když jsem byla v pubertě. Já se chtěla bavit, strojit se jako Marylin Monroe, malovat se, nosit šperky, ale tatínek vyžadoval, abych hlavně vystudovala a dobře se vdala.

LN Měl váš šlechtický titul v Kanadě nějakou váhu?

Vůbec ne. Tam nikdo nevěděl, že jsme nějací šlechtici. Byli jsme farmáři. Tatínek koupil ovocnou farmu ve vesnici nedaleko jezera Ontario a tam vznikla jakási kolonie lidí, co odešli po komunistickém puči z Československa. Žili tam Nádherní, Hohenlohové, Parishové. Pěstovali ovoce a občas si spolu zahráli bridž. A přestože to byli všechno aristokraté, nikdy se svými tituly neoslovovali.

LN Zkusila jste v Kanadě někomu říci, že jste hraběnka?

Jednou jsem se pochlubila ve škole dětem, že když jsem byla malá, bydlela jsem na zámku. Nevěřily mi a smály se. Pak už jsem to nikomu neříkala. Víte, já jsem si tehdy ze všeho nejvíc přála být Kanaďankou. Naučit se dobře anglicky, aby se mi děti neposmívaly, že jsem emigrantka.

LN Bylo vám líto, že jste „spadla“ mezi normální lidi?

Ne, vůbec ne. Vždyť já si ani na ten život „princezny“ nepamatuji. Němci nás vyhnali ze zámku, když mi byly dva roky.

LN Prý dokonce nesnášíte, když vám dnes někdo říká hraběnko.

To je naprostá pravda. Je mi to trapné.

LN Proč?

Protože šlechtické tituly už neexistují. Já si samozřejmě vážím toho, že jsme rodina s dlouholetou historií a že jsme dokázali to, co jsme dokázali, ale měli bychom ukázat, že si zasloužíme úctu za to, co děláme, a ne za to, jak se jmenujeme.

LN Ale lidé tady vás pořád oslovují hraběnko.

Ano, pořád to dělají, i když jim říkám, že to je relikvie minulosti. Připadá mi, že to tak chtějí, protože pociťují určitou nostalgii.

LN Když se ohlédnete zpět za svým životem, jaká to byla cesta? Co byste označila za své největší životní milníky?

Asi vás překvapím, ale není to ani moje dětství, ani tři manželství nebo rozvody. Můj životní milník se odehrál v době, když jsem v roce 1976 odjela na řecký ostrov Hydra, koupila dům a žila tam deset let. Ten ostrov je velice specifické prostředí. Je tam velmi málo lidí a všichni se navzájem znají. Jsou tam bohatí i chudí, vzdělaní i nevzdělaní. Spřátelila jsem se s umělci stejně tak jako s těmi, co vodí osly. Najednou jsme si byli všichni rovní. Pořád chodily návštěvy, každý něco přinesl. Nejlepší bylo, když někdo přinesl párky, protože v té době tam nebyly k sehnání. (směje se) Sdíleli jsme svoje životy a já jsem se naučila lidi přijímat takové, jací jsou. To mi v mém pozdějším životě velmi pomohlo. Kdoví, jaký bych byla člověk, kdybych tuto zkušenost neměla. A také to pro mě byla výzva, protože jsem tam těch deset let musela nějak přežít a postarat se o svého nejmladšího syna. Peněz jsem moc neměla, když jsem chtěla v zimě zatopit, šla jsem k truhláři pro odřezky. Jenže já se s životem ráda peru, baví mě to. Dodnes tam jezdím moc ráda.

LN Jak trávíte své dny, když jste v České republice?

Většinou jsem v Opočně. Pořád je co dělat. Odpovídám na dopisy, malujeme, natíráme, opravujeme. Hodně lidí k nám jezdí na hony a zajímají se o historii naší rodiny, a tak se chystáme, že s panem lesníkem, který se nám stará o bažantí farmu a o divokou zvěř, vytvoříme rodokmen naší rodiny - bude to strom života a na větvích budou naše erby.

LN V české hymně se zpívá Kde domov můj. Umíte na tuto otázku odpovědět?

Kde domov můj... (zamyslí se). To je asi nejtěžší otázka, co jste mi položila. Já nemám jeden domov. Cítím se doma tam, kde jsou lidi, které mám ráda. Byla jsem doma v Rakousku, v Kanadě, ve Švédsku, v Řecku. Mám domov i v Opočně. Já bych řekla, že doma jsem zrovna tam, kde mám svoje osobní věci a svého psa, takže často je to i auto, protože v něm trávím mnoho hodin. (rozesměje se)

Nekonečný spor o Opočno

Unikátní renesanční zámek, který patří k nejnavštěvovanějším památkám v Čechách, je už mnoho let jablkem sváru. Nároky si na něj dělá Kristina Colloredo-Mansfeldová i stát reprezentovaný památkáři. Zatím vede tuto partii stát. Hraběnka je však na tahu. „Dokud budu dýchat, budu bojovat,“ tvrdí příslušnice rodu, jehož historie sahá až do 11. století.

Colloredové jsou původně italským rodem. Do Čech se dostali v době třicetileté války, jíž se účastnili na straně císařských vojsk. Z té doby proslul například císařský maršál Rudolf Colloredo (1585-1657), jenž úspěšně obhájil Prahu před Švédy a poté v Čechách zakotvil natrvalo. Roku 1635 získali bratři Jeroným a Rudolf Colloredové konfiskací po Trčcích východočeské panství Opočno.

V roce 1763 František Gundakar Colloredo po sňatku s Marií Isabelou Mansfeldovou získal panství Dobříš a Obořiště a se svými potomky se začal psát z Colloredo-Mansfeldu. V roce 1939 podepsal Josef Colloredo-Mansfeld, otec Kristiny, prohlášení české šlechty, které deklarovalo příslušnost k českému národu a žádalo, aby Německu nebyly postoupeny Sudety. Nacisté prohlásili rod za nepřítele Velkoněmecké říše a v roce 1942 zabavili rodový majetek na základě rozhodnutí říšských soudů. Josefa s manželkou a dcerou z opočenského zámku vyhnali a Josefa Colloredo-Mansfelda nasadili na těžkou práci do továrny.

Po válce pro něj nastala absurdní situace. Majetek, který mu Němci ukradli kvůli jeho protiněmeckým postojům, mu byl zabaven znovu - na základě Benešových dekretů pro údajnou kolaboraci s Němci. Josef Colloredo-Mansfeld se soudil, ale zámku se nedočkal. Po komunistickém puči emigroval s rodinou do Innsbrucku.

Když bylo Kristině třináct, zemřela jí matka, a tak se otec musel o dceru postarat sám. Hraběti se sice podařilo dceru provdat za dobře zajištěného prince, sňatek však neměl dlouhého trvání. Po čtyřech letech svého manžela opustila. Když se vrátila do Kanady, tatínek ji odmítl podporovat, dokonce se vyjádřil v tom smyslu, že po něm nikdy nic nezdědí. A tak se nezbedná dcera živila, jak se dalo, mimo jiné i jako kaskadérka. S tatínkem se usmířili až po letech, stal se z něho starostlivý dědeček jejích dětí.

Hraběnka rebelka zdědila svou náklonnost k boření konvencí po své babičce Bertě. Ta se ve dvacátých letech minulého století ve Vídni zamilovala do černošského zpěváka Ronalda Hayse, odjela s ním na turné, otěhotněla a porodila dceru. Jenže happy end se nekonal. Zpěvák šlechtičnu brzy opustil, ale Berta řekla, že ničeho nelituje a že stejně bude usilovat o rovnost mezi bílými a černými.

Také Kristinina maminka se postarala o skandál. Ještě předtím, než si vzala Josefa Colloredo-Mansfelda, byla provdaná za tenistu Rodericka Menzela, který když nepinkal do tenisáku, trávil čas na večírcích s milenkami. S proutníkem se rozvedla a zamilovala se do Josefa Colloredo-Mansfelda. Vzali se, ale šlechtická rodina ji dlouhou dobu odmítala přijmout. Kristina se stihla vdát a rozvést dokonce třikrát. Z prvního manželství z princem Fürstenbergem měla dceru, ta však tragicky zemřela při autonehodě. Z dalších vztahů má tři dospělé syny. Derek žije ve Švédsku a je umělecký truhlář, Stephen bydlí v Americe a zabývá se cestovním ruchem a Leonard žije v Praze a je odborníkem na lesní hospodářství. Byl to právě on, jenž matku přesvědčil, že by měla usilovat o majetek, který byl jeho dědečkovi ukraden.

Restituční spor trvá už sedmnáct let. Zámek byl Kristině Colloredo-Mansfeldové sice na dobu tří let vrácen, ovšem Národní památkový ústav se dál soudil a v listopadu 2007 soudy přiřkly zámek státu. Kristina Colloredo-Mansfeldová je jedinou šlechtickou restituentkou, která musela opět odevzdat už restituovaný majetek. V současnosti usiluje o obnovení sporu o Opočno. Tvrdí, že má klíčové důkazy o tom, že její otec měl židovskou matku a Němci byl vnímán jako nepřítel říše. Proto se její právní zástupce domnívá, že Kristinin otec splňuje podmínky rasové perzekuce, jak žádal Ústavní soud. Před necelým měsícem však soud v Rychnově nad Kněžnou její návrh o obnovení sporu zamítl.

Právní zástupce Národního památkového ústavu JUDr. Miloš Hošek rozhodnutí soudu vítá. „Nicméně jsem si jistý, že stejně jako Národní památkový ústav je houževnatá i paní Kristina Colloredo-Mansfeldová. Počítám, že zcela jistě podá odvolání,“ říká Hošek.

Kristina svoje budoucí kroky zatím nespecifikuje. Jisté je jedno -do dalšího boje vyráží s posíleným právnickým týmem a se stoupající podporou opočenských občanů.

Ať se jí zámek vrátí, říká starosta Opočna Podle starosty Opočna Štěpána Jelínka dokázala paní Kristina většinu obyvatel přesvědčit, že se umí o zámek výborně postarat. „Podporuje společenské a kulturní akce v Opočně, zaměstnává tu spoustu lidí. Do spolupráce s městem vnesla nový prvek, otevřela zámek mnoha akcím. Národní památkový ústav se ve svém konzervativním přístupu s novátorstvím paní Kristiny nemůže rovnat. Jsem absolutním stoupencem toho, aby jí byl její zámek navrácen,“ říká Jelínek.

Nikdo si dnes netroufne odhadnout, jak dlouholetý spor dopadne. Prozatím Mansfeldové zůstává domek, v němž při svém pobytu v Opočně bydlí, a také rozsáhlé hospodářství a lesy v okolí.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)