Červen 2008

Běda, berou nám stravenky!

Luděk Frýbort

Když se tak probírám českými novinami, mohl bych nabýt dojmu, že co nevidět vypukne mezi Aší a Těšínem hladomor. »Okrádají nás o teplé jídlo!« kvílel nedávno, teď nevím v kterém listu, jeden obzvlášť rozhořčený pisatel. »Berou nám stravenky!« volají o něco určitěji jiní. Nepřipojoval bych se k té vádě, kdyby četní obhájci stravenkového dobrodiní nepoukazovali na evropský Západ, který celý, celičký užívá té sociální vymoženosti, jen pánové Topolánek s Julínkem by ji teď chtěli dělnému lidu utrhnout od huby.

Nuže, žiji v jedné ze zemí onoho rozdávačného Západu. Mohu tudíž z vlastní zkušenosti vylíčit, jak to u nás v Německu s těmi stravenkami chodilo a chodí. Když jsem před osmadvaceti lety nastoupil do práce v jednom z úřadů země Dolní Sasko, dostal jsem kromě platu i aršík malých zelených útržků v hodnotě jedné marky západoněmecké, o niž jsem pak mohl mít v kantýně levnější oběd - stál, tuším, tenkrát něco kolem pěti marek. Jelikož jsem na oběd nechodil, dávaje přednost pozření dvou housek a přečtení novin ve své ouřední sesli, mohl jsem koncem roku nastřádané útržky směnit v podnikové prodejně za zboží - pamatuji se, že jsem takto získal celý pecen appenzellského sýra. To ale bylo tenkrát. Postupně propadalo až dotud hýřivé Německo šetřivosti, jednoho dne jsem místo jednomarkových útržků obdržel padesátníkové, až i ty zmizely, a kdo dnes chce oběd, musí si jej zaplatit celý. Z podnikové kantýny se tak stala hospoda, ledaže o něco levnější, než kdyby pracující lid chodil za roh k Číňanovi. Jak vidno, navzdory opačnému tvrzení českých zpravodajů Německo za vzor stravenkové útlocitnosti vydávati nelze.

Ale dejme tomu, že je ovládáno bandou sociálních necitů, jimž může být hladovějící lid ukraden. Jest však v Evropě též stát švédský, všech sociálních států futrál, jehož vzoru se rádi dovolávají čeští socialisté, když takhle před volbami chystají nějaké obzvlášť grandiózní obdarovávání na sekyru. I řekl jsem si, že by to stálo za přezkoumání; a maje v té blažené zemi pár přátel, kteří tam pracují a výdobytků požívají, vytočil jsem číslo jisté paní Milady: »Hele, jak je to u vás ve Švédsku se stravenkami?« Dáma na druhém konci drátu chvíli přemýšlela, načež pravila: »Jo, tak to nevím. Budu se muset zeptat.« Prosím vás, když ti Švédi ani nevědí, na co všechno mají nárok, to si už opravdu musí žít jako v ráji. Druhého dne se mi dostalo kýžené informace, a hned všechno vypadalo střízlivěji: v zásadě si i Švéd platí svůj oběd sám a o nějakých stravenkách mu není nic známo. Ledaže kapitalista přispívá k provozu kantýny nějakou částkou, již mu berňák odpočte od daňového základu; o tu částku je pak levnější stravování. Jelikož po rozpočtení mezi osazenstvo závodu připadne na každého zaměstnance pár öre, většinou o svém štěstí ani nevědí.

Tak to chodí v tom kapitalismu: ani v nejsociálnějším státě peníze na vrbě nerostou, a má-li pracujícímu lidu poskytnout výdobytek, musí mu náklady na něj nějakým způsobem vytáhnout z kapsy, buď v podobě daní, nebo převodem přes zaměstnavatele nižší mzdou. A ještě něco navíc, jelikož poskytovací byrokracie taky něco spolyká. Tak tomu jest a jinak nebude, ježto i prachy jsou hmota, a zákon o zachování hmoty nedokázal zrušit ani sám Marx. Ledaže by slavný erár - zejména je-li řízen takzvaně pravicovými partajemi - mohl dát pracujícím srozumitelně na vybranou: buď, milí lidé, dostanete část své mzdy v podobě naturálií - a stejně jako appenzellský sýr, ani stravenky nejsou nic jiného - nebo v drobných na ruku. Jenže to se nestane, neboť i pravicová partaj občas potřebuje zalovit mezi naivními občánky udičkou bezplatných přilepšení. Takže jen dál, do boje za uchování stravenkových práv! Rozdávačný erár a bezplatný výdobytek jsou nejrovnější cestou k chudobě; ale vykládej to těm, kteří nejsou schopni si sečíst položky dvou kolonek téhož účtu.