Červen 2008

Západ a ti druzí neboli Prosba za vměšování

Luděk Frýbort

Už se z toho v takových těch nedonošenějších zemích stává tradice: uspořádají se všeobecné, tajné a (teď si nemohu vzpomenout, co je to třetí) volby, jedna partaj vyhraje, druhá nevyhraje - je obtížné zařídit, aby tomu tak nebylo - načež nevyhravší partaj označí výsledek za zfalšovaný, sbubnuje demonstrace, k demonstracím se připojí jak věrní příznivci strany, tak i různá pouliční pakáž, která bude demonstrovat i proti království nebeskému, a už se to řeže. Začalo to před pár měsíci v Gruzii a v Arménii, a sotva se vzedmuté mysli jakž takž uklidnily, přeskočil virus té choroby do Keni. Nastala nenávistná řežba všech proti všem, mačety, kalašnikovy, luky a šípy, navíc s porcí onoho iracionálního sadismu, který je v Africe vždy přítomen a s nímž vůdcové a podněcovatelé těch rumrejchů nic nezmohou, ani kdyby náhodou chtěli. A když i tam z únavy všeobecným zpustošením došlo k jakémus takémus zklidnění, už to vypadá, že stejný tanec nastane v Zimbabwe. Ó Afriko! Kontinente všemi dobrými duchy opuštěný, v němž ať je podniknuto cokoli, vždy se obrátí k zlému! Kolik tě ještě čeká voleb, rovných a tajných, po nichž bude následovat krvavý boj kmene proti kmeni (neboť tak se v Africe rozumí demokratické soutěži), devastace, rozklad a rozpad?

Ale to je konec konců africká starost, do které my na Západě nemáme co mluvit, protože by to bylo vměšování, ne-li přímo neokolonialismus. Cosi jiného by se nás ale už trochu týkat mohlo. Krvavý stařec Mugabe, zjistiv, že ve volbách neobstojí, zpochybnil po africku jejich výsledek, což se dalo čekat; také však vyzval k obnovení represí vůči bělošské menšině, pokud ještě nějaká v zemi zbyla. Neboť takový je v Africe - a nejen tam - osvědčený recept k znovuzískání ztracené obliby: když jsi bláznivou politikou dovedl zemi do katastrofy, sveď lidový hněv na hřbet imaginárního nepřítele. Mugabe podle něj úspěšně jedná už dlouho, a nyní k němu tedy sáhl zase, proč bychom se divili. Ještě žádné vměšování? Nu, dobře.

Hned nato se diktátorovy vrahounské tlupy jaly vyhánět bílé hospodáře z jejich farem, jak již naznačeno. Tady, pravím, by se už možná dalo o nějakém vměšování, konečně už jednou, uvažovat. Protože ať jsem třeba rasistický pes; ale kdekoli na světě dojde k útisku černého, hnědého, žlutého či zelenofialově kropenatého lidu bílým uzurpátorem, ať skutečným či jen na vzduch namalovaným, hned jsou po ruce protesty, žaloby, rezoluce, podpora osvobozeneckého boje, kdekdo se může přetrhnout s omluvami. Prosím, nic proti tomu. Totéž by však mělo platit i obráceně, jenže, jak se zdá, neplatí. Že Mugabeho bandy vyhánějí a ožebračují bílé farmáře, tu a tam některého zamordují, bílou farmářku znásilní ... velké chvály si tím krvavý stařec, pravda, na Západě nedobyl. Ale aby někudy táhly protestní průvody, skandovala se hesla a podepisovaly rezoluce na podporu masakrované bílé menšiny, nebo aby dokonce někdo od marxistického tyrana Mugabeho žádal za jeho řádění omluvu, to se také ještě nestalo. Kde jste, intelektuální humanisté, vždy tak přísní na každý projev rasového útlaku? Kde jsi, pokroková mládeži, vždy se tak ochotně řadící pod prapory protestu?

Ale nic, svět už je takový, jen bílý rasismus je hoden odsouzení, kdežto rasismus černý je jemnocitně přehlížen, a není-li, nehodí se jej takto nekorektně nazývat. Ušlechtilá zásada politické korektnosti, vězme, platí pouze jednokolejně. Snad by nám ale mohlo být líto černé většiny, která je na tom, možno-li, ještě hůř. Bílí Rhodesané - říkám jim tak podle někdejšího názvu jejich vlasti, Rhodesie, již snad také měli právo milovat a k jejímu jménu se hlásit - uniknou-li mačetám osvoboditelů, mohou ještě s holýma rukama uprchnout do Jižní Afriky, nebo nemají-li velké důvěry v budoucnost té země, třeba do Austrálie. Je jich tam plno, k jejímu velkému prospěchu. Černým Zimbabwanům taková naděje nezbývá, nýbrž si musí vypít kalich svého osvobození až do dna; je jen otázkou, bylo-li už jej dosaženo, nebo teprve bude. Stav zatím vypadá takto: někdejší obilnice Afriky se po vyhnání bílých osadníků nalézá v absolutním hospodářském úpadku, panuje bída na pokraji hladomoru, chybí nejzákladnější potraviny, peníze pozbyly ceny. Tak daleko to dovedla marxistická revoluce, a ještě nejspíš dovede. O svobodě, v jejímž jménu se kvetoucí Rhodesie změnila v hladové Zimbabwe, nelze mluvit bez trpkého úšklebku; jestli míval za starých časů bílý muž víc politických práv než černý, nemá teď nikdo žádná. Leda by, jak je také ledakde obyčejem, byla slovem právo míněna zvůle. Nu, uvidíme, jak to teď půjde dál. Sáhne-li etnický čistič Mugabe, volby nevolby, po prostředcích moci násilím, nebo se všechno sepere na jedné hromadě jako v Keni. Dojde-li vůdce opozice Tsavangirai přece jen nějak svého, a jestli dojde, nenastane-li, řečeno slovy klasika, pokračování téhož blázince jinými prostředky. Velkými nadějemi bych se neopájel.

Kdybychom dokázali být dostatečně otrlí, my lidé Západu, mohli bychom do Zimbabwe vzkázat - eto vaše dělo, teď už máte, co jste chtěli, a starat se dál jen o evropskou menšinu. Snad je nám dovoleno totéž, co každému jinému na světě, totiž zastat se těch, kteří nám jsou původem a obyčejem blízcí. Ale nemůžeme si dovolit přepych takového cynismu, protože máme na zhroucení černého kontinentu svůj nemalý podíl. Byli to naši předkové, kteří do něj zanesli, ať v dobrém či méně dobrém úmyslu ... ale kdežpak kolonialismus. Stalo se příkazem doby posypávat si okázale hlavy popelem vin za zločiny kolonialismu, ale to je také jen póza, přetvářka a pokrytectví. Ve skutečnosti by koloniální epocha mohla být zvána nejsvětlejším obdobím africké historie (kdo si představuje předkoloniální éru s jejími domorodými králi, lidojedskými válkami a arabskými otrokáři jako nějakou přírodní idylu ve stylu Rousseauova šťastného divocha, sám sobě vystavuje pětku z dějepisu). Stalo se něco horšího: když evropské mocnosti opouštěly své africké državy, zanechaly v nich setbu, která v tvrdé půdě buše nemohla urodit jiné než trpké, zdegenerované plody. Britské právo, myšlenky francouzské revoluce, německý či portugalský správní systém, na nediskutovatelný imperativ povznesená idea demokracie, to všechno více či méně dobře fungovalo v mateřských zemích, ale přenesením do Afriky se změnilo v karikaturu, v krvavý, chaotický paskvil. Bane, nestala se žádná chyba, již by příznivý volební výsledek či vhodná reforma zase mohly napravit; tak to skončilo a skončit musí v každé zemi, do níž se přesadí principy, jež v ní samy a z její vlastní schopnosti nevzešly.

Pomalu bychom měli pochopit, že nelze aplikovat západní představu státu tam, kde neexistuje občanská společnost, nýbrž je život organizován na ose rodina - rod - klan - kmen. I na takové ose vznikaly během dějin státy; byly to však bez výjimky autokracie, jež klanové společnosti rozuměly, dovedly ji začlenit do svého systému a měly i dost bezohlednosti k brutálnímu potlačení jejích odstředivých tendencí. Takovou schopnost ideou humanity prodchnutý Západ nemá a ani nechce mít, pročež by udělal nejlépe, kdyby se do žádných Kosov, Iráků a Afghánistánů nepletl, leda by odtud vycházelo nebezpečí pro demokratický svět. V tom případě rychle a účinně udeřit, o změnu poměrů dle vlastních představ se však nepokoušet.

Také máme zrovna teď ty olympijské mazce, protesty a randály, co jich jsou plné noviny. Číňané se diví, proč pořád po nich chceme nějaká lidská práva a sebeurčení pro Tibet, my se divíme a vztekáme, proč oni nejsou ochotní uznat ideál svobody a občanské svéprávnosti. Nemůžeme se dohodnout, protože jeden mele o koze a druhý o voze, což by, tvrdím, nebylo jiné, ani kdyby v Číně nebyla u moci parta říkající si, kdoví proč, komunistická strana. My ctíme svůj princip svobody jednotlivce, o němž věříme, že automaticky přináší i prosperitu a blahobyt, oni vycházejí z tradičního předpokladu hierarchické podřízenosti, kde blahobyt přináší dobrotivý vládce. Jelikož se určitá míra blahobytu (nijak slavná a ne pro každého) v posledních letech dostavila, není proč se bouřit proti dobrotivému vládci. Jaký postoj z toho může Západ vyvodit ... nepoučovat a nenapravovat, ale také neprovozovat v Číně žádné olympiády a státnické mejdany, nepoklonkovat, nevěřit, že obchodním či turistickým otevřením Čína přestane být Čínou. Hledět si svého, jako si svého hledí i ona, obchodovat, ale nedat se zavalit laciným brakem a udržet si dostatečnou údernou sílu pro případ, že by čínská verze nacionalismu chtěla pozvednout svou prestiž i jinými prostředky než obchodními. A všechno jiné je mrhání silami, dobrou vůlí i penězi.

Afrika, Blízký východ, Čína, s jistým odstupem i Latinská Amerika s její náchylností k marxistickým receptům ... je čas pochopit, že Západ není pánem světa - té funkce se dobrovolně vzdal - nýbrž jednou z jeho civilizačních oblastí. Zato ale oblastí klíčovou a určující: není na světě skutečného pokroku, duchovního ani hmotného, aby neměl původ v jeho tvůrčí síle, jejíž plody ostatní sklízejí a napodobují, nemají však vůli ani schopnost se k ní připojit. Nejde o to, abychom my, lidé Západu, byli na svou civilizaci pyšní nebo vnucovali její vzory jiným; také ale nemáme proč se za ni stydět nebo omlouvat. Místo farizejské, destruktivní zásady politické korektnosti si určeme zásadu vlastní svébytnosti, již stojí za to hájit a posilovat, byť ne na účet jiných. To může být zbytku světa pomoc podstatnější než všechny rozvojové miliardy, protože udrží-li se Západ ve své síle, i ostatní z ní budou těžit. Neudrží-li se, bude-li dál ustupovat, vyklízet pozice, naslouchat prorokům kapitulace, až sám sebe zničí ... ti, kteří by sami rádi zaujali místo v čele světa, se mohou nějaký čas radovat. Než zjistí, že si vysušili studnu, z níž jedině mohli čerpat, a nezbude jim než se vrátit ke zdrojům klanové společnosti, či k společnosti pod pantoflem dobrotivého vládce. Nejsou nijak vydatné.

A abych se vrátil k Zimbabwe: rád bych se přimluvil za ostrůvky vlastního civilizačního způsobu, jež Západ nechal na holičkách, když hlava nehlava vyklízel koloniální pozice. Máme dost kuráže se zastat znásilňovaného Tibetu, mějme ji i pro ty, kteří jsou vyháněni, trýzněni a vražděni naruby obráceným rasismem. Jsou to naši lidé, mělo by nám na nich záležet. Nezáleží-li ... pak si asi zasloužíme šeredný osud, jenž může být blíž, než by se zdálo.