Červen 2008

Svět je na pokraji krize. Co dělat, aby se neoctl za jejím okrajem?

Luděk Frýbort

Je třeba, aby se Západ co nejdříve a co nejrychleji vymanil ze závislosti na fosilních palivech, jejichž produkci z největší části ovládají nezodpovědní rusko-orientální magnáti.

Koukám, jaká přenáramná blamáž se nám rozprostřela kolem těch biopaliv, a to je nejspíš teprve začátek. Jo, pánové, dřív než jste se jali zachraňovat světové klima, měli jste si všechno pořádně spočítat. Každé úsilí, i to nejušlechtilejší, má své stránky má dáti a dal; a kdo jde k cíli hlava nehlava a o vedlejší účinky se nestará, snadno se mu stane, že ztráta převáží nad ziskem. Připomeňme si proto, co zkaňhali léčitelé světového klimatu, když na chorobu oteplování atmosféry naordinovali klystýr biopaliv. Předně: neuvážili, jestli se ta složitá akce vůbec vyplatí. Pět či nejvýš deset procent biopříměsi ke konvenčnímu benzinu, přitom jen v zemích, kde nějaká ekologie vůbec někoho zajímá a jsou na ni (zatím) peníze ... pro chudinku atmosféru z toho vychází úleva tak drobnohledně nepatrná, že za celý ten ukrutný povyk ani nestojí. Dále: neuvážili nebo jim bylo jedno, že ta obrovská kvanta obilí, rýže, sóji, cukrové třtiny a jiných produktů, co jich bude třeba navíc k běžné spotřebě, musí někde narůst. Jelikož zemědělská půda není z gumy, je ji především v méně rozvinutých zemích nutno získávat na úkor lesů a ostatní dosud nedotčené přírody. Jest divno, že těch, kteří obvykle schnou starostmi, má-li se někde postavit kousek dálnice, jako by se nedotýkala devastace přirozených porostů ve velké části světa. Dále: jak snadno pochopí i neučenec, razantní zvýšení poptávky s sebou nese razantní růst cen. Spasitelé klimatu jsou možná dosti prachatí pánové, jejichž šrajtoflemi zdražení potravin tolik nezalomcuje, ale jsou na světě lidé, jimž se bída změní v hlad. Už se změnila, jak můžeme pozorovat. Hladové bouře a vzpoury, rozpad režimů i bez všech biopaliv neschopných a zkorumpovaných, chaos, bezvládí, války, to jsou džinové, jež zachránci světa neuváženě vypustili z lahvičky. A pochopitelně vplouvají do nastalého zmatku velice čile a rádi ti, kteří z něj dovedou vytloukat svůj prospěch. Nemohli by, kdyby jim projektanti klimatických vylepšení svou nedomyšleností neposkytli tu krásnou příležitost. Aspoň poučit bychom se mohli. Nemělo by už zase platit - oni to mysleli dobře, ale... Měli bychom jim jejich hloupost a jejich selhání aspoň omazávat o čenich, kde na ně trefíme, když už pohnat je před soud patrně nelze. Jinak se brzy otřepou a znovu začnou plánovat nějakou drahou a nesmyslnou spásu. Tím ale není zažehnána otázka, co teď dál. Svět, a náš západní svět obzvláště, se rychleji než kdy předtím blíží k cenové, energetické, a v důsledku všeho existenční krizi; co s tím, aby se ten vývoj aspoň zastavil, když návrat k blaženému stavu bezstarostné hojnosti už, jak všechno vypadá, možný není?

Nechme stranou otázku, nakolik nás opravdu ohrožují klimatické změny, a ohrožují-li, z jaké části se na nich podílí člověk. A jestli se podílí, máme-li vůbec v ruce prostředek nápravy, nebo je na tu skutečnost třeba si zvyknout a přizpůsobit se jí. V energetické krizi ale vězíme až po uši, a nenajdeme-li z ní cestu ven, zadusí nás. Jinak řečeno, není řešení klimatické krize bez řešení krize energetické. Spasitelé, plní posvátných dogmat, buď poplašeně žvaní, nebo opatrně příštipkaří, aby neporušili některé ze svých nedotknutelných tabu. To nepostačí. Ze závislosti na nedůvěryhodných režimech, které z největší části ovládají produkci ropy a plynu, ze závislosti na fosilních palivech vesměs a všeobecně, se nevymaníme po kapičkách, po desetinkách procenta, jí je třeba se zbavit v co největší míře a co nejrychleji. Tak, aby to byl Západ a ne nezodpovědní rusko-orientální magnáti, kdo určuje, kolik se bude těžit ropy a za jakou cenu prodávat. Je nasnadě, že poptávka po ní musí být co nejnižší, aby se vítr obrátil.

Prvním krokem na cestě k tomu, pravím, musí být odbourání všech nesmyslných strachů, co se jich nadělalo kolem jaderné energie. Není samospasitelná, ani nejsou ložiska uranu nevyčerpatelná; ale je to nezbytný mezistupeň pro čas, než energetické zdroje vyššího typu dozrají k plnému nasazení. Tomu je však úporně bráněno. Byl jsem z titulu svého povolání u počátků protijaderné hysterie a získal jsem silný dojem, že nebyla rozpoutána bez jistého mocensky-strategického úmyslu. Dokud se neotevřou archivy sovětské dezinformace, bude těžké jej dokázat, ale nechat toho bláznění bychom pomalu už mohli. Ostatně si všimněme, komu slouží, a otažme se sami sebe, musíme-li bezpodmínečně ještě dnes ze sebe dělat něčí ochotné osly. Katastrofické námitky neobstojí; po půlstoletí vývoje se získávání energie z jádra stalo technikou s nejvyšší mírou bezpečnostní rezervy vůbec; Francie jí bez potíží a vyděšeného sejčkování pokrývá pětaosmdesát procent své spotřeby a není rozumného důvodu, proč by to po ní nemohl dělat přinejmenším celý Západ. Už dnes existují a jsou vyzkoušeny způsoby, jak obrátit v energii ne dosavadní dvě procenta, nýbrž celý objem jaderného paliva, čímž se stává bezpředmětnou obvyklá námitka nevyřešené otázky radioaktivních odpadů a brzkého vyčerpání ložisek. Zbaví-li se jaderná technika svého umělého Kainova znamení, už to může strhnout křivku ropné závislosti (a s ní i ekologické zátěže, pokud o ni někomu opravdu jde) velmi rázně dolů.

Ani to samozřejmě není a nemůže být všechno. Musíme mít k dispozici ne dostatek, nýbrž přebytek levné energie, abychom se dostali na kobylku druhému netvoru, chystajícímu se stáhnout nás ke dnu krize: problému pohonných hmot. Hned chci podotknout, že standardní doporučení - přeložme dopravu ze silnice na koleje - je pro kočku. I kdyby drahá a prostávkovaná železnice ten objem pojala (počítá se s nutností zdvojnásobení kapacity, kdyby měla být na koleje přemístěna jen desetina silniční dopravy), zase tak lze ušetřit jen nepatrný dílek z celkového množství motorových paliv, ostatní zůstává v péči šejků a pana Putina. Ne. Je třeba nikoliv šetřit benzinem a naftou (zkušenost ukazuje, že šetrnostními akcemi se obvykle víc proplýtvá než uspoří), nýbrž zbavit se závislosti na ropných palivech úplně a přejít na jiná, jejichž zásoby se ani neblíží k vyčerpání, ani nemohou být prostředkem vydírání. Ideální pohonnou hmotou budoucnosti se zdá být vodík, ovšem - hle, čertův chlup - štěpení vody na dva základní prvky je energeticky náročné a za současného stavu věcí neúnosné. Tím se dostáváme zase k začátku tohoto odstavce: kde vzít dostatek levné energie, abychom závod s časem zvrátili v náš prospěch? Je taková možnost?

Je, ale cesta k ní je zatím jen málo prošlapaná. Nejblíž k velkokapacitnímu využití jsou vysoko temperaturní solární zařízení, čímž nerozumějme střešní panely k ohřátí vody ve vaně, nýbrž zrcadlový systém, soustřeďující sluneční záření do jediného bodu a vytvářející v něm teplotu přes 2.000 °C. Můžeme jeho pomocí buď v termochemickém procesu přímo získávat vodík, nebo jej užít k napájení sítě. Nepravidelnost dodávek, hlavní kámen úrazu tzv. alternativních zdrojů, odpadá, protože olejovo solná emulze, zahřátá na 200 °C, je schopná dodávat páru k pohonu turbín i v noci. Záporem toho systému je poměrný nedostatek míst v západním světě, kde je možno jej instalovat: v úvahu připadá Austrálie, Izrael, jihozápad USA, s jistým odstupem evropské Středomoří. Nicméně se i v této slunečním svitem méně obdařené oblasti počítá s využitelnou kapacitou 2.000 terawatthodin ročně (1 TWh = 1 miliarda kilowatthodin neboli 1.000 Temelínů). O něco vzdálenější perspektivu nabízí tzv. superkritická voda, vyskytující se všude na styku se zemským magmatem. Prakticky využitelná je tam, kde magma vystupuje blízko k povrchu, tedy především v okolí vulkánů. Pod extrémně vysokými tlaky a za teploty přes 400 °C mění voda svou molekulární strukturu, nevypařuje se a nekondenzuje; její váha je na rozdíl od povrchové vody jen asi třetinová, takže po uvolnění vystupuje samovolně k povrchu. Existují projekty, jak ji navrtat, vrty spojit uměle vytvořenou trhlinou, a využít buď přímo k získávání energie, nebo k reaktivaci ropných polí, v nichž při konvenčních metodách těžby zůstává ještě polovina netěžitelného zbytku. A nakonec, jako koruna všeho jaderná fúze, metoda praktického využití zatím vzdálená, ne však nedosažitelná, jejíž možnosti přesahují veškerou představu.

To všechno nejsou sny, ale reálná alternativa, tak může být natrvalo a bez dalšího zatěžování životního prostředí jak vyřešena ropná krize, tak vyloučen lidský faktor z klimatických změn. Jen je potřeba na rozvinutí jmenovaných metod soustředit všechny vědecké kapacity a finanční prostředky, dokud ještě nějaké máme. Jenže my ... větrníky, střešní kolektory, biopaliva. Konference a summity, na nichž se povídá a povídá, kolem dokola světa lítá, a za krejcar něčeho použitelného nepřinesou. Mrháme svými schopnostmi a penězi na nicotnosti, které nás cíle spíš vzdalují, než abychom se mu přibližovali, snad že si větrník nebo střešní panel představí každý trouba, takže se o nich dá lépe žvanit a kvačícími katastrofami hrozit. Anebo ... nevím. Je mi divné, že Al Gore a jiní spásonoši lamentují a klimatické čerty na zeď malují, ale aby svým nemalým vlivem přitlačili na urychlený rozvoj svrchu zmíněných metod, je jaksi nenapadá. Snad že by bylo po problému a oni přišli o své znejmilejší potěšení. Nebo taky už mají v šupleti nějaké větrníkové a jim podobné akcie. Nebo...

Nerad bych vyslovoval podezření, která nemohu doložit; ale že stav, kdy veškeré bohatství světa slouží moci a vlivu těch nemnoha, kteří drží dlaně na ropných kohoutcích, a ostatní se potácejí na pokraji hospodářského kolapsu, se ledakomu náramně líbí a nedá na něj dopustit, si dovedu velmi dobře představit. Aliance (ať bezděčná či plánovaná) ropných bilionářů se zkušenými mistry dezinformace, jejichž éra rozpadem Sovětského svazu neskončila, možná i s petrolejářskými giganty hrozícími se dne, kdy jejich slípka přestane snášet zlatá vejce ... je to dost divoká kombinace, chápu. Ale jak jinak si vysvětlit západní hysterické panikaření na jedné straně a na druhé netečnost k řešením ležícím na dlani? Kéž bych se mýlil. Kéž se všechno seběhlo jen tak, hloupostí a náhodou. Jestli ne, jestli je skutečností jen polovina toho, co jsem právě napsal, je Západ ztracen, ne na pokraji krize, ale daleko za ní.