Červen 2008

Proč neříci, kdo po válce vraždil?

Petr Dudek

Když Petr Uhl minulý týden (od 05. 05. 2008 - pozn. red. CS-magazínu) přebíral v Norimberku od Sudetoněmeckého krajanského sdružení cenu Karla IV., řekl mimo jiné: „V české, ale i německé společnosti stále chybí zhodnocení násilí a bezpráví, jehož oběťmi bylo německé obyvatelstvo v Československu v letech 1945-1946.“

Petr Uhl má v tomto případě zajisté pravdu. Sám bych si dovolil jít i o kousek dál. Poválečné násilí nedopadlo jen na obyvatelstvo německé, ale i na české. Stačilo, aby dotyčný Čech udělal třeba tu „chybu“, že se v roce 1939 přihlásil k německé národnosti. Jak se potom v průběhu okupace choval, zda spolupracoval s nacisty a udával spoluobčany, nebo naopak represím bránil, bylo jedno. Rychlokvašení „odbojáři“ z Revolučních gard se národností svých obětí nezdržovali. Viděli v nich jen „zrádce a kolaboranty“.

Za týden bude třiapadesáté výročí masakru čtrnácti občanů v jihočeské Tušti. 24. května 1945 po několikahodinovém „procesu“ lidového soudu postříleli odsouzence na mrchovišti na kraji obce. Pouze jeden ze zavražděných byl Němec. Ostatní byli Češi rodem i původem. Tušťský případ je dobrým důkazem toho, že jsme poválečné bestiality stále nedokázali správně zhodnotit. Něco víme, něco tušíme, ale na hodnocení to nestačí.

Díky historiku Jánu Mlynárikovi, který v roce 2005 vydal o tušťské vraždě knihu, víme, že čtrnáct nevinných mužů a žen a nejspíš i řadu dalších násilností spáchaných na Vitorazsku mají na svědomí především komunista a vězeň z Terezína, v květnu 1945 bezpečnostní referent ONV v Třebíči, Václav Maxa, velitel partyzánského oddílu Vladimír Hobza a samozvaný popravčí a vězeň z Mauthausenu František Říha.

Posledně jmenovaný je jediným z trojice, který se dožil pádu komunismu. V totalitních dobách unikl spravedlnosti - jako snadno ovladatelného a vydíratelného člověka jej zverbovala Státní bezpečnost, která nad ním držela ochrannou ruku. Po roce 1989 sice neunikl zájmu médií, ale pohnat jej před soud se pozůstalým po jeho obětech až do jeho předloňské smrti nepodařilo. Říha vždy trval na své nevině a muže a ženy, které postřílel, nazýval nebezpečnými zrádci. Polistopadový Svaz bojovníků za svobodu, jehož byl Říha až do smrti členem, si nad případem umyl ruce a jeho vinou na masakrech se odmítl zabývat - s odkazem na to, že komunistická justice v padesátých letech Říhu také za nic neodsoudila!

Říhův případ a řadu jim podobných nelze odepsat s tím, že viníci si vzali svá tajemství do hrobu. Mnozí pachatelé poválečného bezpráví patřili do řad KSČ i StB. Jejich tehdejší spolupracovníci a nadřízení mohou být ještě naživu. Archivy StB se teprve začínají studovat. Podobně jako archivy gestapa mohou leccos vysvětlit.

Mýty o „popravách nebezpečných zrádců“ ještě mohou vzít za své.

(MFDNES)