Červen 2008

Události od 15. dubna do 17. května 2008

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Úterý 15. dubna

Jan Švejnar bude (možná) kandidovat na podzim do Senátu. Nabídli mu to zelení, sociální demokraté a nezávislí. Pokud by kandidoval za sociální demokraty, je dost pravděpodobné, že by byl zvolen. V souvislosti s jiným projektem se vyjádřil, že by rád pracoval na něčem, co by pomohlo jak politikům, tak lidem překlenout propast, která tu existuje. Pokud by kandidoval za ČSSD, očekávalo by se od něho, že tu propast bude prohlubovat. To se od něho očekávalo i při prezidentské volbě, a ať se netváří, že o tom neví, to je pokrytectví. Pokud by kandidoval za zelené nebo za nezávislé, nejspíš zvolen nebude. To, co řekl k situaci u nás a k tomu, jak by ji řešil, nevypadá příliš přitažlivě. Placení u lékaře by podpořil, ale zmírnil (to jediné může být technicky vzato účinné), čeští politici by neměli jet na olympiádu (to voliče vůbec nezajímá), společnost by měla chtít od Grosse vysvětlení, kde vzal na americký byt (laciný populismus).

„Východní obr by neměl být vnímán jako slovanský příbuzný ani jako říše zla, ale jen jako obchodní partner, lobbuje v Právu Alexandr Mitrofanov. Řeči o říši zla jsem považoval za přepjaté už tenkrát, když s nimi Reagan přišel, mám dojem, že jsem to i napsal, bohužel jen v samizdatu, jinou možnost jsem neměl. Problém s Ruskem je ten, že když se vám obchodní partner začne agresivně plést do toho, jak si smíte a jak si nesmíte zajišťovat vlastní bezpečnost, přestává být obchodním partnerem.

Moskva přijala japonské vysvětlení, že součásti amerického protiraketového stínu, rozmístěné v Japonsku, nebudou využívány tak, aby poškodily ruské zájmy. Inspekce nežádá. Jak by nepřijala, Japonsko nebylo ruskou kolonií jako ČR a nemá na něj tedy zálusk.

Mluvčí Evropské komise Selmay prohlásil, že komise nezasáhne proti novému slovenskému mediálnímu zákonu. „Evropská komise věří ve svobodu médií, mezi něž patří i tisk. Může však zasahovat pouze ve věcech, které spadají do kompetencí EU, a to není tento případ.“ To je zajímavé: evropská komise věří, ale členské státy věřit nemusí.Ta víra je zjevně – v duchu liberalismu soukromou záležitostí té stolní společnosti v Bruselu.

Středa 16. dubna

Šéfredaktoři největších českých deníků se obrátili na prezidenta SR Gašparoviče se žádostí, aby nepodepsal tiskový zákon, který podle nich (a podle mne taky) omezuje svobodu slova na Slovensku. Zároveň se premiér Topolánek v diskusi s brněnskými studenty vyslovil pro úpravu českého tiskového zákona, který prý nedovoluje dostatečně hájit čest politiků. Premiér si dokáže vybrat ve vhodnou chvíli vhodné téma.

Předseda KSČM Filip spolu s expředsedou ČSSD Zemanem odjeli na návštěvu do Moldavska, kde chtějí „dál rozvíjet vztahy“, protože je tam zájem o české technologie, automobily či autobusy. Není mi jasné, kolika autobusy disponuje bezpartijní důchodce Miloš Zeman. A je obtížné nedat si tuto zprávu dohromady s jinou, kterou jsme si mohli přečíst v Právu včera: Moldávie se zavázala Ruské federaci, že nikdy nedopustí rozmístění prvků amerického protiraketového štítu na svém území, načež Rusko dalo pokyn podněsterským separatistům, aby se začali sbližovat s mateřskou republikou. Zeman a Filip tam jedou nejspíš sbírat zkušenosti, aby něco podobného mohli iniciovat u nás. Poté, co Zemana donutili k úprku z ČSSD, stal se politicky bezprizorným, Pohanka s Melčákem mu sice umožňují torpédovat vládní záměry, ale žádnou pozitivní politiku na nich nevystaví, a tak by si možná rád zahrál na Lafontaina. Jenže je u nás ještě někdo zvědavý na Miloše Zemana, zejména v partě s Filipem?

Zprvu se zdálo (z vyjádření některých činovníků ministerstva obrany), že i česká vláda chce po polském vzoru vydírat USA v souvislosti se zřízením radarové základny v Brdech. Mělo jít o nákladní dopravní letouny, pak i o protiraketové systémy. Teď se zdá, že o dopravní letouny sice jde, ale se základnou nemají nic společného (a o protiraketových systémech prý nebyla vůbec řeč). Tomu prvnímu se dá věřit jen tak napůl, protože to nelze ani popřít, ani dokázat: ano, chceme je, ale ne kvůli základně, nýbrž jen tak.

Helsinský výbor má výhrady k některým ustanovením zákona o policii, zejména k tomu, že orgán vyšetřující trestnou činnost policistů stále podléhá ministru vnitra a tvoří jej výhradně bývalí policisté. Řekl bych, že na tom něco je. Zároveň by toto vyšetřování mělo zůstat v kompetenci exekutivy, protože tam patří; jinak by při divokých poměrech, jaké u nás vládnou, snadno mohla být z politických důvodů záměrně ochromena policie.

Nechci se vyjadřovat nijak zvlášť k vnitroruským záležitostem, Rusko mne zajímá, jen když se plete do našich záležitostí. Nicméně poslední vývoj v ruské věrchušce je něco přímo neuvěřitelného: odcházející prezident Putin se stal předsedou strany, jejímž členem není. Naopak příštímu prezidentovi Medvěděvovi navrhli, aby se stal členem této strany, a tedy po stranické linii Putinovým podřízeným (Medvěděv to odmítl). Putin takhle dostane, řekl bych, pod kontrolu (snad by se mělo říci pod ještě větší kontrolu) ruský parlament. Těžko pochybovat o tom, že Medvěděv se nechal zvolit prezidentem z čiré loajality k Putinovi, ale je vůbec v lidských silách nechat se vmanévrovat do pozice politického tajtrlíka a vydržet v ní několik let? Jinak si prý odcházející prezident pořídil za odkvetlou manželku nový model. Tím se naopak přizpůsobil stávajícím evropským normám a zvyklostem a z našeho hlediska se polidštil.

Vedení pražské ODS se distancovalo od výroků místopředsedy Janečka v rozhovoru s Renatou Kalenskou. Není divu, pan Janeček se tam předvedl strašidelným způsobem, paní Kalenské se ten rozhovor mimořádně povedl.

V aktuálním průzkumu deníku Financial Times odpovědělo nejvíce občanů velkých západoevropských zemí na otázku, koho považují za největší hrozbu pro stabilitu ve světě, že Čínu (Čína tak vystřídala USA). To je příznačné: obě země je opravdu ohrožují. Amerika se je pokouší vyprovokovat, aby účinně bránili své zahraničněpolitické zájmy (a to znamená riskovali, že třeba taky budou muset trochu bojovat), Číňané se je chtě nechtě snaží vyprovokovat, aby jim konkurovali v pracovitosti, a to by znamenalo zapomenout na část pohodlí sociálního státu. Teď ještě mohou pohrdavě mluvit o „čínských šuntech“, za deset let tomu nejspíš bude jinak.

Čtvrtek 17. dubna

Neúspěšný prezidentský kandidát Jan Švejnar se rozhodl, že nebude kandidovat do Senátu. Kandidaturu mu nabízeli zelení a ČSSD, už jsme o tom psali. Švejnar je ve složité situaci, pokusil se slézat horu české politiky od špičky a neuspěl. Kdyby začal znova, o hodně níž, a zase neuspěl, těžko by ho ještě někdo bral vážně. Rozhodl se místo toho založit jakýsi mozkový trust ČR, instituci, kde se budou soustřeďovat schopní lidé z nejrůznějších odborů, „politiky, ekonomiky, zdravotnictví a dalších“. Cílem bude vyvolat aktivní diskusi mezi odborníky a politiky i mezi širokou veřejností v krajích a městech. Vždyť, kurník, jednou už přece musí Pravda a Láska zvítězit nad lží a nenávistí, když se to v únoru zase nepovedlo.

Zdravotnická sekce strany zelených vypracovala požadavky na omezení poplatků ve zdravotnictví, za něž by se nemusel stydět dr. Rath. Teď s nimi, jak se zdá, vyrukovala na koaličním jednání. „Sekce“ strany zjevně ovládli Bursíkovi protivníci a teď budou trpělivě torpédovat jeho i vládní politiku v naději, že nakonec předsedu svrhnou, vláda padne a Paroubek je po volbách vezme do party. Bursíka zatím potřebují, aby jim vyhrál podzimní volby, žádný Stropnický, Kuchtová nebo Zubová to nedokáže. Po volbách ho s chutí kopnou do zadnice. Smíří se Bursík s takovou potupnou rolí?

Před Ústavním soud byli předvoláni premiér Topolánek a ministr Julínek. Zejména Julínek se octl v pozici mistra Jana na koncilu, autodafé bylo prozatím odloženo, ÚS potřebuje čas.

Podle agentury STEM se náskok ČSSD před ODS zase o něco zvětšil. Kdyby se volby konaly teď, rudý blok by měl pohodlnou většinu 108 mandátů a ČSSD by ke koalici stačili i pouzí zelení. Není jasné, zda STEM dělal průzkum pro ČSSD nebo jen tak. Skoro bych řekl, že v jeho případě je to jedno.

Před Hlavním nádražím by měl znovu vyrůst Wilsonův pomník, zničený Němci za protektorátu. Usiluje o to krajanská organizace z USA „Američtí přátelé ČR“. Je to ušlechtilá iniciativa, pomníků je vždycky zapotřebí. Socha už ale nemůže stát na svém původním místě, tam je magistrála, bude ji nutno maličko odsunout. V tom má Wilsonův pomník podobný osud se sochou maršálka Radeckého, která se na své původní místo na Malostranské náměstí taky dost dobře nevejde. Možná že by bylo nejlepší, postavit ve zbytku sadů před Hlavním nádražím dvojpomník Wilson – Radecký. Ušetřilo by se na nákladech a dílo by mohlo být důstojným protějškem k sousoší dvou vášnivě se objímajících homosexuálů v tomtéž parku poblíž Bolzanovy ulice.

Jakýsi slovenský herec jménem Rybarik se vyslovil pro nový tiskový zákon: „Tak budeme zase jednou číst i názory někoho jiného. No a? Teď čteme jen názory novinářů.“ Obyčejně to bývá tak, že noviny dělají novináři (kdežto například ševci šijí boty, nebo, když sáhneme k trošku drsnější metafoře, horníci kopou uran). Nezaškodí, když si to trochu prohodí. Jednou se to sice nakonec moc neosvědčilo, tentokrát to možná vyjde.

Putin nařídil vládě, aby navázala těsnější vztahy s Abcházií a Jižní Osetií. Ve světle této informace se jeví jako dost velká skunkovina, že NATO v Bukurešti přibouchlo Gruzii dveře před nosem. O obě oblasti Gruzie nejspíš přijde, a pokud ji NATO nepodrží, přijde i o faktickou samostatnost. Appeasement se nevyplácí nikdy a nikde. Pokud Západ nejprve dovolí Rusku, aby sežralo Abcházii a Jižní Osetii (zdá se, že mu teď už nic jiného nezbývá) a pak i zbytek Gruzie, udělá přesně, ale úplně přesně to, co Velká Británie a Francie v roce 1938.

Policista, který na prvomájové demonstraci v roce 2006 zbil nynější poslankyni Strany zelených Kateřinu Jacques, byl definitivně osvobozen a chce se vrátit k policii.

Pátek 18. dubna

Schůzka koaličních se shodla pouze na tom, že se znovu sejde 15. května. To už bude k dispozici analýza regulačních poplatků za první čtvrtletí a možná i rozhodnutí Ústavního soudu, které učiní další schůzky na toto téma zbytečným. Záleží na tom, zda se opozici podaří získat v Ústavním soudu dostatečný počet hlasů, aby v něm přehlasovala koalici. Tak jsme už daleko. Jinak se nemohu zbavit nutkavého dojmu, že vzhledem k horlivosti, s níž dr. Wagnerová tepala při „výslechu“ (jak se psalo tuším v Právu) ministra Julínka, se opozici podařilo opět po prezidentské volbě získat na svou stranu Pravdu a Lásku, a jak by řekl pan předseda Paroubek, i člověk průměrně se orientující v politice ví, že když ÚS smete podstatné části reformy pod stůl, vláda dřív nebo později končí. Pokud by to byla pravda (je to z mé strany spekulace, ovšem), bude zajímavé sledovat, jak se Paroubek Pravdě a Lásce odvděčí. Řekl bych, že podobně jako Zemanovi, pan Paroubek je v těchto věcech politický realista. Pravda a Láska ale možná ani o žádný vděk nestojí, jde jí jen o zničení dvojjediného nepřítele Klause – ODS. Pokud je tomu tak (znovu upozorňuji, že to může být jen spekulace), je to šílená politika.

Přímá volba prezidenta, pro níž byli souvislosti s průběhem letošní volby skoro všichni, asi nebude. Je to dobře, je to nesmyslný populistický požadavek, jehož cílem je očůrat mechanismy normální politiky: volí se někdo, o němž se pořádně nemusí vědět, kdo je, co chce dělat, vlastně ani co může dělat vzhledem k mlhavému vymezení prezidentských pravomocí. Na profil kandidáta lze vlastně usuzovat jen z toho, kdo ho navrhuje. Daleko lepší cesta je zachování nynějšího způsobu volby a velmi, velmi podstatné osekání prezidentských pravomocí.

Ministr Nečas obvinil po slyšení premiéra Topolánka a ministra Julínka před ÚS ústavní soudce z politické agitace. Vůbec se nedivím, že došel k takovému závěru. Taky si myslí, že předseda Rychetský odročil případ na neurčito, protože ještě nemá k dispozici potřebný počet 9 soudců, kteří mohou reformu zabít. I takové vysvětlení se samo sebou nabízí a pan ministr není v této zemi ani zdaleka jediný, koho podobné věci v souvislosti s jednáním před ÚS napadají.

Vládní Výbor pro práva dítěte se usnesl, aby se ve školském zákoně a v zákoně o rodině objevila věta „tělesné tresty i zesměšňování a ponižování dětí jsou ve výchově nepřípustné“. Zatím prý nebudou v zákoně sankce (tím se přiblíží zákonům typu „Prezident Beneš se zasloužil o stát“, které dělají ze Sbírky zákonů humoristický kalendář), časem ano, nepůjde v tomto případě o fyzické tresty, nýbrž jen o pokuty. Možná by výbor, který má pod palcem ministryně Stehlíková, což vzbuzuje dojem, že je to další projev zeleného excentrismu, měl obsahovat ještě ustanovení, že děti ovšem své rodiče fyzicky trestat mohou. Pak by to nemělo chybu.

Když jsem včera navrhoval vztyčení dvojpomníku Wilson – Radecký před pražským Hlavním nádražím, vůbec jsem netušil, že obnovení pomníku maršála Radeckého je opravdu ve hře. Usilují o to pražští památkáři (chtějí ho vrátit na původní, malinko posunuté místo), magistrát není proti. Proti naopak jsou Bojovníci za svobodu (nejspíš proto, že Radecký bojoval proti Napoleonovi, synovi francouzské revoluce). Předsedkyně Dvořáková se k věci vyjásá tak, že to příznivce pomníku může naplnit jakýmsi optimismem: „Tleskat tomu rozhodně nebudeme, ale asi se nevzepřeme. Stejně nás neposlechnou.“ Protestuje obec legionářská (Radecký byl „Rakušan jako prase“), ale ta má své vnitřní problémy s jakýmsi hotelem. Hlavní problém ve sporu mezi příznivci a odpůrci pomníku je, zda byl Radecký Čech. Kromě toho se nedostává peněz.

Sobota 19. dubna

ODS se brání „přesměrování poplatků do pojišťoven“ (tj. od zdravotnických zařízení, které je vybírají). Na obojí tlačí lidovci a zelení. Jde zřejmě o obranu před tím nejstrašnějším, co si český politik dovede představit, před „privatizací“ zdravotnických zařízení. „Přesměrování“ ovšem znamená, že peníze, které vydělali slušní a přičinliví, se přerozdělí tak, aby se něco dostalo i na líné, neschopné, sprosté a vychcané. To, že jste zprivatizovali celé pražské historické centrum do rukou ruské mafie a spřátelených institucí, vám vůbec nevadí: hlavně aby se neporušila mohutná rezidua minulého režimu ve zdravotnické oblasti. Protože zdraví, jak známo, není, na rozdíl od pražského historického centra a českých lázeňských měst, zboží. Přitom se přiznám, že je mi daleko milejší, kdyby moje chatrné zdraví bylo zbožím, než když se stane vlastnictvím rathovské kliky (všimněte si, že nepíši „mafie“ a oceňte mou zdrženlivost) a já, dokud ještě budu vnímat, se budu moci jen dívat na to, co mi s ním kde který Mengele, kterého mi naordinuje socialistický stát, provede.

Zákaz fyzických trestů není podle ministryně Stehlíkové zbytečný. V rozhovoru pro Právo taky ujišťuje, že se zelení předem nedomluvili o zdravotnictví s lidovci, „protože naše požadavky se na veřejnosti objevily už den předem v Právu. To se má čím chlubit, řekl bych, že o jejich požadavcích by se jako první měli dozvědět jejich koaliční partneři. Navíc mi nikdo nevymluví, že jsou s Čunkem velmi dobře domluveni. Pokud jde o zákaz fyzických trestů pro děti, ve víru všeobecného odmítání a veselí by se nemělo zapomínat na to, že tu jakýsi problém je: znal jsem případy rodičů, kteří byli schopni seřezat jako koně čtrnáctiletou dceru za to, že přinesla ze školy dvojku. Právní puristé namítnou, že to je ošetřeno ve stávající zákonné úpravě. Jistě je, ale nějak to moc nefunguje. Nezastávám se změny zákonů, jenom upozorňuji, že je tu skutečný problém, s nímž by se mělo něco dělat.

Rusko se rozhodlo navázat oficiální vztahy s vládami Abcházie a severní Osetie. Udělalo to přesto, že se summit NATO v Bukurešti na Gruzii ostentativně vykašlal, aby vyšel Putinovi vstříc. ČR Gruzii „podpořila“. Za to si toho Gruzie koupí. Gruzii by mělo nějak makavě podpořit NATO. Jenže toho asi není schopno. Fico by to nedovolil.

Nábytek, který ČR musela od Lichtenštejnů odkoupit, místo aby ho podle českého zvyku jednoduše zrekvírovala, pasuje do uloupených zámků ve Valticích a v Lednici, jak by řekl exministr kultury Jandák, jako prdel na hrnec. Aspoň si to pochvalují v Právu tamní kasteláni. Bohužel ne všechny kusy jsou v dobrém stavu. Lichtenštejni nám na ně nedávali dost dobrý pozor.

V Pardubicích probíhá nevolební stranický sjezd KDU-ČSL. Uvažuje se nicméně o možných Čunkových konkurentech. Mluví se o europoslanci Březinovi, známém šovinistovi, který se v Bruselu profiluje bojem proti sudeťákům, za olomoucké syrečky a za karlovarské oplatky. To by si rovnou mohli zvolit za předsedkyni Bobošíkovou, není sice nejspíš členkou strany, ale z Ruska víme, že na tom nezáleží. Jiným kandidátem je předseda poslaneckého klubu Severa. Kalousek se zatím neozval. V Lidových novinách informovali, že lidovečtí nekatolíci mají možnost přijít v neděli ráno na mši Českobratrské církve evangelické. To tedy nemají ani náhodou. Žádná českobratrská mše neexistuje.

V SRN natočili film o milostném vztahu, který vznikne v dederonské věznici při výsleších mezi vyšetřovatelem STASI a uvězněnou disidentkou. Různí „pravicoví komsomolci“ protestují. Proč nejsou němečtí filmaři důslednější a nenatočí film o milostném vztahu mezi vyšetřovatelem gestapa a uvězněnou odbojářkou? Autoři se brání tím, že film je podle „skutečné události“ a bývalý důstojník STASI, kterého se týká, se nyní kaje, že stál na špatné straně: „Dnes lituji, že jsem byl tak zbabělý“. Ten člověk se zřejmě jako estébák už narodil a neměl odvahu se toho prokletí zbavit. Normální, běžný estébák byl možná zbabělý, že nevystoupil, ale ještě předtím byl svině, že tam lezl.

Pondělí 21. února

Víkendový sjezd KDU-ČSL probíhal ve znamení Čunkova tažení proti opozici ve vlastní straně (jak se zdá úspěšného) a Topolánkova pokusu dostat lidovce do koaliční lajny. Tento pokus je sice nejspíš odsouzen k nezdaru, vypadá to, že lidovci čekají na nejvhodnější chvíli k přeskočení na druhou stranu barikády (je směšné, když Čunek vytýká Kalouskovi, že kdysi podtrhl Grosse, a teď dělá úplně totéž Topolánkovi), ale premiérovi asi nezbylo nic jiného, než pojmenovat věci tak, jak jsou, udělal to bez obalu a tentokrát kupodivu i bez zbytečných sprosťáren. Jinak se zdá, že operace, která na ODS čeká, je důstojný odchod do opozice (což je taky umění a velmi na tom záleží). Topolánek okatě podpořil vnitrostranickou opozici v KDU-ČSL, kdežto Čunek prosadil v citlivé věci zdravotnické reformy v podstatě opoziční politiku. Je třeba se smířit s tím, že Paroubkův příchod k vládě bude znamenat od listopadu 1989 nejvýraznější změnu politické situace (samozřejmě nikoli v dobrém slova smyslu).

Jiří Paroubek na sjezdu vrkal. Věci se vyvíjejí tak, že Čunkovy problémy s „orgány činnými v trestním řízením“ půjdou na vrub Topolánkovi a vládě, jako by oni byli vinni podezřením z úplatkářství a nevyjasněnými finančními problémy Čunkovy rodiny, kdežto Čunek se rozbitím koalice očistí a vznese se na sociálně demokratický Olymp. V tom případě bude zajímavé sledovat, jak celou věc vysvětlí sociálně demokratická komentátorská klaka v Právu.

Bulvární noviny Moskovskij Korespondent končí. List je finančně ztrátový, prohlásil jeho majitel. Nemá to vůbec, ale vůbec nic společného se zprávou o údajné chystané svatbě prezidenta Putina s jakousi gymnastkou. Rusko je zábavná země. Zvláštní je, že se do celé věci ještě nevložila prezidentova choť a nepřednesla v televizi nějaký list o kvalitách svého manžela, jak to kdysi udělala (bývalá) paní Paroubková. Tím by se opět potvrdilo, co máme (nebo aspoň co mají někteří z nás) společného s našimi slovanskými bratry z východu.

A další pěkná zpráva ze zahraničí: po Británii se šíří oblak puchu, který přivál vítr z Evropy. Britský tisk za viníky označil Němce, respektive „německá prasata“ (což je tentokrát zjevně myšleno doslova, nikoli v přeneseném slova smyslu). Reportéři listu Daily Mail požadují na německém velvyslanectví v Londýně omluvu, to zatím vzdoruje s tím, že vina není dostatečně prokázána. Myslím, že to dlouho nevydrží a dojde na omluvu spolkové vlády a na příslušné tučné odškodné, jak je tomu ve vztazích vítězné Evropy s Německem zvykem. Je pozoruhodné, jaká zvláštní rezidua existují ve vztahu tak nesmírně civilizovaného národa, jako jsou Angličané, k Německu. Nemohli by se pokusit s tím něco udělat, je to zároveň sprosté a směšné.

Úterý 22. dubna

Na korunovační klenoty, vystavené ve Vladislavském sále, se chodí večer dívat prominenti: ministři a hradní úředníci s rodinami. Jinak by museli vystát frontu. Oficiální vysvětlení zní: „večer mimo návštěvní hodiny jsou vstupy pro mimořádné hosty a odbornou veřejnost“. V této souvislosti si dovoluji připomenout anekdotu svého času (ještě za Brežněva) dost populární: vrátí se Američan z Moskvy a známí se ho ptají: „A viděl jsi Lenina?“ – „Samozřejmě.“ - „Proboha, a to jsi musel vystát v mraze tu dlouhatánskou frontu? „ – „Ale kdepak, dal jsem strážným deset dolarů a oni mi ho večer přinesli do hotelu na pokoj.“

Jiří Čunek prohlásil, že odejdou z koalice, pokud se ODS pokusí prosadit ve zdravotnictví něco proti jejich vůli. Je zjevně přesvědčen, že má Topolánka v hrsti. Je otázka, jakou má koaliční spolupráce za těchto okolností cenu. Nezdá se mi být vyloučené, že Čunek je s Paroubkem už dávno domluven.

Podle CVVM je o tom, že demokracie je nejlepší způsob vládnutí, přesvědčeno 49% lidí. Pro návrat ke komunismu je ale jen 14% (totiž ti, kterým ještě nedošlo, že to prostě není technicky možné). Ti ostatní by chtěli něco nového, lepšího, co tu ještě nebylo. Naštěstí se na tom, co to má být, zatím nedokázali dohodnout. Protože tak se kdysi uplatnily nejrůznější varianty komunismu a fašismu. Pro silného vůdce je 15% lidí, těm ostatním by nejspíš vyhovoval vůdce, ale slabý. Takový, z něhož by si mohli dělat srandu (nevadilo by, že se ho budou zároveň bát). Ideální typ by musel být něco jako kdysi Antonín Novotný.

Lidovci (přesnější by bylo asi říkat „čunkovci“) přišli v rámci své koaličně-opoziční ofenzívy s nápadem, aby za ministry ve funkcích, pokud jsou senátory nebo poslanci, zaskočili během jejich ministrování náhradníci.

Národní strana chce vytvořit v příchodové zóně k místu komunistických oslav Prvního máje „uličku hanby“, kterou budou muset účastníci projít. Akce se má účastnit i jednotka Národní gardy. Strana se profiluje populisticky, šikovněji než kdysi Sládkovi republikáni. Třeba bude mít jednou úspěch (viz výše zmíněný průzkum CVVM). Národní garda je ovšem něco, co nemá v demokratickém státě místo. Pokud podobnou organizaci naše zákony dovolují, není s nimi něco v pořádku.

Středa 23. dubna

Poslankyně Šojdrová, chudinka malá, ustoupila (aspoň podle toho, co píší v Právu) brutálnímu tlaku ODS a dokonce i některých stranických kolegů a stáhla svůj návrh na zrušení poplatků v nemocnici pro novorozence a jejich matky. Vyšla prý vstříc hlavně předsedovi Čunkovi, který chtěl, aby byl vytvořen širší prostor pro koaliční jednání. Pokud tomu dobře rozumím, jde o to, že představy lidovců jsou daleko radikálnější než její návrh a chtěli by je prosadit jako celek. Akci paní Šojdrové považují její kolegové nejspíš za partyzánštinu. Paní Šojdrová ostatně ustoupila, ale jen trošku, své ultimatum prodloužila do června.

Sociální demokracie soustavně (včera znovu) oznamuje, co všechno zruší, respektive obnoví, až vláda padne a k moci se dostane ona. Jsou tu však dvě výjimky, registrační pokladny a minimální základ daně pro podnikatele. Ty jsou sice OK, ale sociální demokracie je znovu nezavede, protože ji připravily o voliče.

Svaz Maďarů (organizace sdružující Maďary žijící v zahraničí) požaduje morální satisfakci a finanční náhradu pro slovenské Maďary a karpatské Němce, postižené Benešovými dekrety. Vicepremiér Vondra to označil za provokaci. Jakápak provokace, dekrety jsou ostuda (společná česká a slovenská, český podíl je, řekl bych, o hodně výraznější než slovenský) a jednou si to budeme muset přiznat.

Polský prezident a premiér se dostali do prestižního sporu o to, kdo má být větším hostitelem francouzského prezidenta Sarkozyho při návštěvě Polska. Spor nabyl tak vášnivé podoby, že se Sarkozy nakonec rozhodl raději návštěvu Polska odložit. Polská politika má od nástupu bratří Kaczyńských svůj neotřelý půvab a nedávné volby na tom, jak vidět, nic nezměnily.

Policista Čermák, který proslul zásahem proti Kateřině Jacques, byl soudem osvobozen. V rozhovoru pro Právo uvedl mj.: „Zákon vymezuje výjimky, kdy se používají a nepoužívají donucovací prostředky. Nepoužívají se proti tělesně postiženým, těhotným ženám“ (od jakého stupně těhotenství, nebo jak se to pozná: jen tenkrát, když je to vidět?) „a dětem pod patnáct let“ (totéž). „Jinak nemohu dělat výjimku mezi mužským a ženským pohlavím – byla by to diskriminace.“ Pan Čermák tedy vlastně paní Jacques zrovnoprávnil: soudě podle záběrů v ČT, provedl to velmi důkladně. K tématu se budeme muset vrátit i vzhledem k neuvěřitelnému článku Ivo Možného ve včerejších LN, který končí autorovým spontánním vyznáním, že by s paní Jacques nechtěl mít dvě děti.

Tomáš Zahradníček v MfD opět nezklamal: tepe odvážně komunisty za to, že se pokoušejí lidi nachytat na zdvojnásobení příjmů pro občany ČR. „Mozkový trust ČSSD se musí cítit zahanben, že se slibem zdvojnásobit do deseti let příjmy nepřišel jako první.“ Je příznačné, že nezmínil zasloužilého praotce této slibotechny, který před lety sliboval (kde jsou ty časy) občanům ČR z týchž populisticky volebních důvodů průměrný plat dvacet tisíc (což bylo tenkrát podobné hausnumero jako teď to komunistické). Hádejte, milí čtenáři, kdopak to byl, pan Zahradníček Vám to neprozradí, rozcuchal by si pěšinku.

Jiří Paroubek prokázal tamtéž (v MfD), že kdyby mu to nevyšlo v politice, může se docela dobře živit v tisku, najmě tom bulvárním. Provádí důkladnou lustraci redaktorů deníku („bývalý úspěšný a agilní rudoprávník“, „famózní dramaturg televizních seriálů z komunistické éry“ - očekávám, že redaktoři z Práva teď spustí povyk o „kádrování“, jak to dělají, když se někdo podobným způsobem obuje do jejich kolegy). Pan Paroubek naříká, že mu jeho novinářští kritici nedopřejí luxusní hotel ani na státní návštěvě nebo na svatební cestě. Přitom nechává stranou, že proti době média a nejen média nabudil tím, když se před novináři jednak chvástal luxusem, v němž žije (kdopak z vás na to má) a zároveň vytýkal svým oponentům z ODS, že znají svět jen ze čtyřhvězdičkových hotelů. Tomu se u lidí méně politicky exponovaných než je předseda ČSSD, říká nestoudnost. Takže, abych skončil ve stylu pana Paroubka, jako starší člověk si to nepochybně mohu dovolit, něco se sebou udělejte, hochu.

Vláda se chystá přestěhovat své úřady z historických budov v centru do levnějších novostaveb na předměstí. Nevím, to, že parlament nebo ministerstvo zahraničí sídlívá v reprezentativních prostorách v městském centru, je ve světě docela obvyklé. Zato nebývá obvyklé, když prezident sídlí na hradě, navíc když vzhledem k povaze pražského Hradu jako historické památky je to jen o fous méně divné, než kdyby sídlil v Národním muzeu. Doporučují vládě odstartovat akci „prezident do Kramářovy vily“. Měla by mu stačit a jejím rozměrům by se měly přizpůsobit jeho pravomoci. Pak by třeba mohl být prezidentem i Švejnar.

Čtvrtek 24. dubna

Ústavní soud rozhodl, že zrušení vyplácení nemocenské pro první tři dny v nemoci je v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Lidé zůstávají v nemoci bez prostředků, ale musí platit pojistné i regulační poplatky. Tím jsou proti zdravým i déle nemocným znevýhodněni. Přitom podobná úprava (první tři dny marodění si člověk platí sám) je zavedena ve většině „starých“ zemí unie. U nás je zjevně na překážku článek 31 Listiny základních práv a svobod, kde se říká: „Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ Což znamená, že kromě zdravotního pojištění by člověk neměl platit nic dalšího (zákon pak může stanovit např. to, že bezplatnou péčí se rozumí klystýr a zdravotními pomůckami vše, čeho je k němu zapotřebí). Z čl. 31 nemůže vyplývat, že lékařská péče je zadarmo (to by musela celá být provozována jen na charitativním základě), ale že kromě zdravotního pojištění nikdo už nemá nic platit. Skutečnost je taková, že např. doplatky na léky se platí už pěkně dlouho. Dr. Rath to chtěl kdysi v době svého ministrování řešit tak, že (zjednodušuji) na každou chorobu budou určité základní medikamenty, které budou zadarmo, a když někdo bude chtít něco speciálního, bude si holt muset připlatit. To je jen legalizace toho, co neformálně fungovalo za totáče: dr. Rath ostatně (nejen v tomhle) připomíná toho dělníka z anekdoty, co pracoval údajně v továrně na kočárky, nosil si domu součástky, skládal je, a pořád mu z toho nakonec vyšel kulomet; dr. Rath skládá zdravotní reformu a pořád mu z ní vychází to, co jsme tu měli před listopadem 1989. A navíc je to schůdná cesta k postupnému zjednodušování, na jejímž konci je výše zmíněný klystýr jako univerzální prostředek, stanovený zákonem. Zdá se, že pro ČSSD a KSČM se otvírá cesta, aby ve spolupráci s Ústavním soudem Julínkovu reformu zbouraly. Co to bude znamenat věcně, nedovedu posoudit, v symbolické rovině to bude velká porážka vlády. Podezření, že se ÚS zabývá spíš pseudomorální (a tedy politickou) stránkou věci než tou formální, je nasnadě, ústava (resp. Listina základních práv a svobod) mu k tomu v tomto případě nechává pořádně širokou cestu.

Krajský soud ve věci Kulínský došel k závěru, že sbormistr je vinen, zároveň ale se domnívá, že to bylo už dávno, navíc medializací případu a zničením profesní kariéry byl už vytrestán dost, a tak mu nadělil jen podmínku (tři roky na pět let). To je zlatá střední cesta poněkud podezřelá. Buď je Kulínský opravdu vinen, a pak ho měli tvrdě potrestat, nebo jsou o jeho vině (a o motivaci těch, co případ „rozjeli“) velké pochybnosti, a pak měl být osvobozen, byť i jen pro nedostatek důkazů. Takhle to trochu vypadá, jakoby se vlk nažral zničením sbormistrovy kariéry a víc už není zapotřebí.

Předseda antimonopolního úřadu Martin Pecina byl nejspíš vyhlédnut k tomu, aby zasadil Kaplického blobu ránu z milosti. Odmítl to učinit a leckdo mu to má za zlé.

„Pracovní skupina socialistické frakce“ v europarlamentu prohlásila slovenský tiskový zákon za akceptovatelný v podmínkách EU. „Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet při jeho uplatňování“, prohlásil rakouský europoslanec Swoboda. Co všechno není (a v budoucnu ještě nebude) pro EU akceptovatelné!

Václav Klaus vytýká v LN svým oponentům (Ruml, Bursík, Mejstřík, Šinágl a další), že neprotestují v New Yorku před kolumbijskou univerzitou proti tomu, že tam vyučuje jakýsi profesor, který má sklony ospravedlňovat bolševismus a Stalina. Proč by měli protestovat v New Yorku, tam ať protestují Američané. Protestovat je třeba tady, podobných jako ten profesor je u nás spousta.

Pátek 25. dubna

V Nejdku se pokusila skupina Romů poté, co způsobila výtržnost v místní hospodě, dobýt policejní stanici. Při akci bylo (podle toho, co píší v Právu) zraněno pět policistů a kvůli uklidnění situace bylo nutno povolat zásahovou jednotku z Plzně. Z krádeže bronzových destiček z hrobů na Národním hřbitově v Terezíně byl obviněn Miroslav Daňo z Mostu. Rovněž Rom, jak uvádí Právo. Zdá se, že šlo o organizovanou skupinu, jejímž byl zadržený členem, a do rukou policie se dostal údajně proto, že tuto skupinu práskla jiná, která asi chystala stejnou akci, ale byla pomalejší. Nepíši to proto, že bych chtěl vyvolávat protiromské nálady: jen je čím dál tím víc zjevné, že se s „romskou otázkou“ nedaří hnout ani o píď a že si s ní vůbec nikdo u nás neví rady. Tj. vůbec nikdo z těch, kteří se jí profesionálně zabývají a jsou za to většinou taky placeni.

Pozoruhodným vývojem prochází členstvo politických stran. Lidovci měli ještě v roce 1996 osmdesát tisíc členů, dnes jich mají polovinu. Nevím, dá-li se to svádět na problémy předsedy Čunka a rozpolcenost strany, je to trend, navíc komunisté procházejí podobným vývojem. V roce 1999 měli 128 tisíc členů, dnes jich mají 77 tisíc. Roste ODS, loni měla skoro 30 tisíc a za posledních pět let nakynula o 8,5 tisíc. ČSSD má 18 300 členů a roste o dost pomaleji. Snad je to tím, že je zatím v opozici. Zdá se, že se nakonec všechny velké strany sejdou někde kolem 35 tisíců členů. Budou to v drtivé většině lidé, kteří si od strany slibují pomoc v osobní kariéře (stejně jako tomu bylo za totáče s KSČM). Členství postavené na „pragmatismu“ (bez uvozovek bychom řekli cynismu) nedělá českým politickým stranám moc velkou reklamu. To, co je pro členstvo v tomto případě rozhodující, není ani tak program strany, jako její síla a schopnost prosadit pro své členy různé sinekury. Je to mj. výraz politické lhostejnosti a frustrace z politiky ve veřejnosti. Těžko se pak divit, že právě mezi slušnými lidmi se tak snadno ujímá idealistický anarchismus, s nímž přišel kdysi Havel – přesto že se za devatenáct let od převratu jednoznačně ukázalo, že instituce či poloinstituce „občanské společnosti“, založené na tomto základu, vůbec nejsou funkční.

Ministr Julínek navštívil se svým neoblíbeným programem zdravotních reforem poslanecký klub KSČM a by velmi rád, že na něj nebyli moc sprostí. Spokojenost, kterou dal najevo, měla asi být mj. i ťafka ČSSD, ale stejně bych s ní na jeho místě šetřil.

Jiří Paroubek obvinil při poslaneckých interpelacích premiéra Topolánka, že přisluhuje americkým imperialistům, přesněji řečeno prezidentu Bushovi. Na Ameriku jako celek si Paroubek zatím ještě netroufne, tvrdí jen, že se americká politika ve věci obrany před balistickými střelami po volbách od základu změní a ODS bude namydlená. Je to sice na první pohled riskantní přání otcem myšlenky, ale pan Paroubek bude samozřejmě po prezidentských volbách v USA tvrdit, že se americká politika v této věci změnila, i kdyby zůstala stejná: kdo to tady pozná. Předseda ČSSD zatím rehabilituje jen bolševickou frazeologii: teď je řeč o „přisluhování“, „přisluhovačích“, je třeba znovu zavést i slovo, které bylo v oblibě v době mého mládí, totiž „poklonkování“. Poklonkovat musí víc lidí najednou, kdežto přisluhovač může být jen jeden, i když samozřejmě lepší je, když i těch je víc. Čili: Topolánek přisluhuje (americkému imperialismu), kdežto politici ODS poklonkují (před Topolánkem i americkým imperialismem).

V KSČM se ozývají hlasy o tom, že je třeba vrátit se k politice zahájené v únoru 1948 a vypořádat se s buržoazním parlamentarismem a taky s revizionisty a reformistickými korouhvičkami v KSČM. Vyjádřilo se tak celkem pět okresních konferencí strany. Je to skoro dojemné, v rámci komunistické strany existuje i tento legrační jurský park. K tomu, aby se mohl prosadit, potřeboval by i dnes, stejně jako v letech 1945-48 silnou zahraniční podporu, kterou nedostane. Komunismus tohoto ražení je dnes beznadějně passé. Ostatně KSČM, vsadil bych se, se dnes daleko více orientuje na Putina než na Zjuganova.

Místopředseda ČSSD Sobotka se nechal veřejně slyšet, že na daňovou problematiku má jiný názor než předseda Paroubek. Ačkoli zdůraznil, že rozpor mezi ním a předsedou ani náhodou není, jak se za totáče říkalo, antagonistický, a že jde jen o to, jak lépe a účinněji chytit vládu a ODS pod krkem, bude zajímavé sledovat, zda jeho iniciativu chápe stejně i pan Paroubek.

Europoslanec Fajmon píše v Právu proti biopalivům a spojuje je s ďábelskými reji ekologistů. Kritika je to snadná, akce biopaliva končí, jak se zdá, globálním průšvihem, jenže za biopalivy není jen vyvádění zastánců globálního oteplování, ale taky potřeba civilizovaného světa zbavit se vykořisťování a terorizování ze strany Ruska, arabských států a Venezuely. Dá se říci, jak to dělá guru pana Fajmona Klaus, že když se o pár stupňů oteplí, nic se neděje, bude to vlastně příjemné. Když se o pár stupňů zvýší schopnost Ruska vydírat Evropu ropou a zemním plynem, příjemné to nebude ani trochu.

OECD informovala o názoru hlavních českých politických představitelů, že „před přijetím eura je nezbytné dosáhnout mnohem větší sladěnosti s eurozónou a uskutečnit další reformy“. Jde o odbornou ekonomickou záležitost, do debaty o ní nechci a nemohu zasahovat. Troufnu si jen podotknout, že pokud naši „hlavní političtí představitelé“ náhodou kecají ve snaze uchovat co nejvíc z české tzv. suverenity, kterou spoluutvářejí i papírky s Masarykem, Destinovou, Palackým atp., jde o politický zločin. Protože uchování suverenity vůči EU přes všechny obrovité slabiny této organizace znamená suverenitu pitomého beránka, který se vzdálil od stáda, pejska a pastýře právě ve chvíli, když se kolem potuluje hladový a mlsný ruský vlk.

Sobota 26.dubna

ČSSD vyvolá už po třetí hlasování o důvěře vládě. Proběhne 30. dubna, den poté, co má parlament v prvním četní projednávat zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Paroubek zřejmě předpokládá, že zákon díky Tlustému a spol. neprojde, koaliční jednota bude silně otřesena a někteří lidovci by mohli vyjádřit vládě nedůvěru (musí říci vládě ne, nikoli se třeba jen zdržet hlasování, Paroubek potřebuje sto jedna aktivních ne). Vzhledem k tomu, že všichni notoričtí kverulanti ve vládním táboře se horem dolem zaklínají, že vládu nepotopí (proč taky, to by pak mohla vzniknout situace, že už nebudou moci kverulovat), je osud Paroubkovy iniciativy nejistý. Proto také komunisté chtějí vědět, zda předseda ČSSD už jednal s některými vládními poslanci o podporu (bez podpory z vládního tábora, nikoli jen od „přeběhlíků“, se neobejde). Neradi by zjevně šli už po třetí s Paroubkem za kašpary.

Předseda zelených Bursík obhajuje biopaliva (nedostatek potravin ve světě nemá podle něho s pěstováním biopaliv nic společného). Důvody, které Bursík považuje za legitimní pro experiment s biopalivy, jsou ryze náboženské povahy - tj. zeleně náboženské povahy: lidé se prohřešili proti božské Přírodě, a pokud se nebudou kát hromadným pěstováním řepky olejné (takže naše planeta už napříště nebude při pohledu z vesmíru ani zelená, jak tvrdí oni, ani modrá, jak tvrdí Klaus, ale krásně žlutá), nemilosrdná Příroda se rozhněvá a sešle na lidstvo zkázu. Je to podobné modlářství, jaké pěstovaly kanaanské pronárody před příchodem Izraele, jen na první pohled lidštější, protože se při něm přímo neobětují živí lidé. Vzhledem k hrozícímu všeobecnému hladomoru to ale vyjde zhruba nastejno. Jediný rozumný důvod experimentu s biopalivy je přízemně pragmatický: snížit závislost Západu na ropných vyděračích – jenže na základě dosavadních výsledků se zdá, že, jak se říká, „tudy cesta nevede“. Zelení kašpaři teď jako každoročně šaškují s tzv. ropákem. Mohli by si ho udělit sami.

Ukazuje se, že našinci jsou ochotni pracovat až do sedmdesáti let, jen aby mohli jít do důchodu co nejpozději. Není divu, podle propočtů klesnou jejich příjmy na 42% a jen 34% z nich má možnost si pak něco přivydělat. Většina z nich se tedy stává součástí jakéhosi virtuálního fešáckého ghetta, prostupujícího celou naší vlast. Dokud ještě mohou chodit, zůstává jim aspoň pocit jakési svobody. Problém je ovšem v tom, že 39% lidí do devatenácti let a 32% lidí od 32 do 49 let si naopak myslí, že by se (nám) senilákům měla veškerá pracovní aktivita přímo zakázat. A kdo zákaz poruší, bude utracen (dodávám já).

Rusko tichou cestou anektovalo Abcházii a Jižní Osetii a hrozí, že pokud tam „vypukne vojenský konflikt“, „nezbude mu než „reagovat vojenskými prostředky“. Pokud Západ nedá Rusku najevo, že strčí-li svůj drzý nos jen o milimetr dál, bude „vojenskými prostředky“ reagovat zase on, udělá to, co Velká Británie a Francie s Česko-Slovenskem po uzavření mnichovské dohody. Mnichov tady proběhl potichu, proběhne stejně potichu i 15. březen?

Ruská duma vyslovila „předběžný souhlas s přijetím nového mediálního zákona“, podle něhož je možné „uzavřít“ (rozuměj zakázat) televizní kanál, rozhlasovou stanici nebo tištěné médium, pokud bude „šířit pomluvy“. Důvodem zákazu má být „zneužití sdělovacího prostředku s cílem šíření vědomě lživé informace, která útočí na čest a důstojnost jiné osoby nebo podkopává její reputaci“. Novináři se bouří proti mlhavé formulaci. Pozoruhodné je, že na rozdíl od Ficova zákona může být důvodem pro zákaz jen lživá, nikoli pravdivá informace (na Slovensku ovšem zase nejde přímo o zákaz, ale jen o účinné deptání). O tom, co je na Rusi lživé nebo pravdivé, ovšem od pradávna rozhoduje načalstvo. Do okruhu řízených médií není zatím zahrnut internet, zřejmě ho v Rusku zatím příliš lidí nesleduje. Pokud zůstane jako rezervace pro svobodu slova jen on, změní se to a zákon pak bude nepochybně rozšířen. Až se u nás dostane Paroubek k moci, bude se moci kromě toho negativního (co všechno zruší) pochlubit i pozitivním: totiž zavedením svobody projevu podle osvědčeného ruského modelu, o němž se nepochybně ukáže, že se překvapivě kryje s německým a rakouským.

V Lidových novinách (příloha Orientace) informuje Jiří Pehe o pracích britského autora Johna Graye. Některé teze toho spisovatele mi připadají dosti divoké. Například „studená válka“ prý „byla soubojem mezi dvěma utopickými ideologiemi: komunismem a liberalismem“. To je ovšem nesmysl, studená válka byla soubojem mezi drzým překabátěným ruským impériem, usilujícím rozšířit svou říši kam až to půjde, výhledově na celý svět, a západní Evropou, podporovanou Spojenými státy. Šlo o docela pragmatickou ruskou imperialistickou politiku, ideologie (komunismus) v ní hrála jen služebnou roli, což je pěkně vidět dnes, kdy Rusko tuto ideologii sice odvrhlo, ale ke své imperialistické politice se s chutí vrací. Když Gray mluví o „křesťanské fundamentalistické víře, že zlo může být definitivně poraženo“, měl by dodat, že se tak stane až při Posledním soudu, a k tomu, abychom před něj mohli předstoupit (tj. drtivá většina z nás současných a budoucích) musíme stejně jako ti, co přišli před námi, napřed umřít. Víra, že zlo může být definitivně poraženo už tady na zemi, je výbavou utopických radikálních vizí jako marxismus, vzniklých deformací křesťanství. Křesťanství je optimistické, zavazuje nás věřit, že i když tady na světě zvítězí např. Gray nebo Pehe (a tací zpravidla na světě vítězí), není ještě všechno ztraceno. A konečně Gray se podle pana Pehe vrací „ke své hobbesovské vizi liberalismu, v němž pyšném blouznění, ale je chápána jako pracná koexistence různých životních stylů, o níž je třeba neustále znovu vyjednávat“. Samy od sebe se nabízejí některé příklady takové pracné koexistence – například vyjednávání Chamberlaina a Daladiera s Hitlerem (oba páni se neoddali pyšnému blouznění, že Hitler je syčák, kterému jde jen o to je zničit), „dialog mezi křesťany a marxisty“ (rozuměj e stalinisty s lidskou tváří) z šedesátých let nebo nynější pokusy o multikulturní soužití s islámskými teroristy. Nejistota o tom, zda „dokonce i tato umírněná vize svobodné společnosti není svým způsobem utopická“ je docela na místě, pouze nejde o společnost svobodnou, nýbrž podělanou až za ušima.

Pondělí 28. dubna

Místopředseda Bém napadl tvrdě předsedu KDU-ČSL Čunka, že se pokouší rozbít koalici a projevuje krajní vstřícnost k Paroubkově ČSSD. Na této kritice samozřejmě hodně je, problém je v tom, že pan Bém (mimo jiné i tímto prohlášením) dělá uvnitř ODS totéž, co Čunek v rámci koalice, a není v tom sám. Stejně se chová odvržený expert na rovné daně Tlustý. Jsou to vlastně jen smutné doprovodné jevy vratkosti vládní koalice.

Premiér Topolánek kritizoval na sobotní ideové konferenci ODS v Hradci Králové předvolební velkohubé sliby své vlastní strany. Trochu to připomíná známé vystoupení maďarského premiéra Gyurcsánye (Lhali jsme ráno, v poledne i večer), Topolánek to udělal v rukavičkách (to je v jeho případě co říci) a navíc to neměl zase natolik těžké, protože vlastně z velké části kritizoval svého oponenta Tlustého. Na diskusi se na konferenci nedostalo.

Pražský magistrát se teď vážně zabývá návrhem excentrického ředitele Národní galerie Knížáka, aby se na Národní knihovnu přebudovalo Kongresové centrum na Vyšehradě. Je velmi obtížné zbavit se dojmu, že jde hlavně o to, zbavit se na pokyn z Hradu Kaplického návrhu, který se nelíbí některým významným ústavním činitelům a jejich lobbistům. Nejlepší by bylo přebudovat na Národní knihovnu Svatovítskou katedrálu, patří přece celému národu.

Petr Uhl dospěl v Právu k závěru, že přes četné odporné masové zločiny jsou USA „v zásadě demokratickou zemí“. Být Američanem, pukl bych pýchou. I taková autorita jako Uhl připouští, že jakási demokracie v USA přece jen je. Zároveň píše: „Srovnání mezi vojsky SSSR a dnešním radarem mluví jasně ve prospěch USA (!). Kalí to ale to, že pobyt sovětských vojsk měl svůj, byť zločinný, ale známý smysl, zatím co radar asi ani žádný obraný účel nemá. Má jen zvýšit váhu USA ve světě, nahrazuje diplomacii hrozbami.“ Z toho jsem lehce zmaten. Vyplývá z toho, že pobyt sovětských vojsk měl sice zločinný, ale obranný smysl, kdežto americký radar má smysl žádný, totiž zločinný (nahradit diplomacii hrozbami). Ježíši Kriste, co všechno papír snese!

Za poměrného nezájmu českých médií se v Maďarsku zhroutila socialisticko-liberální vládní koalice. Malá SZDSZ se rozhodla odejít poté, co premiér Gyurcsány odvolal liberální ministryni zdravotnictví, která usilovala o reformy velmi podobné těm Julínkovým. Konzervativní opozice prosadila jejich odmítnutí v referendu a Gyurcsány dává teď odvoláním ministryně najevo, že od reforem upouští. Socialistům nezbude, než vládnout menšinově, SZDSZ ovšem tak dlouho parazitovala na symbióze se silnějším partnerem, že je vůbec otázka, nakolik je ještě schopná samostatné existence.

Úterý 29. dubna

Poslanci Tlustému a spol. se podařilo dosáhnout toho, že projednávání zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi bude přerušeno až do doby, než budou doplněny údaje o definici a ocenění majetku, kterého se má zákon týkat. Požadavek má zjevně obstrukční charakter a opozice považuje jeho prosazení právem za svůj úspěch. V zítřejším hlasování o nedůvěře vládě ovšem samozřejmě neuspěje: Tlustý si nemůže dovolit přispět k jejímu svržení. Bohatě mu stačí, že prokázal její nefunkčnost.

Proti předsedovi zelených Bursíkovi se postavila další krajská organizace, totiž jihočeská (pravlast jihočeských matek a místopředsedkyně Kuchtové). Krajská konference předsedu mohutně kritizovala a nakonec mu vyslovila nedůvěru. Paní Kuchtová s tím ovšem nemá vůbec nic společného, v neděli, kdy se konference konala, jí nebylo dobře a tak se jí ani nezúčastnila. Vynořil se už taky Bursíkův nástupce: je jím místopředseda Liška a kandiduje ho Alexandr Mitrofanov v dnešním Právu.

„V Evropské unii nesmíme být ničí poddaní“, píše v MfD Jan Zeman. „Jenže to, co my nechceme, je právě jen a jen Unie založená na Lisabonské smlouvě. Tedy Unie nevolených orgánů a nečitelných institucí bez přímého demokratického mandátu…“ atp. Protože autor je, jak se z MfD dozvídáme, externím poradcem senátora Josefa Kabláče (to je ten, co měl během prezidentské volby zjevení na hradní toaletě), znamená zde „my“ zjevně „já a senátor Kalbáč“, případně, pokud se senátorovi opět zjevil někde na záchodku zlý duch, tak ještě ten.

Středa 30. dubna

Poslanci Tlustý, Raninec a Schwippel hlasovali s opozicí pro odklad projednávání zákona o majetkovém vyrovnání s církví. Projednávání má být odloženo až do doby, než vláda přesně vymezí majetek, který má být vrácen, resp. za nějž má být vyplacena náhrada, a doloží jeho cenu. Místopředsedkyně PS Němcová se k nim sice formálně nepřidala, ale v podstatě zastává jejich stanovisko, kromě toho žádá výslovně přiřknout Svatovítskou katedrálu všemu pracujícímu lidu. Je zajímavé, jak hodně mají skalní Klausovi stoupenci společného se stalinisty. Městský soud mezitím jakoby náhodou potvrdil rozsudek nižší instance, že Svatovítská katedrála patří všemu pracujícímu lidu. Všechen pracující lid, jak známo, nevěří v Boha: k čemu mu bude kostel? Navrhuji, aby podle stejného principu byla podolská plovárna přiřknuta neplavcům (s tím, že dvakrát do týdne v určenou dobu tam pustí i ty, co umějí plavat). Vláda mezitím údajně vyšla požadavkům trojice vstříc a hodlá zákon znovu předložit Sněmovně příští týden. Tlustého postup je populistická obstrukce. Budou loajálně hlasovat proti nedůvěře vládě, ale znemožní jí dělat rozumné kroky. A postarají se o to, aby vláda padla a ODS měla v té chvíli co nejnižší preference. K čemu jim to bude dobré? Bude proto s Paroubkem lepší řeč?

Nezlobte dědečka! Totiž Václava Klause. Rozdurdili ho ekologisté tím, že mu udělili anticenu zvanou Ropák. Klausovo bezmocné vztekání té šaškárně dává třikrát větší váhu, než jakou by měla normálně.

Ještě k tomu, co řekl údajně (podle Práva) Jiří Paroubek v debatě ohledně církevních restitucí: „Tvrzení, že nás prý jezuité naučili česky, je taková nehoráznost, když vidím ty Koniáše, kteří házeli knihy do plamenů, a hodili by do plamenů pekelných i lidi, kteří s nimi nesouhlasí – já to nechci nijak připomínat, pane poslanče, ale aspoň byste býval měl chodit na hodiny dějepisu, nebo aspoň si přečíst román Temno. Ten napsal Alois Jirásek, což nebyl nepochybně komunista, abych vás uklidnil, že byste snad z toho zrudnul.“ To je opravdu zajímavý doklad nejen o vytříbené kultivovanosti ve vystupování, ale i o smýšlení a historickém povědomí papalášů z někdejší RaJ. Všechno, co se pan Paroubek kdysi dozvěděl na hodinách dějepisu v sedmé třídě bolševické devítiletky, nemusí být zrovna pravda. Alois Jirásek sice nebyl komunista, ale to ještě neznamená, že by nemohl být pitomec. Romány jsou jedna věc a dějiny druhá. A konečně jezuité nepálili české knihy, ale protestantské knihy, bez rozdílu, zda byly české, německé, latinské, francouzské nebo kdovíjaké. Naopak katolické nepálili, i když byly české. Neříkám, že to tak má být, jen že to tak bylo. Na tom přece panu Paroubkovi nemusí záležet, vždyť není katolík ani protestant a katolíci i protestanti jsou to pro něj jedna pověrečná verbež – s tím, že po protestantech nejde v prvním plánu, protože je jich u nás podstatně míň.

A ještě jednou Jiří Paroubek. V Právu píše: „Vláda Mirka Topolánka není vládou všech občanů, ale pouze vyvolené skupiny bohatých.“ To má společného s vádami buržoazní první republiky, tak nás to aspoň učili v sedmé třídě devítiletky, kde se Paroubek dozvěděl, že jezuité pálili české knihy.

Tomáš Zahradníček opět exceluje v MfD: v politice prý platí presumpce viny. To je omyl, presumpce viny platí jen v hlavách těch, kterým to myslí bolševicky. Ať už bereme presumpci viny v úzce právním nebo v obecnějším slova smyslu.

Exkandidátka komunistů na prezidenta Bobošíková žalovala svého kolegu z Evropského parlamentu Železného (kandidovali do EP na společné kandidátce hnutí Nezávislých) mj. za to, že označil jejího muže, který jí dělá asistenta, za „sekretářku“, což prý je urážlivé. Při pochopitelně prohrála, ale asi se odvolá. Finanční zázemí, které paní Bobošíkové umožňuje aktivity tohoto druhu (soudní výlohy prohraných pří padají pochopitelně na její hlavu) jí závidím.

Pátek 2. května

ODS se rozhodla zmáčknout Stranu zelených: zastavila v Senátu jednání o uznání Mezinárodního trestního soudu, na němž mají zelení coby strana prudce proevropská zájem, a odblokuje ho jen v případě, že SZ odsouhlasí stavbu amerického radaru v Brdech. Vicepremiér Vondra obvinil SZ, že se vymlouvá na dva chybějící hlasy pro radar. Problém je, že Bursík se na ty dva hlasy nevymlouvá, on je prostě nemá, jsou to hlasy poslankyň Zubové a Jakubkové z frakce místopředsedkyně Kuchtové která jde Bursíkovi a Topolánkovi po krku kvůli svému odvolání z vlády. Zablokuje radar tak jako tak, a pak se uvidí. Na osudu Mezinárodního trestního soudu jí teď až tak moc nezáleží, protože s Paroubkem by se na něm dohodla, a pokud na podzim spor s Bursíkem vyhraje a Topolánkovi nezbude než ji vzít zpátky do vlády, řekl bych, že už se o radaru nějak dohodnou. ODS jí „vydíráním“ dává jen trumfy do rukou. Pan Vondra a další poněkud podlehli image Strany zelených jako mladých idealistických entuziastů. Nedělejte si iluze, jsou stejní jako vy. Ostatně, pokud jde o Mezinárodní trestní soud, je velmi obtížné ho chápat jinak než jako instituci, kde budou západoevropští břichopasové s Ahmadínežádem, Kaddáfím, Chávezem a jak se všichni ti darebáci jmenují, soudit americké imperialisty za jejich ohavné zločiny. Děkuji, nechci.

V Afghánistánu padl další český voják. Nechci to cynicky bagatelizovat, ale při akcích, kvůli nimž se zřizují armády, bývají padlí, budeme si na to muset nějak zvyknout. Pozoruhodné je jen to, že ČSSD krátce před tím, než se zpráva dostala do ČR, v návalu vstřícnosti pomohla vládě prosadit vyslání dalších vojáků do Afghánistánu, protože vnitrostranická opozice v SZ (Zubová a Jakoubková) při prvním hlasování hlasovala proti návrhu. Když se pak Paroubek o smrti vojáka dozvěděl, obvinil prý vládu, že zprávu úmyslně zatajila, že česká veřejnost není připravena na takové věci (vyslat vojáky ano, ale za žádných okolností nesmějí přijít o život) a že by si ČSSD byla v této situaci svou podporu zatraceně rozmyslela. Není nad zásadovost v politice.

Jak se dalo čekat, Tlustý a spol. nejsou spokojeni s tím, jak vláda doplnila návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Tlustý se sice nevyjádřil, ale jeho dva kolegové nešetřili skepsí. Poslankyně Němcová navíc požaduje, aby do zákona bylo včleněno, že svatovítská katedrála patří všemulidu (Nejvyšší soud došel před časem v této věci k závěru, že všeholid rovná se stát; ano, to bylo zjevné už od 25. února 1948). S tímto doplňkem bude KDU-ČSL sotva souhlasit. Tlustému, Němcové a spol. jde zjevně o ochromení vlády a rozbití koalice. Co si představují jako následné řešení v situaci, kdy socialisté s komunisty mají před ODS (zvlášť před ODS oholenou o spojence) velký náskok a budou ho mj. i díky aktivitám Tlustého, Němcové ad. ještě zvyšovat? Kromě toho Paroubek není Zeman. Zeman byl za totáče intelektuál s antipatií k režimu, po roce 1996 mu nakonec šlo o to, s Klausem nějak vyjít. Paroubek je bývalý normalizační ekonomický papaláš a jde mu o to, ODS zničit.

Odboráři zahájili mohutnou protivládní plakátovací akci. Pozoruhodné je, že si v ní mj. roztrpčeně stěžují na to, že „národ zase drží hubu“. Podobné zklamání vyjadřují i „protizákladnoví“ aktivisté. Národu chybí revoluční duch.

NATO obviňuje Rusko z toho, že se snaží „narušit územní celistvost Gruzie“. NATO má dlouhé vedení. Rusko už dávno územní celistvost Gruzie narušilo a teď se právě chystá sežrat i ten zbytek. Jako bytostný optimista jsem přesvědčen, že NATO je ještě schopné mu v tom zabránit. Otázka je jen, zda to udělá.

Zbyněk Petráček píše v LN v souvislosti s posledními dvěma aférami se zneužíváním dívek v Rakousku o tom, že se Rakousko pokouší vybruslit z vlastního průšvihu, místo aby ho analyzovalo. Pokud bude Rakousko analyzovat aktivity dvou úchyláků jako národní problém, dopustí se naprosté nevěcnosti. Že se něco podobného stalo v poslední době dvakrát zrovna tam, je naprostá náhoda. S případným podílem Rakouska a Rakušanů na nacismu (byli pachatelé či oběti) to nemá nic společného, a kromě toho: byli Češi pachatelé či oběti v případě komunismu? Sama otázka je nevěcná, protože co je to komunismus? Zde hovoříme o tzv. marxismu-leninismu, státní ideologii ruského impéria v letech 1917-1991, a tomu Češi sice pořádně naletěli, ale říkat, že jsou „pachatelé“, by bylo divoké přehánění.

Sobota 3. května

Vůbec bych nepsal o případu rakouského prasáka, který ukrýval dvacet let v podzemí svou dceru a sexuálně ji zneužíval, nebýt jedné maličkosti: totiž narážek, že jde o specificky rakouský problém, dokonce nějak souvisící s údajnými rakouskými problémy s Anschlußem. Překvapivé podobnosti tu sice jsou, ale s našimi, českými specifiky. Především rakouská policie má přece jenom něco společného s českou, protože teprve teď přišla na to, že prakticky není možné, aby úchylákova manželka, která vychovávala tři jeho děti, zplozené s vlastní dcerou, chovanou ve sklepení pod zahradou, o tom nic nevěděla. Zdá se být nepochybné, že baba lže, jako když tiskne. A tím se případ dostává do těsného sousedství s případem Kuřim, kde jde o věci méně ohavné, ale přece jen ohavné, zato pojaté podstatně kolektivněji, a kde, jak to vypadá, lžou úplně všichni.

Britská labouristická strana utrpěla katastrofální porážku v komunálních volbách. Nesleduji podrobněji britskou vnitřní politiku, brání mi v tom mj. jazyková bariéra (moje angličtina není nic moc), ale neodpustím si dva dojmy laického pozorovatele: za prvé, Tony Blair byl politik mimořádně schopný (což není vzácné) a pokud jde o poměr ke spojencům, hlavně k USA, mimořádně korektní (což vzácné naopak je). Nástupci velkých politiků to mají vždycky těžké: tak neuspěl Anthony Eden po Churchillovi i John Major po Tatcherové. Možná, že je to taky tím, že velcí politici nemají s výběrem svých nástupců šťastnou ruku (nejsem ovšem schopen posoudit, nakolik si Blair Browna vybral sám). Jinak mne velmi potěšilo vítězství Borise Johnsona v Londýně – nejen kvůli pádu jeho rudého předchůdce. Vítěz slíbil ve volební kampani svým voličům mj., že když mu dají hlas, jejich manželkám se zvětší poprsí a oni se stanou vlastníky luxusního BMW. Taky prý před časem označil obyvatele Papuy–Nové Guiney za lidožrouty, za což se ovšem omluvil. Jistě, bylo to politicky krajně nekorektní. Ale aspoň se v politické korektnosti neutopíme jako v moři neochucené krupicové kaše.

Sociální demokracie obvinila ODS, že chce „kšeftovat s lidskými právy“ a vyměnit se zelenými souhlas s radarem za ratifikaci Římského statutu (jde o zřízení Mezinárodního soudního dvora). Pokud jde o Mezinárodní soudní dvůr, tahá ovšem ČSSD za kratší konec provázku, tady je na koni ODS, veřejnosti je ta instituce buď lhostejná, nebo se jí (nikoli neprávem) bojí. Nebude to takový trhák jako zdravotní reforma nebo americký radar.

Skupina slovenských poslanců chce prosadit odhlasování seznamu kulturních děl z oboru literatury, médií a hudby, nevhodných pro mládež do 18 let. Tím titulům na indexu udělá takovou reklamu, že by jí za to pořizovatelé a provozovatelé měli platit.

V ODS se vnitřní opozice pokouší zablokovat majetkové vyrovnání s církvemi a může se opřít o sympatie ve veřejnosti. V KDU-ČSL se zase vnitřní opozice pokouší odpálit zdravotní reformu (těžko se ubránit dojmu, že s tichou podporou Jiřího Čunka), a taky s podporou veřejnosti. Tento střet dvou populismů může snadno koalici rozbít a ČSSD ho s chutí podporuje a hecuje. Vláda si předsevzala udělat dvě nepopulární a potřebná opatření. Pokud se jí to nepovede, ztrácí smysl a měla by z toho vyvodit důsledky, jinak na to její účastníci (především ODS) doplatí v preferencích.

Z rozhovoru, který poskytl Mladé frontě Dnes předseda Ústavního soudu Rychetský, plyne, že by si rád pro svou instituci přivlastnil práva, která jí nepřísluší (Ústavnímu soudu podle něho nemá jít jen o soulad zákonu s ústavou, ale o „test proporcionality zákona“, zda zákon při omezení práv a svobod zasahuje co nejméně do lidské důstojnosti každého člověka). Zároveň se obává o přenos politických a ideologických postojů z půdy parlamentu na půdu Ústavního soudu, tímhle pro ten přenos otvírá do široka dveře. Na druhé straně chápu jeho rozpaky nad tím, jak soud v Hradci Králové rozhodl v případu Kulínský (i když je jistě neobvyklé, že se k záležitosti vyjadřuje, byť i soukromně, předseda ÚS). „Vysvětloval jsem si to tak, že ten, kdo to soudil, neměl sílu při nedostatku důkazů zprostit obžalovaného obvinění, ale současně neměl sílu mu dát trest, jaký by si zasloužil.“ Řekl bych, že neměl dost odvahy ho propustit pro nedostatek důkazů a zároveň neměl dost důkazů na to, aby ho odsoudil k přiměřeně přísnému trestu. Tím se jen posílil dojem, že jsme svědky zamýšleného, leč nedokonaného soudního lynče. Soud zvolil krajně nešťastnou střední cestu, ve věcech spravedlnosti zvlášť zhoubnou.

Stanislav Komárek dává v příloze LN Orientace čtenářům následující hádanku: „Co je to? Představte si stát, obývaný majoritním etnikem, v rozsáhlém hornatém regionu při hranicích žije etnikum minoritní. Oba národy jsou nějak historicky spjaté, ale v mluvené řeči si nerozumějí. Majoritní etnikum má na území toho minoritního jakýsi starý, obskurní historický nárok, v zásadě ještě feudálního data. To minoritní se cítí utlačeno, je také skutečně ve správních orgánech podzastoupeno, hlavně „ochočenými“, v zásadě kolaborujícími jedinci. Podle práva národů na sebeurčení se chce odtrhnout a má v tom podporu a sympatie vlád Západu. Tomu však majoritní etnikum brání s poukazem na historická práva, a také proto, že hornaté oblasti jsou důležité strategicky, nejvyšší představitel státu prohlašuje, že se jedná o vnitřní záležitost země. Probíhají srážky, demonstrace, pouliční boje, minoritní etnikum má za hranicemi charismatického a mediálně známého vůdce, který jeho snažení zjevně i skrytě podporuje. Případ vyvolává velkou mezinárodní pozornost a napětí…“ Má jít o sudetské Němce, analogie je vedena s dnešním Tibetem a naprosto neuvěřitelným způsobem kulhá: „sudetoněmecké etnikum“ bylo minimálně na téže všeobecně kulturní úrovni jako české a pokud jde o počet, byl poměr zhruba jedna ku třem (spíš pro Němce o něco příznivější). Charismatický a mediálně známý vůdce byl politický zločinec, hlava mocného stomilionového státu, k němuž se „minorita“ chtěla připojit. Tibeťané jsou kulturně proti Číňanům o hodně zaostalejší, pokud jde o počet, o tom raději nemluvit. Nikdo je nevydává za vzor civilizace a demokracie. Jen si zaslouží autonomii, a že se při svých protestech nechovají jako angličtí gentlemani, je pochopitelné. Nikde v sousedství neexistuje miliardová totalitní tibetská říše a srovnávat dalajlamu s Hitlerem je nehoráznost, nad níž zůstává rozum stát. Kdyby se uplatňovala morální kritéria pana Komárka v minulém století, nikdy by se nebyl zhroutil koloniální systém. Považuji tento způsob uvažování za bezohledný, nadutý a nespravedlivý.

Pondělí 5. května

Ministr Jehlička oznámil v ČT1 veřejnosti, že na stavbu Národní knihovny podle Kaplického návrhu nejsou peníze. To snad měli zjistit předtím, než na to vůbec vypsali soutěž. Chování státu v této záležitosti je neuvěřitelně buranské a je mimořádně obtížné se zbavit dojmu, že vítr fouká z Hradu.

Sociálně demokratická lobby v Právu (tentokrát Pavel Verner) opět hlásá církvím chudobu. Pokud někdo chce provozovat něco tak tmářského, jako církev, musí to dělat pokud možno zadarmo. Tito lidé jdou ještě dál než Klaus, když církve přirovnal ke spolkům zahrádkářů. Od těch se nepředpokládá s takovou samozřejmostí, že by nesměly mít výdaje.

Dnes propukly v Praze masové protesty rozhořčené české veřejnosti proti americké základně a proti příjezdu americké ministryně zahraničí, který se nekoná. Údaje o účasti se liší, zatím není jasné, sešlo-li se sto nebo dokonce dvě stě lidí.

Předseda ČSSD Paroubek hodlá dovršit svou majestatizaci tím, že se dá zvolit do předsednického křesla členstvem. Je ovšem otázka, zda se členstvo (není ho zase až tak moc, asi 18 000, doufejme, že jsou všichni živí, doufejme, že mezi nimi chybí např. Rumcajs, který by tam sice patřil, protože je srdcem sociální demokrat, ale jako pohádková bytost patrně nebude mít ani v ČSSD volební právo, nebo Juraj Jánošík, jenž je občanem SR) vůbec dostaví k volbě. Kromě toho se prý aktivizuje až zatraceně živý Rumcajsův následník ze žďárských lesů a hodlá se Paroubkovi volbu náležitě osladit.

Úterý 6. května

Demonstrace proti americké základně se nakonec včera zúčastnilo něco přes tisíc lidí, z nichž podle odhadů před úřad vlády dorazilo asi tisíc. Je to sice víc, něž kolik jsem uvedl včera (údaje byly z odpoledního shromáždění), ale taky žádná velká sláva. Lid je proti základně, ale je to, jak by řekl pan prezident „slabé ne“. Na barikády kvůli tomu nepůjde, jak by si různí šašci přáli.

Koalici se dnes nepoddá ukončit první kolo parlamentní debaty ohledně zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Bude se projednávat až na červnové schůzi PS. Proti hlasovalo už celkem pět poslanců ODS. Na jedné straně Tlustý a spol. mohli sotva zákon odkývat, aniž by je všichni přestali brát vážně. Na druhé straně autorita nejen koalice, ale i nynějšího vedení ODS nezdary tohoto typu velmi klesá. Topolánkovi nezbude než pokusit se nějak přesvědčit Tlustého a jeho kolegy, že oni jeho potřebují ještě víc, než on je. Jinak je třeba konstatovat, že se v této věci vytvořil parlamentní blok, zahrnující širokou škálu politiků od komunistů po dejme tomu nacionalistické (když už mám být hodně slušný) křídlo ODS. Je mi z toho nanic. Ještě ale není všem dnům konec.

Jiří Paroubek vysvětlil generálnímu tajemníkovi NATO Japp de Hoop Schefferovi stanovisko své a ČSSD k české účasti v zahraničních misích NATO.

V souvislosti s výročím konce 2. světové války píše Dan Hrubý v dnešní Mladé frontě Dnes: „Nikdy v moderních dějinách nebylo dobro od zla tak dokonale oddělené jako ve druhé světové válce, v případě západních spojenců a nacistů to platí dokonale… Jedinkrát se pohádka stala skutečností, tak proč si to aspoň na pár hodin nepřipomenout.“ To je jakýsi pokus o popření dějin, a neplatí samozřejmě nikdy, tedy ani v tomto případě: „západní spojenci“ napřed ještě před válkou projevili vůči Hitlerovi podivnou směsici nezájmu a kapitulantství. Vzhledem k tomu jim pak nezbylo spojit se proti Hitlerovu Německu se zaostalou Stalinovou orientální tyranií. Během války se v lecčems uchýlili k napodobování protivníka (masakrování civilního obyvatelstva kobercovými nálety, navíc v situaci, kdy už se Německo zjevně nebylo schopno nijak účinně bránit). Iluze dokonané pohádky stojí na dvou poválečných lžích: na lži Norimberského tribunálu, spočívajícího na nemravné fikci, že se Západ a Stalinovo Rusko dokážou dohodnout na společném pojetí práva a spravedlnosti, a na lži OSN, simulující, že jde o společenství světových demokracií, navíc opřené o potěmkinské základní dokumenty. Část z nich (ty politické) řada států dodržovat nechtěla a nechce, druhá část (ty sociální) v mnoha ohledech ani dodržovat nejde. Samozřejmě platí, že v druhé světové válce prohrála ta horší strana, a mezi vítězi byli ti lepší (bohužel nikoli v přesile). Dobro a zlo je v dějinách porůznu prorostlé a oddělit je dá práci.

Středa 7. května

Pracovník agentury Christian V.I.P. Tomáš Marek, který školil sociálně demokratické politiky v mediální praxi (a nejspíše se taky zasloužil o vytříbený styl četných komentářů předsedy ČSSD Paroubka) přepadl „údajně“ pobočku GE Money Bank v Praze 5. Protože před akcí i po akci usilovně pracoval ve firmě, dá se předpokládat, že tak učinil v rámci pracovní doby. Vzhledem k tomu, že se nijak nemaskoval a zachytily ho bezpečnostní kamery, můžeme se zároveň domnívat, že jemu se nějakého zevrubnějšího školení v oboru praxe po výtce nemediální nedostalo. K jejímu výkonu měl dostatečný důvod, lépe řečeno příčinu, když vyjdeme z formulací česko-německé deklarace, jež s oblibou používá rovněž spolková kancléřka Merkelová: měl velké problémy s dluhy. Příčina – problémy s dluhy, následek – loupež v bance. Podle naší české logiky je ten člověk nevinný a měl by dál učit papaláše z ČSSD mediální komunikaci. Druhý pozoruhodný případ svázaný s bojem naší opozice za spravedlivější svět se stal předevčírem: veterinář z obce Poříčí na Strakonicku zahájil palbu na obecní úřad. Použil přitom kulovnice, brokovnice, pistole, praku i luku (vystřelil prý padesát šípů se solidními ocelovými hroty). Předtím ozdobil sousedovo auto protestním nápisem proti Condoleeze Riceové (vyryl ho do laku). Jeho osamělá izolovaná protestní akce byla namířena rovněž proti FBI a CIA. Pánové z Proti základnám by tohoto našeho novodobého Čapajeva měli proškolit v duchu V. I. Lenina v tom smyslu, že individuální teror nemá vyhlídky, musí se jednat o kolektivní vystoupení. Pak by novodobému Robin Hoodovi nehrozilo, že ho zavřou do blázince, nýbrž mohl by se stát skutečnou ozdobou nejrůznějších protizákladnových demonstrací.

V oblasti standardní politiky se, jak se zdá, schyluje ke konfliktu v koalici. Poslanec Kasal hrozí ODS, že pokud si neudělá pořádek ve svých řadách, bude on hlasovat proti zdravotní reformě. Tlustý se údajně sešel s místopředsedou ČSSD Urbanem (bylo by divné, kdyby ČSSD nebyla v takové situaci zákulisně aktivní, ostatně těžko jí to vyčítat).

Známý sociálnědemokratický politolog Jelínek vmetl do tváře expředsedovi KSČM Svobodovi, že by z „nás“ (není jasné, kdo je to „nás“: ČSSD nebo celá ČR) nejraději učinil novou hvězdičkou na americké vlajce. Je zjevné, že pan Svoboda je v pojetí socdem politické vědy na rozdíl od KSČM už nereformovatelný. Kromě toho týž politolog Jelínek vytýká USA, že v Jaltě spolu se SSSR „pro nás nešťastně rozparcelovaly Evropu“ (obdoba tvrzení o zradě buržoazních států z roku 1938, Američané nic nerozparcelovali, Rusové si prostě po svém způsobu vzali prakticky všechno, kam se jim podařilo vlézt, a Západ vyčerpaný válkou už jen neměl sílu jim v tom zabránit). Mluvit o hluchotě a slepotě Washingtonu v roce 1968 je nebetyčná drzost, jak mohli pomáhat vládě, která se zaklínala od rána do večera věrností k SSSR a neměla odvahu vůbec o pomoc požádat? Pomoci se dá jen tomu, kdo o pomoc stojí a dovede si o ni říci.

V novinách (dnes v MfD) se dělá velká sláva z podpory Československa Izraeli v těžkých letech jeho vzniku. Aniž bych chtěl popírat, že se vznikající stát těšil v české veřejnosti právem sympatiím a podpoře (stejně jako bravurní výkon izraelské armády o dvacet let později v šestidenní válce), ale ty sympatie by byly zůstaly zcela platonické, nebýt ruského vychcaného plánu zřídit si v izraelském státu jakési předpolí uprostřed britského impéria. Český národní hrdina Jan Masaryk se v OSN bil za Izrael jako lev – protože mu to jeho neformální nadřízený Molotov poručil. Možná mu to poslal na jednom z těch lístků, o nichž se zmiňuje v rozhovoru s Viktorem Fischlem. Takže absolutorium si zaslouží jen Izrael, který tuto s nestydatými postranními úmysly organizovanou ruskou pomoc přijal – a když se pak ruský medvěd hlásil o svá imperiální nadpráva, kopl ho do čumáku a stal se integrální součástí svobodného světa.

Pátek 9. května

Letošním oslavám Dne vítězství (té hlavní se zúčastnil mj. prezident a ministryně obrany, konala se na náměstí Pod Emauzy, protože obvyklé místo oslav, Národní památník na Žižkově, se opravuje) přihlížely jen hloučky diváků. Prezident nad tím vyjádřil své roztrpčení a prohlásil, že se to musí změnit. Chce tam „pracující“ nahnat povinně, jako se to dělávalo za totáče? Třeba lidé jen mají plné zuby fangličkářství a cítí pochybnosti, nakolik to věncokladeči dělají z pokrytectví – halasně oslavují minulost, aby nemuseli projevit odvahu v přítomnosti.

Někteří vládní politici (např. místopředseda ODS Nečas) obvinili Tlustého a jeho poslanecké stoupence, že se paktují s ČSSD. Tlustý, Raninec a Schwippel to velmi rozhořčeně odmítli, představitelé ČSSD (místopředseda Urban) to stejně nadšeně potvrdili: „Všichni tři poslanci ODS se sešli s nejvyššími představiteli soc. dem. na téma hlasování o restitucí.“ Zdá se, že se poslanci Tlustému tato akce příliš nevyplatila, sociálně demokratičtí lídři ho napřed navnadili, a potom práskli. Vyvolává to podezření, že nebyl dost vstřícný.

Hezké počasí a blížící se prodloužený víkend ochromil akceschopnost opozice. Chtěla k premiérově informaci o jednáních s USA (téma: základna v Brdech) přijmout usnesení, které by vládě uložilo jednání přerušit nebo ukončit. Ukázalo se však, že v okamžiku hlasování chyběly víc než dvě třetiny sociálně demokratických a skoro polovina komunistických poslanců. Hlasování sice nemělo valný význam (usnesení by nebylo pro vládu závazné), ale výsledek je dost legrační.

Po několika rozhořčených hradních dementi vychází najevo, že dosavadní prezidentův mluvčí Hájek přece jen odchází. Neodchází sice až tak daleko (bude prý zástupcem kancléře Weigla), ale na jeho místo nastupuje člověk z nejbližšího Topolánkova okolí, Radim Ochvat. Při všech spekulacích o významu této změny je třeba vzít v úvahu, že tohle místo je ze všech míst v blízkosti prezidenta Klause nejméně významné a zároveň nejméně záviděníhodné. Je těžké (nebo skoro nemožné) se tam uplatnit, ale velmi snadné se tam znemožnit.

Sobota 10. května

Podle volebního průzkumu agentury Median z dubna by ČSSD nyní vyhrála volby o 10% před ODS a zelení by se vůbec nedostali do Sněmovny. Rudý blok by tak získal v Poslanecké sněmovně ústavní většinu. V Právu připisují neúspěch zelených vulgárnímu chování předsedy Bursíka k poslankyni Zubové, sporu mezi Bursíkem a Kuchtovou a „rozostřeným“ výhradám zelených proti radaru v Brdech (rozuměj: nejsou všichni a dost jednoznačně proti). Řekl bych spíš, že pro někdejší voliče ODA, US-DEU a OH přestává být přitažlivou vnitřně nestabilní strana, v níž se mocně uplatňuje levě fundamentalistické, protiamerické a protizápadní křídlo. Kuchtová se Stropnickým mohou tvořit ekologickou sekci v rámci ČSSD nebo něco mezi ČSSD a KSČM, nebo něco úplně jurodivého (protijaderný pacifismus), ale nemohou mít nikdy 5 či více procent voličů. Na druhé straně ODS a KDU-ČSL může sotva přehlasovat ČSSD a KSČM dohromady. Rovněž se ovšem zatím nezdá být úplně spolehlivá (i když podle průzkumu agentury Median by to šlo) budoucí většina ČSSD s KDU-ČSL. Byla by velmi těsná a Paroubek by kdykoli mohl pohodlně přehlasovat lidovce s komunisty. Byli by jen pátým kolem u vozu.

Klaus včera právem ocenil klíčový podíl Ruska na porážce nacistického Německa. K prohlášení „nikdy nezapomeneme na desítky tisíc vojáků, kteří padli při osvobození naší země“ je jen třeba podotknout, že cílem Stalina a ruského vedení nebylo nás osvobodit, ale připojit nás ke svému impériu, což se taky povedlo. Ruský velvyslanec Fedotov mluvil o tom, že „heroizace nacistů se stává součástí státní politiky určitých zemí“. To je drzá lež, není náhoda, že nikoho nejmenoval. Rusové si jen musí zvyknout na to, že např. pro pobaltské státy nebyl hlavním nebezpečím a hlavním nepřítelem Hitler, ale Stalin. Neříkám, že Hitler byl lepší než Stalin nebo naopak, jen že Stalin pro ně představoval větší zlo, což se nakonec taky potvrdilo. Ani s tím se Rusové zatím nenaučili žít. Jejich „vyrovnání se s minulostí“ se s tím německým vůbec nedá srovnat.

Lidovecký poslanec Carbol prohlásil, že když nebudou „restituce“, nepodpoří radar. Za prvé, v případě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi nejde o restituce, ale o vytvoření podmínek pro odluku církví od státu. Hmotnou základnu má tvořit část majetku, zabaveného církvím (zejména katolické) komunisty. Proto se taky mýlí Martin Weiss v LN, když se domnívá, že jde o akt spravedlnosti: jde o praktické opatření. A dále: člověka se skoro zmocňuje paranoidní podezření, že existuje tichá dohoda mezi vedením KDU-ČSL a Paroubkem: KDU pohřbí radar, když k tomu dostane nějaké dostatečné alibi. (To by ale předpokládalo nějaké srozumění mezi Tlustým a ČSSD; pokud tu bylo, po podrazu ČSSD s vyzrazením kontaktů mezi disidenty v ODS a vedením sociálních demokratů nejspíš vzalo za své; je ovšem taky možné, že Urban nafoukl jej nějaké neoficiální povídání někde u skleničky).

Kdosi v naci na 8. května přepsal cedule na silnicích při vjezdu do Havlíčkova Brodu na Německý Brod (tak se město jmenovalo do roku 1945). Jde nepochybně o provokaci, spor bude jen o to, čí.

Alexandr Kramer tvrdí v rozhovoru s ministrem Jehličkou s vážnou tváří, že „znárodnění“ (mj. i církevního majetku) nebylo jednoznačně špatné. Jaképak znárodnění, šlo o maskované zestátnění, národ není žádná instituce, žádná právnická osoba a nemůže tedy taky nic vlastnit. Hauzírování se „znárodněním“ po roce 1945 byla jen sprostá demagogie.

Podle Jana Rybáře z MfD prý Rusové (ruští politici? ruští intelektuálové?) v souvislosti s druhou světovou válkou opakují: „obětovali jsme miliony lidských životů,a zachránili tak Evropu před záhubou.“ K tomu je třeba dodat: za prvé, chránili taky a v první řadě sebe (na tom není vůbec nic špatného, jen je dobré vědět, že nešlo o ryze samaritánskou akci), a za druhé, zachránili Evropu před záhubou a při té příležitosti jí třetinu sežrali.

Petr Uhl byl na Sudetoněmeckých dnech v Norimberku vyznamenán Karlovou cenou. Jakkoli s ním ve vnitropolitických i zahraničněpolitických záležitostech většinou velmi nesouhlasím, v této jedné věci se úplně shodneme. Petr Uhl se ve svém proslovu zmínil o tom, že dříve se o téhle věci (vyhnání sudetských němců a průvodní česká zvěrstva) aspoň vášnivě diskutovalo, dnes se už jen mlčí. To je, bohužel, podstata věci. Petru Uhlovi k udělení ceny upřímně blahopřeji.

Pondělí 12. května

Ve včerejších Otázkách Václava Moravce řekl náměstek ministryně obrany Barták, že smlouva s USA o radarové základně počítá pouze s příležitostnými návštěvami ruských inspektorů, nikoli s jejich trvalým pobytem na základně. Není prý dosud rozhodnuto, zda by mělo jít o reciproční návštěvy (reciprocita je podle mého názoru zbytečná a nejsou pro ni věcné důvody, Rusové ji budou považovat za provokaci a bude těžké jim to vymluvit). Sociálně demokratická a komunistická bublina s hrozbou trvalého pobytu ruských vojáků (řekl bych, že ve skutečnosti si ho komunisté přejí a sociálně demokratům je to nanejvýš fuk) tedy splaskla. Podle ministra Svobody by vzhledem k radaru měla být ČR exkluzivně chráněna, tj. když bude vystřeleno najednou víc raket, bude nejdřív zničena ta, která směřuje na její území. A co Polsko, kde budou antirakety umístěny?

České noviny velmi kuriózním způsobem referují o Sudetoněmeckých dnech v Norimberku. To jest nereferují skoro vůbec. Jediný komentář k udělení Karlovy ceny Petru Uhlovi je ten můj z Lidových novin, zpravodajství je minimální (v „papírové“ MfD není o udělení ceny ani slovo, což je zjevně politika pošafrovského vedení listu).

Úterý 13. května

Událostí číslo jedna je projednávání civilní žaloby několika vysokých pracovníků justice (mj. nejvyšší státní zástupkyně Vesecké a místopředsedy nejvyššího soudu Kučery) na předchůdkyni Vesecké ve funkci a nynější sociálnědemokratickou stínovou ministryni spravedlnosti Benešovou. Ta před časem hovořila v souvislosti s tím, co se dělo kolem případu Čunek, a s těmi, co ji nyní žalují, o „zákulisní justiční mafii“. Celá věc je zpolitizovaná od A až do Z a místo aby se odehrávala v médiích, proběhne teď před soudem. Tím nejrůznější osobní útoky dostanou docela jinou vážnost, soudce má možnost jejich existenci tak říkajíc posvětit, pokud dojde k závěru, že byly opravdu proneseny (řekl bych, že to udělá s velkou chutí), rozvržení papaláši versus neohrožená bojovnice za nezávislost justice se nabízí samo od sebe, případ se potáhne možná déle, než je životnost Topolánkovy vlády, žalující strana bude kompromitována v každém případě, ta žalovaná možná nakonec taky trochu, jenže té to tolik nevadí, není ve funkci. K Paroubkově obžalobě vlády a koalice přibude další bod, a hrozně bych se divil, kdyby nebyl aspoň v něčem podepřen soudem (tj. některým ze soudů, jimiž případ postupně projde). Hlavní svědkyně v celé věci, ostravská státní zástupkyně Andělová, tvrdí, že Kučera na ní žádal, aby prodlužovala trestní řízení s Čunkem, dokud vláda za něho nezíská náhradu, a že když jde o tak vážné politické záležitosti, musí jít nezávislost soudu stranou. To jsou ve skutečnosti vážná obvinění (soud bude ovšem rozhodovat jen o tom, má-li se Benešová za svůj výrok omluvit, nebo ne). A obávám se, že základní dojem ze všeho, z případu Čunek i z tohoto pokračování, pro „řadového člověka“ bude: proboha, jen se těm institucím nedostat do rukou!

Na můj vkus poněkud příliš horlivě vyjádřil své znechucení nad tím, co uvedli někteří svědkové v tomto procesu, ministr Schwarzenberg. Obává se, že to nevrhá dobré světlo na vládní koalici, samozřejmě jen pokud jsou ty výroky pravdivé. A uzavírá, že se v posledních desetiletích naprosto vytratil z naší společnosti stud. Přesnější by bylo říci, že se vytratil daleko, daleko dříve a v posledních desetiletích se proti všemu očekávání ani trochu nevrátil, navzdory svatouškovským frázím o pravdě a lásce, pod jejímiž prapory se měla rozběhnout morální transformace společnosti. Nerozběhlo se nic. Obávám se, že kdyby byl pan Schwarzenberg projevil v tom, jak se k této záležitosti vyjadřuje, trochu víc zdrženlivosti, byl by malounko k renesanci studu přispěl, protože jakási loajalita k vládě, v níž sedím, v situaci, kdy případ není uzavřen, je taky ctnost. Pan ministr se dopustil podobné chyby jako jeho mluvčí v souvislosti se sudetoněmeckými dny (viz naše včerejší glosa), a člověk se nezdrží, aby se neptal, není-li za jeho morálním rozhořčením náhodou taky jen politika.

Vlastimil Tlustý usoudil, že nadešel čas vyhlásit otevřenou válku Topolánkovi. Učinil tak v dnešním Právu (přesněji řečeno na chatové diskusi na serveru novinky.cz, z níž podstatný výtah Právo s chutí převzalo).

Správa šumavského národního parku uzavřela pro vodáky na celé léto velkou část Teplé Vltavy od Soumarského mostu do Pěkné. Ať si z toho ale nic nedělají, až se dostane Paroubek k moci, zákaz zase zruší.

Počet odpůrců základny v průzkumech veřejného mínění podivuhodně kolísá v návaznosti na tom, kdo si průzkum objednal. Zdá se, že v závislosti na objednavateli se modifikuje i způsob dotazování. STEM (pracoval tentokrát pro úřad vlády) se tázal nejprve, zda by Evropa měla mít obranu proti balistickým raketám (71 % pro), pak zda bychom na zajištění protiraketové obrany měli spolupracovat s USA (52 % proti) a konečně, zda si respondent myslí, že se lidé s radarem smíří (67 % ano). Za prvé, jsem moc velký primitiv na to, abych si dovedl představit vhodnější otázku než: radar – ano, ano, ne, ne. Za druhé mi připadá zábavné, že naši pracující by sice v každém případě chtěli, aby jim někdo zajistil protiraketovou obranu, ale nesmějí to být Američani. Protože se Sněhurkou a sedmi trpaslíky nelze v této věci nejspíš počítat, zbývají už jen Rusové. Ochrání nás dokonale, máme s tím přece zkušenosti.

ČSSD hodlá prý podle MfD ukázat veřejnosti lidštější tvář. Nebude v budoucnu mj. trvat na placení minimální daně z příjmu, na plošných majetkových přiznáních, a předseda Paroubek se přemůže a nepojede na komunistický sjezd. Jak vidno, ČSSD už zahájila cukrbliky směrem k veřejnosti v rámci předvolební kampaně. Pan Paroubek jistě udělá všechno: všechno pro to, aby se prokousal k moci a udržel se u ní co nejdéle. K prokousání bude potřebovat cukr, k udržení pak už stačí jen bič.

Nemyslím si, že by KSČM usilovala podle svých programových tezí o totéž, co KSM. Obě organizace chtějí svrhnout kapitalismus (já říkám demokracii) a znovunastolit socialismus (já říkám bolševismus), ale jen KSM se hlásí k „revoluční“ cestě, KSČM chce jít (podle svých slov, ovšem) cestou legality. Demokracie je věc formy: v jejím rámci mohou existovat i uskupení, která usilují o její zničení, pokud se zavážou dodržovat určitá pravidla hry, a taky je pak skutečně dodržují. Pokud by taková uskupení existovat nesměla (kdo rozhodne, jak a nakolik je kdo nedemokratický!), nebude to už žádná demokracie. Demokracie je věc vratká a riskantní. Totalita je pevná jako kámen.

V médiích se halasně oslavují úspěchy komunistického Československa na světové výstavě v Bruselu v roce 1958. V této souvislosti je třeba říci, že se tehdy režim vzchopil, zmobilizoval poslední rezervy, které ČSR zbyly z dřívějších lepších dob a zorganizoval obludnou potěmkiniádu, která na Západě ještě udělala dojem (za pět šest let už by to bylo bývalo technicky nemožné) a on to mohl propagandisticky využít doma, v době, kdy stovky, ne-li tisíce politických vězňů živořilo v jeho koncentrácích. Vzniká otázka, co se má stát s ohavnou renovovanou budovou „bruselské restaurace“: ať z ní udělají muzeum této ohavné šaškárny, na téma „bolševická propaganda a bolševická skutečnost anno 1958. A v jednom koutku nechť zřídí místo restaurace standardní závodní jídelnu z té doby.

A nakonec něco veselejšího. V Brně mají problém: umístili na věži radnice emblém výtvarníka Jiřího Davida, o němž se zpočátku domnívali, že jde o srdce. Část podezíravé brněnské veřejnosti v tom však vidí spíše… (laskavý čtenář si doplní, křížovkářsky řečeno, „hrubý výraz pro ženské přirození na pět“). Autor díla tuto interpretaci rezolutně odmítl, a jeho stanovisko je třeba mít za rozhodující: on přece musí nejlíp vědět, co to vlastně stvořil.

Středa 14. května

Jiří Čunek zveřejnil usnesení státního zástupce Salichova o zastavení trestního stíhání v záležitosti svého údajného úplatku. Je otázka, proč to udělal teprve teď, až když se celá záležitost vyostřila natolik, že tohle jeho rozhodnutí už vlastně mnoho nezmění. Nemohu si pomoci, ten člověk pořád vzbuzuje dojem, jako by byl s Paroubkem domluven. Salichov v usnesení zpochybňuje věrohodnost hlavní svědkyně a poukazuje na to, že tak závažnou informaci na Čunka vytáhla teprve po čtyřech letech. To je základní podivná věc na celém Čunkově případě. Mně připadá daleko podezřelejší zázračné zmnožování Čunkových finančních zdrojů v posledním dvacetiletí, než případ údajného úplatku. Pravda, z toho prvního se už nedá vytřískat příliš politického kapitálu. Čunek v souvislosti se zveřejněním obvinil státní zástupkyni Andělovou, že jej označila za prasáka, který osahává ženské – jenže ten výrok jí přičítá protistrana sporu a myslím, že nebylo zatím nijak prokázáno, že by to byla doopravdy řekla. Zato Jiří Paroubek je v ráži a on i jeho spolupracovníci žádají policejní i parlamentní prošetření údajných politických tlaků včetně možného nátlaku ministerského předsedy. ČSSD ovšem podle slov předsedy poslaneckého klubu Haška „vyčká rozsudku soudce Cepla“. To skoro vzbuzuje dojem, jako by ho znali předem.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu: „Máme sympatickou odlišnost od spousty jiných národů a společností, nepodléháme povinnému diktátu příkazů a zákazů, které platí jinde ve světě. Nemáme ani náboženský útlak ani svěrací kazajku puritánství, chybí nám bezmyšlenkovitá oddanost velké národní ideji či přísné dodržování kastovnictví.“ Jsem přesvědčen, že to není pravda, protože kdyby byla, znamenalo by to, že jsme cynická čuňata.

Ekologické organizace si vybojovaly zřízení nadchodu pro medvědy na dálnici D47.

Václav Klaus poskytl rozhovor serveru idnes.cz. Lehce se v něm distancoval od Topolánkovy ODS a vládní politiky (těžce se distancovat nemůže, ostatně dělají to za něho jiní) a v souvislosti s Lisabonskou smlouvou strašil bruselským útokem na Benešovy dekrety. Obávám se, že nic podobného bohužel ani náhodou nehrozí.

Čtvrtek 15. května

Státní zástupce Salichov zastavil trestní stíhání Jiřího Čunka proto, že považoval hlavní svědkyni za naprosto nedůvěryhodnou (já jako vzdálený a málo informovaný pozorovatel mám stejný dojem), a že se nepodařilo prokázat, jaký smysl by měl úplatek v případě zakázky zadané zcela korektním způsobem. Zároveň konstatoval, že v majetkových poměrech Čunkovy rodiny jsou velké nesrovnalosti (což je podle mne coby vzdáleného a neúplně informovaného pozorovatele velmi slabý výraz), nicméně touto věcí se nezabýval, protože k vyšetřování té věci nebyl Čunek Senátem vydán (to mi připadá docela logické). Do jaké míry do věci zasahovali Vesecká, Kučera a Němec je jedna věc, do jaké míry je rozhodnutí Salichova správné nebo ne, druhá.

Jiří Paroubek otevřeným dopisem spektakulárně odmítl účast na sjezdu KSČM. Filip se hodlá předsedovi sociálních demokratů pomstít „rezolucí k voličům a sympatizantům ČSSD“. Pokud si budou obě strany dělat nějakou dobu naschvály, neudělá to dobře jejich preferencím. Proto doufám, že si naschvály dělat budou.

Na Kladensku se objevily letáky se závažnými obviněními vůči středočeskému hejtmanovi Bendlovi. Zároveň se rozšířila zpráva, že autorem je poslanec Tlustý. Bendl i Tlustý podali žalobu na neznámého pachatele, Bendl ve věci letáků, Tlustý ve věcí svého obviňování. Bendlův sociálně demokratický protikandidát na funkci hejtmana David Rath prohlásil, že s letáky nemá nic společného, i když jejich obsah je zcela pravdivý. Měl by se připojit k Bendlovi a Tlustému a rovněž podat žalobu. Čím víc žalob, tím líp. Skoro se mi chce vypsat anketu ohledně autorství letáků, problém je, že standardní anketa Událostí poskytuje jen tři možnosti a zde jsou vlastně čtyři: Bendl, Tlustý, Rath, ani jeden ze tří. Ale ten, kdo věří ve čtvrtou možnost, by konec konců nemusel hlasovat.

Policisté a dopravní experti se v souvislosti s úpravou dopravních pravidel trápí otázkou, zda trestat dodržování „bezpečné vzdálenosti“ mezi vozidly. Za její nedodržení by měly být trestné body. Expertům jde o to, jak objektivně změří vzdálenost policejní kontroly. Je příznačné, že je vůbec nezajímá, jak ji objektivně změří sami „účastníci silničního provozu“, aby ji mohli dodržovat.

Alexandr Mitrofanov tvrdí v Právu, že Klausův projev na slavnosti ruského velvyslanectví ke Dni vítězství „vyšuměl nezpozorován“. Klaus tam prohlásil: „Je to den, kdy před 63 lety skončila i pro naši zemi strašná doba druhé světové války a nacistické okupace. Rozhodující podíl na tom mělo hrdinství vojáků Vaší země“ (SSSR. tj. komunistického Ruska), „kteří za cenu nesmírných obětí zastavili do té doby neporazitelnou nacistickou armádu a své vítězné tažení dokončili před 63 lety v květnu 1945 v Berlíně a 9. května v Praze. Nikdy nezapomeneme na jejich hrdinství, nikdy nezapomeneme na desítky tisíc vojáků, kteří padli při osvobození naší země od německé okupace.“ Nedá mi, abych nepřipomněl, že pro Události tento projev nevyšuměl nezpozorován: aniž bychom jakkoli popírali, že ruská účast ve válce byla klíčovou, dovolili jsme si zároveň připomenout, že cílem Stalina a ruského vedení nebylo nás osvobodit, ale připojit nás ke svému impériu, což se taky povedlo. To tu pro jistotu ještě jednou opakuji, protože se nemohu zbavit dojmu, že v Právu by na to (zvlášť někteří) rádi zapomněli.

Podle jiného článku v Právu vtrhli Rusové v roce 1979 do Afghánistánu „ve snaze udržet spřátelený režim“. To samé se dá říci i o roce 1968 u nás – vtrhli k nám, aby udrželi spřátelený režim. Míra pravdivosti obou výroků je identická.

Ministr Liška chce v rámci školské reformy prosadit, aby se za poslední rok mateřské školky platilo. Stínový ministr ČSSD Havel to odmítá. Navíc by chtěl zavést, aby tento třetí ročník mateřské školky byl povinný. Nebylo by nejlepší děti hned po porodu odejmout matkám a svěřit je do odpovídající socialistické výchovy?

Pátek 16. května

V KSČM vládne předvolební kvas, vybíjí se ve sporech mezi předsedou Filipem a expředsedou Grebeníčkem. Spor je o techniku komunistického politizování, nikoli o ideologii. Komunistům se tenčí členská základna a zvyšuje se její věk. Bohužel to nemá žádný vliv na preference strany. Zřejmě jde je o přirozený trend postkomunistické politiky: členství stran se ustálí na 20-30 tisících členech (to jsou ti, na něž se ještě může dostat nějaký ten drobet při politickém hodokvasu), jinak společnost je společnost voličů a je představitelné, že by mohla existovat i strana zcela virtuální, která by měla slušnou reálnou podporu. Předseda Filip se rozhodl k odvetné akci za Paroubkovo vypočítavé odmítnutí přijít jako host na sjezd KSČM, chce na něj tlačit přes sociálně demokratické členstvo a voličstvo.

Ministerstvo spravedlnosti chystá vyhlášku, podle níž bude moci Nejvyšší státní zastupitelství v rámci dohledu nad vyšetřováním udělit pokyn vyšetřování zastavit (problém případu Čunek byl, že nejvyšší státní zástupkyně tuto možnost neměla a věc byla svěřena jinému státnímu zástupci, který ji pak zastavil). Mám trochu strach, že tahle úprava se bude budoucí Paroubkově vládě velmi hodit, znamenala by oslabení autonomie státních zástupců.

Příspěvek do rubriky jak číst Právo: Titulek článku zní: „USA o polovinu škrtají peníze na radar“. Z článku vyplývá, že výbor amerického Senátu pro obranu navrhl vyčlenit pro raketový štít v Evropě něco přes 700 milionů dolarů, obdobný výbor Sněmovny reprezentantů doporučuje částku snížit na polovinu. Pokud oba výbory dospějí k různému znění rozpočtového zákona, proběhne mezi nimi dohadovací řízení. Jaký smysl má takovéhle lhaní, které pak poměrně stručná zpráva chtě nechtě uvádí na pravou míru?

Další pozoruhodná dezinformace je nenápadně integrována do zprávičky Práva o tom, že v Berlíně promítali dokumentární film u útěku skupiny bratří Mašínů přes Dederonii do západního Berlína. Prchali údajně na „vysněný Západ“. Pokud jde o snění, snili o svobodném Československu, nikoli o Západě, a na Západ se „prostříleli“, až když jim bezprostředně hrozila smrt na popravišti. Tím, co dělali (myslím u nás, jako odboj), nemusí být člověk nadšen, ale nemělo by se to překrucovat.

Jak by mohla vypadat „jasná distance od minulosti“, kterou slibují komunisté sociálním demokratům, když je bez dalšího vezmou do party, předvedla v rozhovoru pro dnešní Lidové noviny kandidátka na předsedkyni strany Soňa Marková. Pokud jde o únor 1948, šlo podle ní o „revoluci nenásilnou cestou“. „Vývoj před rokem 1945 směřoval k tomu, co se stalo v roce 1948.“ To je sice pravda, ale když k něčemu směřuje vývoj, neznamená to, že je to posvěceno. Vývoj k Hitlerově Třetí říši směřoval od Versailleské konference. Během studené války prý „došlo k určitému pokřivení myšlenky sociálně spravedlivé společnosti“, což bylo dáno i historickými okolnostmi: „Víme, že studená válka přinesla některé pokřivenosti pro tzv. socialistický tábor“ (jakýsi ústupek realitě: říká „tzv.“) „ale i pro ten kapitalistický.“ Jistě, svobodný svět se musel bránit agresivním choutkám Stalinova, Chruščovova a Brežněvova rudého impéria. Obrana se dá chápat jako jistá pokřivenost. Historie prý není jen černá a bílá. Jakpak by ne: v tom základním je vždycky taková.

Petr Zídek hájí v LN proti předsedovi Židovské obce Bányaiovi právo položit si otázku, jak by vypadaly dějiny Blízkého východu bez Izraele, a obecně „kontrafaktuální historii, která hledá odpovědi na otázku, co by se stalo, kdyby k nějaké události nedošlo, nebo došlo jinak“. Ve svém textu, s nímž Bányai polemizuje, dospěl k názoru, že dějiny Blízkého východu by bez vzniku Izraele byly přehlednější a spravedlivější. Nedovedu se zbavit dojmu, že takové otázky se kladou jako předmostí k závěru, že se tedy nic tak strašného nestane, když takový zmetek dějin pohřbíme nebo necháme pohřbít. Kdysi byla např. v Německu populární teorie, že Československo bylo historickým omylem (je zajímavé, že pan Zídek ji nezmiňuje, ačkoli ji nepochybně zná. Zmiňuje otázku, co by se bylo stalo, kdyby Československo nepřijalo mnichovskou dohodu, nikoli otázku, co by se bylo stalo, kdyby Československo vůbec nebylo vzniklo). Jistě, střední Evropa by bez Československa byla bývala přehlednější a třeba i národnostně spravedlivější. Obyčejně se v tom hledával důvod, proč bylo správné Československo prodat Hitlerovi. Řekl bych, že kontrafaktuální historie nejenže nemá žádný smysl, ale je zároveň kontraproduktivní, protože sklouzává do alibismu. A pokud jde o to nepřijetí mnichovské dohody, pohled na některé současné česká politiky mávající pomyslným mečem v roce 1938 (svého času to bylo oblíbené téma Petra Pitharta) je prostě neodolatelný.

Sobota 17. května

Jiří Čunek se zasloužil o to, aby se do případu pánů Vaškůje a Šmiřáka náležitě zamatlal tím, že odmítl vypovídat. Ta věc je od počátku podivná: pokus podplatit svědkyni tak zjevně proti Čunkovi zaujatou, pokud by se stal a pokud by ho opravdu spáchal obviněný, by v žádném případě nemohl být projevem naivity a dobré vůle, ani pokusem Čunkovi pomoci. Taky je obtížné věřit tomu, že by si pan Čunek počínal tak, jak si počíná, z neohrabanosti. V souvislosti s děním tohoto typu se člověka snadno zmocňují různá paranoidní podezření. Snad je to tím, že v beztíži politického patu přestávají platit pravidla logiky.

V rámci předvolební kampaně předseda Paroubek ohlásil změny ve vládě (pro náhodné čtenáře neobeznámené s politikou podotýkám, že už dva roky není premiérem, nýbrž jen předsedou největší opoziční strany). Do vlády bude přizván místopředseda ODS a pražský primátor Bém a uvažuje se o odchodu ministra Julínka. Zároveň premiérovi doporučil, aby odvolal ještě místopředsedu vlády a ministra práce a sociálních věcí Nečase. Tím donutil řadu představitelů ODS, aby to, co řekl, horempádem dementovali. Proč to proboha ten člověk dělá?

Jiří Hanák se v Právu pozastavuje nad výrokem místopředsedy KSČM Dolejše: „Svou jasnou distanci jsme řekli, přílišné patlání se v minulosti nepatří politikům, to patří historikům.“ Pan Dolejš jen slovo od slova opakuje to, co česká oficialita a oficiózní historikové melou už někdy od roku 1995 o vyhnání sudetských Němců a o Benešových dekretech. Vyplývá z toho tedy, že přílišné patlání v historii je přípustné jen v některých případech?

„Karel Schwarzwenberg… ze svého vyhodí možná milión, aby mu detektivové z auditorské firmy Kroll zjistili, jak to bylo s rodinnou kasou Jiřího Čunka: proboha, vždyť to všichni vědí!“, píše tamtéž Martin Hekrdla. Jak to, co všichni vědí? Problém je v tom, že je to podivné a že nikdo neví, jak se panu Čunkovi ty peníze tak pěkně rozmnožily. Pokud by snad pan Hekrdla věděl, že pan Čunek ty peníze ukradl, ať to pěkně řekne a ať taky řekne, kde a kdy a dokáže to.

Předseda slovenské koaliční strany SNS Slota prohlásil na vládní tiskovce k slovenským učebnicím zakladatele maďarského státu svatého Štěpána za šaška. Přítomný premiér Fico ani nešpitl, přišlo mu to nejspíš vhod. Vyjádření je jednak velmi neobvyklé, představme si, že by na nějaké tiskovce o česko-slovenských kulturních vztazích prohlásil pan Slota za šaška svatého Václava: v tomto případě by s ním sice řada lidí u nás nepochybně souhlasila, ale všeobecný dojem, že to jaksi nepatří k věci, by museli mít i oni. Kromě toho bylo vyjádření určeno k tomu, aby maďarskou stranu rozpálilo do běla, což se taky povedlo. Je příjemné, že tento rustikální styl politiky zatím žádná česká polistopadová česká vládní strana neprovozovala – ale možná že Slováci mají před námi jen náskok a dohnat ho není takový problém, jak se dnes člověku zdá.

V souvislosti s probíhajícím sjezdem KSČM poskytl předseda strany Filip dva rozhovory, Právu a Lidovým novinám. Jsou zajímavé (zvlášť ten v Právu) a vypovídají mj. i o dost zvláštním statutu, který KSČM v české společnosti má. Jiří Kubík vyvozuje v MfD z toho, že počet členů KSČM se od posledního sjezdu snižuje rychlostí 29 členů denně, že někdy na jaře KSČM zanikne. Vzhledem k tomu, že počet voličů od roku 1996 naopak mírně roste (10% - 11% - 18,5% - 13%), dá se očekávat, že bez ohledu na to bude mít setrvalé preference mezi 13 a 18%. A protože je bude mít, samozřejmě nezanikne, jen se počet jejího členstva dostane tak říkajíc do lajny s ostatními parlamentními stranami.

Mladé frontě Dnes poskytla rozhovor ostravská krajská státní zástupkyně Andělová. Rozhovor je zcela jedinečný tím, že paní Andělová v něm neřekla prakticky vůbec nic. Pochopitelně se distancuje od toho, že by pana Čunka byla označila za prasáka (což tvrdil u soudu v Praze brněnský krajský zástupce Coufal). V té souvislosti uvedla, že existuje zvukový záznam, který by v případě zproštění mlčenlivosti to, co říká, potvrdil. To je zvláštní, měl jsem dojem, že šlo o neformální schůzku někde v restauraci, v tom případě paní Andělová myslí na zadní kolečka velmi důkladně a velmi zvláštním způsobem. Paní Andělová se kdysi (v případu Kořistka) zachovala velmi zásadově. Tenhle druhý případ je mi poněkud nejasný: působila na těch schůzkách jako nezávislá osoba odolávající nátlaku, nebo prostě jako zvěd druhé z bojujících stran? Jinak jako člověk velmi snaživý se neustále usilovně snažím uvěřit tomu, jak paní doktorka říká, „že doktor Cepl mladší je skutečně nezávislý soudce a rozhodne v souladu s provedenými důkazy, objektivně a spravedlivě“. Snad se mi to povede.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky