Červen 2008

Co ještě nevíme o protektorátu

Jan Dobeš

V úvahách o německé okupaci stále ještě převažuje morální hodnocení nad historickým posouzením. Mezi okupačním režimem let 1939-1945 a obdobím třetí republiky, které v únoru 1948 vystřídala komunistická diktatura, existuje zřetelná kontinuita propagandy a hospodářské i sociální politiky. Podrobnější studie o tomto fenoménu však doposud chybějí.

V novodobých českých dějinách zaujímá protektorát Čechy a Morava zvláštní místo. V jeho průběhu byla vlastně po zhruba 150 letech znovu, tentokrát v mimořádně drastické podobě, nastolena otázka samotné existence českého národa. Jeho další budoucnost byla radikálně zpochybněna - nikoliv cestou „přirozeného“ zániku jazyka a kultury, ale hrozbou fyzické likvidace. Tento ve své intenzitě nepoznaný tlak vedl k nebývalé jednotě ve výkladu a interpretacích tohoto období. Na rozdíl od téměř všech ostatních převládá v náhledu na protektorátní minulost shoda. Bez ohledu na dílčí spory neexistují v obecném vědomí žádné pochybnosti o tom, že se jednalo o naprosto zločinný systém, který zcela postrádal legitimitu, a jakékoliv aktivity (politické, hospodářské i vojenské) narušující jeho zájmy byly oprávněné.

Období od konce první československé republiky až do května 1945 představuje v novodobých českých dějinách výjimku i z jiného důvodu. V žádné jiné fázi se totiž neobjevuje tolik osob, událostí a situací, jejichž historické posouzení by bylo tolik vytlačováno morálním hodnocením. Kategorie jako hrdina, zavrženíhodný zrádce či zbabělec nelze při zkoumání dějin protektorátu a přemýšlení nad ním pominout. Problém však spočívá v tom, že morální soudy historické porozumění často zastiňuji a znesnadňují. Nepochybně chvályhodné úsilí o vyvození obecně platného morálního poučení z minulosti pak může z „živé“ a mnohovrstevnaté historické látky učinit strnulý symbol spojený s jednoznačným odsouzením nebo naopak velebením. Německý historik Martin Broszat v polovině 80. let hovořil o potřebě „historizace“ nacionálního socialismu.

Společenská a politická situace v NSR kolem roku 1985 byla samozřejmě jiná, než je situace u nás o dvacet let později. Broszat navíc měl na mysli především „normalizaci“ vztahu svých spoluobčanů k nejnovějším německým dějinám, který podle jeho názoru byl trvale blokován morálně pedagogicko politickým odsouzením nacistické diktatury, jež následně zcela deformovalo pojetí německých dějin před nástupem nacismu i po jeho porážce. Přesto se domnívám, že je vhodné uplatnit obdobný požadavek historizace i ve vztahu k protektorátu. Podobně jako v případě nacismu by jeho náplní bylo oslabení morální složky výkladu a naopak posílení složky historické. Dále by ale muselo vést k odlišným důsledkům. Zatímco Broszatovi šlo o to, aby nacistické období nezatlačovalo do stínu ostatní fáze německých dějin, v případě protektorátu by se touto cestou obrátil zájem k tendencím, které působily pod povrchem bez ohledu na politické změny a převraty i po reálné obnově Československa v květnu 1945.

Historizace protektorátu tedy znamená soustředit se v první řadě na procesy, které se vymykají morálním kritériím, neboť nezávisí na rozhodnutích jednotlivých lidí, ale mají nadosobní charakter. Nejde vždy o skutečnosti, které by byly historiografii neznámé, ale spíše o ty, jež zatím zůstávají ve svých dalekosáhlých dopadech nedoceněné. Probíhaly na několika navzájem se prolínajících rovinách.

První řízené hospodářství

První rovinu představují konkrétní politické a hospodářské proměny. Kromě dlouhodobého cíle spočívajícího v germanizaci českých zemí mělo nastolení německé okupace posloužit k maximálnímu využití jejich hospodářského potenciálu. Proto se okupační moc hospodářskými a sociálními otázkami intenzivně zabývala. Zejména v Heydrichově taktice zaujala sociální opatření (zlepšení zásobování, pořádání zotavovacích pobytů, zvýšení starobních, invalidních, vdovských a sirotčích důchodů) významné místo, neboť měla působit jako protiváha silně zostřených represí. Dlouhá řada jevů, které si obecné vědomí spojuje se socialistickým systémem, nalezla svůj počátek v letech protektorátních. Určování cen zboží a služeb spolu s kontrolou jejich dodržování, centrální řízení mezd, rozmisťování pracovních sil umožňující například posílat lidi do zemědělství, pracovní povinnost, direktivní systém udělování zakázek a přidělování surovin, státní regulace průmyslové výroby i zemědělské produkce nebo kontrola zahraničního obchodu tvořily náplň řízeného hospodářství a důvěrně je znali Češi a Slováci i dlouhá desetiletí po válce.

Za protektorátu docházelo zejména v těžkém (pro vedení války důležitém) průmyslu k silné koncentraci výroby, která posléze citelně usnadnila poválečné znárodňování. Rozsáhlé majetkové převody navíc oslabily respekt k soukromému vlastnictví, což dokázala politická moc po roce 1945 a zvláště pak po roce 1948 využít pro své cíle. Již za druhé republiky započala tendence ke sjednocování veřejného života na úrovni politiky, společenských organizací i spolků. Vnější tlak si vynucoval jednotu potřebnou pro udržení všech národních sil. Předválečná bohatě rozvinutá občanská společnost byla v letech 1938-1945 „zplanýrovaná“ a uvedená do takové podoby, že mohla posloužit dalším totalizujícím silám po válce. Směřování ke kolektivismu dostalo mocný impuls a podkopalo hodnotu individua.

Vše pro „prostého“ člověka

Druhá rovina spočívala ve změnách sociálních. Protektorátní režim sice v tomto ohledu zřejmě více plánoval, než skutečně udělal, ale i záměry mají výpovědní hodnotu. Bezprostředním cílem okupantů bylo využít český národ pro plné pracovní nasazení za účelem válečných potřeb. Vzhledem k cílům vzdálenějším byly zrušeny české vysoké školy, což mělo vést k podstatné změně sociálního složení českého národa. Nadále se nepočítalo s inteligencí, která se z hlediska těchto plánů jevila jako nepotřebná - nedokázala se odpoutat od minulosti a pochopit „velikost úkolů“, které před Čechy údajně stály. Proto se protektorátní režim více spoléhal na „prostého“ člověka, jenž měl větší smysl pro realitu.

Během války mezi českým obyvatelstvem významně vzrostl podíl dělníků zejména v těžkém průmyslu a v těžbě surovin (v první řadě uhlí). Současně stouplo zastoupení žen v dělnické profesi. Naléhavá potřeba zajistit dostatek pracovních sil (včetně nekvalifikovaných) vedla ke zřetelné nivelizaci mezd, která pokračovala i po válce. Z hlediska dalšího vývoje nezůstávala bez významu skutečnost, že stále větší část dělníků pracovala ve velkých podnicích s více než 500 zaměstnanci, jejichž absolutní počet se ale zároveň snižoval. Nejčastějšími objekty propagandy byli dělníci, zemědělci a mládež. Všem těmto perspektivním adresátům propagandy se říkalo, že budou-li se zaobírat pouze svými pracovními povinnostmi a dobře je plnit, pak nejen že jim nehrozí žádné nebezpečí, ale naopak se jim dostane společenského uznání a materiálních výhod. Přesně o tentýž druh smlouvy s obyvatelstvem usiloval komunistický režim.

V této souvislosti na českou historiografii i veřejnost teprve čeká odpověď na otázku, zda režim v protektorátu nastolený, jakkoliv brutální a právně nelegitimní, byl skutečně založen pouze na represi a zastrašování. V každém případě se v protektorátních letech odehrál pokus o ovládnutí společnosti, který se opakoval i v dobách pozdějších - příslib sociálních jistot za rezignaci na protirežimní aktivity. V květnu 1942 vysvětlil protektorátní časopis Böhmen und Mähren zásadu realizovanou říšským protektorem i protektorátní vládou, podle níž „všichni obyvatelé protektorátu, kteří uznají a splní své povinnosti vůči říši, se budou podílet na jejích sociálních vymoženostech“.

Politizace práce

Třetí rovinu popisovaných procesů můžeme najít v oblasti propagandy a obecných hodnot. Mezi propagandou válečnou a poválečnou existuje zřetelná tematická, formální a částečně i personální kontinuita - při masovém působení využívaly podobná hesla a myšlenkové stereotypy. Jedním z nejvýraznějších byla politizace práce. Práce se vedle již zmíněné jednoty stala základní propagandistickou hodnotou obou režimů. Přestala být spojována se soukromým rozhodnutím jednotlivce pracovat pro blahobyt svůj a své rodiny. Namísto toho se z ní stala věc veřejná. Práce se proměnila ve společenský závazek každého člena národa, ztotožňovala se s vlastenectvím, které se právě prací osvědčovalo. Jevila se jako prostředek boje za lepší budoucnost celku. Proto mohl a musel celek od každého svého příslušníka vyžadovat plnění této povinnosti. Historik Jan Tesař připomíná ve své pozoruhodné studii Vlastenci a bojovníci jeden z dobových citátů: „Býti dnes vlastencem znamená tvrdou práci, ať dělníka, zemědělce, živnostníka, úředníka, kněze nebo učitele. To je pravá láska k vlasti, když touto prací ztvrdnou tvé ruce a když je třeba, uděláš z noci den a dřeš až k nejzazším hranicím síly svých svalů a svého ducha.“

Práce se měla za protektorátu vykonávat pro národ, který se ve chvíli krajního ohrožení - snad i přirozeně - stal nejvyšší hodnotou. Jeho udržení bylo základní potřebou, pro jejíž naplnění nezbylo než rezignovat na další obecné hodnoty. Jestliže se udržení národní existence dostalo do pozice nejvyšší priority, muselo se to promítnout i do proměny funkce kultury v nejširším smyslu slova. V protektorátních letech se posílily konzervativní hodnoty a vkus publika stejně jako očekávání, jež se s kulturou a do určité míry i s vědou spojovala. Opět měly sloužit společenským, především národním cílům a podle toho, jak prospívají národu, měly být i posuzovány.

Evangelický teolog J. L. Hromádka se po návratu z válečného exilu divil, jak je do pozadí odsouván přínos konce 19. a prvních desetiletí 20. století, kdy byla vybudována moderní česká kultura a věda, a jakou renesanci proti tomu zažívají hodnoty národního obrození. Tato změna však začala hned po mnichovském šoku - národ tehdy víc než co jiného potřeboval ujišťování o vlastním významu, konejšivý hlas, kterým k němu promlouvali klasici. Tak vzniklo prostředí, které po válce snadno přijalo kulturní výchovu ve stylu Zdeňka Nejedlého.

Poválečné proměny usnadnila nedůvěra v liberalismus, která na české půdě vzklíčila již v době hospodářské krize a byla vydatně zalévána v letech protektorátních. Z toho vyrostlo přesvědčení, že liberalismus a s ním příbuzné hodnoty (pluralismus, úcta k demokratickým právům a svobodám) nedokáží vyřešit problémy doby a musejí být nahrazeny hodnotami jinými.

Pochopení úkolů a potřeb doby se od českého obyvatelstva vyžadovalo za války i později. Společný přitom byl předpoklad, že pro splnění tohoto požadavku je důležitější než formální vzdělání správná instinktivní orientace. Cílem totiž nebylo chápání světa v jeho složitosti a nejednoznačnosti, ale nalezení ústředního motivu, jakési zaklínací formule, která vše vyloží a na kterou lze celou realitu snadno převést. Za války to bylo odvržení „humanistických frází“ a nahlédnutí dějinného údělu Čechů, který je bytostně spojoval s Němci. Později pochopení nezadržitelného historického pokroku směřujícího k socialismu. Větší naděje se přitom vkládaly do pracujícího člověka, jehož intuici nepoškodila žádná intelektuální „zátěž“.

Kdo stál u kormidla

Za protektorátu i později se obyvatelstvu vštěpovalo, že to, co je důležité, co odpovídá potřebám doby a stavu historického vývoje, se musí prosadit a prosadí se - navzdory marnému a zbytečnému odporu několika zpozdilých a zatvrzelých oponentů. Z druhé strany ovšem samozřejmě to, co důležité není a co do dané doby nepatří, musí být odstraněno. Národ od svých vládců neustále v různých formách slyšel, že je třeba se odstřihnout od minulosti a že do budoucna existuje jen jedna správná cesta. Za nimi se má národ s důvěrou shromáždit a oni jej po ní provedou. Protektorátní ministr Jiří Havelka v létě 1939 vyzýval: „Je nutné se dívat mužně dopředu a nevzpomínat neplodně ztraceného včerejšku... Národ musí být ovládán jediným politickým hlediskem... Do mozků a do krve všech musí proniknout politická směrnice, dávaná těmi, kdož jsou k vedení politických osudů národa povoláni.“

Existuje jen jedna správná loď, na kterou může každý nastoupit, musí ale souhlasit s cílem její plavby a podřídit se pravidlům, která stanovil kapitán. Odměnou mu bude záchrana a dosažení šťastných břehů. Mimo palubu však zuří bouře a číhá neodvratná záhuba. Ta loď byla zvláštní tím, že její kapitán na palubě nebyl (navíc se po několika letech vyměnil), věděla o něm pouze posádka a cestující o něm mohli mít nanejvýš tušení. Znali jen toho, kdo stál u kormidla. Postupně se tam vystřídali Hácha, Beneš, Gottwald.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)