Květen 2008

Pyrenejský Bush

Tomáš Nídr

V životě politika přijdou někdy velmi těžká rozhodnutí, ale ještě horší než přijmout špatné rozhodnutí je neudělat žádné,“ říká lidovec José María Aznar, španělský premiér z let 1996-2004 o době, kdy přivedl Španělsko přes naprostý nesouhlas svých spoluobčanů do války v Iráku.

Dnes je páté výročí invaze do Iráku. Při zpětném pohledu - bylo to správné rozhodnutí poslat tam španělské vojáky, a podpořit tak Spojené státy?

Zaprvé - nyní vidíte, že se situace v Iráku zlepšuje každým dnem v politické, ekonomické, ale hlavně bezpečnostní oblasti. Jsem si jist, že tuto bitvu s teroristy a Al-Kajdou můžeme vyhrát. Zadruhé - rozhodnutí svrhnout režim Saddáma Husajna bylo dobrým rozhodnutím už proto, že to byl zločinec. Zatřetí - vždy jsem prosazoval nutnost silné atlantické aliance mezi Evropou a Spojenými státy. Po 11. září tato aliance musela být upevněna a Irák byl jedním z výrazů tohoto posílení. Začtvrté - celý život jsem bojoval proti terorismu, pokračuji v tom a budu v tom pokračovat.

Ale Španělé s vámi nesouhlasili. Okolo devadesáti procent občanů bylo proti invazi.

Všechna svoje rozhodnutí jsem dělal pouze v zájmu Španělska. Na mezinárodním poli musíme vzít odpovědnost na sebe, chceme-li podporu v našem domácím boji proti terorismu (proti baskické separatistické organizaci ETA - pozn. red.). Nyní máme naději, že se podaří stabilizovat demokracii v Iráku. A pokračovat v tom na celém Blízkém východě je jednou z nejdůležitějších věcí na světě. Vůdci na sebe musí brát nelehká rozhodnutí, ale je třeba si správně definovat zájmy země. Tím naším je pevná aliance s USA a vize vytvoření lepšího světa, do kterého nepatří zločinci.

Nezdá se mi, že se v Iráku daří vytvářet lepší svět. Země se stala centrem teroristů.

Snaží se přeměnit Irák v nejdůležitější bojiště na frontě proti západnímu světu. Ale situace se lepší. Projevuje se to i ve volební kampani v USA. Ještě před půl rokem byl Irák důležitým tématem, ale dnes jako by už neexistoval.

Ještě bych se chtěl zeptat, jak jste přijímal rozhodnutí jít po boku USA do Iráku.

Rozhodl jsem se tak stejně jako dalších osmnáct evropských lídrů.

Ano, ale vy jste z nich vedle bývalého britského premiéra Tonyho Blaira nejznámější.

Dobře, v tu dobu bylo Španělsko členem Rady bezpečnosti, takže jsme měli větší odpovědnost.

Cítil jste se tehdy jako mezinárodní hvězda?

No, hvězda. Prostě jsem bránil zájmy své země.

Co si myslíte o rozhodnutí vašeho socialistického nástupce v úřadu José Luise Zapatera stáhnout španělské vojáky z Iráku?

Velmi vážná chyba.

Zapatero však říká, že mise nebyla v souladu s rozhodnutím OSN.

Jedenáctého března (2004 -útok na madridské vlaky, který si vyžádal 191 obětí a přímo ovlivnil výsledek nadcházejících voleb ve prospěch socialistů) se teroristé pokusili demonstrovat, že mohou ovlivňovat demokratický volební proces, a jsou přesvědčeni, že se jim to podařilo. Jestli jako socialisté spojíte situaci v Iráku s volbami ve Španělsku, vysíláte tím teroristům jasnou zprávu. Zaplatili jsme za to draze.

Socialisté tvrdí, že Lidová strana neprohrála volby kvůli Iráku, ale kvůli lpění na nepravdivé verzi, že za útokem byla ETA.

To není pravda. Útoky bohužel změnily situaci ve Španělsku, protože část opozice odpovědnost za atentáty házela na vládu, a nikoliv na teroristy.

Dobře, ale Lidová strana dlouho označovala za viníky organizaci ETA. Podle socialistů se tak chtěla vyhnout porážce ve volbách. Byla tato obvinění nějak odůvodněná?

S ETA Španělsko bojuje 40 let, a tak je naprosto přirozené, že politici i policisté nejdříve mysleli na ni. A některé znaky opravdu ukazovaly na ETA. Vláda jen předkládala závěry bezpečnostních expertů veřejnosti. Upozorňovali jsme i na to, že to mohli být džihádisté. Moje duše i svědomí jsou čisté. Ale to už je historie a chápu, že si ji lidé vykládají různě. Jisté je, že opozice využila útoků proti vládě.

Přesuňme se dál. Irák není jedinou změnou ve španělské zahraniční politice po nástupu Zapatera k moci. Socialistická vláda velmi zlepšila vztahy s levicovými režimy v Latinské Americe. Co si o tom myslíte?

Je to špatný přístup. Absurdně změnili španělskou zahraniční politiku. Tam, kde já jsem říkal ano, oni říkají ne. Tam, kde jsem říkal ne, oni říkají ano. Je to absurdní, absolutně absurdní. Národní zájmy přece pokračují přes změnu vlády.

Jaké tedy jsou?

Vždy jsem bránil silnou, ale atlantickou Evropu s pevnou vazbou na USA. Bránil jsem v EU španělské pozice proti vlivu Francie, Německa a Velké Británie. Podařilo se mi získat pro Španělsko euro, účastnili jsme se rozhodování o všech důležitých bezpečnostních otázkách světa, naplno jsme začlenili Španělsko do vojenské struktury NATO, udělali jsme ze Španělska osmou nejsilnější světovou ekonomiku. Stali jsme se nejsilnějším zahraničním investorem v Latinské Americe. Ale vláda jako by říkala: Musíme zničit Aznarovu politiku (výsměšně socialistům tleská).

Máte konkrétní příklad?

Například jsme stanovili, že na Kubě nepodnikneme nic bez tamních disidentů. Nyní je to obráceně: vláda nepodnikne nic s disidenty. Dobrá, ale jaký je výsledek toho všeho? Španělsko ztrácí mezinárodní váhu. Ztrácí ve vztahu k USA. Ztrácí v Evropě. Ztrácí v Latinské Americe, kde si hrajeme na přátele s Chávezem nebo s tím mužem v Bolívii (nevzpomene si na jméno levicového prezidenta Evo Moralese - pozn. red.). Výborně.

Nezdá se mi, že by politika socialistů byla tak jednoduchá. Mají za svými kroky jistě hlubší důvody než dělat naschvály Aznarovi.

Zapatero před lety řekl: „Nevím, jestli existuje španělský národ, nebo ne.“ Jestli premiér neví ani toto, tak jak má potom mít zahraniční politiku?

A co domácí politika? Tam Zapatero udělal také množství změn.

Rozděluje zemi. Vyjednává s teroristy z ETA, což je vážná chyba. V některých částech Španělska, v Katalánsku nebo Galicii vytváří aliance s tamními radikálními nacionalisty a separatisty. Premiér může čelit mnohým problémům, znám to, byl jsem jím osm let, ale nesmí být jejich příčinou. Ale Zapaterovou politikou je přání rozdělit zemi.

Já vidím i pozitiva. Například zrovnoprávnění homosexuálů.

Nevěřím, že práva homosexuálů byla tím největším problémem pro naši zemi. Jedna věc je uznat jejich práva, což plně respektuji, a druhá zrovnoprávnit svazek mezi homosexuály a svazek mezi heterosexuály. Prostě jsou rozdílné z důvodu, že homosexuálové nemohou vytvořit rodinu, zatímco muž a žena mohou. To není otázka práv, ale toho, že zrovnoprávňujeme dvě odlišné skutečnosti. Jedna zajišťuje pokračování lidstva a druhá ne. Ale je to otázka, která před čtyřmi roky zajímala jen nepatrnou skupinku lidí. S tím socialisté volby nevyhráli.

To jsem ani nechtěl tvrdit. Jak se díváte na zákon o historické paměti, kterým socialisté odsuzují frankismus a rehabilitují jeho oběti?

Už název je špatný. Historická paměť neexistuje, existuje jen paměť jednotlivců. Ve Španělsku jsme se během přechodu k demokracii dohodli, že se budeme dívat do budoucnosti a ne do minulosti. Naším záměrem bylo vyhnout se chybám minulosti. A každý ve Španělsku hleděl do budoucna, to bylo jedním z pilířů naší politiky. Díky tomu se nám velmi úspěšně podařilo přejít od diktatury k demokracii a stát se rozvinutou zemí. Nyní vláda prosazuje politiku zahleděnou do minulosti. A to je špatné.

Není správné snažit se více než 35 let po Frankově smrti lépe poznat vlastní dějiny?

Proč? Co je záměrem tohoto zákona? Lidé nemají rádi takovou politiku. Historie je historie, lidé nemají rádi přemisťování náhrobních kamenů našich dědů, otvírání hromadných hrobů, hraní si s kostmi. Lidé se neradi dívají do minulosti, chtějí budoucnost. Co bude výsledkem tohoto zákona? Zjistí se, že jedna strana konfliktu zastřelila nějaké lidi a že lidé z druhé strany také někoho zabili. Před sedmdesáti lety. Skvělé. Je to zajímavé pro historiky, ale proč na tom zakládat politiku země! Považuji to za velmi, velmi vážnou chybu.

Zákonu jde také o symboly. Odstranění Frankových soch nebo přejmenování ulic, které nesou jeho jméno.

Naprostá většina jmen už se dávno změnila během transformace. Možná někde jsou dvě tři ulice s Frankovým jménem. Ale názvy, to přece není záležitost vlády, ale úkol pro místní samosprávu... Zákon chce změnit pohled na historii, přepsat ji.

Na závěr se obrátím do Česka. Většina české společnosti je proti konstrukci radaru pro americkou protiraketovou obranu, zatímco vláda ho podporuje. Co na to říkáte s vaší zkušeností člověka, který stál s důležitým rozhodnutím proti většině národa?

Jestliže vaši současní lídři jsou přesvědčeni, že radar je v zájmu České republiky a její bezpečnosti, absolutně bych rozuměl tomu, že ho přijmou. Velmi dobře znám současného prezidenta Václava Klause, jsem přítel bývalého prezidenta Havla. Oba jsou velmi dobří státníci. Osobně věřím, že je ve strategickém zájmu Evropy vytvořit co nejsilnější možné pouto s USA. Pro naši bezpečnost, naši svobodu a naši demokracii.

José María Aznar se narodil 25. února 1953 v Madridu. Jako mladík byl člen frankistické studentské unie. Po Frankově skonu začal hájit barvy lidovců, poslancem se stal poprvé v roce 1982 a v roce 1990 se postavil do čela strany. Premiérem se stal v roce 1996 a o čtyři roky později úspěch vylepšil: Lidová strana získala v parlamentu absolutní většinu. Během Aznarových vlád se Španělsku neobyčejně hospodářsky dařilo, což přebilo i nesouhlas obyvatel s účastí země ve válce proti Iráku. Podle všech průzkumů měli lidovci jasně vyhrát i volby v roce 2004, přestože se Aznar po osmi letech v čele vlády rozhodl aktivní politiku opustit. Na postu premiéra ho měl nahradit Mariano Rajoy. Nestalo se, tři dny před volbami muslimští teroristé odpálili bomby ve čtyřech madridských vlacích. Tragédie, při níž zahynulo 191 osob, obrátila volební preference. Vyhráli socialisté.

(MFDNES)