Květen 2008

Porušuji zákon

Andrej Ruščák

Zákon říká, že Edvard Beneš se zasloužil o stát. Je to výrok poněkud neúplný. Správně by měl znít: Edvard Beneš se zasloužil o komunistický totalitní stát. Zkusme sledovat kroky Edvarda Beneše od jeho jmenování do funkce ministra zahraničních věcí ČSR po jeho skon.

První provinění Edvarda Beneše spočívalo v jeho geopolitickém diletantismu. Navzdory svědectvím německých židů či bělogvardějských emigrantů stále paranoidně viděl nepřítele na straně Rakouska a Maďarska a předpokládal, že největším nebezpečím republice je obnovení monarchie. Podle toho také uzavíral spojenecké smlouvy - takzvaná Malá dohoda nám nemohla být proti reálným nebezpečím vůbec co platná, neboť s Jugoslávií nemělo Československo společné hranice a s Rumunskem jen cca 60 km dlouhou na Podkarpatské Rusi - přičemž žalostný stav rumunské armády musel být dr. Benešovi znám. Jak nám toto spojenectví s etnicky výbušným státem, který byl na rozpadnutí při prvním otřesu (a také se tak stalo), případně s Rumunskem, jehož armádu, aby nám byla co platná, bychom museli nejprve „obout", mohlo být platné? Jak nám mohlo být platné spojenectví s Francií a bez spojenecké smlouvy s Británií, případně s USA, když dr. Beneš musel už na příkladu první světové války vidět, že Francie se svou vojenskou silou bez Britů a Američanů mnoho nezmůže? Dohoda o spojenectví se Sovětským svazem je pak už teprve plivnutím do tváře západní orientaci českého státu.

Druhou věcí, kterou se ministr zahraničí Beneš provinil, bylo zásadní napomožení existenci mnichovské dohody a sice podpisem smlouvy v roce 1925 v Locarnu, podle níž jakýkoliv hraniční spor s Německem bude řešit mezinárodní arbitráž. A čím byla mnichovská konference? Mezinárodní arbitráží.

Tím se však výčet Benešových chyb nekončí. Přeskočme nyní druhou světovou válku i to, jakým způsobem udělal ze starého a důstojného pana Háchy kolaboranta s nacisty, a podívejme se na období po roce 1945.

Prezident Beneš nečinně přihlížel řádení NKVD na území ČSR a únosům bělogvardějských rodin do SSSR, aniž jakkoliv protestoval či cokoliv proti tomu udělal. Tyto rodiny většinou už dlouho měly československé státní občanství, a přesto byl jejich osud Benešovi lhostejný. Tyto lidi, kteří posléze umírali ve Stalinových gulazích, má Beneš na svědomí. Byla to nečinnost, nebo dohoda s moskevskými soudruhy? Těžko říci, ale tak či onak, o těch únosech se vědělo a Československá republika a její hlava neudělaly nic pro to, aby jim zabránily.

Prezident Beneš dále, aniž by měl jakoukoliv legitimitu (do čela nového státu nebyl zvolen, nýbrž dosazen a v něm vydržován především bolševiky, kterým za to šel - lidově řečeno - „na ruku"), zbavil československého občanství 3,5 milionu Němců, ukradl jim takřka všechen majetek a prováděl politiku segregace i těch Němců, kteří směli zůstat. Zároveň s Němci potkala nutnost vyhnání i české židy, kteří mluvili německy, třebaže byli Hitlerovou obětí.

Ještě před vyhnáním Němců dekretem „uzákonil" povinnost všem Němcům nosit bílé pásky (někdy s písmenem N), prohlašoval tvrzení jako například toto: „Německý národ přestal být v této válce lidským, lidsky obstojným, a jeví se nám již jen jako jediný, velký, lidský netvor. Tento národ musí za to všechno stihnout veliký a přísný trest. (...) Řekli jsme si, že musíme německý problém v republice zcela vylikvidovat.“ Postupuje se zcela bezohledně, ať jde o dítě, ženu či strace a stařeny. Němec jako takový je méně než pes. V průběhu tohoto období došlo k vraždění nevinných lidí, kteří se „provinili" pouze tím, že si dovolili na ulici promluvit německy - viz známý ústecký masakr.

Němci v tomto období byli spoutáni těmito pravidly:

- Všichni Němci byli oficiálně považováni za cizince, takže neměli žádná občanská a politická práva, např. shromažďovat se a spolčovat se.

- Potravinové a ošatní lístky dostávali ve výši jako za války židé.

- Museli se policejně hlásit.

- Museli nosit viditelné označení své národnosti, zpravidla pásku s hákovým křížem nebo s černým písmenem N.

- Kromě povolených výjimek nesměli používat veřejné dopravní prostředky, navštěvovat veřejná prostranství, zařízení a sady.

- Nesměli opouštět bydliště za určitý vymezený okruh.

- Byli povinni dodržovat zákaz vycházení po 20. nebo 21. hodině.

- Někde nesměli chodit po chodníku.

- Někde museli zdravit připaženým postojem sovětské a československé důstojníky.

- Stejně jako Češi měli všeobecnou pracovní povinnost. Avšak v případě, že kterýkoliv Čech projevil zájem o místo, kde pracoval Němec, musel být Němec okamžitě propuštěn, pokud nebyl úředně prohlášen za nepostradatelného.

- Nakupovat v obchodech mohli jen 1 hodinu před zavírací dobou.

- Bez zvláštního povolení nesměli Němci vlastnit rádio, používat telefon nebo telegraf.

- Odevzdat museli veškeré automobily a dokonce i jízdní kola.

- Korespondence podléhala cenzuře.

- Byly zakázány a rozpuštěny všechny vysoké, střední i základní školy.

- Někde byly zakázány i německé bohoslužby.

- Byly zastaveny veškeré německé noviny a bylo zakázáno vydávání německých knih.

- Bylo zakázáno německy mluvit na veřejnosti. Od té doby němečtí starousedlíci při hovoru na veřejnosti mezi sebou jen šeptají.

Demokratický a netotalitní prezident se tímto způsobem jednoduše nechová. Beneš ukázal vyhlášením následujících pravidel, že není o nic lepší než nacisté - on totiž netrestal viníky, ale perzekuoval často nevinné lidi pouze na základě jejich etnické příslušnosti.

Dalším zločinem Edvarda Beneše proti demokracii v tomto státě bylo rozpuštění agrární strany a vyloučení jakékoliv pravicové strany z legální politické scény, vytvoření tzv. „Národní fronty" a otevřená kolaborace s bolševiky. Dále to bylo odmítnutí Marshallova plánu a předání moci do rukou bolševiků.

Edvard Beneš se zasloužil o existenci zločinného bolševického zřízení více než o demokratický stát, přihlížel vraždám nevinných lidí a osobně nařídil perzekuci a vyhnání milionů lidí. Edvard Beneš je prvním zločincem republikánského Československa, člověkem, který zahájil tradici zločinců na Pražském hradě, kterou ukončil až první nezločinný prezident od té doby, Václav Havel. Edvard Beneš si nezaslouží ani v nejmenším zákon o tom, jak se zasloužil o stát, nýbrž in memoriam odsouzení státem za velezradu vůči vlastním občanům, stejně jako Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Antonín Novotný, Ludvík Svoboda a Gustáv Husák. Třebaže Ludvík Svoboda byl člověkem s mnohem menší vinou na krku než Edvard Beneš, jeho členství v KSČ a dosazení na post prezidenta touto totalitní stranou z něj rovněž dělá člověka, který je vinen proti občanům této země a proti demokratickým principům.

Tímto protizákonně prohlašuji, že Edvard Beneš nejen že se nezasloužil o stát, ale byl to odsouzeníhodný zločinec.