Červen 2008

O olympijském kouzlu a olympijské šaškárně

Luděk Frýbort

Olympijská myšlenka, byla-li kdy jaká, vyčpěla, zdiskreditovala se, zkompromitovalo ji posluhování prestiže chtivým papalášům, Hitlerem počínaje a čínskými komunisty nekonče.

Bohové, nenechte znesvětit váš vznešený trůn šaškárnou! Až uvidíte, že na Mount Everest leze nějaký Číňan s olympijskou pochodní, za ním půl tisíce filmařů, bafuňářů, strážců a dozorců, policejních agentů a jiné takové svoloči, udělejte nejstrašlivější sněžnou bouři, jaká se vám povede. Ať jim pochodeň zhasne, ať spadne do nějaké ledovcové štěrbiny, ať se pro svou pejchu musí v půli cesty obrátit a lézt dolů, pokud možno pozpátku a po čtyřech! Ať ujíždějí s hanbou a s omrzlými nosy do Pekingu po té své dálnici, co ji ve své neskonalé domýšlivosti nechali postavit k patě Svaté hory! Není, tak pravím, už třeba olympijského ohně, dávno již přestal být symbolem míru a ušlechtilého sportovního zápolení, jak ještě nedávno prohlašoval jeden funkcionář, ani se jím nedají pohnout čínští komunisté k nějaké demokratické vlídnosti, jak zněla jiná nejapnost, spíš je symbolem reklamy, bezohledného kšeftu, a k posledku už jen berličkou pochybných režimů v jejich prestižním pachtění. Brát jej vážně mohou pouze ti, kteří z něj čerpají svůj osobní užitek, nebo čumilští primitivové mdlého rozumu. I kdyby nebylo čínské násilnické politiky v Tibetu, nastal čas zvolat: dost bylo olympiády! A ne-li teď, tedy po některém z příštích ztrapnění, která přijdou, jako že čas běží a nenechává žádné velikášské nadýmání nepotrestané.

Mluvívá se o olympijské myšlence, no, budiž. Jenže myšlenka je jako bublina, nelze ji nafukovat donekonečna. Rozmělňuj ji slávou a parádou, ještě většími a skvostnějšími sportovišti, ještě větším sběhem diváků, novinářů, delegátů, ministrů a jiných kašparů ze všech krajů světa, přifoukni ji mnohasetmiliardovými výdaji, jimiž každá následná olympiáda zákonitě předstihne předešlou, rekordy, o nichž každý ví, že nemohly vzniknout pouhou schopností lidského těla ... a ona praskne, pozůstavivši za sebou vyprázdněný rituál. Olympijský špektákl může být nad pomyšlení efektní všemi prostředky reklamní profesionality, může být diváckou lahůdkou prostších duší, jež neschopny hlubšího zamyšlení se spokojí s velkolepou podívanou, ale myšlenka z něj vyvanula. S myšlenkou pak i to jisté nezachytitelné a nepojmenovatelné, čemu lze nepříliš přesně říkat kouzlo. Mám totiž svou vlastní olympijskou zkušenost. Cestoval jsem před čtyřmi lety po Peloponésu, asi nejřečtějším z krajin řeckých, a navštívil i Olympii, místo antických her. To se ví, dávno už to není zapadlá vesnice s olivovými háji a břečťanem obrostlými troskami, i sem už zasáhl jev, jemuž se poněkud s nosem vzhůru říká masová turistika. Nu, neošklebuji se nad ní, kde je co pozoruhodného ke spatření, tam se stahují lidské houfy, já ostatně také. Chodím tak mezi zříceninami chrámů a starověkých lázní, až stanu před oválem závodiště. Něco mě v té chvíli popadlo, svlékl jsem se ... co, ještě trenýrky? Správný antický atlet by měl běhat nahý, ale Řekové jsou národ mravný, nejspíš by na mě zavolali policajta. Ale aspoň zout, tak. Rozběhnu se, a jako by mě nadnášela divná síla, necítím svých sedmdesát let, netíží mě můj neodbytný teřich, nezadýchávám se, tep mi nestoupá do hrdla, ani kamínky mě do bosých nohou nepíchají, naopak, jako by do mne právě jimi proudila ona povznášející síla. Oběhnu stadium ... běž ještě kousek, volá za mnou manželka, nestačila jsem si tě vyfotografovat! Proč ne, tak tedy ještě jednou dokolečka. Doběhnu neudýchaný a plný nevýslovného jasu, jako by se nade mnou rozevřela nebesa a já spatřil samotného Dia, vládce olympijských her. To se ví, že ne těch čínských, nedovtipové.

Novověké olympiády, nebo spíš to, v co se zvrhla idea barona de Coubertina, už ovšem nemají žádného kouzla, aby nadnášelo nohy atletů. Musí je nahrazovat chemií, tělo i duši ničícím tréninkem, proti nimž byly benátské galeje ještě hotová odpočívárna, i všelijakým jiným švindlem. To, co se děje kolem čínského olympijského guláše s tibetskou příchutí a co se bude bezpochyby dít ještě nějaký čas poté, je dostatečným signálem: olympijská myšlenka, byla-li kdy jaká, vyčpěla, zdiskreditovala se, zkompromitovalo ji posluhování prestiže chtivým papalášům, Hitlerem počínaje a čínskými komunisty nekonče, neboť máme před sebou ještě Soči. Kdyby byly zrušeny v tomto okamžiku hanby a morálního selhání, snad by ještě odešly do dějin s jistou tragickou reputací: byla to krásná idea, ale zničilo ji velikášství. Budou-li pokračovat dál, a to ony navzdory vší ostudě bezpochyby budou, skončí jednou také, ale v zapomenutí, s vizitkou kšeftu, který přestal vynášet. Ony už dnes stojí metropole demokratického světa stále méně o to, být dějištěm tak ztrátového představení, a střídat pořád teď Peking, pak Soči, teď Moskva, pak dejme tomu Šanghaj, to také nepůjde věčně. Leda by se do toho spolku přibrala ještě Havana, Chávezův Caracas a Zimbabwe, což, to by mohlo jít. Jak by se v té společnosti vyjímala páně Bémova Praha ... no, někomu asi dobře. Ale to je námět jiného povídání.

Snad by olympijské hry mohlo zachránit, co už bylo tolikrát navrhováno, ale z pochopitelných důvodů se nikdy nestalo skutkem: vrátit je tam, odkud vzešly, do hájů a rozvalin antické Olympie. Ne ovšem jako v roce 2004, kdy organizátoři, neochotní slevit ze své megalomanie, z ní málem udělali kůlničku na dříví. Ať atleti zápolí bosí a nazí, ne pro medaile a už vůbec ne pro reklamní miliony, jen pro ten pocit úžasného kouzla, když z posvátné půdy závodiště vniká do těla nevysvětlitelná, samými bohy vnuknutá energie. To by ovšem museli být pometlem železným hnáni ke všem čertům politici s jejich prestižními choutkami, totalitní zejména. S nimi pak celá profesionálně funkcionářská kamarila, dobře žijící z parazitování na nebohých sportovcích, kteří kvůli nim a své jepičí slávě utrácejí své mládí a ruinují si zdraví, ať drogami nebo bez nich. Vypuzena budiž všechna reklama a náklady nechť jsou pokryty vstupným. Cokoliv nad to jest, od ďábla jest.

Jak by se to mohlo stát ... inu, má-li či nemá být vypuštěn rybník, na to se neptejme kaprů. Má-li být omezena olympijská pompa, na to se neptejme vrcholových sportovců, a vůbec už ne olympijských bafuňářů. Spíš to bude na nás ... nechci říci na divácích, protože utrácení stamiliard za nepoctivé divadlo zvané olympiáda se týká i těch, kteří diváky nejsou, ale nikým neptáni jsou vtahováni do toho neřestného podniku. Dost, povězme, nezajímá mě váš cirkus, dělejte si jej beze mě, a plaťte si jej také beze mě. Že se to nestane? No, hned asi ne. Ale končívá na světě všechno, a panenské cti zbavená olympiáda nebude výjimkou.

Antické olympijské hry, jak učí historie, skončily roku 426 výnosem východořímského císaře Theodosia II., který v nich viděl pohanský přežitek. Pořádaly se pak prý ještě dalších sto let, potají a na ubohé úrovni, až jim udělalo definitivní konec zemětřesení. Kterážto historická zmínka mě vrací do přítomnosti: i dnes tu máme jakýsi ani ne tak pohanský jako spíš kšeftovní přežitek, a i jím se zdá otřásat mohutné a stále sílící zemětřesení. Stále víc věhlasných postav kultury, politiky i samotného sportu se osměluje a vyzývá k bojkotu pekingské šaškárny. Už zažehnutí olympijské fakule provázely znamenité randály; řecký olympijský arcibafuňář Lambis Nikolau se sice zlobil, kdo má něco proti Číně, ať si o tom povídá doma, do sportu prý politika nepatří, ale vývoj událostí mu zapravdu nedal, velebný obřad zapalování pochodně s kněžkami ve zřasených rouších nabyl rázu frašky. Dva tisíce policajtů muselo hlídat pochodňový běh v Londýně, v Paříži už tři tisíce, k tomu do tepláků převlečení hasiči, policajti na kolečkových bruslích, prezidentská garda koňmo, inu sláva, sláva. Koukám na mapu, kudy ještě se má běh ubírat, no, v Africe si snad běžci oddychnou, ale Austrálie, jejej, jejej, a což teprve San Francisco, nejliberálnější z amerických měst... Čínští papaláši se nejspíš diví, jakou to horkou bramboru vzali do dlaně; a to ještě nedošlo na Tibet. Jde nějaká řeč, že se má běh Tibetem snad docela zrušit, třeba už papalášstvo přichází konečně k rozumu. Jenom ten Mount Everest straší beze změny v komunistických hlavách, čemuž lze rozumět: to by přece byl vrchol prestiže už nepřekonatelný, nikdo už by nikdy nevynesl fakuli výš, leda by nasypal ještě o metr vyšší kopec. Což, pýchou posedlí blázni jsou schopní všeho. Je otázka, musíme-li jim přitakat i my ostatní.

Vypsal se tuhle v Mladé frontě Dnes jeden pán ze své starosti - no dobře, taky bych byl proti olympiádě v Pekingu, ale když už tam je, co máme dělat my, diváci? Koukat doma v televizi na ten nechutný tyátr a stydět se? Nebo nekoukat a ušetřit si trapné pocity? Ale to bych třeba zameškal nějaké dramatické finále, nějaký slavnostní moment, kdy bude hudba hrát hymnu a na stožár se pomalu bude šplhat červenomodrobílá vlajka... Upokojte se, dobrý muži, poradil bych mu. Ona i ta tříbarevná vlajka se ušpiní hanbou, bude-li šplhat na stožár zrovna v olympijském Pekingu, ani bych jí to nepřál. A je-li vám, jak píšete, utrpením pohled na rozdílení medailí čínským sportovním otrokům, vybičovaným k epochálním výkonům metodami tak hrůznými, že až děs jímá, nuže, řešení je snadné. Mám na televizním ovládátku, víte, takový puntík, zmáčnu ho, a je pokoj. Od všeho. Od sportovních otroků, od komunistického prestižního pachtění, od celé té prošvindlované slávy. Dalť Bůh člověku i jiné zábavy a činnosti, než jen civět na televizi, například provozovat ve vší skromnosti nějaký ten sport sám. Nebo si otevřít knížku a něco pěkného si přečíst. Spousta je toho, v čem může člověk nalézt větší potěšení i zadostiučinění, než zíráním na výkony gladiátorů.

Apropos, gladiátoři: což takhle, až to slavná olympijská myšlenka ostudami a blamážemi domydlí k svému konci, obnovit k pobavení lidu hry gladiátorské? Prý je zakázal císař Honorius v století pátém, když, jak praví pověst, skočil do arény nějaký mnich, aby zabránil té krvavé hře, a sám přišel k zamordování ... ale prosím vás. Taková přecitlivělost. Dnes nám kyne podívaná na čínské sportovní otroky, bytosti možná ještě víc k politování než nějaký gladiátor, a neotřese to nikým. Čínský sportovní otrok ovšem musí, jelikož byl vybrán, vycvičen, a nemá do toho co kafrat. Olympijští bafuňáři ale nemusí, ti si své dobře výnosné řemeslo zvolili sami. Dát tak jednomu do ruky gladius, víte, to byl takový krátký meč, druhému zase síť a trojzubec, a už by se řezali. Jaká by to byla podívaná, bohové, v papučích, s pivem u ruky, docela jako to ušlechtilé olympijské zápolení. A přitom poctivější, lacinější a úplně nepolitická. Nezkusíme to?