Červen 2008

Jak prodat české literáty

Jaroslav Formánek

S nizozemským agentem Edgarem de Bruinem (49) o českých knihách, bludišti jazyka a o špatném signálu Magnesie Litery. Už dvacet let překládá knihy českých autorů – Škvoreckého, Legátovou, Sidona, Hodrovou, Ouředníka, Topola a další. Posledních pět roků se snaží prosazovat českou literaturu jako agent nejenom v Nizozemsku, v Evropě, ale i ve Spojených státech a v Jižní Americe. „Je s tím hodně práce. Na druhou stranu mě to dost baví a spolu s překládáním se tím jde i uživit,“ říká Nizozemec Edgar de Bruin. Koncem dubna v Praze převzal cenu Premia Bohemica udělovanou Obcí spisovatelů za šíření české literatury v zahraničí.

Proč by měl vlastně tuzemskou literaturu v cizině šířit Nizozemec?

A proč ne. Jde o běžnou praxi, kdy literární agenti v různých zemích zastupují různé zahraniční spisovatele. Osobně se ale specializuji na české tvůrce.

Co vás k téhle specializaci přivedlo?

Váš jazyk. Mluvím ještě anglicky a německy, ale češtinu jsem si zamiloval a cítím se v ní skoro jako v mateřštině – doma totiž mluvíme česky, žena pochází z Prahy. Možná i proto je mi vaše literatura tak blízká. Začalo to už v roce 1976, když jsme s naší střední školou v rámci výměnných vztahů s gymnáziem Nad Štolou přijeli do Prahy na basketbalový turnaj. Do té doby jsem o Československu z médií věděl jenom to, že jsou tady u moci komunisté, všechno je šedivé, lidi zakřiknutí. A taky že váš národní fotbalový tým vyřadil na evropském šampionátu v semifinále tehdy skvělé Nizozemce a ve finále se pak stal mistrem Evropy.

A vyhráli jste v Praze aspoň ten basketbal?

To už si moc nepamatuji. O to vlastně ani moc nešlo. Byl jsem spíš hrozně zvědavý, jak to za železnou oponou vypadá. A tak jsem hltal Prahu. Pozoroval jsem nebo se snažil domluvit s jejími obyvateli.

Jak to na vás působilo? Dost lidí ze Západu, kteří sem tehdy jezdili, Čechy popisuje jako zasmušilou, uzavřenou a víceméně uniformní masu.

Měli jsme výhodu, že jsme bydleli v rodinách našich českých kamarádů. A to byl pro nás první šok, protože jsme zjistili, že naši čeští vrstevníci jsou lidé jako my. Mluvili úplně otevřeně o všem a zajímali se o stejné věci. Třeba o tehdejší hudbu, způsob oblékání, sport, kulturu... Tedy žádná zvláštní odrůda lidského rodu, jak nás o tom školili před odjezdem.

Vy jste měli na tohle téma školení?

Jistě. Říkali nám takové blbosti, že když například pustíme holku v tramvaji sednout, Češka to chápe jako přímou nabídku na postel. Nebo že si máme s sebou vzít hromady žvýkaček a každému, s kým přijdeme do styku, jich pár dát. Jinak se s námi jako s cizinci ze Západu nebude nikdo bavit. Taky nás varovali, že budeme všude narážet na samé policisty, vojáky.

A pustil jste nějakou holku v tramvaji sednout?

To už si taky nevzpomínám. Mě spíš fascinoval ten první dotyk s dosud neznámým a svým způsobem naprosto cizím světem. Především zkušenost úplně odlišného jazyka. Nizozemec se v češtině nechytá ničeho, jako třeba v němčině nebo angličtině. Je to jako chůze zrcadlovým bludištěm, kde se ozývají ze všech stran zvuky, které by vás měly navádět, ale vy pořád narážíte do stejného zrcadla. A pak taky ty všudypřítomné kulisy komunismu, který chtěl vytvořit nového člověka, a přitom všichni, s nimiž jsem se potkal, víceméně toužili po západním způsobu života. Ta první cesta do Prahy vlastně rozhodla o mé budoucnosti, o tom, čím dodnes jsem. Bylo to zkrátka oslovení a současně výzva.

Jako to myslíte?

Prostě poprvé v životě přijedete do úplně cizí země, a přitom tam cítíte něco velmi blízkého, co vás zároveň nutí k dalším krokům. Třeba naučit se jazyk, aby se vám ti lidé víc otevřeli a vy k nim přiblížil. Tenkrát v Praze jsem komunikoval anglicky, německy, což znamená zprostředkovaně. Později jsem taky navštívil komunistické Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, ale nic mi nebylo tak blízké jako Československo.

Když jste se vrátili z Prahy domů, měli vaši blízcí, krajané, zájem o to, jak to za železnou oponou vypadá?

Málokdo se do komunistického bloku tehdy z Nizozemska dostal, a byť jsme od sebe žili vzdálení sotva tisíc kilometrů, tahle část Evropy působila na svobodný a blahobytný svět Západu tajemně, exoticky. Vyptávali se, ale zbavit je různých předsudků, například to o záplavě uniformovaných lidí nebo o šedivých nevzhledných městech, nebylo jednoduché.

Komunistická města přece půvabem a krásou zrovna nevynikala a uniforem tady bylo možné vidět víc než dost.

Samozřejmě, to jsem taky nepopíral. Ale když jdete po páté odpolední centrem mého rodného Den Helderu, kde je velká námořní vojenská základna, nevidíte skoro nikoho jiného než vojáky a důstojníky. Nebo si vezměte cestu vlakem z Amsterdamu do Paříže. Putování přes šedivá belgická městečka dodnes představuje tristní zkušenost a průjezd severním pařížským předměstím je možná horší vizuální zážitek než příjezd do Prahy 80. let. V těch debatách jsem chtěl hlavně upozornit na to, že sice žijeme jinak a materiálně lépe než vy tenkrát tady, ale proto nejsme automaticky lepší, chytřejší, inteligentnější lidé a vy naopak zaostalí barbaři. Mezi Čechy, i těmi mladými, byli přece vzdělaní, sečtělí lidé s širokým rozhledem. Měli jen smůlu, že žili ve špatném systému.

Na rozdíl od Nizozemců však Čechoslováci v roce 1946 v posledních svobodných volbách dali komunistům zelenou.

To je pravda. Ovšem kdoví, co by se stalo u nás, kdyby Nizozemsko osvobodila Rudá armáda a měli jsme za sebou zkušenost Mnichova 1938.

Čeština je malý jazyk, který má ale své světově proslulé literáty. Jaký je zájem velkých evropských nakladatelství o současné české spisovatele?

Když jsem například v Nizozemsku poprvé přišel k nakladateli s Jáchymem Topolem, první otázka zněla: „Topol, je to druhý Kundera?“ A já na to: „Ne, je to první Topol.“ V tomhle směru klišé přežívají, jako by všichni Češi museli psát stejně jako Hrabal nebo Klíma. Chce to zkrátka čas, aby si nového jména svět všiml. A samozřejmě text musí být kvalitní. U literatury malého jazyka pak taky hodně záleží na překladatelích. To jsou asi ti nejlepší velvyslanci české literatury v cizině, protože právě oni objevují nová jména a díky své vášni, zaujetí pro váš jazyk, upozorňují literární agenty nebo přímo nakladatele, že ta neznámá knížka za něco stojí.

A jak konkrétně vypadá vaše práce?

Jednak překládám a pak zastupuji asi tucet českých spisovatelů. Skoro každý rok proto přijíždím do Prahy na knižní veletrh Svět knihy, což představuje dobrou příležitost, sejít se se „svými“ autory osobně. Ke knihám spisovatelů, které zastupuji – je to třeba Miloš Urban, Petra Hůlová, Emil Hakl –, sestavím dokumentaci: seženu si recenze, přeložím je do angličtiny, napíši v angličtině synopsi, pokouším se získat úryvky v angličtině nebo němčině. Mám řadu kontaktů s nakladateli po celém světě a těm pak knížku s celou dokumentací nabídnu, ať už e-mailem nebo osobně, na frankfurtském veletrhu. Pak už záleží na nich. Když projeví zájem, projednáme podrobnosti smlouvy. Neboli jakou dostane autor zálohu, kolik procent z prodeje, v jakém nákladu knížka vyjde... Poslední slovo má vždycky autor.

A jde se uživit propagací tak „okrajové literatury“, jako je ta česká? Nebo musíte mít ještě nějakou druhou práci?

Zatím to jde, ale v kombinaci s překládáním. Když člověk nemá velké nároky, dá se z toho žít. Je ale samozřejmě důležité, aby se občas nějaká kniha ve větší zemi uchytila a dobře se prodávala.

Jaká je tedy úspěšnost v nabízení českých knih zahraničním nakladatelům?

Oslovím dejme tomu 50 německých nakladatelů. Polovina z nich zareaguje. Z toho větší část napíše, že nemá zájem. Zůstanou ti nerozhodnutí, s nimiž pak nabízený titul hlouběji probírám. Nakonec zbudou dva nebo tři a někdo z nich třeba kývne. Jisté to ale není nikdy. Hodně taky záleží na kontaktech, zkušenostech nakladatelů s mojí prací. Začínal jsem od nuly, ale teď už se mi běžně stává, že knihu sice z různých důvodů někde odmítnou, ale zároveň mě odkáží na někoho, kdo by mohl mít zájem.

A co náhoda?

Ta zapracuje poměrně často. Před lety jsem za naši agenturu Pluh napsal portrét Miloše Urbana pro americký časopis Publishing Trends. Četl to španělský nakladatel a ozval se, ať mu pošlu něco bližšího, protože mu to přišlo zajímavé. Urbanovo Sedmikostelí pak vydal v nákladu okolo tisíce výtisků, nakonec z toho bylo neuvěřitelných 50 000. Postupně teď vydává všechny Urbanovy knihy. I tak se rodí úspěch. Chce to trpělivost. Hledat nakladatele pro neznámého spisovatele z malé země je hodně dlouhý proces. Prodat první knihu Hůlové do Německa mi trvalo tři roky. Proto autorům často říkám: „Nečekejte, že za měsíc bude smlouva, pracuji na tom, uvidíme.“

Když zmiňujete náklad – v jakém počtu knihy současných českých autorů ve světě vycházejí?

To závisí na velikosti trhu v konkrétní zemi. V Nizozemsku se první vydání běžně pohybuje mezi 1000 až 1500 výtisky. Týká se to i zavedených nizozemských autorů. Pokud má publikace úspěch, následují dotisky – třeba i desítky. Ve větších zemích, například v Německu, je první náklad knížky, u které zatím není jasné, jak se uchytí, 2000 až 2500 výtisků.

Dokážete odhadnout, ve které zemi bude mít česká knížka úspěch?

Ne. A byla by to asi nuda znát budoucnost, i když naopak jistota, jak vydělat peníze. Ale právě ten krok do neznáma, ta magická nevysvětlitelná věc, že se z díla dosud anonymního cizojazyčného autora stane literární událost, je na mé práci vzrušující. Třeba ve Francii se současní čeští spisovatelé, vyjma Patrika Ouředníka, který tam ale žije, zatím moc nechytili. Ani Hůlová nebo Topol, kteří se v Německu nebo u nás prodávají dobře. Proč tomu tak je, nevím. Neumím si dobře vysvětlit, proč má Urban úspěch právě ve Španělsku. Možná díky tomu, že je to katolická země a on píše o kostelech nebo jeho narativní styl španělskému čtenáři vyhovuje. Anebo je za tím ještě něco jiného, možnost, že se svým tajemným románem trefil do dobového trendu. Co já vím?

Říká se, že dobrá knížka z malé země prošlapává cestu těm dalším.

Určitě. Upozorňuje čtenáře i nakladatele na tu zemi, třeba zrovna na českou literaturu. Umění je výborný produkt na export. A právě knihy jsou v tomto smyslu velmi lehce dosažitelné. Navíc vypovídají o vaší zemi a její historii, o mentalitě Čechů, jejich propadech i schopnostech daleko víc než projev politika v zahraničí. Měli byste být hrdí na svou kulturu, snažit se ji prodat. Přitom pro pozorovatele zvenčí někdy děláte věci, nad nimiž zůstává rozum stát.

Co tím myslíte?

Například literární cena Magnesia Litera. Opravdu nechápu, proč byl za letošní objev roku vyhlášen překlad díla tureckého spisovatele Orhana Pamuka. Nebo loňskou Knihou roku byl zase překlad z rumunštiny. Vždyť tu přece existují ocenění za překlady, kdežto tyto ceny by měly – stejně jako obdobné literární ceny v cizině – hodnotit domácí literární produkci za uplynulý rok. Výsledky Magnesie vnímám z profesionálního pohledu a jako literární agent českých autorů si říkám: Jaký signál to vysílá? Pro mne, zahraniční kolegy i ostatní cizí nakladatele je to jasné. Současní čeští literáti nic kloudného, zajímavého nevytvořili.

Co když je to pravda?

To ale platí všude, že jsou slabší a silnější roky. A přesto není důvod udělit takovou cenu překladu. Nejde přece o absolutní hodnocení – kdo by si troufal odhadnout, která současná kniha vstoupí do dějin? Má to být prostě hodnocení toho, co za uplynulý rok vzniklo, a současně vodítko pro zájemce z ciziny k rychlé orientaci v současné literární produkci. Je na nich, zda je to zaujme. Ve světě zkrátka nebývá zvykem, aby země dávala sama najevo, že vlastně nemá co nabídnout.

Někteří mladí autoři – Hůlová, Topol – píší příběhy z cizích zemí a pak jedou za zahraniční grant napsat svůj příběh jinam. Je to nějaký trend? Nehrozí, že z toho vznikne trochu „mechanická výroba“?

Že se knihy mladých autorů odehrávají často v cizích zemích, vychází z jejich způsobu života a zkušeností. V tom nevidím rozdíl proti současným generacím na Západě. Místo, kde tu knihu, kterou nosili v hlavě, nakonec napíší, podle mne nehraje roli. Pokud vím, potřebují hlavně klid. Dřív by se stáhli možná někam na chalupu, teď mají možnost využít tvůrčích pobytů v cizině. Ale proč by proto z jejich psaní měla vzniknout „mechanická výroba“? Psát ryze řemeslně se dá i v Čechách a české dějiště příběhu to pak taky nezachrání.

Proč potom Hůlová musí získávat holandský grant a Topol zase grant z Německa? Je to ve světě běžné, nebo je to tím, že podobná podpora v Česku neexistuje?

Počkat, nikdo nic nemusí. Je dobré si uvědomit, že u nás v západním světě – jestli ještě smím používat tenhle výraz – existuje síť institucí a literárních nadací, které nabízejí, mnohdy ve spojení s univerzitami nebo vědeckými instituty, tvůrčí pobyty spisovatelům z celého světa. Drtivá většina spisovatelů se neuživí pouhým psaním. Možnost odjet někam na pár měsíců, mít klid, nemuset se starat o živobytí je pro ně důležitá. Tvůrčí pobyty umožňují nejrůznější země a jezdí na ně spisovatelé nejrůznějších národností, ale stejně dobře může spisovatel zůstat ve vlastní zemi. Třeba vědecký institut NIAS u nás ve Wassenaaru, kde pobýval před pár lety Jáchym Topol, nabízí jedno místo pro spisovatele a je to střídavě Nizozemec a cizinec. Tam je přínos i v konfrontaci vědeckého a literárního přístupu, navíc ve společenství lidí ze všech koutů světa. Ostatně podobně existuje i síť překladatelských domů.

Lze na grantu zbohatnout?

Autoři sice dostávají během pobytu stipendium, ale z toho si taky hradí náklady na byt a na stravu, někteří mají s sebou i rodinu, takže to rozhodně neznamená, že by se z toho dalo ušetřit. Je určitě škoda, že něco podobného zatím neexistuje v Čechách – i překladatelé z češtiny by uvítali možnost takového pobytu.

A sledujete nějak víc podporu mladých autorů u nás? Jde to srovnat třeba právě s Nizozemskem nebo s Německem?

O podpoře mladých autorů v České republice moc nevím, situaci v Německu neznám. V Nizozemsku existuje celá řada literárních cen – pro debutanty bez ohledu na věk je například cena Antona Wachtera, za nejlépe prodávaný debut se uděluje cena Zlatého oslího ucha... Literární fond uděluje různá pracovní, cestovní a pobytová stipendia, což se tedy vztahuje na autory, kteří už něco vydali. O vztahu téhle podpory a kvality se živě diskutuje, ozývají se i hlasy, že literární fond udržuje při životě autory, jejichž tvorba by jinak příliš životaschopná nebyla. Jenže kvalita se, jak známo, prokáže teprve časem. I já jako překladatel dostávám od fondu pracovní stipendia, tak už jen proto ke kritikům nepatřím. Myslím, že je moc dobře, když nejen literatura, ale kultura vůbec má podporu a uznání. Čím širší podhoubí, tím větší šance, že vznikne něco mimořádného.

Myslíte si, že jde nějak popsat, jaká témata cítíte z knih mladých českých autorů?

Ne, to popsat nedokáži. Každé zevšeobecnění skončí u těch obligátních univerzálních témat: láska a smrt. Je ale pravda, že u nejmladších českých autorů hrají historický vývoj nebo specificky česká témata čím dál menší roli.

A nejsou knihy českých mladých autorů srozumitelné zahraničnímu čtenáři právě v tom multikulturním nebo antropologickém trendu, který se v mladé české literatuře objevuje? Hůlová píše o Mongolsku, Topol drama ze Sibiře... Nebo autoři vděčí za svůj úspěch v zahraničí skvělému agentovi?

Ohlas myslím s tematikou nesouvisí. Část – spíše starších – čtenářů naopak u novějších českých autorů postrádá tu dřívější specifičnost „disidentských“ příběhů: útlak, pohnuté osudy. A je to pro ně důvod, proč nový vývoj už nesledují. Takže rozhodně neplatí, že když někdo napíše univerzální příběh odehrávající se někde na druhém konci světa, automaticky to zaručí snazší cestu k zahraničnímu čtenáři. Agent má jistý vliv na to, jestli kniha v nějaké zemi vyjde, ale tím to končí. Úspěch je v první řadě zásluha spisovatele, že napsal dobrou knihu, pak překladatele, že ji dobře přeložil, a nakladatele, že se zasadil o dobrou propagaci. Hlavně se však musí zalíbit čtenářům, to je ten nepředvídatelný prvek.

Na začátku jste mluvil o bourání stereotypů Nizozemců o komunistickém Československu. Jak je to s českými stereotypy o Nizozemsku? Spousta Čechů třeba považuje vaši zemi za liberální ráj a čeští obchodníci Nizozemce za jedny z nejtvrdších partnerů.

Je pravda, že jsme zvyklí jednat přímo, mluvit na rovinu, což někdy může šokovat nebo působit skoro neomaleně. Lhaní se u nás považuje opravdu za vážný prohřešek – vycházíme z toho, že ten druhý mluví pravdu a že stejnou důvěru má k nám. Nejsme zvyklí hledat za slovy, co tím ten člověk myslí ve skutečnosti nebo co tím chce vlastně dosáhnout. A je pro nás skoro urážlivé, když zjistíme, že někdo tak přistupuje k nám. S tím liberálním rájem bych to nepřeháněl – kromě Amsterdamu máme v Nizozemsku taky napříč zemí takzvaný „biblický pás“, kde žijí ortodoxní protestanti, tedy početná skupina obyvatelstva, která zavrhuje očkování, televizi, počítače a podobné moderní výdobytky. Neděle se tam světí tak přísně, že i fotbalová liga se hraje v sobotu, ženy nenosí kalhoty a neúčastní se veřejného života (příslušná politická strana SGP nepřipouští, aby v ní ženy zastávaly funkce), v některých obcích vyhlásili zákaz klení a podobně. Je pravda, že ta zmíněná přímost jednání souvisí s otevřeností mluvit o drogách, eutanazii, sňatcích homosexuálů, i když to neznamená, že by liberálnost v těchto otázkách byla přijatelná pro všechny.

A vadí vám něco na současném Nizozemsku?

Tón, jakým se mluví o přistěhovalcích, a taky atmosféra strachu, kterou vyvolávají populisti jako Wilders nebo Verdonková. Místo konstruktivní diskuse jen velká slova a prázdná hesla s hlavním cílem přitáhnout pozornost a získat tak publicitu. Pokřikování k ničemu nevede nikdy, a už vůbec ne v tak pestrém společenství na poměrně malém území.

EDGAR DE BRUIN

*1958, Den Helder, Nizozemsko. Po absolvování přírodovědné větve gymnázia studoval bohemistiku v Amsterdamu, v letech 1981 až 1982 pak český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě UK v Praze, v roce 1985 literaturu a film. Po studiu pracoval na půl úvazku v nizozemském Telecomu a zároveň překládal. V roce 2003 založil agenturu Pluh, která propaguje a zastupuje české spisovatele po celém světě. Koncem dubna v Praze převzal cenu Premia Bohemica udělovanou Obcí spisovatelů za šíření české literatury v zahraničí. Je i držitelem nizozemské ceny Aleidu Schot Prize, která se udílí za překlady ze slovanských jazyků. Je ženatý a má dvě děti.

(Respekt, www.respekt.cz)