Červen 2008

Kreacionismus versus politicky korektní věda

Miroslav Hill

Myslím, že ze současných teoretiků evoluce si zaslouží zvláštní pozornost W. Elsasser. Především, že postihl komplexnost velkých třírozměrných organických struktur, zavedl výraz „immense“ (nesmírně velký, závratný). Astronomové odhadují množství protonů v celém vesmíru na něco (pouze) kolem 1080. Naproti tomu množství možných molekul, které by mohly být syntetizovány z různě kombinovaných atomů jediné buňky, se pohybuje kolem 101000. Logicky, jak zdůrazňuje Elsasser, je vyloučeno, aby objekty nebo děje v našem reálném světě někdy dosáhly tak závratných hodnot. To je nejlépe vyjádřeno postulátem, že jevům tohoto světa není dáno, aby byly závratné. Elsasser pokračuje a tvrdí, že z nesmírného množství možných stavů organismus užívá jen malou podmnožinu (subset), která představuje živý stav, tj. stav slučitelný s životem. Jinými slovy, živý stav je to, co vzniklo výběrem z nesmírného množství možných stavů. Autor zde hovoří o „kreativním výběru". Označení nemá nic společného s kreacionismem, naopak zůstává přísně v oblasti kvantové mechaniky (viz W. M. Elsasser, Journal of theoretical Biology, Nr. 89, 131-150, 1981).

Matematika ani teoretická fyzika nejsou experimentální vědy. Objektem jejich studia jsou abstrakce, odvozené z pozorování přírody. Téměř výhradně z neživé přírody. Tyto abstrakce jsou pak ověřovány experimentálně, kde jsou bud potvrzeny, nebo zavrženy. Tak pracuje experimentální fyzika.

V oblasti živé přírody se vše komplikuje. Především jevy živé přírody nelze zobecnit matematickými prostředky. Proto z pozorování živých struktur je velmi obtížné odvodit zevšeobecňující teorie. Pokud byly nějaké odvozeny, je třeba je stále ověřovat dalším pozorováním, nebo, ještě lépe, experimentem.

Zvláštní problém vznikne, jestliže chybí experimentální ověření. A to je právě případ Darwinovy vývojové teorie. Paleontologie není experimentální věda, takže experimentální ověření darwinismu krutě chybí. To pak vede k tragickému střetnutí mezi kreacionisty a darwinisty, kde ani jedni, ani druzí nemají pro svá tvrzení experimentální důkazy.

Domníval jsem se, jako mnoho jiných, že darwinistické premisy všeobecně platí a že tedy celá evoluční teorie, která je na nich stavěná, je přijatelný popis vývoje živých bytostí. Premisy jsou dvě: (1) náhodný vznik genetické variability způsobený chybami při replikaci DNA a (2) přirozený výběr evolučně výhodných variant. Přirozený výběr nemůžeme testovat v laboratoři, ale vznik náhodných variant ano.

Jedny z nejjednodušších genetických variant jsou ty, které umožňují organismu nebo buňce přežít v nehostinném nebo toxickém prostředí. Tyto varianty podle darwinistické teorie vznikají následkem náhodných mutací, tj. nezávisle na tom, zda se organismus nebo buňka setká nebo nesetká s tím, co by bylo na překážku v jejich dalším životě. To je stále ještě obecně zastávaná teorie (spíše hypotéza – pozn. red. CS-magazínu). Jestliže vymyslíme experimentální uspořádání na ověření této premisy, pak zjistíme, že neplatí. Naopak, aby takové mutace vznikly, musí předcházet styk příslušného živého organismu s prostředím, ve kterém má dále žít. Není zde tedy náhoda, ale adaptace jako tvořivá akce. Zadaptovaný organismus pak může žít tam, kde by byl býval dříve usmrcen. Darwinistické učení samu existenci adaptivních mutaci odmítá. A ony přece existují, jak ukázaly experimenty.

Potřebné experimentální uspořádání jsme vymysleli a provedli už před mnoha lety, podstatou je tzv. sériové testování. Vzali jsme rostoucí kulturu savčích buněk a část jsme dali do živné půdy s jedem. Jed všechny buňky zabil. Ty, které rostly bez jedu, se normálně množily. Od nich jsme odebrali jako předtím část buněk a dali do půdy s jedem. Jed opět všechny zabil. To jsme opakovali týdny až měsíce, až jsme zjistili, že buňky se doslova „naučily" s jedem žít. Už jim nevadil. Mohly se v jeho přítomnosti množit. Byly na něj adaptovány. Vytvořily se v nich adaptační mutace. Pokusy tohoto typu jsme mnohokrát opakovali, vždy se stejným výsledkem. Jejich výsledky jsou pochopitelně v rozporu s naším intuitivním chápáním, ale nikoliv s možnostmi kvantové mechaniky.

Jako další příklad si můžeme vzít jeden z úkazů živé přírody. V Yellowstonském národním parku jsou horká zřídla, kde teplota vody se pohybuje kolem 90° C. V ní žijí bakterie, které jsou schopny růstu ve vařící vodě (93°C v dané nadmořské výšce). Jak se na tak vysokou teplotu zadaptovaly? Domnívám se, že podobně jako v našem sériovém testování v laboratoři. První bakterie, které do zřídla spadly, se hned uvařily. Další také. Ty, které následovaly, rovněž. Až konečně se jedné z pozdějších postižených podařilo přežít. Ty, které následovaly, pak přežívaly bez problému. Myslím, že tak pracuje evoluce. Nejprve celé generace padaly do horké vody a uvařily se, až konečně se vyvinuly generace, kterým horká voda nevadila. Jak takové zadaptované bakterie nyní vypadají, popisuje např. Brock et al. v Journal of Bacteriology Nr. 107, 303-314, 1971).

Život v horkých pramenech Yellowstonu je jen nepatrnou ukázkou toho, co se děje v hlubokých vodách a na dnech oceánů. Bakterie zde metabolizují metan a sirníky ze sopečných komínů. Uvolněná chemická energie jim slouží k přeměně anorganického uhlíku na organické sloučeniny, podobně jako světelná energie slouží rostlinám při fotosyntéze (viz Jon Copley, New Scientist No. 2525, p. 36-51, 2005).

Adaptace živých organismů je výsledkem jejich interakce s životním prostředím, nikoliv dílem náhody. Z toho vyplývá, že i postulát o náhodě jako zdroji genetické variability v evoluci je chybný. Evoluce nepracuje s náhodami. Závěr je možná pro veřejnost nečekaný, ale nikoliv pro nás poté, co jsme viděli experimentální výsledky, mohli si je ověřit, libovolně rozvinout a zopakovat v laboratoři.

Darwinisté se zatím k tomu nepropracovali, a proto dosud věří tomu, jak to sepsal Darwin. A odpůrci Darwina, kreacionisté, jako by si nebyli vědomi, že se vlastně léta dobývají do otevřených dveří. Jejich složité konstrukce a výpočty na vyvrácení neodarwinistického konceptu náhodnosti v evoluci jsou zbytečné, poněvadž náhodnost nehrála žádnou roli a přirozený výběr bez náhodnosti neměl z čeho vybírat. Vše se vyvíjelo od počátku dál tak, jak to sama podstata života umožňovala.

Naše znalosti samozřejmě nestačí, abychom podstatu života už nyní definovali. Ocitáme se u hranice lidského intuitivního poznání a pro další jsme odkázáni se pohybovat v oblasti jevů, které se našemu smyslovému vnímání vymykají. Situace obdobná té, na kterou dávno před biologií narazila fyzika a dosud se s ní pracně, ale statečně vyrovnává - např. přenos zvuku nebo obrazu na dálku nebo kvantové spřažení (entanglement) dvou elementárních částic není považováno ani za zjevení, ani za nadpřirozený jev. V biologu jsme si zatím na něco podobného nezvykli.

(kráceno)

(Nový Polygon)