Květen 2008

Vidím tu spoustu silných příběhů

Ondřej Nezbeda

Filmový režisér Vladimír Michálek se mezi českými kolegy rozhodně nevyjímá jen tím, že svůj první film natočil až ve čtyřiceti letech. Pozornost přitahuje třeba i jeho snaha dívat se na citlivá témata nedávné historie co nejcivilnějším pohledem a ambice preferovat neokoukané herce před místními celebritami. Právě teď končí sedmiletá pauza, která uplynula od jeho posledního filmu, a v kinech běží Michálkův čerstvý snímek O rodičích a dětech.

V poslední době kdekdo mluví o tom, že český film je v krizi. Příklad: loni se natočilo 20 filmů, ale do soutěže na prestižní zahraniční festival byl přijat jen jediný – Obsluhoval jsem anglického krále, který se dostal na Berlinale. Je to hodně, nebo málo?

Otázkou je, kdy český film v krizi nebyl. Kdysi jsem si projel všechny české předválečné filmy a zjistil jsem, že je to jedna slátanina za druhou. Co bylo vrcholem 40. let? Pytlákova schovanka. Pak 50. léta? Formálně geniální Král Šumavy, ale obsahově peklo. V 60. letech se už podle mě dá pár filmů najít – Intimní osvětlení, Černý Petr, Démanty noci nebo temné sociální drama V sobotu večer, v neděli ráno od experimentátora Karla Reisze, který ale emigroval do Británie. Pak přišla řemeslně výborná Romance pro křídlovku, Ostře sledované vlaky. 70. léta? Nula. Možná Kalamita...

Čím to je?

Nemáme hrdiny. Neměli jsme a nemáme se o koho opřít. Tedy pokud se do toho neopřel Otakar Vávra. A to pak hrál Zdeněk Štěpánek v jednom filmu Jana Husa, ve druhém Jana Žižku a vymýšlela se historie. Pěstujeme si takové prazvláštní mistrovství v přežívání a od toho se odvíjí i výběr témat.

Český premiér teď ale vyznamenal za hrdinství bratry Mašíny. Mysleme si o tom cokoli, ale jejich boj proti komunistům má přece všechny rysy silného příběhu. Proč ještě nikdo o nich nenatočil film?

Nevím. Já osobně jsem film o Mašínech nenatočil, protože mi nikdo nenabídl scénář. Možná je problém ve finanční nákladnosti takového projektu. Mnohokrát jsem kvůli tomu nabízel, že bych v půlce svého filmu bez problémů zařadil pětiminutový reklamní blok.

Opravdu?

Klidně bych ho tam nakouřil. Přestávka na cigaretu, do toho dva klipy. Kdo se chce dívat na reklamu, ať se dívá. Pár lidí by si toho třeba ani nevšimlo. Je to rozhodně lepší než dělat jako že nic a složitě dotáčet scény propagující nějaký produkt. To mi přijde pokrytecké. Film je drahá hračka a v mnoha případech slouží jenom jako nosič reklamy. Což je asi normální, ale já to mám rád, jenom když se to aspoň stylově zakomponuje do příběhu jako v bondovkách.

Proč jste to ještě neudělal?

Protože to zatím nebylo nutné. Třeba peníze na O rodičích a dětech jsme naštěstí sehnali docela jednoduše, protože jsme dostali veliký grant. Jako problém teď vnímám spíš to, když chcete peníze na natáčení v cizině. Ve chvíli, kdy překračujete hranice, přestáváte být správný Čech. U nás se zatím dají dělat jen české filmy.

Nepřeháníte to?

Já ten tlak fakt cítím. Většina filmů má finanční stropy, které jsou limitované malým českým trhem. Přistupuje se k nim asi správně jako ke zboží, a tak se to vždycky nějak polepí. My Češi chceme domácí tvorbu. Ono je to tak i logické, ještě si zvykáme na to, jak se před námi po revoluci svět otevřel. Pro moji generaci je pořád ještě velké haló dát si ve vlaku v kupé nohy nahoru a projet vlakem z Děčína do Drážďan. Teprve si zvykáme na prolézání z naší kotliny. Děláme si svoje věci, a tak si to tady pytlíkujeme, a co je za kopcem, nás nezajímá.

A kvůli tomu nevidíme příběh, který by měl šanci přeskočit hranice?

Určitě. A přitom si myslím, že se u nás odehrává spousta úžasných příběhů a sociálních dramat. Prchá sem spousta přistěhovalců, kteří žijí nuzně a zůstávají tady ilegálně, což s sebou nese spoustu problémů.

Filmovou školu jste začal studovat až těsně před třicítkou a svůj první film jste představil v osmatřiceti. Jak jste přišel na to, že necháte studia medicíny a budete točit?

V hospodě. Na medicínu jsem šel, když už mi bylo 25 let. Myslel jsem si, že to bude nezávislá instituce, kde je lékařství nade vším. A přitom to byl vojenský systém buzerace. Furt jsem byl na koberečku, spolužáci nás udávali, že jsme se zrušili v hospodě pivem nebo že jsme místo přednášky hráli šachy. A tak mě jednou vylili. Šel jsem do hospody, kde mě jedna kamarádka shodou náhod přemluvila, abych šel druhý den na FAMU. Já s filmem neměl vůbec nic společného a tehdy mě to ani nezajímalo. To přišlo až později.

Často hledáte své příběhy v literárních předlohách. Čím vás okouzlila kniha O rodičích a dětech Emila Hakla? Ten dlouhý rozhovor starého otce a jeho stárnoucího syna je na první dojem celkem banální.

No právě. Chytlo mě to svou normálností. Ne banalitou. Jsou tam dva dospělí chlapi, otec se synem, schopní jít spolu na procházku a povídat si, což je fantastické. Zadruhé ten dialog je brilantní a zatřetí se tam vypráví o normální lásce otce a syna, která se projevuje třeba tím, že otec má strach o svoje dospělé dítě a občas ho tím i otravuje, je směšný a protivný. Což je pro mne fantastické, poněvadž já jsem to nezažil.

Proč ne?

Prošvihl jsem to. A když jsem se odhodlal, že s otcem půjdu na pivo, zemřel. Nikdy jsme si nic neřekli. Nějak jsme se míjeli. Naši se rozvedli, když mi byly tři roky. Možná ho nezajímalo, co se mnou je, a popravdě řečeno, mě taky moc ne. Myslím, že tohle se týká spousty lidí. Buď z pohledu dětí, nebo rodičů. Jako mě, kterému už se to otáčí a má tři syny. Vidím, že jsem něco propásl, a vidím, jak mi něco dalšího protéká mezi prsty. A nedá se to nijak ovlivnit.

Nejsou dnes otcové přece jen trochu citlivější?

Určitě. Ale pořád tu zůstává ten hormonální přerod, puberta, kdy je rodič pro dítě úhlavním nepřítelem. I můj syn samozřejmě potřebuje, aby se vůči mně vyprofiloval. Třeba si najde nějakou muziku, a protože si myslí, že jsem posluchač dechovky, tak mi řekne: „Pojď si něco poslechnout.“ Je to nějaká nová housová věc a já říkám: „No, to mi přijde bezvadný.“ A on to z principu vymaže. Kdybych mu řekl: „Co to posloucháš za humus?“, byl by šťastný jako blecha. Musím mu dávat tuhle možnost.

Jak tahle situace vypadá v době, kdy děti běžně předhánějí rodiče v technologických dovednostech?

Já jsem tohle naštěstí chytil, a tak mohu těžko soudit. Jeden můj syn se třeba před dvěma lety nechal nachytat, když si chtěl do mobilu stáhnout porno. Najednou zjistil, že se mu to stahuje a stahuje, i když telefon vypne. Ten film se stahoval asi týden a pak přišel účet na osm a půl tisíce. Chtěl se z toho samozřejmě vykroutit, ale nevěděl, chudák, že jsem schopný hledat v datech. Takže jsem mu řekl: „Promiň, ale bylo to porno a to si musíš vyřešit sám.“ V tomhle musím být pořád napřed. Není možné se nechat oblbnout.

V historii vaší rodiny se najde spousta pohnutých osudů. Váš prastrýc byl nacista, jeden strýc zase zarytý komunista. Nemáte nutkání něco z těch příběhů zfilmovat?

Jsem z německé sudetské rodiny, takže tam se podobné věci vyskytují opravdu nutně. Jeden jsem odvyprávěl Jiřímu Křižanovi a jeho to zaujalo jako téma pro scénář. V roce 1946 vybouchla chemička v Ústí. Stály za tím bandy nacistických werwolfů, kteří tu zůstali trčet po druhé světové válce. Naše rodina bydlela v Krupce – to je vesnice mezi Teplicemi a Ústím – a spoluobčané z akce obvinili tatínka mojí babičky, který byl Němec. V noci toho starého pána vytáhli v podvlékačkách a postavili takový koncentráček, malou ohradu hned u nádraží. Házeli po něm bahno, pak vystrojili alegorický vlak, mašinu plus dobytčák, nazdobili ho kytkami a napsali na něj: „Poslední Němci odjíždí.“ A hodili skoro sedmdesátiletého pradědu dovnitř. Vlak se rozjel a on cestou zemřel.

Kam ho poslali?

Do Německa, ať jede. Je to zvláštní. Třeba můj prastrýc: vždycky tvrdil, že byl za německé okupace policajtem. Ale on nebyl policajt, byl v jednotkách, které následovaly wehrmacht a gestapo. Prošel Polsko, Itálii a Řecko, kde ho zajali. A měl kliku, protože Řekové zprvu zajatce stříleli a jeho zajali den potom, co s tím skončili. Tak šel do Suezu kopat kanál. Vrátil se někdy v roce 1953 a hned ho odsunuli do Ingolstadtu. A tam normálně nastoupil k policii a v 70. letech skončil úplně v klidu jako komisař u kriminálky.

Mluvíte německy?

Moc dobře už ne, mluvil jsem přirozeně jenom jako děcko. Má to ale tu výhodu, že v sobě člověk má automaticky multikulturnost, to rodinné prostředí je jiné.

A co se stalo se strýcem komunistou?

To byl mladší babiččin bratr. A ten to vzal z gruntu. Chytrý chlap, dotáhl to na ředitele Restaurací a jídelen v Liberci. Dodneška je přesvědčený komunista, i když v jádru je asi hodný člověk.

Jak do vašeho vztahu zasáhlo, když jste vedl iniciativu S komunisty se nemluví?

Nemluvíme spolu.

Říkáte, že hlavním problémem českého filmu je nedostatek peněz. Nejde ten limit zásadně zmírnit s pomocí čím dál lepších digitálních technologií?

Digitální kamera, tak jak ji veřejnost zná, je vymyšlena pro domácí video. Ta kvalitnější pak pro televizní reportáže. A to je všechno. Fiktivní film je iluze, je to určitá estetická norma. Naše filmy nejsou ani vtipné, ani vážné, jenom se tak divně pitvoří. Visí ve vzduchoprázdnu. Nemohu dělat na digitální kameru výpravný historický film, to nebude fungovat. Nedávno jsem si třeba v televizi pustil Akta X natočená na digitál a najednou jsem to musel úplně odmítnout. Ztratilo to atmosféru, hloubky ostrosti, ztratilo to magii. Další věc je, že digitál šíleně svádí k nekázni. Autor si řekne, že to prostě nějak natočí a pak to nějak nastříhá. Nepromyslí to a nepřipraví dopředu. A to je taky špatná cesta.

Může vůbec vzniknout dobrý český film bez podpory státu?

Malý stát s malým trhem nutně potřebuje grantový systém. O tom nepochybuji. Jde spíš o to, aby lidé, kteří o podpoře rozhodují, byli schopni vzít na sebe odpovědnost při výběru filmů, které ji získají.

Jak to myslíte?

V tom, že se grantová komise rozhodne rozdělit 150 milionů třeba jen mezi čtyři projekty a nerozdrobí je mezi dvacet. Přijme odpovědnost úzkého výběru, a tak se z grantu pokryje třeba i celé natáčení. Současná komise právě tohle snad poprvé v historii dělá.

Máte nějakou zkušenost s tím, jak to chodí v zahraničí?

Třeba Poláci mají komisi, kde je jeden člověk dosazený vládou. Pak je asi pět skupin po osmi lidech – scenáristé, dramaturgové a tak podobně. Dostávají anonymní scénáře a bodově je hodnotí, takže každý film dostane nějaký rating. A pak se dá pod sebe třeba šedesát filmů a z nich se vybere jen osm. A mezi ně se rozdělí třeba šest milionů eur.

To je hodně. I vy sám ale současně tvrdíte, že film je zboží jako každé jiné.

To ale neznamená, že nemůže nést nějakou myšlenku, přesah a být angažovaný. A podstatné je spíš to, že je to drahý produkt. U nás v tomto směru chybí koncepční kulturní politika. Nám pořád nedochází, že film je tou nejsnazší cestou, jak se o nás jiné země mohou něco dozvědět. Aby si tamní mohli říci: „Tam asi žijí zajímaví a chytří lidi, když tam točí zajímavé příběhy. Tam by bylo dobré investovat.“ Já osobně tohle znám z příkladu Dánska, kde je zpětný ekonomický dopad investic do kultury tak ohromný, že se to odráží i ve státním rozpočtu.

Jak to vypadá?

Svět se díky filmu o Dánsku dozvěděl spousty informací. Že to například není jenom země, která má hodně krav a skvělé mléčné výrobky. Svět se dozvěděl, že tam žijí inteligentní lidé, kteří jsou schopni velkých věcí – ohromných investic do vědy a lékařského výzkumu, rozvoje molekulární biologie, literatury. Jenom samotný prodej filmů, a hlavně filmů pro děti a mládež, udělal z Dánska silného hráče na poli filmového marketingu.

Ta idylka působí trochu podezřele.

Samozřejmě že je i tam velký odpad. Ale ten odpad se pořád vyplatí. Představte si to: když někdo v cizině vidí úspěšný český film z většinové produkce, zpravidla mu nerozumí. Oni vůbec nechápou, co tady máme za problémy. Naše filmy nejsou ani vtipné, ani vážné, jenom se tak divně pitvoří. Nejsou opřené o historickou událost nebo období, což je vždycky dobré. Visí ve vzduchoprázdnu.

Kde jste přišel na to, že českým filmům za hranicemi nikdo nerozumí?

Přivedly mne k tomu reakce studentů v Dánsku, kterým jsem pouštěl Kolju a Musíme si pomáhat. Byli tam Skandinávci, Němci, prostě spíš sever a západ Evropy. A bylo strašně zajímavé, že přijali Kolju, protože pro ně bylo šokující, že v novodobé historii do střední Evropy přijedou tanky a obsadí jinou zemi. Absolutně ten příběh vzali. A úplně odmítli Musíme si pomáhat, protože všichni – Dánové, Norové, Švédové – mají zkušenost s kolaborací a jsou na to strašně citliví. Absolutně nepřijali premisu: „Kolaborujeme všichni, co jsme si, to jsme si.“ Bylo jim dvacet, ale všichni to znali z vyprávění ze svých rodin.

Který český kolega vás za posledních deset let inspiroval?

Mě české filmy trochu iritují. Mnohdy mi vadí špatné herectví. Je to tady malé a spoustu herců znám osobně, takže se nedokáži identifikovat s jejich postavou.

Dobrý film za posledních deset let? Nevím. Některé filmy od Martina Šulíka jsou fajn, ale to je Slovák. Je mi strašně líto, že Jan Němec nemůže dělat přesně to, co by chtěl. Obdivuji lidi, jako je Jiří Menzel nebo Věra Chytilová, protože natočit film je hrozná dřina. V jejich věku někteří lidé stěží přejdou park. A oni v těch šílených finančních podmínkách mají energii točit filmy.

Česká kinematografie vyniká mimo jiné i tím, že tu prakticky neexistují čisté filmové žánry. Čím to je?

Myslím, že to je systémem výuky na FAMU. Ta škola přeceňuje autorský film. U nás se neučí, jak udělat čistou love story nebo drama, a tím se potlačují profese. Scenárista? Proč? Napiš si to sám. Režiséři dělají kameru a scenáristé režírují. Na dobrý autorský film ale musíte být skoro geniální. Pár takových na světě existuje, ale moc jich není.

V čem pomůže mladému režisérovi, že bude vědět, jak natočit „čistou“ love story?

Je to základ. Myslím, že je to fyziologicky vymyšlené, že to má začátek, prostředek a konec. Odvíjí se to od prastarého vzorce a dramatického oblouku „narodíme se, žijeme, zemřeme“. Já uznávám i principy fyziologické, například že 100 minut je ideálních, protože přibližně tak dlouho se divák dokáže soustředit na obraz.

Vraťme se ještě naposledy k rodičům a dětem. Chodíte se svými syny na procházky jako hrdinové vašeho filmu?

Chodíme na procházky. Ten nejstarší už to se mnou vydrží jen dva kilometry do kina, ale snažíme se povídat si. Zatím je to tak, že se snažím snížit k jejich věku, protože nechci mentorovat. Jsem hodně opatrný, abych jim nenaložil. Člověk má vždycky do určitého věku naloženo od rodičů, druhou půlku života se toho zbavuje a mezitím ještě stihne naložit dalším.

Jak to zvládáte?

Mnohokrát se přistihnu, jak reaguji větou, kterou jsem slýchával od matky. Třeba: Nedělej to, nebo mě to bude mrzet! Takové citové vyděračství. To se pak hned omlouvám.

VLADIMÍR MICHÁLEK

*2. listopadu 1956. Filmový a televizní režisér. Vyučil se elektrikářem v ČKD, studoval medicínu, odkud těsně před dokončením odešel a pustil se do studia na katedře dokumentární tvorby FAMU. Debutoval filmem Amerika (1994), následovalo Zapomenuté světlo (1996) a zatím nejúspěšnější film Je třeba zabít Sekala (1998). Pokračoval snímky Anděl Exit (2000) podle předlohy prózy Jáchyma Topola a Babí léto (2001). Pro slovenskou televizi natočil televizní seriál Záchranáři. Jeho poslední snímek O rodičích a dětech právě běží v kinech. Za své dílo získal řadu zahraničních i tuzemských cen včetně Českého lva za nejlepší režii. Se svou ženou Janou má syny Františka, Antonína a Josefa.

(Respekt, www.respekt.cz)