Červen 2008

České Slezsko se obrací k Polsku

Martin Jazairi

Zdejší kraj vždycky tíhnul k severní rovině. Pokud má tedy Schengen někde fungovat jako spojovatel sousedních zemí, pak je to právě tady. Za zády mají Jeseníky a před očima polskou rovinu.

Tradiční hraniční cesty dávno nejsou tím, čím bývaly. Jednu z nich stále lemuje stromořadí, jinak jsou to jen koleje v uježděné hlíně, uprostřed tráva. Obyčejná polní cesta, která se po pár stech metrech mění v lesní a v zatáčce se spouští k potoku s malým můstkem. Za ním jsou vidět pohraniční patníky, na nichž se pod namalovaným polským P stále rýsuje vytesané německé D.

Do druhé světové války totiž na obou stranách hranice žili Němci, na severu pruští, na jihu sudetští. Ti po válce zmizeli, přišli sem noví lidé – z československého vnitrozemí a polského východu. Dobře prostupnou hranici komunisté zavřeli a jedinou vzpomínkou na zašlé časy se stala vratislavská arcidiecéze, pod niž Jeseníky patřily až do roku 1978.

Roswitu Kozlovou a její německé rodiče po válce neodsunuli jen proto, že „uměli pracovat v lese a neměli žádný majetek“. Tak je poslali alespoň do vnitřního vyhnanství na Prostějovsko a domů se směli vrátit až v 50. letech. „Němkou se cítím být jen občas, třeba když se sestrou mluvíme německy,“ říká. Po těch letech už jí prý ani nevadí, že Němci z kraje zmizeli, protože srostla s novými lidmi.

Dvaaosmdesátiletá paní Paprskářová si ještě pamatuje, jak tu s Němci sbírali jejich poslední úrodu brambor. Přišla z Valašska v roce 1945 a od té doby z okna hledí přímo do polské roviny. „Za patníkama pohraničníci zorali pruh hlíny, aby bylo vidět šlápoty. A za tím už měli Poláci svoje pole.“ Měla tam kamarádku Kristinu, jejich děti se kamarádily přes oranici, několikrát taky přeběhly, ale pohraničníci je nikdy neviděli, a tak jim nedali pokutu. Někdy si rodiny i pomáhaly. „Házela mi přes oranici balíčky s cukrem, jim se tenkrát žilo líp.“ A co za to? Neřekne. Co se tenkrát v Polsku nedalo koupit? „Co vám budu povídat, to je naše tajemství.“ Kristina zmizela, paní Paprskářová je už dávno v penzi a zajímá ji hlavně políčko u domu. Polsko pro ni zůstává cizí zemí za humny.

„Vždycky jsme si sedli tady na kopeček, odkud bylo pěkně vidět na všechny strany, a povídali si přes čáru,“ vzpomíná její soused Láďa na osmdesátá léta. „V Polsku tenkrát měli různý zajímavý věci, taková rádia Grundig, ta už za něco stála. Tak jsme je v noci vyměnili, třeba za basu piv.“ Vesnice Bílá Voda, v jejímž okolí se tohle odehrávalo, je dokonalá výspa na konci světa. Zdejší lidé mají za zády kopce a silnici do čtyřicet kilometrů vzdáleného města Jeseníku. Před očima směrem do Polska rovinu a pět kilometrů do Paczkówa, města stejně velikého jako Jeseník. Jenomže hranice v dobách komunistického bratrství fungovala jako zeď. Silniční zátarasy, vykopané příkopy a pohraničníci se samopaly spolehlivě udrželi lidi od nadějí, že by se kraj mohl někdy znovu propojit. „Ještě loni v prosinci jsme tu byli v pasti – když nasněžilo, vítr zafoukal silnici, děti se nedostaly do školy a z města nám sem vozili chleba traktorem. To nám asi bude scházet,“ žertuje v malém domku obecního úřadu starosta Miroslav Kocián. A doplňuje, že něco takového už vesnici nehrozí, protože se k nim právě velkým obloukem vrátila historie a věci se vracejí k normálu.

Důkazů k vidění však zatím moc není. Na veliké návsi chátrá mezi ošumělými rodinnými domy prázdná někdejší piaristická kolej a velký barokní chrám, kam komunisté hned na počátku své vlády internovali sestry z rozpuštěných řádů. A v zámku na konci vesnice zřídili psychiatrickou léčebnu, kde se nemocní dali dobře vytěsnit na okraj světa i zájmu. Své si užila také hlavní obecní cesta, která se stáčí kolem kostela a vede dál přes hranici do polské části vesnice. Pohraničníci ji rozdělili hlubokým příkopem a závorou po obou stranách. „Přerušit tenhle kraj bylo jako roztrhnout stovku. Dvě padesátky z toho nemáš,“ kroutí hlavou Kocián.

Když na cestu přicházíme teď, je tam už bílým kamením vyrovnaný mlat, který volně pokračuje do Polska, napojuje se na asfalt a mizí v zatáčce. Hranice vytyčují pouze patníky a zbytky drátěného plotu podél potoka. Logika krajiny začíná pomalu ožívat.

Češi mají náskok

„Chodit si jen tak přes hranici a hledat v tom pocit svobody, to je téma tak pro turisty a intelektuály,“ říká Miroslav Chovanec, který v okresním městě vydává Jesenický týdeník. Podstatné jsou prý konkrétní výhody, což v kraji s více než desetiprocentní nezaměstnaností a platy kolem 15 tisíc korun znamená hlavně peníze. Jak je vydělat nebo ušetřit. Jenomže hledat práci v Polsku je těžké, protože hned za hranicí jsou lidé ještě o něco chudší a nezaměstnaných je ještě víc – nějakých 16 procent. A protože ani pro Poláky není snadné najít zaměstnání v Česku a v jesenickém kraji jich prý pracuje pouze kolem osmi desítek, nikdo toho o severním sousedovi moc neví.

„V Polsku jsem nebyl už několik let, protože nevím, co bych tam dělal. Památky jsem si prohlédl a na obchody nejsem,“ shrnuje jesenický historik Tomáš Knopp dojem, že otevřená hranice tady prostě zatím není tématem. Poláky znají hlavně jako turisty, kteří jezdí utrácet do lázní, restaurací a na sjezdovky. A prý také jako mladé nájezdníky, kteří se tu opíjejí a chovají jako na dobytém území. „Policie neví, jak na ně. Jsou drzí a agresivní, občas někoho zmlátí. To by si doma nedovolili,“ stěžuje si Knopp.

„Opravdu?“ diví se Pawel Szymkowicz z Glucholaz na druhé straně hranice. „U nás se zase říká, že česká policie je Poláky úplně posedlá a pokutuje za to, čeho si u svých lidí ani nevšimne.“ Szymkowicz pracuje v pohraničním městečku Głuchołazy na radnici. Otevřená hranice je podle něj téma především pro lidi, kteří na ní žijí a jimž může zjednodušit nebo zlevnit život. Pro příklad zajíždí s návštěvníkem do nedaleké polské obce Podlesie, které je na tom podobně jako Bílá Voda – uzavřená kapsa za kopcem, kam v zimě dojede možná tak sněžný pluh. Česko tu přitom bylo celou dobu na dosah, ale za neprostupnými hranicemi. Až vloni 21. prosince se lidem otevřel most přes říčku Olešnici a oni to náhle mají pár kroků na hlavní českou silnici a železniční zastávku v Ondřejovicích. Mostů je tu ostatně celá řada, česká samospráva se ale nemůže domluvit se státem, komu patří a kdo by je měl opravit. A protože jsou polorozpadlé, zůstávají raději uzavřené, aby nedošlo k tahanicím o odškodnění v případě, že někdo spadne do vln.

Cesty se přesto rozšiřují a kraj stále více propojuje, což může mít více významů než jen dopravu a obchod. Z Bílé Vody do protější polské Kamienice to bývalo přes nejbližší hraniční přechod kolem 110 kilometrů. Dnes je to od radnice k radnici deset minut chůze, autem něco přes kilometr.

První, na čem se starosta Kocián s Poláky shodl, je vytvoření společné hasičské jednotky. „Poláci z okresních Ząbkowic mají koupit auto s žebříkem, my nějakou terénní cisternu. Złoty Stok opraví svou hasičskou zbrojnici, kde by se všichni cvičili. K tomu pro každého sadu českých a polských vysílaček. Výjezdy bude každý platit ze svého. Všichni vydělají,“ slibuje si Kocián.

Jaké ale existují každodenní důvody k tomu, aby se někdo po stávajících i obnovených cestách vydal na druhou stranu? Jsou to malé praktické věci – pro našince je v Polsku levnější maso, zelenina nebo některé stavební a zámečnické zboží. Pro Poláky zůstává Česko zemí zaslíbenou pivu, ušetří se na obědě v hospodě, levnější jsou tu také domy a byty, do kterých se už přistěhovaly i první rodiny. Poláci také využívají blízké kostely na české straně.

Pawel Szymkowicz navíc uvažuje o tom, že by z Głuchołaz dal svou dceru do školky v pár kilometrů vzdálených Mikulovicích, protože tam mají volné místo, a ještě to přijde levněji. Malé dítě prý necítí jazykovou hranici a rychle se přizpůsobí, zatímco pro starší děti a studenty zavedli na základních školách a gymnáziu Głuchołazech v češtinu jako povinný cizí jazyk, aby dohonili tradičně lépe rozumějící obyvatele jesenické strany hranice. To má podle místních kořeny v 80. letech, kdy polská televize úspěšně konkurovala přenosům z komunistických sjezdů svým nočním kinem s nevídanými západními filmy. Dnes to znamená, že na jednáních se Češi většinou domluví lépe a mají náskok.

Návrat k normálu

Konec hranice přinesl kromě volného pohybu lidí ale také volný pohyb kamionů a to lidé u silnic těžce nesou. Na vesnici se zase mluví o vykradených chatách, rozbitých oknech nebo údajných obchodních výjezdech polských turistů do hor. Podle lesáků vjíždějí auty až mezi stromy a pak v rojnici vysbírávají houby a borůvky „na kšeft a nechají za sebou rozdupaný les, plechovky od piva a láhve od vodky“. Jiní mluví o normální dani za sžívání se a zvykání si na sebe, kdy alternativou je jen znovu zavřená hranice. „Pro mne je to návrat k normálu,“ říká Szymkowicz. „Skončil poslední blok, který jsem měl při každé pohraniční kontrole. Ukázat doklady, občas ven z auta a otevřít kufr. Je to pryč,“ poznamená, zatímco volně přejíždíme mezi státy a on se po telefonu s někým polsky domlouvá, že je zrovna v Česku, ale za 10 minut už bude u sebe v kanceláři.

Podobně to komentuje rodák ze Zlatých Hor na české straně hranice Miroslav Petřík: „Vracíme se k tomu, co tu bylo před 100 lety. Tehdy se tu žilo z hor a z lázní, lidé volně překračovali hranici, běžně měli majetky na druhé straně, přes hranici se uzavíraly sňatky. O víkendech jezdil do Jeseníku vlak s turisty až z Vratislavi. Byl to bohatý a kvetoucí kraj.“

Zatím je těžké odhadovat, kdy se tyhle vzpomínky změní ve hmatatelnou vizi budoucnosti. S panem Petříkem stojíme na další ze zapomenutých cest – dnes pomalu ožívající spojnici mezi oběma státy. Uprostřed leží kusy navalené suti, hluboký příkop po straně pochází z 90. let, kdy měl bránit pašování aut. „Podle mne by tohle měla být už jen cesta pro pěší a cyklisty. Aby se zarazili hned ve Zlatých Horách a něco tam utratili. Právě turistika je nadějí, že se kraj zase postaví na nohy.“

Napadlo by vás to?

Slezsko s výjimkou jižního cípu ztratila císařovna Marie Terezie v roce 1742, kdy jej po prohrané válce postoupila pruskému králi Fridrichu II. A tam, kde tenkrát vytyčili zcela novou hranici mezi Rakouskem a Pruskem, je dnes bez velkých změn dělící čára i mezi Českem a Polskem.

Nikdo zatím neví, co druhá strana nabízí. To se týká i Biskupské kupy, hory ležící na severním okraji hor. Hranice vyznačená patníky prochází jen několik metrů od vrcholu, kde stojí nejstarší kamenná rozhledna v Jeseníkách. Už od roku 1898 je z ní skvělá vyhlídka do hor i do polské roviny, a lákala proto vždy velké množství lidí z obou států.

Dnes jsou to hlavně Poláci. Podle Miroslava Petříka, který věž spravuje od jejího znovuotevření v roce 1996, je to tím, že Češi jsou zvyklí držet se vyšších hor. A navíc je to sem pro ně daleko a nikdo pořádně neví, co kraj nabízí. „Místo letáků na křídovém papíře tištěných za evropské peníze bych potřeboval kvalitní informační centra, kde nepracují lidé proto, že jinou práci nesehnali, ale protože je zajímá. A kde se dozvíte, že v Česku jsou hory a památky, v Polsku jezera a památky, na obou stranách lázně a staré zlaté doly. Zkrátka že tohle je unikátní kraj pro kompletní rodinné prázdniny.“

A to je pro něj i skutečný smysl Schengenu. Zatímco ještě nedávno kolem jeho věže polští pohraničníci zatýkali a deportovali lidi, kteří si zapomněli pas či přešli hranici po zavírací hodině, teď se najednou krajina může probudit k zaniklému životu. A on sám tomu napomáhá vlastní aktivitou, jako jsou dobré internetové stránky, pravidelný program na věži, poštovna s vlastními známkami a razítky nebo vztyčení kříže smíření. A také rozestavěnou horskou boudou, jež by měla částečně nahradit nedaleký horský hotel Rudolfsheim, který režim nechal v 50. letech strhnout právě pro jeho umístění na samé hranici.

„Přerušit tenhle kraj bylo jako roztrhnout stovku. Dvě padesátky z toho nemáš,“ říká starosta Kocián. Ruiny jsou pořád i u lesní cesty, která se obloukem drží hranice podél bývalého kamenolomu ve Złotém Stoku. Tam, kde z rozvalených zdí vyrostly stromy, bývala na české straně výletní restaurace. Do ní volně chodili lidé ze všech směrů a z jedné země hleděli do krajiny té druhé. Co bývalo kdysi dobré místo k setkávání, odpočinku a obchodu, stalo se později ze stejných důvodů problémem a důvodem ke zničení. Teď by se mohly staré časy vrátit, těžkost je ale zatím v tom, že nikdo pořádně netuší, co mu druhá strana nabízí. Přitom hlavně z pohledu z Česka toho nebude zřejmě málo: zatímco v Jeseníkách žije jen zhruba 40 tisíc lidí, přilehlý polský kraj čítá nějakého půl milionu obyvatel.

Starostové z obou stran hranice si proto teď za peníze z bruselských fondů dělají studii, která jim zmapuje možnosti a na papír dá třeba adresy a telefonní čísla lidí i firem či otevírací doby všech možných služeb. „Já to sám v Polsku ještě pořádně neznám,“ komentuje tuhle snahu starosta Kocián. „Ale napadlo by vás třeba, že v tomhle zapadlém kraji je velké golfové hřiště? A 30 kilometrů odsud? To je přece pro vás Pražáky v dojezdu, ne?“

(Respekt, www.respekt.cz)