Červen 2008

Než to začne

Vladimír Cícha

Když před léty poseděl s námi po svém představení Jiří Suchý v jedné z vancouverských restaurací, řekl nám následující anekdotu: V lokále sedí host celkem normálního zjevu. Praví vrchnímu: Jeden koňak než to začne! Vrchní koňak donese a host žádá: Ještě jeden, než to začne! Přinesena další sklenka. Když ale pak požádá o třetí se stále stejným Než to začne, vrchní se optá: Poslyšte, objednáváte si koňak za koňakem ... a máte vy vůbec na zaplacení? Á, už to začíná! povídá host.

Docela důvodně jsem si v těchto dnech na anekdotu vzpomněl. Rok co rok vidím kolem sebe tzv. blahobyt, projevující se vlastnictvím mnoha ne právě levných věcí (a navíc nejen jediného kusu, ale dvou či více exemplářů téhož druhu), ohromnou konzumaci a mnohdy, alespoň u jisté části spoluobčanů, ono žití možná poněkud nad poměry. Což znamená na úvěr, na dluh. Není to ale dluh, nazývaný sekera, který si dobrý host pořídil v případě potřeby v koloniále nebo hospodě v malém městečku. Je to skutečný a ne právě malý dluh! Značný! A média, TV a tisk nespočtem reklam (většinou pokleslé úrovně) takové tendence vehementně podporují. Ano, mohlo by se říci, a po mnoho let tomu tak asi bylo, že tak bohatá společnost jako je ta naše západní, může si to všechno lehce dovolit. Že si může dovolit vlastně skoro všechno. A pojednou, zdá se, že místo onoho může vhodnějším slovem je mohla.

Ono poněkud kratičké varování v letech sedmdesátých o vyčerpatelnosti veledůležité suroviny záhy jaksi shledáno zbytečnou panikou. Přesto ale důsledkem bylo ono masivní proniknutí japonských automobilů malých obsahů a spotřeby na západní trhy. Ale pamět lidu je krátká, touha podnikatelů po ziscích značná a pozlátko image za každou cenu neodolatelné ... a bylo na světě vozidlo zvané SUV coby výsměch onomu energetickému varování. A velekola plýtvání a velekonzumu roztočila se jak ruské kolo na matějské pouti.

Dobrou polovinu místních novin tvoří denně reklamy na stovky automobilů. Kolem takových prodejen zaparkovány jsou desítky, stovky stále nových a nových modelů, i vozidel méně či více použitých. Jdu si koupit tenisky a hledím na stěnu plnou vystavené sportovní obuvi v množství až neskutečném. Jsem si zcela jist, že zdaleka ne všechny se prodají, než do veleobchodu bude dodána ohromná várka obuvi jiné, malinko snad změněné, vylepšené, ale skutečně kvalitnější? A vše Made in China, případně Taiwan nebo i Pakistan (na toto téma ještě dojde).

A tak lze pokračovat v podstatě o mnoha produktech, kde místo tří dobrých modelů zkazníkovi jsou nabízeny desítky alternativ. Stejně tak televize, počitače ... mohl bych dále jmenovat, stejně jako mnohý z vás, čtenářů. Místo toho jen věcnou poznámku (nic nového pod sluncem): výroba valné většiny těchto a dalších produktů, automobilů, letadel, tanků, léčiv, hudebních záznam,.umělých kloubů, levného odívání ... to vše, v malé i větší míře má jedno společné: k výrobě a použitelnosti třeba ... oné tekutiny, dnes označované jako černé zlato.

Autor J. H. Kunstler ve své knize Long Emergency (2005) definoval termín vrchol světové produkce ropy (global oil-production peak) jako období, kdy po lokálním maximu světové roční těžby ropy bude mít jen tendenci klesající. A spotřeba oleje a jeho derivátů neustále roste.

....Nejde ale jen o ropu. Jinou veledůležitou komoditou je zemní plyn. Ani jeho zásoby nejsou nevyčerpatelné. I jeho cena dnes roste, stejně jako spotřeba. Ale jeho dodávka, případně, z kontinentu na kontinent, není záležitost prajednoduchá.

Vyspělý Západ dosud nevěnoval dost pozornosti možnostem jak ono černé zlato nahradit. Jsou pro to různé možnosti: využití sluneční energie, větru, biomasa, pohonné hmoty z obilovin, návrat k energii nukleární. Kunstler jmenuje problémy spojené s jednotlivými druhy náhradní energie. Je v té věci poněkud skeptický. Tím nechci čtenáře unavovat. Ale připadají mi opodstatněné... ostatně, zdá se být člověkem, který ví, o čem mluví (píše). Navzdory tomu, že chybně předpovídal vliv proměny století na svět počítačů.

Typickým paradoxem našich časů je informace médií: obrat (zisk) ropných společností je v této době naprosto rekordní! Má pak vůbec smysl, aby se písař jako já zabýval těmito světovými problémy? Konec konců ... za války jezdily po Praze nákladní, ba i osobní automobily, na tzv. dřevoplyn. Takže ještě máme východisko z nouze ... s trochou humoru.

Je tu jedna, a to nejefektivnější, možnost: návrat k energii nukleární. Zde ale v cestě jsou dvě překážky v očích veřejnosti: kalamita na Three Mile Island a pak hlavně v Černobylu. Jsou to argumenty sice závažné, ale v souvistosti s dalším pokrokem technologie přeceňované (za předpokladu, že elektrárny černobylského typu budou zcela vyřazeny z provozu). V účinnosti a množství dodávky energie nemohou se žádné ze zmíněných alternativních možností energii nukleární vyrovnat.

Tedy ... sám coby laik a člověk obyčejný, žasnu nad tím, kde se dosud v zeměkouli béře tolik onoho černého zlata! Jenže, nic není nekonečné, kromě vesmíru! A to snad je jasné každému normálnímu člověku. Tedy že ani zásoby ropy nejsou nevyčerpatelné. Zato naivita lidstva ... ta se zdá být takovou! Horšící se situaci pak umocňuje skutečnost, že nejbohatší zdroje této důležité tekutiny se nacházejí v oblastech z toho či onoho důvodu ne právě přátelských západnímu světu.

Jak se ale začíná zdát, nejde jenom o ropu. Sám jsem se stal nejednou svědkem toho, jak úrodná půda ležící kolem měst se proměňuje v betonová parkoviště nových supermarketů plných zboží, které se pravděpodobně zavčas úplně nevyprodá a co se s ním stane, je snad každému jasné, nebo kondominií, kus země, z níž už nikdy nevypěstujeme ani jednu bramboru.

A v každé ulici zbourán dost solidní dům, nahrazen stavbou dvakrát větší ... znamenající větší daň, větší spotřebu energie ... více toho či onoho. A jdu-li kolem procházkou a je den odvozu zbytečností, žasnu nejednou nad věcmi připravenými k odvozu, ke zničení!

Slíbil jsem ale zmínku o Číně, případně Indii. Neříkám, že následující úvaha nemusí být mylná, doufám ale, že takovou není. Za vlídné investiční pomoci a též chamtivosti po značnějším zisku Západ investuje do těchto zemí. Ty stávají se náročnějšími na spotřebu energie, nutné k výrobě produktů, které pak dodávají nám zpět, velmi často levné, ale i chabé kvality a mnohdy i zdravotně závadné. O tom dosti informací dodávaných sdělovacími prostředky. A se silou ekonomickou roste i moc či touha po ní.

Zamyslím-li se nad tímto dnešním trendem, jakým se ubírá západní kapitalismus, mnohé dobré, co představuje, jako by se stávalo minulostí. Neboť nejde jen o bídnost některých výrobků a zaplavování západních trhů produkty z Číny či Indie. Jde o to, že tyto země, dnes v epoše mohutného ekonomického rozvoje, požadují též ono černé zlato. A zbavují práce občany v zemích, jejichž kapitáni průmyslu rozhodli se pro větší zisk podnikat v cizině, v případě Číny pak stále politického uspořádání, dosud nepříliš demokratického a humánního.

Tím nechci říci, že tyto země nemají právo na zlepšení životní úrovně obyvatel, ale to, že Západ nedostatečně předvídal následky takového vývoje a v podstatě se na něj nikterak nepřipravil. Ono uklidnění v době zmíněné energetické krize let sedmdesátých minulého století je toho vlastně docela příhodným důkazem. Četl jsem dokonce úvahu, zda nejsme na počátku časů velice se podobajícím světové krizi (1929 – 34).

Jak tedy ze svízele ven? Je řešením náhlá proměna obilnin v pohonné hmoty za cenu dramaticky rostoucích cen chleba, housek, zeleniny ... všeho? Není to jen vytloukání klínu klínem? Budou vědět odborníci, budou vědět politici?

Obávám se, že ony země, obdařené tím, co je pro západní, vyspělý svět, klíčovou surovinou, mají tento náš svět sofistikované techniky, skvělých automobilů a konzumace bez pomyšlení na budoucnost, stejně jako na situaci současnou, tu naší slavnou civilizaci, stále více pod kontrolou. Bez ohledu na to, že bez technické pomoci Západu by asi to svoje tolik cenné bohatství nebyly schopny ze země dostat. Možná, že pro jakoukoli snad započatou snahu dostat se ze začínající šlamastiky ven, platí ono: Pozdě bycha honit! Ale snad se mýlím.

Moderní doba, moderní zatím hlavně v západním světě, její dítko globalizace způsobily exodus farmářů a zemědělců do měst. Pokud ti by se chtěli, a to z dobrého důvodu, vrátit na svou půdu, naleznou místo ní nová sídliště nebo ohromná parkoviště supermarketů, v nichž by si mohli nakoupit leccos, možná i příručku Jak se státi zemědělcem. Ano, ale kde?