Červen 2008

Není cesty z kosovského blázince aneb Škoda osmanského Turecka

Luděk Frýbort

Ještě nedozněly fanfáry nezávislosti Kosova, a kdo není raněn slepotou optimismu, vidí, že k neřešitelným malérům světa přibyl další. Státní útvar ve všech ohledech nesoběstačný, stát skrz naskrz prolezlý zločineckými strukturami, stát, jehož veškerá hospodářská aktiva pocházejí buď z výnosů organizované kriminality, nebo z prostředků zahraniční pomoci, stát, jejž dnes a navěky musí hlídat mezinárodní ozbrojené sbory a stejně jej neuhlídají ... kdo máš nějakou naději, zanech jí. Jak ovšem z té louže ven, neví také nikdo. Po dobrém to nejde a nepůjde, a sáhnout k prostředkům násilné represe, která jediná v minulosti dokázala udržet na uzdě klanovou společnost, je samozřejmě nemyslitelné.

Kolem listu Právo sdružený autorský sbor jedním hlasem naříká nad koncem srbské svrchovanosti, ale kdybych byl Srbem, spíš bych každodenně pálil svíce vděku za to, že mám, Bohorodici budiž sláva, od toho hadího hnízda pokoj. Je dětinské se hádat, na čí straně je právo a na čí vina tam, kde práva v našem slova smyslu nikdy nebylo a vinni jsou tak či onak všichni. Spíš by otázka měla znít: Kde se, ke všem čertům, sešlo z jakž takž osvědčených cest? Kde byl práh, jehož překročením nastal nenapravitelný blázinec?

Neboť je jisto, že v tom prokletém koutě Balkánu se to už po staletí pralo a nenávidělo, ale vždy zde byla jistá svrchovaná moc, která nedovolila, aby se z lokálních pranic stal mezikontinentální problém. Byla to moc, abych přestal chodit kolem horké kaše, osmanského Turecka. Jeho odchodem z jeviště dějin nastal blázinec, a to nikoliv pouze na onom kousku půdy, o nějž se sváří Srbové s kosovskými Albánci. Kdyby býval zůstal sedět osmanský sultán na svém zlatém trůně v paláci Topkapi ... co všechno nám mohlo být ušetřeno! Ani izraelsko-palestinská, ani irácká patálie nemusela nastat, ba pravděpodobně ani žádného Usámy bin Ládina nemuselo být. Nemocný muž na Bosporu, říkalo se, ale byl jediný, který tomu pytli blech mezi Tigridem a Dunajem skutečně rozuměl a věděl, jak na něj. Když nemocného muže pohltilo propadliště dějin, rozmohly se místo rozumu iluze, z iluzí vyplynul zmatek, nenávist a krev. Škoda ho.

Nejzhoubnější byla a zůstává iluze státní. Pošetilá domněnka, že kde je pohromadě určité množství osob téhož jazyka, lze zřídit stát. Haha. Ani snít o takové možnosti nelze tam, kde je klanový zákon postaven nad veškeré zákony státu. Což sultán dobře věděl a nechal rodové náčelníky, ať si navzájem kradou ovce, unášejí nevěsty, krví smývají pohanu rodinné cti a provozují i mnoho jiného folkloru. Jenom když náčelníček začal dělat nesnáze panovníkovi, dal ho polapit a useknout mu hlavu v cařihradské pevnosti Yedikule. Dnes hlavy nesekáme, zato si myslíme, že můžeme přeškolit klanovou společnost na státně demokratickou. Nefunguje to a fungovat nebude, ani v Kosovu, ani v Afghánistánu, ani nikde jinde.

Neméně zhoubnou se ukázala být iluze nacionální. Britové za první světové války tak dlouho prostřednictvím svého agenta T. E. Lawrence budili démona arabského nacionalismu, až ho úspěšně probudili. Dnes už v evropském prostředí není řečený démon víc než hašteřivé strašidlo; na Blízkém východě však rozpoutal destruktivní šílenství. Araby, Kurdy i mnohé jiné do té doby ani nenapadlo, že by mohli být národem, a sultán dobře věděl, proč je v té blažené nevědomosti ponechává. Stejně dobře dovedlo osmanské Turecko zacházet s islámem. Nezpochybňovalo jej, ale drželo na uzdě. Poučeno zkušeností mnoha staletí obrousilo hroty jeho útočnosti, proměnilo jej v umírněnou tradici, ve ctihodný rituál. Byl cařihradský sultán zároveň i chalífou, uznávanou hlavou veškerého islámu; když ta hodnost zanikla, dostavili se náhradou za ni vražední blázni.

Co nového, málokdy s dobrým bývá, říkal již císař František Josef, také panovník jedné takové říše, za niž není náhrady. S dobrým nebude, jak lze odhadnout, ani kosovská samostatnost, ani nesamostatnost v rámci srbského nacionálního státu, poukázka na věčnou svízel jedna jako druhá. Spíš ... když se tak mluví se o vstupu Turecka do Evropské unie... Kéž by Turecko do ničeho nevstupovalo, ale mohlo být znovu tím, čím bývalo, tradiční mocností, která dovedla všem svým etnikům, klanům a sektám ponechat jejich zvláštnůstky a přitom je zastřešit autoritou, již v úctě přijímaly! Jenže ten vlak už ujel, a jak všechno vypadá, další v jízdním řádu dějin není.