Červen 2008

Uznat či neuznat, toť otázka

Luděk Frýbort

Kdyby návštěvník z druhého konce planety nahlédl do českých novin, mohl by si povzdechnout: šťastní lidé. Nemají větších starostí než poplatek u doktora, stravenky a uznání Kosova. Věru že se sám někdy podivuji trvanlivosti těchto věru světoborných témat. Uznat, či neuznat Kosovo? Politickým komentátorům listu Právo může představa samostatného Kosova srdce utrhnout, jiní zase důmyslnými konstrukcemi dokazují nutnost uznání, až mi to samotnému připadá praštěné, a táži se: záleží na tom tolik, u všech ďáblů rohatých a ocasatých? Bude lacinější rakije, když evropské vlády včetně naší české uznají Kosovo? Spadne v Prištině minaret a rozmnoží se vlci na Šar planině, když neuznají?

Jest na světě stát, jejž s výjimkou ostrova Sao Thome a ještě jedné nebo dvou říší podobné důležitosti neuznává pranikdo, a přece tam žijí lidé spokojení, zámožní a svobodní, vládne demokracie a funkčnost. Jeho jméno je Tchaj-wan. Od něj přes mořskou úžinu leží komunistická Čína, již nejenže celý svět uznává, ale jí i lichotí, do přízně se vtírá, vynaobdivovat se nemůže, a přece tam vládne nesvoboda, úděsné životní prostředí a pro většinu obyvatel navzdory opěvovanému hospodářskému zázraku i krutá bída. Není tomu dlouho, co jsem v obojí té zemi, uznané i neuznané, pobýval a kolem sebe se díval; a kdybych se musel rozhodnout, v které z nich mám žít, prsty obou rukou i nohou by mi nestačily, jak bych hlasoval pro Tchaj-wan. Co by mi z toho neuznávání vyplývalo ... ne víc, než že potloukaje se světem, nemohl bych se obrátit na své vyslanectví, nýbrž na tchaj-wanskou obchodní a kulturní kancelář - v Praze je také jedna - která vydává víza, stará se o zaběhlé turisty stejně jako každé vyslanectví, jenže se jí skrze to neuznávání tak nesmí říkat. České mudrosloví hovoří v takových případech o nažraném vlkovi a celé koze.

Jest i jiná země, již velký počet států nejenže neuznává, nýbrž i divoce nenávidí a prokletími stíhá; její jméno je Izrael. Dokonce, což je v celém světě rarita, jej neuznává ani část vlastního obyvatelstva; superortodoxní židé jsou názoru, že stát Izrael může založit jedině Mesiáš, a jelikož se ještě nedostavil, odmítají dokonce platit daně. Nevadí to příliš, protože pejzatí pánové v černých kloboucích beztak vesměs nepracují. Navzdory tomu je Izrael stát blahobytný, funkční a dobře demokratický, v němž bych se nerozpakoval žít, kdybych se býval narodil do víry Mojžíšovy. I jej zvláštní zkušenosti znám, takže vím, o čem mluvím. Jedinou nesnází, kterou bych měl ve srovnání se zbytkem světa navíc, by bylo jisté nebezpečí, plynoucí z arabského terorismu; ale kdo pohrdaje životem přechází v Praze například Legerovu ulici, srovná se nějak i s Hamásem.

Naproti tomu jest velké množství, ne-li většina zemí světa, jež kdekdo uznává, i židli v OSN mají a rezoluce odhlasovávají, ale nechtěl bych v nich ani po smrti strašit, jelikož v nich vládne chaos, bída a papalášská zvůle. Za příklad bych uvedl třeba Barmu, kterou jsem měl rovněž to štěstí poznat. Pročež, abych všechno nějak shrnul: nezáleží příliš na tom, zda onen státní útvar, jenž právě vzniká v nejtemnějším koutě Balkánu, evropská diplomacie uzná nebo nechá tak. Má-li být Kosovo státem nesoběstačným, v němž bude vládnout nezaměstnanost, chudoba a kriminální struktury, budou-li jej muset navěky hlídat cizí jednotky, aby se hned všechno na jedné hromadě nepopralo a nepovraždilo, bude-li trvale závislý na finančních injekcích zvenčí, nepomůže mu, ani kdyby jej kromě veškerého světa uznávaly i všechny měsíce Jupiteru. Dokáže-li se postavit na vlastní nohy, vybudovat fungující hospodářskou a správní strukturu, zajistit bezpečnost svých občanů, vcelku řečeno, bude-li v něm radost žít ... pak ať si jej ten či onen soused spánembohem neuzná. Bude na tom stejně jako Tchaj-wan nebo Izrael; a to není, pane, vůbec špatná adresa.