Květen 2008

Mají řešení

Miroslav Václavek

„Programovým cílem KSČM je socialismus, demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní, postavená na maximální občanské samosprávě, prosperující a sociálně spravedlivá, pečující o zachování a zlepšování životního prostředí, zabezpečující lidem důstojnou životní úroveň a prosazující bezpečnost a mír. Program KSČM vychází z marxistické teorie otevřené dialogu s mezinárodním komunistickým a levicovým hnutím, novým myšlenkám a poznatkům. KSČM usiluje o to, aby byla stranou masovou, která pracuje na základě kolektivnosti jednání a rozhodování, samosprávných principů a široké vnitrostranické demokracie“ (stanovy KSČM, schváleno VI. sjezdem KSČM v Českých Budějovicích dne 15. 5. 2004). Nic se nezměnilo. Vrazi zůstanou vrahy.

V České republice má KSČSSD masovou občanskou podporu a voliče. Věc nikde jinde na světě nevídaná. Proč nejsou na hranicích varovné tabule? Hic sunt leones. Ukrajinci jsou v České republice synonymem odpadu. Untermensch. Dělníci pro tu nejšpinavější práci, které by se líný Čech panské rasy nedotkl. Přestože v bývalé postsovětské Ukrajině panují podmínky blízké středověku - což jsou známky naplnění programového prohlášení zmíněného v úvodu - nejsou Ukrajinci natolik blbí, aby z více než poloviny snili o zadrátovaném ráji bídy a společných hrobů. Třeba je to proto, že nemají krátkou českou paměť.

„V pondělí 30. 6. i následující den jsem šla do vězení NKVD hledat svoji přítelkyni Olgu Baliskou, která byla bolševiky zatčena tři dny před vypuknutím války. Tělo své přítelkyně jsem nakonec nalezla. Nacházelo se děsivém stavu. Zadní část hlavy byla tak rozbitá, že vypadával mozek. Pravou tvář měla Olga úplně zmodralou, levou pokrytou krví. Také pravé stehno měla zcela promodralé. Vedle těla mé přítelkyně se nacházela další ženská těla. Jedna žena měla promodralé boky a břicho, další stopy po pálení na noze a uříznuté levé prso. Stopy po výstřelech jsme nenašli, ale byla viditelná poškození lebek po úderech ostrým předmětem. Dále jsem viděla muže vysvlečeného z kalhot s uříznutým přirozením. Muž měl dále po celém těle hluboké řezné rány. Ve sklepě vězení jsem viděla asi dvanáctiletou oběšenou dívku. Měla zaražený hák do úst a visela na železné skobě vyčnívající ze zdi. Obličej a oděv zavražděné byly celé od krve. Viděla jsem další stovky mrtvých, kteří byli více či méně zohaveni." Výpověď svědkyně Sobonkiewiczová v knize Rudé stíny o jedné z milionů komunistických mučíren, kde rudí katané mnohonásobně v bestialitách předstihovali své přátele z Gestapa.

Právě proto na Ukrajině dostala komunistická banda zlodějů a vrahů ve volbách pět procent hlasů. Pět procent. U nás jich dostanou třikrát tolik. Čím to je? Špatnou vodou? Špatnými geny? Už slyším ta slova. Je to lež. Výmysly. Nacistická propaganda. Toho by soudruzi ze země, kde zítra již znamená včera, o nichž psal tak krásně už Julda, udavač Gestapa, přece nebyli schopni. Berete nám naše sny a iluze. Ano - jsem zloděj iluzí. Kéž bych jich sebral tolik aby české stádo jatečného skotu přesvědčené, že řezník je jeho spasitel, konečně prohlédlo a vstalo ze svých lejn naprostého zblbnutí a závisti, v nichž se s rozkoší rochní. K tomu mi dopomáhej tohle.

Pankrác je místo kde na malém vršíčku stojí pěkné stromořadí. Je tam i pár větších budov, o nichž se (nevím proč) píše jako o mrakodrapech. Potom tam stojí Pankrácká věznice. Odehrávaly se tam scény totožné s těmi, jež popsala ona zmíněná svědkyně. Byli tam zabíjeni nevinní lidé. Coby součást volebního programu KSČ založeného na marxismu. Komunisté se neštítili odsuzovat k smrti ani těhotné ženy. Naopak, co je krásnějšího než to, když může komunista zabít hned dva třídní nepřátele najednou. V Sovětském svazu takové ženy NKVD napíchlo na hák, rozpárali jim břicho a nenarozené děti visely na pupečních šňůrách ven. Stejně by později umřely za hladomoru hlady nebo by byly zabíjeny a prodávány na maso. V tom je ta krása komunistické péče o lidstvo. Ale u nás - protože jsme civilizovaní vrazi - takové ženy odsouzené komunistickými tribunály na smrt, byly ponechány naživu do té doby, než porodily. Poté byly odvedeny do popravčí místnosti a tam pomalu udušeny. Smrt třídního nepřítele je třeba si vychutnat. Polednová-Brožová nebo starý Grebeníček o tom něco věděli. Jejich děti byly poté odneseny pryč. Odneseny ještě živé do márnice ke svým mrtvým matkám. Kde poté zemřely. Ach jaké blaho naslouchat slábnoucímu pláči reakcionáře, že, pětistovkový agente Falmere? Nakonec v rámci konečného zúčtování s kapitalismem a s USA byly oběti vhozeny do hromadného hrobu v Ďáblicích. Bylo tam nalezeno 34 tělesných pozůstatků malých dětí. Zemřely, protože to nebyli lidi. Dle rudé bestiální marxistické ideologie. Že by to něco připomínalo? Že by podobnost s nacismem nebyla čistě náhodná? Taky, že není. Už od dob, kdy si spolu dělili svět. Jejich řešení je řešením pro lidi některé. Pro ty jejich rodné a ve víře kované je to řešení spočívající v jejich absolutní moci, bohatství, života ve vilách s miliony dolarů na kontech. Pro ty druhé je to vyražený mozek. Šibenice. Přelámané kosti v těle. Upracování k smrti. Život za ostnatým drátem. Osvětim nebo Pankrác. Rovnost idejí. A to osvobození od toho říkat co chci, protože myslím. Jak je sladké držet hubu.

Můžete mne začít nazývat revolucionářem protože: „říkat pravdu v čase všeobecného klamu je revoluční čin" (George Orwell).