Červen 2008

O islámské urážlivosti a západním pokrytectví

Luděk Frýbort

Západní noviny by měly občas uveřejnit překlad kázání v některé z evropských mešit nebo výroků některého muslimského učence, abychom věděli, jak je o nás na druhé straně smýšleno a co se na nás chystá.

Nejhloupější způsob, jímž můžeme reagovat na něčí odlišný názor, je uraženost. Otřel jsem se před časem v jednom exilovém časopisu o jistou zvláštnost české duše, jak ji tak občas zjišťuji z novin: kdosi cosi slavného vykonal, a lidé, kteří s ním nemají společného víc, než že se souhrou náhod narodili na půdě téže země, se hned jmou rozplývat ve výlevech vlastenecké hrdosti. Oč jsem si koledoval, bylo tady: obratem mi sdělila jistá radikálně vlastenecká dáma, že se mým traktátem cítí, jako Češka, uražena. Což mi, když nic jiného, poskytlo námět k úvaze: proč se vlastně urážíme? Či spíš, proč se někdo hned cítí uražen, kdežto jiný snese i dosti říznou kritiku bez větších duševních škod? A když už Bůh stvořil urážlivce, jak je nejvhodnější s nimi zacházet? Uznat uraženost jako argument? Odmítnout ji? Odpověděl jsem tehdy té dámě, že jsou snad i jiné způsoby, jak projevit nesouhlas s odlišným názorem: věcná kritika, nebo ještě lépe vzájemná diskuse. Nevím, jak řečená madame mou připomínku přijala; urazit se je přece jen o dost pohodlnější než diskutovat.

Pravým mistrem v oboru urážlivosti je ovšem islám. Ten už v možnosti vhodně se urazit nenalezl pouze náhražku za věcnou argumentaci, nýbrž velmi úspěšný prostředek politického nátlaku. Třebaže to ledakdo nerad slyší, nelze popřít, že se Západ ocitá až po uši v civilizačním střetu, nebo, kdyby někomu zněl ten termín příliš konfrontačně, v konkurenčním vztahu se světem islámu. Jako u té urážlivé dámy, i zde se naskýtá otázka způsobu, jak nejlépe s ním zacházet. Diskutovat? Mnozí mají představu kulatých stolů, za nimiž spolu zasednou představitelé křesťansko-sekulárního Západu a islámského Orientu, vyjasní si stanoviska, najdou vhodné kompromisy, a civilizační střet jest zažehnán. Jenže to je iluze a sebeklam: není žádné diskuse s někým, kdo se domnívá mít věčnou a absolutní pravdu. Tu zkušenost by Západ už mohl mít. A kritika? Jen to zkusme: poukažme na nějakou směšnost či předpotopnost v učení Prorokově - a že jich tam je - a veškeré muslimstvo bude jen říjet v záchvatech záštiplné uraženosti. Napadlo mě kolikrát, zdali bychom si i my neměli počkat, až se muslimové dotknou našich svatých citů, a nějak malebně se urazit. Zlobně povykujíce pálit palestinské či íránské vlajky a pro zvýraznění svého hněvu vyplundrovat sem tam nějaké vyslanectví ... jenže to my neumíme, jednak že nám svatých citů zůstalo pomálu, jednak že v malebném vztekání nejsme cvičení. Takže aspoň ... neprovokovat muslimy? Nezavdávat jim příčinu k uraženosti? To se zdá být rozumné. Jenže jaký bude asi tak výsledek té rozumnosti? Jaká reakce bude následovat? Úleva, nebo spíš zostření střetu? Neměříme zase velmi cizí myšlenkový svět svým vlastním metrem, a tudíž chybně?

Nebyli to nekritičtí ani naivní lidé, s nimiž jsem v poslední době mluvil o těch malérech kolem karikatur proroka Muhammada. Nicméně i oni byli názoru, že si je jejich tvůrci mohli nechat od cesty, protože jimi jen zbytečně podráždili muslimy. No, dejme tomu. Ale jsou i závažnější příklady: na velikonoční sobotu pokřtil papež Benedikt XVI islámského konvertitu, jistého Magdiho (tuším, že správná výslovnost zní Mahdí) Alláma, jenž v křesťanství našel svou životní pravdu; i zde se ozvaly hlasy, že si papež mohl tu slávu odpustit a milý pan Allám se měl dát pokřtít v nějaké venkovské kapličce, když už to nemohl katolickou zbožností vydržet, protože taková okázalost jen zbytečně vyvolává nevlídnou odezvu v muslimském světě. A což teprve ten zlořečený Holanďan, jistý Geert Wilders; ten zase, provokatér jeden, natočil kritický film o islámu, označiv jej za ideologii vedoucí k chudobě, utrpení, nesnášenlivosti a násilí. Což sice z velké části odpovídá skutečnosti, ale... Ten si to vypil! Nikdo mu jeho film neodvysílá, i z webových stránek, jež je jinak možno zahmyzit jakoukoli praštěností, ho vystrnadili, protože ... co kdyby se muslimové chtěli mstít? Honem sklopme uši a omlouvejme se! O něco starší je případ paní Ayaan Hirsí Alí: tu království nizozemské pro jistotu zbavilo občanství a vypudilo ji ze země. Ne že by její z vlastní kruté zkušenosti vyplynuvší kritika islámu nebyla pravdivá; ale ruší. Mohla by urazit muslimy. Činí nevhodné šrámy na luzném obrázku multikulturní vzájemnosti. Nerýmuje se s představou požáru, jejž nejlépe zažehnáme, budeme-li dělat, že žádný není, popřípadě jej nějak líbezně přejmenujeme. Neboť, jak známo, dějiny se zastaví ve svém běhu, když si hrozících malérů nevšímáme. Ó uhýbavá opatrnosti, matko zbabělosti! Ó zbabělosti, matko katastrof! Kolika poučení je Západu ještě třeba, aby pochopil, že podlézavé šmajchlování malér neřeší, jen je mu dána možnost, aby se rozhořel až k explozi?

A už je po ruce hlasitý šik těch, jimž celý islám ani příliš na srdci neleží, ale nevynechají příležitost, aby se svou ušlechtilostí nevyvýšili nad ten podezíravý, islamofobní dav. Čtu zrovna v Mladé frontě Dnes článek jistého pana Jana Šnaidaufa, jenž by možná byl hoden vytesání v žulu, aby každý viděl, jak vypadá pokrytectví. Obraz islámu, tak jak jej vnímáme, tvrdí ten muž, je ovšem notně pomuchlaný; ale to je tím, že nám jej tak předkládají média. »Vousáči s kalašnikovy, mrakodrapy v plamenech, hořící americké, izraelské či dánské vlajky, zprávy o sebevražedných útocích,« dovozuje, »je realita skutečnému životu velmi vzdálená«, vlastně se nám to všechno jenom tak zdá. Islám má přece i »podobu mírovou«; nejběžnější pozdrav zní »as-salamu alaikum«, »mír s tebou«, a v samotném koránu »lze najít zmínku o míru téměř padesátkrát«. Lze v něm ovšem najít i ledacos ne zrovna mírového, připouští, ale to je, vězme, »vytrhávání z kontextu«. I když bych jako čtenář té zmatečné knihy řekl, že těžko je vytrhávat něco z kontextu tam, kde žádný není. Můj Bože! Třeba je pan Šnaidauf člověk mladý, který nepamatuje, čím znělo slovo mír ještě před dvaceti lety. I lejstro, jímž mi bolševik oznámil, že mě vyhazuje z práce, bylo zakončeno pozdravem: Míru zdar! A jestliže korán obsahuje zmínku o míru padesátkrát, ujišťuji, že každé číslo Rudého práva z počátků totality ji obsahovalo nejméně stokrát. Chceš-li dobývat a utlačovat, žvaň o míru, takové je pravidlo, jež komunisté dobře znali, a islamisté bezpochyby také.

Ŕ propos, islamisté: cituje pan Šnaidauf nález Gallupova ústavu, dle nějž bojovní radikálové činí mezi veškerým muslimstvem pouhých sedm procent, neboli zhruba sto milionů. Pádný argument, praví onen důmyslný pán, »proti všem, kdo hodnoty islámu považují za neslučitelné s demokracií«. Proboha! Kdyby byla mezi muslimy fanatiků, schvalujících vražedné násilí, jen desetina těch sedmi procent, ještě pořád je to deset milionů; a kdybychom z nich odpočetli všechny, kteří hněvivě křičí, ale kalašnikov v boji proti světu nevěřících by nepozvedli, ještě pořád proti sobě máme úděsnou, ke všemu odhodlanou armádu, proti níž nemáme příliš co postavit. Jaké procento bylo esesmanů a gestapáků mezi Němci? Jaké čekistů a Stalinových katů mezi Rusy? A přece stačili světu zavařit na desetimiliony padlých, umučených, utrápených, na totální destrukci, jež zejména v morálním ohledu přetrvává doposud. Musíme si všechno zopakovat od začátku, abychom přišli k rozumu?

Ale již se blýská na lepší časy; sám syn Usámy bin Ládina, biče Božího, prý hodlá »postupovat k stejným cílům jako jeho otec«, avšak »nenásilnými metodami«. Lehko uhodnout jakými: infiltrací, vysokou plodností muslimských žen, domáháním se lidských a všech jiných práv, která muslimům v jejich vlastních zemích ani na mysl nepřijdou. Ostatně nic nového, i komunisté byli samé demokratické právo, než na sebe strhli moc. Z vlastní píle doplňuji, že totéž se dozvídáme od jiného posla míru, jímž je muslimský učenec Taríq Ramadán, ve Švýcarsku žijící a všech tamních svobod a práv požívající. Evropanům je podle něj souzeno přijmout islám, zajisté že dobrovolně a nenásilně. Učiní-li tak, budou si smět zachovat své jazyky a obyčeje, pokud se ovšem nebudou protivit zákonům šaríje. No, už se těším. Pan Šnaidauf zakončil svůj útěšný článek oznámením, že za několik desítek let bude svět řešit jiné problémy ... v tom jediném s ním souhlasím. Až mi hrůza po hřbetě jezdí, pomyslím-li jaké, neprobudí-li se Západ dost brzy ze své blahovůle. Zvon osudu bije dvanáctou, ale pošetilci jej neslyší.

Zanechme iluzí. Už potřetí v běhu jediného sta let má náš civilizační způsob co dělat s ideologií, osobující si absolutní nárok na jedinou, bezvýjimečnou, konečnou pravdu, jejímž cílem je ovládnutí světa, možno-li nenásilnými prostředky, nemožno-li mečem a krví, neboť absolutní pravda si žádá absolutní oběti. A ještě se nestalo, aby se ideologie na pochodu k světovládě dala zastavit dobrým slovem, ústupky, dobrovolnou cenzurou.

Tím se vracím k začátku tohoto článku, v němž byla řeč o urážlivosti. Sám nevím, kdy a jestli vůbec jsem se kdy urazil; dovedu se dožrat, dovedl bych se i poprat, ale urazit se? Snad že mi Bůh nadělil schopnost argumentace, takže nemusím sahat k tomuto poslednímu prostředku neúspěšných svárlivců. A kde se setkám s hulvátstvím, stačí mi mávnout rukou. Kdo křičí - jsem uražen, prozrazuje na sebe, že se nemůže odvážit diskuse, že jeho tvrzení nemají podstaty. Islámu se to týká obzvláště a nic na tom nemění, že jej v článcích, jako je ten páně Šnaidaufův, ohleduplně omlouváme. Že předstíráme, jako by náš existenční zápas byl jakási hra, na níž mnoho nezáleží, takže je možno v ní být nestranný. Je to víc než hloupost; je to pokrytectví. Jen šílenec nebo bezedný pokrytec nasazuje sám sobě náhubek cenzury a protivníkovi nechá plnou volnost ... kdyby jen urážet. Snad by noviny měly místo šmajchlovných článečků občas uvést překlad kázání v některé z evropských mešit, výňatku z egyptských či palestinských novin, výroků některého muslimského učence či teologa, abychom věděli, jak je o nás na druhé straně smýšleno a co se na nás chystá. Možná bychom pak přestali tak opatrně našlapovat kolem islámského pojetí míru. Možná bychom našli kuráž odrazit povýšenost argumentem, i kdyby se někdo měl, nedej pámbu, urazit.

Demokratické země mají své zákony, zakazující hanobení národa, rasy, víry či přesvědčení. To je možná správné, ale zejména v posledním bodu bych byl pro jistou relativizaci. Hanobí se totiž svým chováním každý sám. Zesměšňuje také. A cítí-li se kdo uražen, ať hledá, kde a čím pozbyl toho, čemu se mezi lidmi říká důvěryhodnost. Není totiž ptáčka, aby se nevylíhl z nějakého vajíčka; ale vykládejte to lidem se sklonem k urážlivosti.