Červen 2008

Petr Uhl dostal Karlovu cenu

Bohumil Doležal

Sudetoněmecká záležitost je pro české politiky vyřízena. Omluvili jsme se (i když není jasné, za co). Věc je totiž transparentní: vyhnání Němců není sice nic, čím se ve slušné společnosti můžeme chlubit, ale dělali to tenkrát všichni, platily totiž jiné normy pro lásku k bližnímu. Dnes to už dělat nebudeme, bylo by to taky zbytečné. Kromě toho jsme měli dostatečnou příčinu, totiž německý teror. Tím má být řečeno: protože po příčině následuje nevyhnutelný důsledek, nic jiného nám nezbylo. Máme tedy hned dvojnásobné alibi, nechme toho a dívejme se do budoucna.

Petr Uhl si zaslouží uznání za to, že tento nestydatý alibismus zase jednou narušil. Neváhal jet na Sudetoněmecké dny do Norimberka, přijmout prestižní Karlovu cenu a v té souvislosti oživit věci, které se už skoro podařilo tak říkajíc zakecat. Nebral si servítky: Češi se na svých německých spoluobčanech po válce dopustili něčeho podobného, jako předtím na nich nacisté. Prováděly to české státní orgány s podporou aspoň části veřejnosti. Argumentovat tím, že jsme jim dělali totéž, co oni předtím nám, je nesmyslné a ahistorické.

A dvě zásadní věci: za prvé, odškodnit sudetoněmecké antinacisty a zmapovat jejich odboj nestačí, protože obětí nacionálního socialismu byla většina sudetských Němců, i ti, co s ním zpočátku souhlasili. A za druhé – o této věci byly u nás ještě před pár lety spory. Teď zavládlo mlčení. Ne snad, dodávám, že by bylo zakázáno o tom psát a mluvit. Jen se to v médiích považuje za neslušné. Kostlivec je uklizen ve sklepě. Nicméně česká společnost je rozdělena, a rozdělení, jak dokazuje příklad Petra Uhla, vede napříč politickým spektrem. Diskuse nebyla uzavřena, jen zmrazena. Podaří se ji rozmrazit? Petr Uhl pro to udělal maximum.

Nejde o to nahradit jednu státní doktrínu jinou. Jde o to, nahradit státní doktrínu, která spočívá na střídavém mlžení a mlčení, dialogem: ne potěmkinským a naorganizovaným, ale skutečným.

Řeč Petra Uhla na Sudetoněmeckém dni v Norimberku 10.května 2008:

Vážené paní, vážení pánové,

jsem velmi rád, že mě Sudetoněmecké krajanské sdružení poctilo cenou Karla IV. Chápu ji jako ocenění nejen pro sebe, ale pro všechny občany České republiky, kteří se již léta snaží odstraňovat historickou zátěž, ležící na vztazích a stycích česko-německých a zejména česko-sudetoněmeckých.

Přátelé se mě občas ptají, co přispělo k formování mého postoje, který lze stručně označit jako rozhodnou kritiku – právní, politickou i společenskou – vyhnání německého obyvatelstva z Československa v letech 1945 – 1946, tedy vyhnání čs. státními orgány, na němž se podílelo, aktivně nebo aspoň pasivním souhlasem, i část obyvatelstva a jeho zástupci na radnicích měst.

Narodil jsem se v Praze za německého protektorátu v české rodině v říjnu 1941. V únoru 1946 jsem se se svými rodiči – byl jsem jedináček – díval v domě, kde jsme na rohu Anglické a Bělehradské na pražských Vinohradech z okna bydleli, na nekončený průvod nuselských Němců, kteří byli tehdy zařazeni do „spořádaného odsunu“, a šly ony tři až čtyři kilometry z Nuslí na pražské hlavní nádraží. Byly to hlavně ženy a starci a malé děti, většina mužů padla za Hitlera na frontě. Na zádech měli v prostěradlech svůj majetek, část si vezli v dětských kočárcích, celkem myslím třicet kilo na osobu.

„Je to hrozné,“ pravil jeden z mých rodičů, už nevím, zda otec., nebo matka. „Po generace tu s námi žili, je to jejich domov, a teď musejí odejít. Je to nespravedlivé.“

„Ano, máš pravdu,“ odpověděl druhý rodič. „Ti lidé přece za nic nemohou. Ale patří jim to, zaslouží si to.“

A ten rozpor mezi dvěma tvrzeními „je to nespravedlivé“ a „zasloužili si to“ mě vlastně provází celý život.

Plně jsem si to uvědomil až o více než o třicet let později, když se v Chartě 77 diskutovalo, zda má vydat jako svůj dokument text o poválečném vyhnání Němců. Z vícero důvodů se tak nestalo, ale zato se rozpoutala polemika, jíž se na obou stranách vyhraněných postojů účastnili desítky aktivistů Charty 77, a další desítky se snažili zaujmout neutrální stanovisko k otázkám zda vyhnání bylo v souladu s právem, nebo to bylo bezpráví, zda hlavně politikou státu, či jednáním českých obyvatel, na kolik sledovalo obohacení se německým majetkem a také, zda – odhlédnuto od práva – bylo mravné a prospělo čs. společnosti v následujících a pozdějších letech. Jen připomenu, že ve všech těch tématech jsem byl kritikem a odpůrcem vyhnání, stejně jako třeba Václav Havel. Mrzelo mě proto, že začátkem 90.let své stanovisko do značné míry změnil.

Když byla debata v proudu, byl jsem na pět let uvězněn. Po návratu z vězení v roce 1984 jsem zjistil, že vznikly dva nebo tři sborníky textů polemiky chartistů k těmto otázkám. Ty jsou ale bohužel stále aktuální a asi by stálo za to, česky i německy je nyní vydat.

Mluvím o tom tak podrobně proto, že si myslím, že jsme po roce 1989 propásli příležitost. Říkám-li my, myslím tím nás všechny, Čechy, sudetské Němce i další Němce.

Léta se stýkám hlavně s členy křesťanské Ackermannovy obce. Přesvědčil jsem se, že sudetští Němci jsou nejen důsledně protinacističtí, ale jsou i opravdovými demokraty. Evropského poslance a mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernda Posselta považuji za svého přítele, je to skutečný Evropan.

Cenou jsem poctěn i proto, že mi v české, ale i německé společnosti stále chybí zhodnocení násilí a bezpráví, jehož oběťmi bylo německé obyvatelstvo v Československu v letech 1945-1946. Vyhnání nelze v podmínkách československého státu, jenž chtěl být demokratický, ospravedlnit nacistickými zločiny, jež právem odsoudil celý svět, včetně Němců a sudetských Němců samých.

Značný význam pro mne ale má i to, že cenou Karla IV. je poctěn člověk z levice. Celý život jsem bojoval proti stalinismu a diktatuře, ale vždy jsem to činil ze socialistických, levicových a později zelených pozic. Sudetoněmecký problém, tedy problém, který mají Češi a Němci se svou společnou historií a s uznáním křivd a bezpráví, nesmí být – konzervativní přátelé mi prominou, že to říkám otevřeně – monopolizován demokratickou pravicí, křesťanskými sociály a křesťanskými demokraty. Ostatně i mezi sudetskými Němci mi byli vždy velmi blízcí sociální demokraté ze Seligerovy obce. Také uznání antinacistických aktivit značné části německého obyvatelstva v Československu ve 30 .letech a uznání všech obětí národního socialismu, stejně jako rozšiřování poznání o tomto zápase v nových generacích jak v Německu tak České republice a na Slovensku je společným úkolem nás všech.

Dialog mezi Čechy a sudetskými Němci, či spíše potomky těch Němců, kteří byli po válce vyhnáni z Československa, je nejen možný, ale i nutný. A je to dialog nejen česko-sudetoněmecký, ale i česko-český a německo-německý. Pomůže odstranit „bílá místa“ naší společné historie a usnadní společné soužití v Evropské unii, která se stává naší společnou vlastí. Toto soužití nesmí stát na utajování a zastírání minulosti.

Milí krajani! Jde nám o spolužití, je to ostatně i heslo sudetoněmeckého muzea., o jehož vybudování se tu nyní mluví. Spolužití znamená i spolužití jazyků. Mnozí vyhnaní Němci hovoří česky. Proto mi dovolte,abych poslední slova své řeči, kterou jsem pronesl německy, opakoval česky:

„Dialog mezi Čechy a sudetskými Němci, či spíše potomky těch Němců, kteří byli po válce vyhnáni z Československa, je nejen možný, ale i nutný. A je to dialog nejen česko-sudetoněmecký, ale i česko-český a německo-německý. Pomůže odstranit „bílá místa“ naší společné historie a usnadní společné soužití v Evropské unii, která se stává naší společnou vlastí. Toto soužití nesmí stát na utajování a zastírání minulosti.“

(www.bohumildolezal.cz)