Červen 2008

Narozen na nesprávném místě v nesprávnou dobu

Ludvík Dědík

Bylo podzimní odpoledne a já zabíjel čas v naší kmenové učebně, spal jsem za stolem na židli. Studoval jsem tehdy spojařinu na VVTS Liptovský Mikuláš a odpoledne jsme měli povinné samostudium. Probudil jsem se znenadání vise za límec ve vzduchu a jakási tehdy mně neznámá hromada masa v uniformě podplukovníka mi svou druhou rukou mačkala k obličeji papír a řvala na mne: „Čo má toto znamenať?" Podplukovník měl dobře 140 kilo a byl 190 cm vysoký, byl to politruk spojovací fakulty. Jeho vojenská kariéra začala tím, že ho při svém tažení za druhé světové války nabral do stavu jako nezletilého kluka První československý polní prapor kdesi v ruské Volyni.

Vyjeven z takového probuzení jsem odpověděl, že to vypadá na moji přihlášku do KSČ. Na to mě pustil na zem a praštil mi pěstí do prsou tak, že jsem skončil v šatníku pro ukládání kabátů. „Ty sviňa jedna nevďačná! My ti, synovi kriminálnika, dáváme bezplatne možnost vystudovať, staráme sa tu o teba a takto sa nám odvďačuješ? Čo si to tam napísal!?" „Pravdu, jak se to všechno stalo a proč jsem nucen do KSČ vstoupit!", začal jsem se bránit. „Nasrať ti na takú pravdu", odpověděl, přičemž mě chytil za krk a řízl se mnou na židli, pak tu moji přihlášku roztrhal, zbytky pustil na moji hlavu a z aktovky, kterou měl na mém stole, vytáhl nový formulář. „Tu to napíšeš ešte raz a slušne, úctivo, lebo ak nie, boh vie, že ťa vlastnoručne zabijem, takú sviňu !" „Ale, jak to tam mám napsat, to tam mám jako lhát...?" Nestačil jsem ani dopovědět, protože jsem slízl pohlavek, až se mi zatemnilo v očích, se slovy: „Toto ti dodá inšpiráciu!" Pak vytáhl z tašky ještě jednu, už kýmsi vyplněnou přihlášku dě: „Toto opíšeš, trochu pozmeníš, aby to nebylo to isté a zajtra po obede s tím prídeš ku mne na denné hlásenie. A ak nie, tak už som pro teba vybral funkciu výkonného praporčíka na tankovom pluku v Podbořanoch, tam ťa naučí slušným a úctivým spôsobom!"

Teď se musím vrátit pár let před tuto událost, abych vysvětlil, jak k tomu došlo.

Na vojenské střední škole, kam jsem se dostal vlivem rodinných poměrů, jsem byl první dva roky takový malý potížista. Učil jsem se sice do průměru 2,00, aby se můj prospěch nedostal na přetřes v různých výborech, ale jinak jsem měl neustále drobné problémy s kázní, dodržováním denního řádu a hlavně jsem byl znám jako totální nemehlo při pořadové přípravě. Přičemž jsem vedl ještě blbě politické řeči a vtipy a to vše mě skoro celou dobu studia uchránilo před vstupem do SSM. Nebyl jsem ani „vzorný žák", ten odznak jsem dostal až jako poslední z čety před koncem studia.

Situace se trochu změnila v třetím a čtvrtém ročníku, to jsme byli jako sedmnáctiletí ve vojenské základní službě a do poddůstojnických hodnosti se povyšovalo jen podle studijních výsledků. Každé povýšení znamenalo o třicet korun více k žoldu. Ten byl první dva ročníky 30 korun měsíčně a pak ve třetím ročníku začínal od 90 korun. Z toho jsme si museli kupovat hygienické potřeby, jako zubní pastu, holení a občas si dovolili koupit v Armě kofolu, něco k jídlu a jít do kina při vycházce. Peníze mi nikdo neposílal, nebyl kdo, a tak se ze mne stal přes noc výtečný student a já začal dostávat pecky v prvních možných termínech. To mě také ochraňovalo od šikany od spolužáků, kteří měli svazácké, nebo velitelské funkce, ale hodnostně byli pozadu.

Když jsem dovršil osmnáct let věku, požádal jsem obvodní soud v Bratislavě o svěření bratra do mé péče. Máma umřela v roce 1967 a otec seděl ve vězení. Soud tomu vyhověl v prvním stání, načež jsem v době opušťáku zajel za svým bratrem, který byl v prvním ročníku na vojenské střední škole v Nitře a vybavil jeho propuštění že školy. Zavázal jsem se tehdy, že těch 5000 Kčs, co za jeho přítomnost ve škole požadovali, zaplatím. Tím nad námi definitivně ztratili moc příbuzní. Našel jsem otce po jeho propuštění z vězení a dohodl jsem s ním alimenty a bratr se šel vyučit automechanikem v Bratislavě. To jsem vlastně viděl otce naposledy. To vše zohlednili kádrováci, když jsem ukončil školu a dostal jsem místo ve Valašském Meziříčí u železničního vojska, abych to prý neměl za bratrem do Bratislavy daleko.

V provozním praporu ve Valašském Meziříčí jsem dělal náčelníka spojovací dílny. Hned po nástupu si mě zavolal předseda ZO KSČ nadpraporčík Vrábel a navrhnul mi vstoupit do KSČ, abych si to prý promyslel. Absolventi – vysokoškoláci u útvaru, se kterými jsem byl kamarád hned od počátku, mi poradili, ať mu při dalším pohovoru řeknu, že se cítím být ideologicky nevyspělý k takovému odpovědnému rozhodnutí a že i v SSM jsem pouze pár měsíců, tak že raději budu pracovat tam.

Fungovalo to pak tak celé tři roky mého působení u útvaru, důsledky to přineslo jen v podobě mého hodnocení, kde bylo napsáno, že jsem nevyspělá osobnost s nevybudovaným vztahem k socialistickému zřízení, a co bylo horší, dostal jsem za úkol vést útvarový kroužek revolučních a bojových tradic (mohl jsem si vybrat mezi leninským kroužkem a tímto), že kterého jsem za pomoci absolventů a hlavně Karla Pihrta, strůjce toho nápadů udělal trampskou družinu.

Přesvědčili jsme velitele útvaru a ten nás pouštěl na soboty a neděle navštěvovat pamětní místa, kde se za druhé světové války bojovalo. Velitel měl za to body do soutěže o vzorný útvar, tak byl rád, že mu něco funguje. Ty akce nebyly pro kluky sice pravý opušťák, ale alespoň se dostali na víkend pryč z kasáren. Vždy jsme se někde vyfotili „pro politruka" a absolventi k tomu vedli kroniku. Nejpovedenější akce byly návštěva Janošíkových oslav s celonoční zábavou v Terchové, kde si nás místní děvy rozebraly do svých příbytků, a novoroční výstupy na Radhošť, z čehož se stala tradice. Prostě to chtělo přemýšlet a i to zlé se dalo převrátit na něco pozitivního. Já za to navíc jako nejlepší vedoucí kroužku v rámci železničního vojska dostal dva zájezdy do NDR a jeden do SSSR, a ten rozložil moje tehdejší politické vidění úplně. Politruk po mně po návratu chtěl, abych udělal besedu o tom, co jsem v SSSR viděl, ale když jsem mu to barvitě vylíčil a jako perličku jsem přidal nádraží v Charkově se svými záchody, tak otřesen pravil: No, tak to opravdu besedu dělat nebudeme.

Protože peněz nebylo dost, bral jsem jako rotmistr 1800 korun čistého měsíčně, začal jsem po Valašském Meziříčí opravovat televize, montovat společné televizní antény a stavět k ním zesilovače. To se doneslo náčelníku štábu železniční brigády, zavolal si mě a přitom, jak jsem mu dělal v jeho domě rozvody, jsme si povídali o všem možném. Ptal se mě na můj osud i na to, co si o socialistickém zřízení myslím a já mu pravdivě odpovídal. On byl vyhlášený ras, když šel někam na rotu na kontrolu, tak před ním lidi skákali z oken, a kdo nevyskočil, měl to za sedm. Seznámili jsme se krátce po mém příchodu k útvaru tím, že si mě pozval na denní hlášení, kde na mne řval, že nejsem ostříhaný. Pak vidě moji reakci, znejistěl a zeptal se: „Vy se mě nebojíte?" Odpověděl jsem: „Čeho? Zabít mě nemůžete, a jestli mi dáte kasárníka, tak to na mojí situaci vůbec nic nezmění, protože já jsem v kasárnách více jak dvanáct hodin denně a spím na ubytovně nalepené na plot kasáren. Do města nechodím, protože na to nemám, splácím za bratra vojenskou školu a navíc ho podporují i finančně, takže na hospody nemám." Zařval na mne: „Vypadněte!“ a kupodivu jsem byl snad jediný, který denní hlášení u něj neodnesl trestem. Bůh ví, proč on svoje pravé jádro schovával za pověst rasa, ale byl to on, který mi zařídil a dostal mě na studium VAAZ Brno. Vojenské svazky dostávaly směrná čísla na posílání lidí do škol a on vyhlásil, že než tam poslat nějakého blba, tak to raděj ať studuji já.

Na vojenské akademii jsem se uvedl hned první den velice špatně. Jednak jsem tam nastoupil o deset dní později, zase neostřihán, v moji ušmudlané pracovní uniformě, nevyspán z celonočního cestování vlakem a na výtky náčelníka oboru jsem odsekl, že bych si přál mít takové starosti. Náčelník oboru si pak na mně opravdu zgustnul. Měl jsem celý půlrok potíže až do doby semestrálních zkoušek, kdy poznal, že mám výtečně studijní výsledky. Se vstupem do KSČ mě celý rok nikdo neotravoval, odneslo to tehdy jen několik spolužáků, ale ti vstupovali dobrovolně.

Nedostatek peněz mě donutil o letních prázdninách jít na brigádu do JZD. Makal jsem tam jako mezek, oddělal za měsíc něco okolo 280 hodin a oni mě na závěr přesto, co mi naslibovali, okradli na výplatě. Třeba mi počítali noční přesčas jako normální směnu. Dělal jsem šestnáctky a mezi nimi měl osm hodin volna. Za tu brigádu jsem dostal 2300 korun, a když mi na závěr nechali vyčistit šachtu pod dopravníkem sušičky krmiva, kam to krmivo padalo a hnilo, tak jsem z toho dostal bronchitidu a měsíc s tím těžce marodil a spadly ze mne všechny ohledy.

Hned první den ve škole, kam jsem nastoupil po dovolené s měsíčním zpožděním vlivem nemoci, se v přestávce mezi vyučováním spolužáci ptali, co se mnou je. Mluvil jsem o tom celou dlouhou dvacetiminutovou přestávku, jak se v civilu okrádají lidi, co si všechno musí nechat líbit, jak se tam špiclovalo, a pak jsem pronesl větu, která mi to všechno zavařila. Vstal jsem že židle a pronesl: „To vše mě opravňuje k názoru, že práce je za socialismu oproti veřejným proklamacím strany jen posledním a nejzoufalejším pokusem obyčejného člověka, kterak přijít k penězům" a že je pohodlnější se živit jako politruk, který zavře hubu a šuplík a může jít domů a má za to třikrát tolik, než někdo, kdo doopravdy pracuje.

Odpoledne přišel za mnou dozorčí oboru, že mám jít k politruku fakulty. Tam seděl výbor ZO KSČ a pěkně se do mne pustili. Řvali na mne, že jsem osoba zřízení nepřátelská, že nemám právo sloužit v armádě, natož studovat vysokou školu, a že budu okamžitě propuštěn ze studia, půjdu si odsloužit svůj závazek do Stříbra jako výkonný praporčík se základním platem a zmrazenou hodností a pak budu propuštěn se strašným posudkem do zálohy, a že se dohlédne, abych v civilu nedostal žádnou dobrou práci. A že se postarají, aby mě to tam ve Stříbře zničilo. Zrovna v té době se stala ve Stříbře mimořádná událost, zastřelili se tam dva rotmistři najednou. Pak mě vyhodili z kanceláře, abych počkal za dveřmi, výbor odešel a politruk si mě zase pozval. Tentokrát se mnou mluvil normálně, ptal se na všechno možné, na můj život a asi po dvou hodinách rozhovoru mi řekl, že z této situace vidí jediné východisko: musím vstoupit do KSČ. Že se to jinak potáhne i s mým bratrem a že když se ožením tak mi to bude ničit rodinu a děti budou mít stejný škraloup, jako mám já po svém otci. Mám si to promyslet.

Druhý den si mě zavolali na výbor ZO KSČ a tam mi řekli, že akceptují moje rozhodnutí vstoupit do strany, že každému mohou ujet nervy , ale za trest bude se mnou přijímání zahájeno až příští rok. Já jsem se přitom vůbec tak nerozhodl, ale to nikoho nezajímalo. Koncem druhého ročníku náš studijní obor převelili do Liptovského Mikuláše a tím zlikvidovali tehdejší kvalitu vysokoškolského diplomu (dneska je to už jedno, diplom mi nikdy k žádné práci nepomohl).

V Liptovském Mikuláši jsem ještě jednou dostal po bouřlivé diskusi, kde jsem trval na svém, trest odložení přijetí za kandidáta KSČ o další rok. Pak mi prostě přinesli přihlášku, že ji musím vyplnit a já ji vyplnil. To už jsem byl ženatý. Napsal jsem tam vše, proč jsem se dostal do armády a proč musím vstoupit do KSČ, nic jsem nevynechal, nebylo to napsáno podle mého mínění příliš konfrontačně, ale onoho politruka z počátku mého vyprávění jsem s tím velmi dojal.

Poté, když jsem se dostal ke Svitákovým statím, vzpomněl jsem si, že jsem je už jednou četl jako jedenáctiletý kluk doma na otcově stole. Byla v nich pasáž, která vše vysvětlovala: „Osoby se vzděláním a kvalifikací, potřebnými pro chod socialistického hospodářství, které se jeví jako potenciální odpůrci režimu, je nutné kompromitovat spolupráci s StB, přijímat za členy KSČ a udělováním odměn a vyznamenání.“, tak nějak to tam přibližně stálo. Přijetím za kandidáta moje problémy neskončily. V podstatě začaly.

VVTS jsem ukončil jako absolutní výtečník z červeným diplomem a se svoji diplomovou práci jsem vyhrál celoškolské kolo studentské vědecké odborné činnosti, v celostátním skončil druhý. Bylo mi nabídnuto zůstat učit v Liptovském Mikuláši, ale já chtěl jít do Čech. V útvaru ve Vimperku, kam jsem byl tahanicemi a kádrovým podvodem po ukončení školy přeložen - dostal jsem umístěnku do Písku, ale tam mi řekli, že místo není uvolněno, kdežto ve Vimperku věděli, že tam přijdu, ještě když jsem byl na škole. V útvaru jsem se hned dostal vlivem rozkradeného skladu NZ, který jsem měl převzít do materiální odpovědnosti, do otevřeného konfliktu s útvarovými komunisty. Na začátku čtvrtého roku vzájemných konfliktů výbor posháněl falešné svědky na to, že rozkrádám benzín a náhradní díly ze skladu NZ. Tomu předcházela dvě neúspěšná hlasování o vyslovení nedůvěry ve výboru KSČ, které jsem vyvolal, a škoda na spojovací technice charakteru mimořádně události, kterou jsem odmítl ututlat. To už jsem měl skoro rok zakázáno chodit na MLP důstojníků, a když byla schůze KSČ, posílali mě do služby, nebo na služební cesty.

Risknul jsem to a podal jsem na členy výboru a na velitele útvaru trestní oznámení pro porušování pravomoci veřejného činitele a pro rozkrádání útvarového majetku. Obrátil jsem se pro pomoc na náčelníka vyzbrojování spojovací správy velitelství ZVO plukovníka Vodu, kterého jsem znal ze zlepšovatelského hnutí a věděl jsem o něm, že je čestný člověk. On mě seznámil se zástupcem náčelníka vyšší vojenské prokuratury v Táboře, který si následně vyšetřování vzal na starost. Vyšetření prokázalo, že mám naprostou pravdu a že nekradu. Plukovník Voda pak bez mého vědomí zařídil (nestál jsem o to místo), aby mě převeleli do Tábora na Správu spojovacího vojska, kam jsem nastoupil v říjnu 1989.

Celou dobu působení ve Vimperku mě verboval ke spolupráci s StB sám náčelník VKR vojenského západního okruhu plukovník Šmehlík. V červnu 1989 mi řekl, že to byl poslední pokus a že od této doby se musím o sebe postarat sám. Znal jsem Svitákovy spisy a věděl jsem, že dojde k převratu. Jen jsem předpokládal, že k tomu dojde až v únoru 1990. Týden před sedmnáctým listopadem jsem se rozhodl odejít z armády za každou cenu, a proto napsal prohlášení o své politické nespolehlivosti. Uvedl jsem v něm, že mám v zahraničí několik příbuzných, se kterými hodlám navázat styky a že otec pochází z Francie, ke které mám osobní vztah. Bylo známo, že se francouzský dobře domluvím a že se zdokonaluji. Sesadili mě z funkce a připravovali kádrové opatření a do toho přišel 17. listopad. Na velitelském shromáždění jsem tehdy kolegům vysvětlil, že se jedna o politický převrat podle všeho předem připravený samotnými komunisty a řekl bych, že to na spojovací správě uklidnilo situaci a choutky po vojenském zásahu.

18. listopadu 1989 při neohlášené návštěvě manželky, která bydlela u rodičů, jsem ji přistihl v posteli s padesátiletým mužem. Poté při rozvodu jsem zjistil, že můj syn je vlastně synem mého souseda. Platil jsem alimenty ještě dalších třináct let a pak už v Kanadě, přišel o svůj český domek.

25. listopadu 1989 mi v nočních hodinách někdo zavolal do mého bytu a sdělil mi že mám být krajně opatrný na to, co se okolo mne děje, že jsem zařazen na seznam akce Norbert a že mohu skončit zastřelený v jámě v příbramských lesích. Do té doby jsem o Norbertovi neslyšel.

Z armády jsem odešel na vlastní žádost 30. dubna 1990, když ministr obrany zrušil povinnost sloužit do věkové hranice. Jako důvod jsem uvedl: Neztotožňují se se službou v ČSLA. Před tím mi zástupce náčelníka spojovacího vojska nabídl, ať si najdu jakoukoliv volnou funkci v rámci spojovací služby ČSLA, že mě tam přeloží.