Květen 2008

Spiknutí v případu Krejčíř

Jaroslav Spurný

Úřední ticho kolem uprchlého korupčníka vrhá podezření na politickou moc. Nastal čas podívat se znovu na příběh Radovana Krejčíře. Právě teď na začátku jara rozhodl český soud, že firma, kterou tento proslulý uprchlík kontroluje, má právo požadovat po významném státním podniku Čepro téměř tři miliardy korun. Už samotné přiznání tak ohromující sumy člověku stíhanému pro řadu zločinů představuje malou senzaci. A větší číhá za rohem: rozsudek lze vnímat i jako částečnou zprávu o Krejčířově nevině. Připočteme-li nedávný rozsudek jihoafrického soudu, že Krejčíře do Česka nevydá, protože nenašel důkazy o jeho vině a že celé místní stíhání podnikatele má možná politický podtext, je důvodů k prověrce „případu Krejčíř“ na stole víc než dost.

Největší chyba

Šéf protikorupční jednotky Jiří Novák sedí v pohodlné kanceláři, sako přehozené přes opěradlo křesla. V posledních dvou letech – předtím, než letos povýšil do současné funkce – vedl vyšetřování Krejčířových zločinů. „Jsem pro otevřenost, nemyslím si, že bych měl před novináři zavírat dveře,“ říká. To je dobrá zpráva. Plukovník Novák by tedy měl být pro zvídavého žurnalistu tou správnou postavou, která nám otevře tajemství Krejčířova osudu a rozežene obavy, že se tento psanec na útěku stal ve skutečnosti obětí místních politiků. V důvodech, že to tak není, by měl Novák být opravdu expert: několikrát vypovídal před jihoafrickým soudem o tom, co je Krejčířovi kladeno za vinu a proč by měl tamní soud těšínského podnikatele vydat do Prahy.

A ještě jeden důvod by měl Nováka tlačit k určité otevřenosti. Jihoafrického soudce Stevena Holzena totiž jeho výpověď o Krejčířových zločinech nijak nepřesvědčila, naopak. „Důkazy, které mně byly předloženy, jsou často na úrovni hospodských řečí, u žádného místního soudu by neuspěly, policista, který vypovídal, se ve spisech pořádně neorientoval a obrovské množství dokumentů, kterými jsem byl zavalen, mě o vině pana Krejčíře nepřesvědčilo,“ komentoval svůj verdikt „Krejčíře nevydat“ soudce Holzen. Soudce zároveň poměrně bez skrupulí řekl, že Krejčíř se do českého vězení dostal na základě pokynu premiéra Stanislava Grosse.

Nic z těchto argumentů pro otevřenost ale nefunguje. „Bohužel o případu Krejčíř s vámi nesmím mluvit,“ říká překvapivě šéf protikorupční policie. Ale proč? Krejčíř je přece už dávno obviněn, obžalován, skoro tři roky mimo Česko, léta jsme se od policie dozvídali kdejakou podrobnost jeho údajných zločinných plánů, proč tedy najednou tohle ticho? Navíc v případě, který sahá do nejvyšších pater politiky a podsvětí? „Omlouvám se, ale ten příkaz vydalo státní zastupitelství,“ říká Jiří Novák. „Zeptejte se tam.“

Státní zástupkyně Petra Pavlánová dohlíží na vyšetřování Krejčířových zločinů už od roku 2003. „Na případ je skutečně uvaleno informační embargo,“ potvrzuje slova policisty. „Otázky adresujte na naši mluvčí.“ V následující e-mailové odpovědi pak získáme výčet paragrafů údajných Krejčířových zločinů a naději, že mlčení nebude trvat navěky: „Část případu, nazývanou Velké Čepro, bychom měli ukončit do dvou měsíců, potom podáme informace,“ píše mluvčí státních žalobců.

Naštěstí tím pátrání po současném stavu a pozadí „kauzy Krejčíř“ nemusí končit. Do různých částí případu je zasvěcena řada neoficiálních zdrojů, mimo mikrofon promluvili i někteří Krejčířovi přátelé. V mozaice s oficiálními zprávami z dob, kdy na případ nejenže nebylo uvaleno embargo, ale policisté a politici nabízeli informace o Krejčířových zločinech na stříbrném podnosu, můžeme dát dohromady příběh proslulého uprchlíka i to, co o něm dnes víme a jak umíme s těmi informacemi nakládat. Bude ještě nutné se policistů i státních zástupců zeptat znovu a přidat hlavně reakce politiků, ale pro pochopení všech kontextů je nejdřív třeba odbočky zpět.

„Krejčířovou hlavní chybou bylo, že se na přelomu tisíciletí přesunul do Prahy a pokusil se získat v podsvětí i mezi politiky pozice, které měli obsazeny jiní,“ tvrdí nezávisle na sobě tři znalci Krejčířových osudů – policista, zpravodajec a novinář. „Kdyby zůstal v Těšíně, byl by zřejmě respektovaným bossem a podnikatelem a asi by v té oblasti kraloval.“

Co v tom hledat, prosím vás

„To po mně nechtějte, to je o krk,“ reaguje drnovický podnikatel Jan Gotwald na žádost, jestli by se nesešel k rozhovoru o Radovanu Krejčířovi. Jakub Konečný na podobnou prosbu odpovědět nemůže, před několika lety zmizel a nikdo nepochybuje, že byl zavražděn. To jsou klíčová jména v osudu Radovana Krejčíře, kamarádi ze starých „těšínských“ časů, kteří mu „pomohli do Prahy“ a otevřeli mu tak cestu do velkého byznysu a také do vězení a potažmo do afrického exilu.

Ten první se s Krejčířem seznámil v druhé polovině devadesátých let. Definitivně je sblížilo, když Krejčíř investoval desítky milionů do Gotwaldova krachujícího fotbalového klubu z Drnovic. Šťastný majitel na oplátku seznámil Krejčíře s lidmi kolem podniku, který pravděpodobně spoluvlastnil. Tehdy jméno firmy nikomu nic neříkalo. Ale dnes je ústecká Setuza legendou – stejně jako jména tehdejších nových Krejčířových kamarádů. Tomáš Pitr, František Mrázek, Jaroslav Starka, Petr Šebesta, Miroslav Provod.

Jakub Konečný pracoval pro Krejčíře už v devadesátých letech a na počátku tohoto tisíciletí se pro něj stal velmi důležitým. Jeho cenu zvedl fakt, že se dobře znal s Libuší Barkovou, majitelkou pražského nóbl bordelu a především přítelkyní rodiny vlivného sociálního demokrata Stanislava Grosse, v době Krejčířova přesunu do Prahy čerstvého ministra vnitra. Krejčíř podle informací policejních udavačů před více než šesti lety požádal Konečného, aby mu přes Barkovou zařídil s Grossem kontakt. Jak to dopadlo?

Krejčířova verze, popisovaná v jeho knihách vydaných po útěku do zahraničí, je, že se schůzky vydařily a Stanislav Gross mu prý na nich slíbil, že do jeho rukou zprivatizuje strategický podnik Čepro. Za tento slib prý ministr Gross dostal od Krejčíře šedesát milionů korun. Přesně řečeno, Krejčíř prý ty peníze půjčil sociální demokracii, poslal je Grossovi v tašce po Jakubu Konečném, kterému Gross podepsal směnku. Slabinou Krejčířova tvrzení je, že směnku nikdy neukázal.

Jinou verzi prezentoval před dvěma lety tehdejší ministr vnitra, sociální demokrat František Bublan: Krejčíř si prý vše vymyslel. „Policie má důkazy, že Krejčíř nechal vyrobit směnku u jednoho místního padělatele, kterého jsme zatkli,“ tvrdil na tiskovce. Dnes uplynulo dost vody na to, abychom v té otázce měli jasno, aby policie všechna tvrzení a důkazy prověřila, vždyť jde o zásadní obvinění z korupce vrcholného politika, který musel kvůli nevysvětleným příjmům rodiny opustit politickou kariéru a loni na podzim úspěšně všem před očima zlegalizoval přibližně sto milionů korun. A navíc: i prohlášení soudce Holzena by mělo vybízet jak vládnoucí politickou špičku, tak opozici k tlaku na vyšetření případu. Tak může nám státní žalobce říci, kam vyšetřování pokročilo? Krejčíř uplácel, nebo padělal? „Stávající důkazní situaci nemůžeme nijak hodnotit ani podávat další informace,“ vyřizuje vzkaz státní zástupkyně Petry Pavlánové tisková mluvčí vrchního státního zastupitelství Irena Válová.

Od chvíle, kdy Krejčíř uprchl, jsme ohledně informací o kontaktech a schůzkách gangsterů s politiky přece jenom dál. Víme už o setkání Krejčířových partnerů Mrázka a Pitra s politiky na půdě policejní akademie, o podezřelém prodeji státního podílu v Setuze do rukou lidí kolem Pitra, o podivných okolnostech privatizace Unipetrolu, víme o Mrázkově napojení na politickou šedou eminenci a premiérského „šéfporadce“ Miroslava Šloufa a o mnoha dalších alarmujících věcech. To vše dává Krejčířovým slovům o obchodu s Grossem určitou váhu pravděpodobnosti. Minimálně takovou, která by měla intenzivně zajímat i současné politiky.

„Já nevím, co bychom v tom měli hledat. Krejčíř je prostě zločinec, který byl odsouzen a měl by sedět u nás ve vězení,“ říká například ministr vnitra Ivan Langer a jiní dotázaní reprezentanti v podstatě opakují totéž. Na mikrofon politici také „odmítají komentovat“ i vzkaz jihoafrického soudce Stevena Holzena, že stíhání Krejčíře má politické pozadí. Pod slibem anonymity ale nad Holzenem přezíravě mávají rukou a naznačují, že musí být „koupený“. Ten jednotný názor popichuje k podezření, zda lehkost a samozřejmost dohadů o Krejčířově korupci v Jihoafrické republice nepramení náhodou z dobré znalosti dotázaných, že za kariérou tohoto muže stály úplatky i zde. Krejčíř ve svých knihách a rozhovorech pro média nemluvil jen o úplatku Grossovi, ale také o tom, že uplácel další politiky, policisty i státní zástupce. „Radovan Krejčíř je stíhán jako uprchlý, jeho prohlášení v tisku nejsou učiněna v souladu s trestním řádem, a tudíž jsou pro naše vyšetřování irelevantní,“ vysvětluje vrchní státní zastupitelství, proč tady podezření, že Krejčíř široce korumpoval zdejší politickou, bezpečnostní a justiční scénu, nikdo nevyšetřuje. Jedinou šancí proto zůstává možnost, že na korupci narazí policisté při práci na kriminálních obviněních, kvůli kterým je Krejčíř vyšetřován.

Zlatá vejce na dosah

Ze zaprášené šedivé výlohy na stejně šedivém a zaprášeném domě v pražské Spálené ulici by nezasvěcenec roky nepoznal, že jde o ředitelské sídlo jedné z nejvýznamnějších tuzemských firem – Čepro. Vlastníka potrubí, kterým k nám proudí ropa, a zásobníků ukrývajících statisíce tun strategické tekutiny. Na podniku jsou závislé místní rafinerie a další petrochemické podniky. Jde o společnost, která podle úvodem zmíněného, čerstvého a zatím nepravomocného rozhodnutí pražského obchodního soudce dluží jedné lichtenštejnské firmě, s největší pravděpodobností vlastněné Krejčířem, skoro tři miliardy korun. To rozhodnutí je překvapivé, státní zastupitelství a policisté i kvůli těmto penězům obvinili Krejčíře z podvodu vůči podniku Čepro, a jak slibují, do dvou měsíců podají na podnikatele žalobu.

O tom, jak to s údajným dluhem Čepra vůči Krejčířovi je, se dohadují policisté, žalobci, ale i soudci už roky. Obchody Krejčíře a jeho firem s Čeprem jsou tak složité, že ani za sedm let se experti nedokázali shodnout, co se vlastně děje. Když si ale odmyslíme všechny účetní, právní či smluvní „kličky“, jde o jednoduchý problém. Buď Krejčíř „podvedl“ o miliardy nevědomé šéfy Čepra i jejich politické dohlížitele, nebo v tom podvodu jeli i oni a šli Krejčířovi na ruku.

Zase se vraťme na pár řádků do minulosti. Krejčířovo jméno se ještě v minulém desetiletí dalo zaměnit se jmény desítek lokálních tunelářů, na jejichž kontech končily ukradené miliony. V médiích se poprvé objevil v roce 1997, byl jedním z podezřelých, kteří údajně vytunelovali z ostravského podniku Staviva půl miliardy korun. O pár let později se už vědělo, že podobně vytunelovaných podniků má Krejčíř za sebou několik a že je také podezřelý z daňového podvodu s lehkými topnými oleji za další půlmiliardu korun. Policie jej za všechny tyto tunely v devadesátých letech obvinila, Krejčíř postupně čelil desítce trestních stíhání. Drtivou většinu z nich ale zastavil jejich ostravský vyšetřovatel Marek Škrobánek. V roce 2000 odešel tento policista do civilu a živí se jako makléř. „Podívejte, říká se o mně, že si mě Krejčíř koupil,“ odpovídá na otázku, jak je možné, že všechna jeho práce na podezřeních okolo Krejčíře šla do ztracena. „Ale nebyl jsem nikdy z ničeho obviněn a nebudu vám v té věci nic vysvětlovat.“ Díky Škrobánkově rozhodnutí pak Krejčíř – podle současných slov jeho někdejšího kamaráda – přišel do Prahy téměř s čistým štítem a se spoustou peněz.

Krejčířovou hlavní chybou bylo, že se přesunul do Prahy a chtěl získat obsazené pozice. A v hlavním městě si zkušený kombinátor brzy uvědomil, jakým zlatým dolem je Čepro: o jeho chuti tuhle slepici nesoucí zlatá vejce zprivatizovat svědčí i několik rozhovorů v médiích během první poloviny desetiletí. Jenže Čepro bylo sousto, o které bojovaly minimálně stejně těžké váhy, jako byl Krejčíř. Obchody s Čeprem byly a jsou důležité pro Andreje Babiše (nakonec zvítězil, jeho člověk je dnes šéfem podniku), vydělat na Čepru se pokusili i Mrázek s Pitrem. Stejní lidé bojovali o Unipetrol. Ale také o Setuzu – podle některých informací bylo definitivní ovládnutí Setuzy společným projektem Pitra a Krejčíře.

Strmá cesta Radovana Krejčíře vzhůru dostala první vážný zásah v létě 2002. Vracel se z výletu v Itálii. Na ruzyňském letišti si jej vzali stranou celníci. Někdo jim totiž Krejčíře udal – ať prý nepřehlédnou jeho příruční tašku. V tašce byly dokumenty, týkající se zmíněného podvodu s lehkými topnými oleji za půl miliardy, který policie už několik let vyšetřovala. Krejčíř skončil ve vazbě. On sám je přesvědčen – jak několikrát řekl do médií –, že udavačem byl někdo z jeho konkurentů v boji o Čepro.

Jak to bylo opravdu, nevíme. Známé ovšem naproti tomu je, že Krejčíř byl z vazby brzy propuštěn, pak zase zatčen, propuštěn a konečně při třetím zatčení v rozmezí tří let se mu podařilo definitivně uprchnout. „Řekl jsem tehdy státnímu zástupci Dolejšímu o Grossově směnce, a že ji mám ve vedlejším domě, a když mě pro ni poslal, utekl jsem,“ tvrdí Krejčíř. Podle jiné verze Krejčíře Dolejší o Grossově směnce věděl dopředu a především tento dokument toužil najít a prý Krejčířovi slíbil, že když mu směnku předá, nechá jej uprchnout. Žalobce Dolejší u slavné prohlídky v Krejčířově vile skutečně byl, všechna Krejčířova obvinění odmítl a možný podíl Dolejšího na útěku prý vyloučilo i následné vyšetřování. Nicméně Dolejší stál vždy blízko událostí či chybných rozhodnutí, které dostávaly v posledních letech Krejčíře pravidelně na svobodu.

Ó, já naletěl

Skoro tři roky po Krejčířově útěku máme před sebou stále více otázek než odpovědí. Nejzávažnější je určitě ta na možné Krejčířovy úplatky politikům a na služby z veřejných prostředků, které oni jemu a jeho společníkům možná na oplátku poskytovali. Odpověď chybí. Nikdo nikomu nic neprokázal a zdá se, že se o to orgány zdejší spravedlnosti vytrvale ani nesnaží: u znalců případu se objevují dohady, že Krejčíř měl dobré styky nejen se sociálními demokraty kolem Grosse, ale že má přátele i v ODS – jeho dlouholetý právník Jiří Novák byl významným politikem strany a dodnes má mezi jejími špičkami přátele.

Stejně tak nevíme, zda Krejčíř neuplácel vedení státní společnosti Čepro, se kterým tak dobře vycházel. Před lety se opakovaně mluvilo o Krejčířově zápisníku, kde měl údajně sepsána jména svých koupených policistů a státních zástupců. Jak nám později několikrát zopakovali policisté i státní zástupci, vyšetřování nic neprokázalo, prý šlo o neprůkazné poznámky.

Odpovědí jsme se dokonce nedočkali ani u otázek, jaké zločiny Krejčíř spáchal. Loni dostal nepravomocně šest a půl roku vězení za jeden podvod z devadesátých let. Ale policie ani žalobci neumějí odpovědět na to, jak je možné, že Krejčíř byl – alespoň podle všech oficiálních obvinění – schopen páchat zločiny, včetně těch nejzávažnějších, jako jsou vraždy, pokusy o ně, únosy, padělání, podvody, vydírání, a nejenže přitom unikal zatčení, ale ještě si přitom budoval kontakty k vlivným státním úředníkům a možná i politikům. A stále nám chybí odpověď na otázku, jak to, že se Krejčíř tak snadno dostával z vazby.

Důležitým momentem je samozřejmě fakt, že jsme jihoafrickou justici nedokázali o všech těch možných Krejčířových zločinech přesvědčit. Odkazy na korupci tamního soudce jsou nepřesvědčivé. Stěží lze věřit tomu, že by někdo riskoval kariéru, zametl pod koberec všechna ta hrozivá obvinění z vraždy a únosů a doufal, že odvolací soud mu to všechno posvětí.

Odvolací soud v Jihoafrické republice zřejmě rozhodnutí Krejčíře nevydat potvrdí a Krejčíř získá definitivní imunitu před tuzemským zákonem. Dá se předpokládat, že zájem o všechna vysvětlení záhad jeho života začne v Česku opadat a otázky, které jsou dodnes otevřeny, už nebudou zodpovězeny. Tedy alespoň pokud Krejčíř nesepíše paměti, které by na rozdíl od jeho exilových knižních „svědectví“ nebyly trapnou snůškou výmluv muže popisujícího celý svůj dospělý život jako souvislou řadu nešťastných kroků, při kterých naletěl různým podvodníkům. Krejčíř je naopak velmi obratný manipulátor a je klíčové vědět, kdo všechno a za jakou cenu se s tímto jeho uměním setkal.

Třikrát a útěk

První Krejčířův pobyt ve vazbě kvůli údajným podvodům s lehkými topnými oleji trval devět měsíců. S odstupem času už to nepřekvapuje, za jeho propuštěním v roce 2003 stála chyba vrchního státního zástupce Jaroslava Dolejšího. Soud totiž rozhodl na podzim předešlého roku o prodloužení vazby, aniž by jej o to požádal státní zástupce. Krejčířův právník Jiří Novák (někdejší ministr spravedlnosti) se obrátil na Ústavní soud a ten kvůli této Dolejšího chybě nechal propustit Krejčíře z vazby. „Náš právní názor byl, že jsme o prodloužení vazby žádat nemuseli,“ hájil se tehdy Dolejší. Jen na okraj – údajný Krejčířův podvod s lehkými topnými oleji nebyl dodnes vyšetřen.

Po dalším půl roce skončil Krejčíř ve vazbě znovu a stejně nečekaně. Udal jej jeho společník Tarek Bechara, který předal policii dokumenty, podle nichž řídil Krejčíř během předchozí vazby své obchody, včetně zametání důkazů, prostřednictvím svého právníka Nováka. I v tomto případě byl Krejčíř propuštěn kvůli problémům se státním zástupcem. Přesně řečeno, žalobce Ludvík Brunner (podřízený Dolejšího) nestačil vypracovat ve lhůtě žalobu a těsně před uplynutím lhůty nečekaně zemřel – a žaloba nebyla vypracována dodnes. Potřetí se Krejčíř vyhnul vězení ve známém případu, kdy uprchl těsně po zatčení během domovní prohlídky ve své vile v roce 2005 – domovní prohlídku vedl státní zástupce Jaroslav Dolejší.

Nikdo netvrdí, že Jaroslav Dolejší byl Krejčířem uplacen. Ale opakované chyby dostaly Krejčíře na svobodu a zdá se, že definitivně mimo dosah justice. Nejvyšší státní zastupitelství prověřovalo pouze provinění Dolejšího a zasahujících policistů v případě útěku Krejčíře při domovní prohlídce. Potrestán byl jediný policista, Dolejší prý podle vyšetřování policejní inspekce nepochybil a na žádnou směnku se prý neptal.

Čerpej z Čepra

V roce 2005 našla policie při domovní prohlídce Krejčířovy vily kopii sporožirové karty dnes už bývalého šéfa firmy Čepro Tomáše Kadlece a záznam o dvou milionech převedených z konta Krejčířova přítele na Kadlecovo konto. Policie to začala vyšetřovat jako úplatek – spojila si to s informací, že Kadlec se nesnažil nijak bránit Krejčířově nároku na skoro třímiliardový dluh Čepra. Při prověřování této věci narazili policisté na další pokus o podvod. Čepro podepsalo složitou smlouvu s firmou Loricus. Policie zjistila, že firma Loricus může zásluhou smlouvy vydělat na firmě Čepro až čtyři miliardy korun. Nejprve se policie domnívala, že za firmou Loricus stojí Krejčíř, později zjistila, že jde o aktivity Františka Mrázka. Dodnes ale nevyloučila Krejčířovu účast na podvodu. Mimochodem stíhání Kadlece za přijetí dvoumilionového úplatku policie před třemi měsíci zastavila, nepodařilo se prý prokázat, že šlo o korupci.

Radovan Krejčíř

1968 – narodil se v Dolním Žukově na Karvinsku

1991 – absolvoval VŠ báňskou v Ostravě

1992 – prodává v Polsku české cukrovinky ve velkém

1993 – zakládá privatizační investiční fond Corado, získá desítky tisíc kupónových knížek a dobře investuje

1997 – obviněn z tunelování podniku Staviva

2001 – stěhuje se definitivně do Prahy

2002 – poprvé se dostává do vazby

2005 – potřetí zatčen, uprchl při domovní prohlídce

2005 – 2007 žije s rodinou na Seychelských ostrovech

2007 – zatčen v Jihoafrické republice, tamní soud rozhoduje, že jej nevydá ke stíhání do ČR

(Respekt, www.respekt.cz)