Červen 2008

Krátká sláva biopaliv

Luděk Frýbort

Pánbůh nemá rád, když se šeredí chlebem, říkávaly naše prababičky. Bůh má své mlýny na duši pyšnou, která si myslí, že rozumí světu líp než On. Ledaže si boží mlýnské kolo většinou dává dost na čas; teď se ale roztočilo takovým kalupem, jako snad dosud nikdy. Jakpak je tomu dávno, kdy padlo usnesení o záchraně světového klimatu pomocí biologických paliv; ještě se s tím ani pořádně nezačalo, a už je boží účet tady. Výroba pohonných hmot z obilí, cukrové třtiny a jiných plodů země měla snížit závislost Západu na dovozu ropy, ale skutečnost ukázala výsledek tak žalostný, že se ruští a arabští mocnáři musí potrhat smíchy. Už je znát, že se zatížení atmosféry takovými kumšty nesníží, spíš ještě naroste, o spáse klimatu škoda slov. Inu, jest jistý rozdíl mezi plány božími - nebo přírody, chcete-li - a plánem lidským. Přirozený běh světa se ubírá kličkami, spirálami, odbočkami a návraty, že se v tom nevyzná nikdo než Stvořitel sám, čemuž se pak říká vývoj. Lidský duch - zvlášť náleží-li nějakému domýšlivému spasiteli - chce dojít k cíli přímkou rovnou jako když střelí; a ještě se nestalo, aby se neblamoval. Osud idejí Marxových i celé řady jiných proslulých myslitelů by měl být mementem každému, kdo se zase chystá k nápravě špatně stvořeného světa.

Ale i kdybychom byli nadáni božskou prozřetelností, nemůžeme se pouštět do projektů tak nesmírně komplikovaných, jako je zásah do světového klimatu, aniž bychom provedli důkladnou předchozí analýzu, vyjdi z ní co vyjdi. Nelze do ní zakalkulovat jen to, co se zdá podporovat předpojatý záměr, a předem vyloučit vše, co by mohlo zavánět nezdarem. To se stalo v případě biopaliv v míře zrovna trestuhodné: rozpoutat odlehčování atmosféry o část jejího zatížení jen na základě šlechetné vidiny a nepomyslet na bludné kořeny takových snah, na to už je třeba být buď neznalec všech přírodních zákonů, nebo blázen, nebo ideolog. Běda světu, jemuž se jali vnucovat svou vůli ideologové, tak může znít poučka, již vlivní pánové s větší hubou než mozkem navzdory mnohonásobné zkušenosti nejsou ochotni brát na vědomí.

Jaké trosky po sobě v rekordně krátkém čase zanechal biopalivový experiment, je dostatečně známo. Pánbíček si nenechal líbit šeredění svými dary, určenými k obživě lidí a ne ke spálení v motorech, a zpunktoval náhlé zvýšení poptávky po zemědělských plodinách. To vedlo k hektickému rozšiřování osevních ploch, v chudších, a proto nezodpovědnějších - nemalujme si svět, jaký není -končinách především na úkor lesa, přirozeného pohlcovače oxidu uhličitého. I započalo se s bezohledným mýcením, pálením, odvodňováním a přeoráváním, čímž se ušlechtilá idea zvrhla ve svůj vlastní opak. Když k tomu připočteme transport obrovských nákladů přes půl zeměkoule, dodatečnou výrobu umělých hnojiv a jiné doprovodné efekty, dojdeme k vyššímu zatížení atmosféry, než jaké bylo před vynálezem biopaliv. Že ten propočet mohli její spasitelé provést sami už předem? Nu, mohli. Ale neprovedli, jelikož se jim nechtělo. Tušili patrně, že by se výsledek nerýmoval s jejich vidinami. Zároveň nadešel zlatý čas spekulantů, a ani tomu se netřeba zvlášť divit. Kdybych měl nějakou přebytečnou miliardu, taky bych možná nakoupil pár stovek tun obilí a počkal, až poptávka vyžene ceny na trojnásobek. Ani to jste nepředvídali, důmyslní pánové? Nespočítali jste si, že překročením kapacity přirozených zdrojů vyvoláte nedostatek, živnou půdu spekulací? Chceš-li zbohatnout, vytvoř nedostatek, mohla by znít další poučka. Nebo počkej, až nedostatek vytvoří svým bláznovstvím jiní, a pak jej moudře využij. Kletby se snášejí na hlavy těch, kteří z chaosu kolem biopaliv vytloukají svůj soukromý prospěch, ale možná bychom spíš měli ukázat prstem na ty, kteří kuličku nedostatku lehkovážně rozkutáleli.

Přitom je nám, občanům (dosud) blahobytného Západu, ještě hej. Všeobecné zdražení nám sáhlo dosti drasticky do peněženky a ještě asi sáhne, ale o pádu do chudoby se zatím nedá mluvit. Tam, kde se život beztak rovná balancování na pokraji holé bídy, už zvýšení životních nákladů o půl dolaru denně může znamenat něco horšího než chudobu: hlad. Nastala situace, která by mohla být komická, kdyby nebyla děsivá: tak dlouho předstírali šéfové nerozvinutých zemí svým národům, že jsou schopni vyčarovat z klobouku řešení kdečeho, až je národy vzaly za slovo. »Vyčarujte nám láci! Vyčarujte nám aspoň tu starou bídu, v níž jsme se ještě dokázali obživit!« křičí rozezlení lidé, jimž už chybí i chléb, mávajíce holemi a mačetami, podpalujíce auta a rabujíce obchody a banky. Haiti, Egypt, Kamerun, Pobřeží slonoviny, Mauretánie, Senegal ... na mapě ty státy ještě existují, ale už se pomalu či rychleji rozpouštějí v chaosu. Už tak dost příšerné mnohamilionové megapole třetího světa se ještě větším tempem mění v pelechy špíny a zločinu, snad každý týden se přidává další země k tomu úděsnému seznamu hrůzy, v němž mizí i poslední zbytek jakéhosi řádu a nastává ... strach pomyslet co. Bohatí a dobře najedení vizionáři si usmysleli spasit svět, a jako obvykle to odskákali nevinní chudáci.

Nebo ne tak úplně nevinní, nemusíme vždy být tak poslušně politicky korektní. Bůh stvořil tuto vesmírnou kuličku pro zcela určitý počet obyvatel, ledaže jsme až dosud nevěděli pro jaký. Teď už to víme: propočty udávají tři až půlčtvrta miliardy lidí, kteří se mohou z jejích zdrojů někdy s problémy, ale přece jen uživit, a přitom je neplundrovat. Té mety dosáhla vesmírná kulička už v r. 1960; dnes se blíží k sedmi miliardám, tendence zrychlující. Kdo si dá tu práci a pohledá v internetu, snadno zjistí, že nachlup stejnou křivku opisuje též onen tolik obědovávaný obsah oxidu uhličitého v atmosféře. Kdo chce, může v tom vidět souvislost. Jenže většinou nechce a je zřejmé proč: v zemích Západu i někdejšího komunistického Východu demografická čísla stagnují nebo dokonce klesají, takže celý ten děsivý přírůstek padá na vrub nerozvinutých států, což je ovšem netaktní říkat nahlas. Kdy se přelidněnost změní v neobyvatelnost ... mnoho času nejspíš nezbývá, pakli ke zlomu nedochází právě teď. Měli bychom tu skutečnost aspoň vzít na vědomí, když už si vymýšlíme recepty na spásu planety. Vyjímat z odpovědnosti chudší polovinu světa není korektní ani milosrdné, nýbrž pokrytecké, a v důsledku všech důsledků zločinné.

Je při tom všem pokřiku zarážející, s jak málem se spokojují ti, kteří si vepsali ve štít záchranu světového klimatu. Jen s prvním krokem, jen se zablesknutím na lepší časy, jen se zlomečkem toho, čeho by bylo ke skutečnému řešení zapotřebí. Šetřit a omezovat se, ale jen někomu a někde. Zachovávat přísné normy pro vypouštění skleníkových plynů, ale jen na jedné třetině povrchu zemského. Snížit závislost na ropě, ale jen o procento o dvě, na něž to v nejideálnějším případě dotáhnou biopaliva, i kdyby vedlejších účinků nebylo. Vydáváme nepředstavitelné sumy na rozvoj takzvaných obnovitelných energetických zdrojů, dobře vědouce, že ze samé podstaty věci nemohou pokrýt víc než pětinu spotřeby; co se má stát se zbývajícími čtyřmi pětinami, jaksi nikoho nezajímá. Ukládáme si těžká omezení, nepomyslivše na to, kolik té zátěže unese naše hospodářství a co se stane, neunese-li. Čtyřicet let, počítám-li dobře, už trvá boj za trvale udržitelné životní prostředí, a zatím jsme v něm nedospěli dál než k izolovaným, chaotickým akcím, v nichž není vodítkem realita ani splnitelná naděje, nýbrž iluze povýšená na dogma. Aby si několik samolibých duší užilo pocitu kazatelské povznesenosti. Aby se vypustilo do povětří několik bublin, jimž je souzeno bez užitku splasknout; a štěstí, když splasknou dost brzy. Skutečný, proveditelný koncept ještě představen nebyl a obávám se, že ani nebude, jestli to takhle má jít dál.

Jediné, čemu se daří a co vzkvétá v tom vizionářském čardáši, je kšeft. Nedivme se a nepohoršujme; obchodní spekulace je věc přirozená, která se nacpe všude tam, kde jí lehkomyslnost s nedomyšleností udělají místo. Kšeft se stane ze všeho, nechá-li se. Kupčilo se s odpustky pro spásu duše, kupčí se a kupčit bude i s odpustky pro spásu klimatu, dokud se na odpustcích dá něco trhnout, amen. A kde se vyvinou struktury kšeftu, už je cesta zpátky obtížná, ne-li zcela nemožná. Pamatuji se, jak první amatérští nadšenci stavěli větrné generátory schopné uživit tak zrovna jednu žárovku v jedné chalupě; to ještě byl pohnutkou ideál. Dnes na té myšlence stojí a dobře vydělává mohutná, státními subvencemi vypolštářovaná a výbornými styky proháčkovaná industrie, která se svých privilegií nepustí, i kdyby se měla zřítit klenba nebeská. Už ne koníček naivních amatérů, ale zdroj příjmů pěkně bohatých lidí; kdo na to u nás v Německu má, nepořizuje si každým druhým rokem nový mercedes, jako se to dělávalo dřív, nýbrž si někde v polích dá postavit větrník. Pochopitelně ne proto, aby tak snižoval závislost na fosilních palivech, ale aby si zlepšil odpočet z daní a k tomu si nachytal zlatého deště subvencí. A to je ještě maličkost ve srovnání s výnosností biopaliv. Však už také čítám zanícené články na jejich obhajobu: zdražování potravin sem, pálení pralesů někde v Amazonii tam, musíme umět něco obětovat, jelikož klimatická katastrofa se blíží! Řeči o umění něco obětovat se od kšeftařů a spekulantů poslouchají obzvlášť dobře.

Nechci tímto článkem vzbudit mylný dojem; nejsem názorovým spřízněncem pana Klause, dovozujícího, že k žádným klimatickým změnám nedochází. Velmi pravděpodobně dochází, jako že při šíleně se točícím kole demografických přírůstků ani nedocházet nemůže. Jenže je nezastavíme efektními gesty. Drahými hračkami a panikářskými akcemi, které nepřinesou víc než odlehčení o procento o dvě, v případech jako biopaliva se dokonce zvrtnou do záporných čísel. Svět naléhavě potřebuje nikoliv gesta, ale řešení. Není zcela nemožné, nebo aspoň doufejme, že nám ten vlak ještě neujel. Ale musela by zde být konečně už jednou koncepce, zahrnující bez milosrdných výjimek všechno a všechny. Nesměla by si ukládat žádná posvátná tabu, nesměla by vyžadovat investice do primitivních technik s omezenou působností, ale do vývoje energetických zdrojů vyššího stupně, které by závislost na fosilních palivech nikoli o chloupek snížily, nýbrž odstranily. Že by se mohli pominout všichni, kteří ze současného tance na kraji propasti čerpají svůj zisk, že by bubnovali k protestům a varovali před hypotetickými nebezpečími, že by využívali všech pák svého vlivu k zastavení pro ně tak nevhodného vývoje ... i s tím taková koncepce musí počítat a najít obranné mechanismy. Za týden se zde zamyslíme nad tím, jak by mohla vypadat.