Červen 2008

Život a stres starého Magdona

Luděk Frýbort

Díky panu Bezručovi jsme dostatečně informováni o tom, že šel starý Magdon z Ostravy domů a v bartovské harendě večer se stavil. Ledaže nevím přesně, co je nebo byla taková harenda: hospoda? Ono se dá s rozbitou lebkou do příkopu padnout i po fotbale, ale o tom vlastně nechci psát. Spíš mě zajímá toto: musel starý Magdon ráno vstát, obout si boty a jít do práce. Pěšky, prosím. Jestli zrovna do Ostravy ... honem, kdepak mám mapu ... ze Starých Hamrů je to kolem pětačtyřiceti kilometrů, no, to by se starý Magdon přece jen trochu moc nachodil, a ani časově to nevychází. Třeba pan Bezruč jenom tak básnil a neráčil si spočítat kilometry. Ale i dvaceti je dost, co jich celkem běžně chodívali na šachtu horníci z okolních vsí. Když tam došli, ne osm jako dnes, ale obvykle dvanáct hodin jim v rameni bezmasém svaly v železo tuhly, až mohli zase vyfárat a jít stejnou cestou domů. I když se večer nestavili v žádné harendě, zbývalo jim ze dne maličko; a to na ně ještě čekala práce na chalupě, prase, k praseti koza, pár řádků brambor, v zimě možná nějaký melouch při svážení dřeva, o pěti harantech, nejstarší Maryčka Magdonova, ani nemluvě. Haranti sice také leccos zastali, dětství nebývalo tak komfortní jako dnes, samé právo a samá útlocitná starost, aby se dětičky nepřepínaly, nemalá část domácí dřiny však zůstávala na Magdonovi. Den za dnem, šest dní v týdnu, bez dovolené, a jaké štěstí, že vůbec nějaká práce na šachtě byla, na což pan Bezruč a jiní sociální kritikové vesměs zapomínali; život drobných gazdů, podruhů a čeledínů byl ještě mnohem krušnější než hornický. Jinak by se totiž starý Magdon nenechával vykořisťovat uhlobarony, nýbrž se živil z podhorské půdy jako jeho dědové. To vše za předpokladu, že všechno šlo svým obvyklým během a bez náhlých ran osudu. Že nevyhořela chalupa, že živitel neonemocněl, vyhýbal se harendám a pádům do příkopu, a tak podobně. A jediná pojišťovna a jediný sociální úřad byl Bůh. Naberme dechu a zkusme se do Magdonova všedního dne vžít: že bychom sami... Co? Ne. Nějak to nejde, viďte. Náš moderní rozum si takový život nedovede ani představit, natož pokoru, s níž jej tehdejší lidé přijímali.

To dnešní starý Magdon si vede jinak: ráno otevře garáž, usedne do fabie a jede do Ostravy, nemaje jiných starostí, než aby se cestou nedostal do dopravní zácpy. Unikne-li této metle lidstva, posadí se dejme tomu do developerské kanceláře, kdež pak telefonuje, shání, vyjednává, vyhledává v počítači, přičemž mu ani tak netuhnou svaly v železo, jako spíš po několika hodinách takové činnosti upadá do stavu mrákotné otupělosti. Navrátiv se domů se odebéře buď do harendy na pár piv, nebo se usadí před televizí, trouse kolem sebe poznámky o tom, že už toho má dost, že se z toho věčného kvaltu zblázní, že mele z posledního, že je se silami na dně a že si bude muset zažádat o lázně. O prázdninách pak odletí na Kanárské ostrovy, aby se tam zotavil ze svého celoročního stresu.

Ale nic, nevšímejte si mého pošklebného tónu, to já jsem zase jen někde četl o tom šíleném životním tempu, co je mu vystaven současný člověk, takže z toho má stres a musí být svěřen do péče psychiatrům. Zvláštní, že Bezručův starý Magdon stres nemíval. Honičku a nelidskou dřinu, to ano, ale o psychiatrech ani nevěděl. Ani já, když jsem co kádrový vyvrženec na šachtě lopatou házel a sbíječkou sbíjel. Kolena se mi po šichtě vysílením klepala a jednou šel dokonce z šachty plamen a dým, ale že bych z toho měl mít stres, to mě nenapadlo. Nějak lidstvo zchoulostivělo za těch pár desítek let a začalo pokládat celkem normální, prací a starostmi naplněný života běh za újmu. Vynašlo pro něj jméno stres, nemoc to, z níž je třeba se léčit v lázních. Takový je stav ducha, z nějž dnešního člověka, obávám se, žádný psychiatr nevykurýruje. Muselo by se ... nechte mě chvíli dumat ... ano.

Snad by se pro lidi uštvané tím šíleným tempem dneška měla zřídit nějaká střediska, kde by si na týden, ti obzvlášť vystresovaní možná i na měsíc, vyzkoušeli životní tempo starého Magdona. Aby je přešlo bědování a byli vděční osudu, že je nevsadil do role podbeskydského horníka v době, o níž pan Bezruč skládal své Slezské písně. Aby znovu objevili pokoru. Vědomí, že život je zodpovědnost; že jim jej Bůh nenadělil, aby jím pohodlňoučce, bez námahy a sebezapření proplouvali. Je totiž dobře možné, že nepřijdou-li na to dost brzy sami, nepříliš vzdálená budoucnost jim to drsně připomene. Dívám se na obzor času, a co tam spatřuji, nevypadá povzbudivě.