Květen 2008

Öŕ?ü-áîěáŕ

Miroslav Václavek

Práskla puma na Rusi, car se roztrh na kusy, kdo chce v Rusku carem být, musí šňupat dynamit..., zpívá se ve staré anarchistické písničce. V tomto případě je ale i dynamit jen slabý tabák. Představte si horu trinitrotoluenu (TNT) o hmotnosti padesáti milionů tun. Jako byste na jednu hromadu dali všechny výbušniny, které lidstvo od dob svého vzniku použilo. Jak ve válkách, tak v průmyslu. Západní zdroje říkají, že těch milionů bylo padesát sedm, ale budeme věřit těm padesáti, co komunisti přiznali. Teď si představte, že by snad někoho napadlo ten Mount Everest výbušniny přivést k explozi. Samozřejmě, že to nenapadlo nikoho normálního. Napadlo to soudruhy v SSSR.

Nikita Chruščov byl jaderný pyroman. Vzrušovalo ho být vteřiny od začátku termonukleární války. Hrál se západním světem tenhle poker na život a na smrt a čekal na slabou chvíli protihráče. K takové hře je potřeba mít rovněž i silné karty. Aby tohle bouchnutí s full handem o stůl bylo slyšet ještě víc, než když mlátil v OSN podpatkem bot do řečnického stolku. Aby se strachy zachvěl celý svět. Projekt Car-bomba (jak byl pojmenován západními médii) dostal zelenou 10. července 1961. Byla to doba po srpnu 1961, kdy komunisté vystavěli svoji zeď v Berlíně. A byla to doba plánu dislokace sovětských nukleárních zbraní na Kubě. V takové době je demonstrace síly jaksi velmi nutná. Hitler řval. Chruščov chtěl být ještě hlasitější. Ivan (oficiální sovětský název projektu) měl osvítit celý svět. Tak se i stalo. Ivan byla vodíková bomba ekvivalentu 50 megatun TNT. Malý je jen ten, kdo má malý cíl, a sláb, kdo ztratil v sebe víru. A komunisté malé cíle nikdy neměli. Jurij Borisovič Chariton, Andrej Sacharov (pozdější významný disident), Viktor Adamskij, Jurij Babajev, Jurij Smirnov a Jurij Trutněv. To jsou otcové a mámy tohoto zrůdného monstra.

K přepravě na místo plánované exploze musel být speciálně modifikován letoun Tu-95 pilotovaný majorem Andrejem E. Durnocevem, protože bomba vážící 27 tun, osm metrů dlouhá s dvěma metry v průměru byla poněkud neskladná. Ale na cestě vpřed se překonávají překážky. Ivan byl připevněn k padáku, jenž měl jeho první a poslední let zpomalit natolik, aby se z této mise nestala mise sebevražedná. Zhotovení tohoto padáku mělo za důsledek zhroucení sovětského průmyslu s nylonem. Něco podobného, jako když v ČSSR vyhořela papírna v Humenném a lidé si poté vytírali zadnice posvátným stranickým tiskem. Řvoucí motory Tu-95 dopravily netvora lidojeda Ivana za polární kruh poblíž ostrova Novaja Zemlja. Bomba byla vypuštěna z výšky 10 500 metrů s plánovanou výškou exploze 4 000 metrů nad sovětským povrchem. 30. října 1961 v 11.32 Ivan vydal svůj hlas. Ohnivá koule o teplotě milionů stupňů Celsia se zvedla do výše 60 kilometrů o šířce 40 kilometrů. Záblesk šibalského Ivanova mrknutí na svět byl vidět tisíce kilometrů daleko. Až ve Finsku, kde byly vyraženy i okenní tabulky. Pokud by si Ivan upšoukl svými pěti a půl stupni Richterovy stupnice ne na Sibiři ale v civilizaci, zapaloval by na sto kilometrů daleko hořlavé předměty. Seismický šok (který mohl vyvolat katastrofální sérii zemětřesení) spolu s tlakovou vlnou třikrát oběhl planetu Zemi. Tato tlaková vlna smetla plně obsazené sovětské dopravní letadlo. Jakou hrdost museli pociťovat sovětští občané na své vedení, když v poslední vteřině objímali své děti. Byl to ekvivalent jednoho procenta sluneční energie v témže čase. Ivan byl schopen naprosto vygumovat zemský povrch se vším, co na něm právě žije, miluje a nenávidí v okruhu dvě stě osmdesáti kilometrů. Bez pardonu.

Ale to nejhorší a nejzrůdnější co kdy vědce „pokroku" a komunismu v SSSR napadlo, byla zbraň posledního soudu. On Ivan nebyl jen propagandistickou, prakticky špatně využitelnou záležitostí. Nebo jenom jakýmsi zatnutím nukleárních svalů. S Ivanem mělo politbyro úplně jiný záměr. Ivan měl ještě vyrůst. Po spapání jaderné kašičky nám měl moloděc vyrůst na DVĚ STĚ megatunového chlapíka. Potom měl být tento silák naložen do sovětského tankeru. Zároveň do podpalubí mělo být uloženo veškeré sovětské vyhořelé palivo z jaderných elektráren. Aby ten rudý koktejl měl ty pravé grády. Aby to byla pořádná Bloody Mary. V případě útoku na SSSR nebo třeba z dlouhé chvíle Nikity Sergejeviče, by byl Ivan stisknutím jednoho z tlačítek našeho tlačítkového světa probuzen k životu. Tím by skončil jakýkoliv život na planetě Zemi. Ivan by sice ničil „jenom" v okolí stovek kilometrů. Ale jaderný odpad obsahující plutonium a vysoce toxické jaderné nuklidy by se odpařily do atmosféry a postupně pokryly celý její povrch. Soumrak bohů. Jaderná pustina plující nekonečným vesmírem ku slávě Leninově až do skonání věků. Amen.

Kdo ví. Jestli někde nekotví nějaký zapomenutý sovětský tanker...