Červen 2008

Proč přišla drahota

Pavel Kohout

Světem otřásá potravinová krize. Může za to výroba biopaliv? Ceny rostou, lidé reptají a ptají se, kdo za to může. Kdo zavinil vyšší ceny základních potravin? Jde o zásah vyšší moci, nebo výsledek kombinace nepředvídatelných a neovlivnitelných ekonomických sil?

Mnoho Čechů se o globální ekonomické trendy příliš nezajímá. Až do okamžiku, než začnou ovlivňovat obsah jejich nákupních košíků a ledniček. A právě to se děje nyní, cestou zvýšené inflace. Pro ilustraci jen pár čísel. Český statistický úřad zveřejnil začátkem dubna tyto informace: „Ceny chleba se meziročně zvýšily o 35,9 procenta, vajec o 25,9 procenta, mléka o 28,9 procenta, sýrů o 21 procent, másla o 15,3 procenta a jedlých olejů o 27,5 procenta. V restauracích vzrostly ceny o 6,5 procenta...“

Kdo za to tedy může?

Ceny letí vzhůru všude. Jako první viník se nabízí česká vláda, která zvýšila dolní sazbu daně z přidané hodnoty. Změna daní samozřejmě potraviny mírně zdražila, ale v celkovém součtu pouze zanedbatelně. Kromě toho růst inflace tažený z velké části cenami potravin zaznamenávají nejrůznější země světa. Například Keňa. „Inflace se téměř zdvojnásobila z 11 procent v prosinci na 21 procent nyní. Ceny potravin drasticky vzrostly, ačkoli podobnou zkušenost zaznamenaly i jiné části světa v důsledku nárůstu cen ropy,“ uvedla Emma Mburu z keňského ministerstva financí.

To je důležitý postřeh. Na vysokou inflaci – zejména u potravin – si totiž stěžují lidé na celém světě. V Číně vzrostly v březnu meziročně ceny potravin o 21 procent. V Rusku mají dokonce již několik měsíců moratorium na ceny potravin. Ty ve skutečnosti rostou, a to o desítky procent. Podle údajů statistického úřadu Goskomstat stouply v rámci Ruské federace ceny chleba v březnu meziročně o 29,6 procenta a ceny zeleniny o 34,5 procenta. Celkově dosáhla ruská inflace hodnoty 16,1 procenta meziročně. Pro zajímavost, vodka podražila jen o 9,4 procenta.

Také bohaté země jako Spojené státy americké se potýkají s růstem cen potravin. Koncem roku 2007 se růst amerického indexu cen potravin přiblížil pětiprocentnímu meziročnímu růstu, což je nejvíc od roku 1990. Ve srovnání s jinými zeměmi to může vypadat jako maličkost. V anketě serveru CNNMoney.com však uvedla jen třetina dotázaných, že v důsledku inflace nezměnili své nákupní a stravovací návyky! Lidé z chudších zemí mohou škodolibě poznamenat, že Američanům dieta prospěje. A je to koneckonců pravda, když uvážíme rozsah chronické epidemie obezity v USA.

Ale žerty stranou: v globálním měřítku je inflace vážný sociální problém. Chudší země jsou citlivější na růst cen potravin. Takzvaný Engelův zákon (podle pruského statistika Ernsta Engela) říká, že čím je rodina chudší, tím větší díl jde z jejích celkových výdajů na jídlo. Bangladéšané vydají na potraviny nadpoloviční většinu svých výdajů. Pro srovnání: Češi 15,5 procenta (podle údajů Eurostatu za rok 2006), Francouzi 13,6 procenta a Švýcaři 10,6 procenta.

Lístky pro chudé?

Celosvětový růst cen potravin tedy postihuje hlavně chudší země. Proto vlády některých ruských regionů dokonce uvažují o potravinových lístcích pro chudé. Mexická vláda již zavedla regulaci cen tortill. Venezuelská radikálně levicová vláda šla ještě dál, prezident Chávez například pověřil armádu, aby zabavila tisíce tun potravin a rozdala je chudým. Velká část potravin tak logicky zmizela z pultů...

Celkově vzrostly globální ceny rýže od začátku roku 2007 zhruba o 280 procent, pšenice o 180 procent a kukuřice o více než 150 procent. Jde tedy o celosvětový jev a česká vláda v něm nehraje roli. Proč však ceny potravin rostou? Stručně řečeno, ve světě je čím dál tím více peněz. Poptávka po potravinách a surovinách roste rychleji než produkce. A to je jasný recept na inflaci. Investice do komodit zažívají renesanci: makléřské firmy mají žně a cenné papíry vázané na zboží a suroviny jdou na dračku. Ale proč tedy roste poptávka?

Jedním z viníků je opět vláda. Ale nikoli česká. Jsou to spíše vlády USA a některých západoevropských zemí, které ze strategických a ekologických důvodů podporují výrobu paliv z potravinářských surovin. Ve Spojených státech jde především o výrobu etanolu z kukuřice. V Evropě o výrobu téhož materiálu z obilí. Například konsorcium firem BP, Associated British Foods a DuPont má v úmyslu postavit v Anglii továrnu na zpracování třetiny nadbytečné britské produkce pšenice.

Tady je nutné zdůraznit, jakou vlády hrají roli. Právě ty totiž umožnily výrobu biopaliv. Jenže vznikl problém. Současné ceny a technologie zatím neumožňují, aby průmyslové odvětví orientované na energetické využití potravinářských surovin bylo ekonomicky životaschopné. Jedině vládní dotace a vládní zemědělské politiky „drží nad vodou“ odvětví biopaliv, které by za normálních okolností nemohlo existovat.

Biopaliva totiž nic nepřinášejí. Ekologové i ekonomové se nyní vzácně shodují v odporu vůči „dotovanému pálení potravin“. Tento výraz používá profesor David Pimentel z Cornellovy univerzity. Je přírodovědcem, který se specializuje na ekonomické aspekty v zemědělství. Vždy patřil ke kritikům biopaliv, a to ještě v době, kdy byly potraviny celosvětově levné.

Malá lekce z počtů

V roce 2001 zveřejnil Pimentel studii, z níž vyplynula některá šokující zjištění. Pro jejich pochopení je nutná malá lekce z matematiky. Pro ty, kdo nechtějí složitě počítat, shrnuji: Na výrobu etanolu se spotřebuje o sedmdesát procent více energie, než kolik toto palivo obsahuje. Pro ty, kdo si toto tvrzení chtějí ověřit, nabízím čísla ze zmíněné studie: Jeden akr (asi 4 047 metrů čtverečních) amerického kukuřičného pole je schopen dát kukuřici na výrobu 328 galonů etanolu (asi 1 240 litrů). Na obdělání je však zapotřebí 140 galonů (asi 530 litrů) fosilních paliv. To ještě nevypadá tak zle.

Ale při výrobě etanolu je zapotřebí tří energeticky náročných destilačních kroků, aby 8 procent etanolu bylo odděleno od 92 procent vody. To znamená, že na výrobu jednoho galonu (asi 3,8 litru) etanolu je třeba energie 131 tisíc BTU – jeden British Thermal Unit je zhruba 1 055 joulů, celkem tedy 138,2 milionu joulů. Ale jeden galon etanolu obsahuje energii v hodnotě jen 77 tisíc BTU, což je 81,2 milionu joulů!

Z těchto čísel vyplývá, že výroba etanolu je finančně i energeticky ztrátová. Kdyby výroba etanolu přinášela do systému novou energii, pak by sami pěstitelé kukuřice používali etanol při obdělávání půdy. A to se neděje. Pouze miliardové vládní dotace jsou schopny zařídit, že výrobci palivového etanolu nezkrachují.

„Dotace na výrobu etanolu z kukuřice budou mít za následek vyšší ceny masa, mléka a vajec. Nejenže spotřebitel zaplatí vyšší daně na dotace, ale nakonec zaplatí významně vyšší tržní ceny za potraviny,“ varoval profesor Pimentel již v roce 2001. A na jeho slova nyní dochází. Existuje nějaké strategické vysvětlení? Nevyplatí se přece jen zaplatit vyšší cenu za energetickou nezávislost na ropě ze Středního východu, Venezuely, Nigérie a podobných zdrojů? Nikoli, tvrdí profesor Pimentel. Aby se američtí automobilisté vymanili ze závislosti na zahraničních zdrojích, muselo by být 97 procent území USA oseto kukuřicí.

Biopaliva ano, ale později

Nabízí se ještě další otázka. Jaké jsou ekologické dopady výroby biopaliv? Americký politolog a odborník na zemědělství Timothy Searchinger v časopise Science uvádí, že většina biopaliv zvyšuje objem emisí oxidu uhličitého. Jedinou výjimkou je etanol vyráběný v Brazílii z cukrové třtiny, jejíž pěstování je energeticky nenáročné. Stále jsou však zde potíže s odlesňováním a s erozí půdy.

Výše uvedené argumenty však automaticky neříkají, že etanol je jako palivo v principu špatná myšlenka. Problém je v tom, že současný stav technologií zatím nepokročil tak daleko, aby umožnil dostatečně levnou výrobu bez nepříznivých vedlejších následků. Časem pravděpodobně vzniknou nové postupy, které umožní zpracovat odpadovou biomasu bez nepříznivých ekologických účinků a bez dotací. Dosavadní experimenty však zatím spíše selhaly.

Čínská hrozba

Dotace na biopaliva jsou však pouze částečnou odpovědí na otázku, proč potraviny a paliva zdražují. Důležitým faktorem je Čína, která se stává mohutným dovozcem surovin a zboží všeho druhu. Čínský hospodářský růst je nevýkonný a velmi neefektivní. Americká analytická společnost Stratfor uvádí, že „Čína spotřebuje 12 procent světové produkce energie, 25 procent aluminia, 28 procent ocele, ale tvoří pouze 4,3 procenta hodnoty celosvětového hospodářského produktu.“

Když uvážíme principy fungování čínské ekonomiky, není se čemu divit. Čína zápolí s ohromnými sociálními problémy. Pouze vysoké tempo růstu HDP dokáže udržet elementární sociální smír. Vedlejším produktem čínského hospodářského růstu je obří objem špatných úvěrů. Ty jsou zčásti dotovány z devizových rezerv Čínské lidové banky a zčásti „rozpouštěny“ v moři nových úvěrů. Objem peněz v čínské ekonomice vzrostl v březnu meziročně o 16,2 procenta.

Penězi vzniklými překotnou úvěrovou expanzí Čína doslova „luxuje“ světové komoditní trhy. Na oplátku zaplavuje svět levnými průmyslovými výrobky, které sice nevynikají ani kvalitou, ani trvanlivostí, ale jejich nízké ceny se vyjímají dobře ve statistikách: pomáhají snižovat růst indexů spotřebitelských cen ve vyspělých zemích.

Kruh se uzavírá

Objem peněz v celosvětové ekonomice roste však nejen díky Číně. Evropská centrální banka od zavedení eura „najela“ na program masivní měnové expanze, který je dodržován víceméně nepřetržitě. A změna není na obzoru. Naopak. Důvodem je totiž obava z možné bankovní krize a recese. Objem peněz v ekonomikách nynější eurozóny rostl na přelomu let 2007 a 2008 nejrychleji za posledních pětadvacet let.

Jenže stav, kdy si lidé a firmy více půjčují, investují a konzumují, nevyhnutelně zvedá inflaci. Připomeňme, že inflace před čtvrt stoletím dosáhla v západní Evropě až patnácti procent. Inflace vede ke zdražování potravin. A kruh se uzavírá.

(MFDNES)