Červen 2008

Češi nejsou stát, nýbrž národ

John Krondl

Napsáno k 25. výročí žádosti Boba Krčila

Při debatách s domácími Čechy zjišťuji, že sice používám česká slova a výrazy, ale používám je ve smyslu, jaký znám z Ameriky. To vede k mnoha nedorozuměním - a nejhorší je, že nejsou patrná hned, vyjeví se někdy až doslova po letech.

Jako příklad uvádím dva výrazy, u kterých jsem už nedorozumění odhalil, a dva další, v jejichž významu bychom se sice mohli shodnout, ale pro jistotu je zmíním také.

VLÁDA - v České republice je, pokud vím, toto slovo prakticky vždycky míněno jako označení onoho souboru úředníků, kteří pracují na ministerstvech, v jejichž čele jsou ministři, v jejichž čele je předseda vlády. V tom smyslu je řeč o „Zemanově vládě“, „Klausově vládě“, „Topolánkově vládě,“ atd. V Americe jsou slovem „vláda“ [government] standardně označováni všichni politikové dohromady + nejvyšší soud = celá ta skupina občanů, která je vyčleněná ze společnosti k tomu, aby se starala o zajištění dobrých podmínek k jejímu chodu. Abych rozlišil, kdy používám slovo „vláda“ v českém smyslu a kdy v americkém, budu v amerických případech psát Vláda - tj. s velkým písmenem - zatímco v českých s malým.

NEZISKOVÁ ORGANIZACE - v ČR, jak jsem zjistil, je tímto pojmem často míněna rozpočtová organizace - tj. organizace, která je živa přímo z peněz vlády [v českém slova smyslu, tj. je placena nějakým ministerstvem]. Příkladem je České centrum, které je placeno ministerstvem zahraničí. V Americe je typicky „neziskovou korporací“ [not-for-profit corporation] míněna ryze občanská organizace, tj. organizace, kterou si občané maximálně udržují ze svých peněz opravdu sami. Často také dostávají nějaké příspěvky od vlády - a jsou tomu rádi - ale zpravidla se snaží být na nich maximálně nezávislí. Příkladem je samotné Sdružení krajanských spolků [s jeho přesným názvem vás zatím nebudu obtěžovat], které do roku 2001 vlastnilo Národní budovu v New Yorku. Pokud se kde ten výraz vyskytne, bude myšlen v americkém smyslu, tudíž rozlišování netřeba.

OBČAN - ve významu tohoto slova bychom se mohli shodnout, ale kvůli politickým debatám, které je často obklopují, radši pro jistotu rovnou řeknu, co jím myslím: slovem občan rozumím jednotlivce, který se stává příslušníkem obce tím, že projevuje přímou, osobní zodpovědnost za její blaho - bez ohledu na to, zda je či není „držitelem občanského průkazu“! Tam, kde půjde o poměr lidí patřících do nějaké společnosti a Vlády, kterou si ta společnost ustavila, budu to slovo psát s velkým písmenem - Občan.

KRAJAN - toto slovo, doma tak hojně používané, pokud vím, není příjemné vůbec nikomu z amerických Čechů, bez ohledu na to, s kterou exilovou vlnou přišel. V průběhu se dotknu toho, proč tomu tak asi je. Výraz „zahraniční Čech“ je jistě mnohem lepší. Nicméně, z praktických a technických důvodů, budu slovo „krajan“ také často používat - a doufám, že mi to exulanti odpustí, až uvidí, že mi jde o mnohem hlubší věci ve vztahu národa a státu než to, jak jsme (našimi krajany?) v České republice titulováni.

Dal jsem za úkol, že při líčení historie převodu Budovy nebudu, pokud možno, jmenovat lidi, o kterých se zmiňuji negativně. Nejde mi nakonec o „křížovou výpravu“ proti nim, ale o kritiku určitého způsobu myšlení a jednání, který bohužel není omezen jenom na ně.

Nicméně, jak již dobře vím, strůjcům převodu a jejich sympatizantům se podařilo celou věc opříst v mysli veřejnosti neuvěřitelnou sítí fám, legend až přímých lží, takže, abych ji vůbec mohl rozplést, abych mohl vůbec podat souvislý příběh veřejnosti; příběh, který čtenářům vyjasní, „co se to v tom New Yorku vlastně stalo,“ budu muset aspoň ty klíčové osoby jmenovat.

Uznávám, že toto měřítko je značně subjektivní, ale nezbývá mi než se řídit instinktem a zdravým rozumem při rozhodování o tom, jaká míra jmenování postav v této frašce je zdravá a potřebná kvůli souvislosti děje a jaká by už naopak rozmělnila morální poučení, které z ní pro nás pro všechny vyplývá.

I. díl

NÁRODNÍ BUDOVA SE NOŘÍ Z MLH

Domácí Češi o celé zápletce vědí velmi málo, a pokud něco vědí, diví se jenom tomu „proč ty spolky předaly svoji budovu vládě za nějakou směšnou částku“ [přesně, za 1 dolar]. Pravda je, že žádný objektivní důvod, který by obstál před historií, k převodu nebyl. Sdružení spolků [dále jenom Sdružení] nemělo žádné dluhy a Budova se na ně nehroutila. To, že nemělo dluhy, napsal - pro jednoduchost - sám soudce, který o převodu rozhodoval. K tomu ještě dodávám, že některé z členských organizací, jak později uvidíme, byly docela bohaté.

Předseda Sdružení, dlouholetý úspěšný newyorský architekt, Jan Hird Pokorný, sám prohlásil, že Budova [postavená v roce 1896] je staticky zdravá, láskyplně se o ni staral, hýčkal ji jako svoje baby. Dohlížel na to, aby střecha byla pravidelně zalévaná dehtem a velká okna dobře zakytovaná, aby byla vnitřní stavba chráněna před vlivem povětrnosti. Byla tedy dobře zakonzervovaná, jenom vnitřně zanedbaná a ošuntělá, potřebovala spravit instalace a hlavně - v roce 1986, po předchozím požáru, bylo městskými stavebními inspektory zjištěno, že porušuje nějaké současné stavební předpisy. Jaké předpisy porušovala a co to přesně znamenalo pro její použitelnost?

Pokusme se to zjistit ze smlouvy o předání Budovy české vládě. Po jistých šarádách zjistíte, že příloha označená v seznamu jako „přestupky,“ když ji nalistujete, ukazuje na jinou, která nese nadpis „práce domácího“ [tj. nového vlastníka = české vlády] a je totožná s tou, která má název „zařízení prostoru pro Sdružení a společných prvků“.

Podle textu ve smlouvě, „společnými prvky“ jsou míněny „ústřední funkce Budovy, které celistvě souvisí s funkčností prostoru pro Sdružení a které musí být dokončeny a/nebo být schváleny newyorským stavebním úřadem, aby bylo získáno dočasné povolení k obývání prostoru vyhrazeného Sdružení (např. vstupní hala, schody, výtahy, vodovodní a elektrické instalace, protipožární zařízení, kotelna)“. [Podtrženo mnou.]

Jinými slovy, onen přímý seznam přestupků nalezených newyorským stavebním úřadem ve smlouvě NENÍ... - a když jej hledáte, dovede vás to jen k obecnému seznamu prací, které se vláda zavazuje vykonat, z toho či onoho důvodu, v prostoru pro Sdružení i v Budově obecně, s tím, že po jejich skončení bude třeba razítko, kterým newyorský stavební úřad povolí Sdružení obývat jeho prostor.

Z toho pochopitelně technicky nezasvěcený člověk - jakým soudce zajisté byl - nemohl poznat, které práce se chystá česká vláda konat proto, aby Sdružení mohlo legálně obývat svůj prostor (a z čeho vlastně víme, že před opravou nemohlo...?); a které bude konat „jenom tak,“ ale když už je tedy provede - pak k nim také bude potřeba razítko úřadu.

Práce, které byly potřebné k tomu, aby Sdružení mohlo obývat svůj prostor - pokud nějaké takové práce vůbec byly - a práce, které udělá vláda navíc, z všeobecně renovačních či architektonicky ctižádostivých důvodů, byly zoufale promíchány dohromady. Tím pádem soudce doslova NEVĚDĚL, v jakém stavu byla Budova před opravou, do jaké míry byla použitelná, ba dokonce, zda se v ní spolky mohly scházet či nemohly!

Ostatně, abyste si snad nemysleli, že něco zatajuji, tady je ten 1 a 1/2-stránkový obecný seznam prací (vynechávám pouze podrobnosti jako rozměry v palcích apod.), který najdete ve smlouvě, když v ní budete hledat ony „přestupky“:

-- instalace protihlukových přepážek;

-- zasádrování stropů; zavěšení sádrových panelů k zakrytí klimatizace, ventilace apod.;

-- skříně ve zdi podle požadavků nájemníka [tj. Sdružení];

-- rámy dveří a oken, prahy;

-- vymalování;

-- dubová podlaha natřená polyurethanem, vinylové dlaždice v užitkových prostorách;

-- dřevěné dveře, kliky a zámky podle požadavků nájemníka;

-- požární hlásiče napojené na centrální poplašné zařízení;

-- teplá a studená voda k dřezu;

-- vytápění prostoru z ústředního topení Budovy, chlazení, ventilace;

-- rozvod elektřiny a osvětlení od měřiče nájemníka skrze prostor nájemníka, nouzové osvětlení a označení nouzových východů, komunikační a datové vedení podle požadavků nájemníka.

[Toto jsou opravdu všechny body.]

Proč se tím tak dopodrobna zabývám?

Abych upozornil na zjevný fakt: smlouva ani žádost k ní přiložená, prostě nic z dokumentů předložených žadateli k soudu za účelem schválení převodu, neobsahovalo onen vlastní seznam přestupků nalezených newyorským stavebním úřadem a to, jaká omezení v používání Budovy z oněch přestupků přesně vyplývala. (Já to nevím dodnes.)

Soudce tedy doslova ani nevěděl, zda je Budova úředně uzavřená nebo není, zda ji spolky v daném stavu používat mohou nebo nemohou! Ba dokonce - třeba díky formulaci, že to všechno je děláno kvůli tomu, aby Sdružení získalo „dočasné povolení k obývaní svého prostoru,“ (ale i díky mnohem důležitějšímu výrazu, uvedenému v klíčovém místě žádosti, ke kterému ještě dojdeme) si mohl právem myslet, že Budova je v tak strašně strašlivém stavu, že je úředně uzavřená a spolky ji používat nemohou!!!

Podrobná znalost „informace“ o stavu a přístupnosti Budovy, kterou podali soudu žadatelé, přijde pozornému a trpělivému čtenáři k duhu, až dojdeme k tomu, jaký důvod pro předání Budovy české vládě podali soudu právníci.

Leč, nechme právníky mlžit a podívejme se na stav Budovy sami. I před začátkem opravy Budovy se v ní spolky občas scházely, minimálně jednou ročně se v ní sešli delegáti členských organizací, čeští politikové si v ní podávali kliku. Jen tak namátkou, byli v ní - stále ještě před jejím předáním vládě - například Petr Pithart, Jan Kavan, Václav Havel, dokonce v ní proběhla veřejná beseda s Milošem Zemanem. Minimálně při posledních dvou ze zmíněných událostí asistovala newyorská policie, takže nemám dojem, ze by tito politikové Budovu navštívili nějak „tajně“.

Na rozdíl od toho, jak to vypadalo ze závazků ve smlouvě (viz výše), v Budově tekla voda, byla v ní fungující toaleta, jezdil v ní výtah, samozřejmě v ní byly schody - jen to bylo všechno staré a mělo až jakousi dojemnou, historickou patinu. Bylo v ní fungující ústřední topení - o čemž jsem nikdy ani nepřemýšlel, ale teď si vzpomínám, že pan Frank Pech, starý a věrný strážný duch Budovy, který byl Sdružením po léta placený jako domovník, si v zimě stěžoval, že před schůzí Sdružení nebo návštěvou nějakého toho důležitého hodnostáře musí začít topit několik dní předem, aby tu obrovskou prostoru vytopil! [užitkový prostor Budovy byl zhruba 4500 m3].

To, že se Budova neřítila, nakonec pozná i laik lehce z toho, že mezi objevem stavebních přestupků [1986] a začátkem opravy [2003] uplynulo plných 17 let - z toho celé 4 roky jen mezi návštěvou Jana Kavana v březnu 1999, kdy oznámil vládní nabídku Budovu převzít, a počátkem její opravy v březnu 2003!

Zde malá, ale nutná odbočka: zastáncům převodu se podařilo do mysli veřejnosti zasít dojem, že to byli odpůrci převodu, kvůli kterým se předání Budovy vládě a počátek její opravy tak táhly. Ještě nedávno jsem se dokonce setkal v internetu se shrnutím - od exulanta, kterého již mezitím nadšení z převodu dávno přešlo - že „probíhalo dlouhé jednání mezi odpůrci převodu a vládou“.

K téhle fámě pro začátek jen dva hlavní fakty:

a) o předání Národní Budovy v New Yorku české vládě bylo v principu rozhodnuto na schůzi Sdružení 9. srpna 1999 - a to jednohlasně, všemi 7 plnými členskými organizacemi. (Jakožto delegát tzv. „přidružené“ členské organizace jsem neměl podle stanov v této věci hlasovací právo.) Od té chvíle, jednání pochopitelně probíhalo mezi zastánci převodu a českou vládou. Ten, kdo s předáním nesouhlasil, byl z kola ven - ať už od začátku jako já, nebo později, když projevil nesouhlas.

b) Jedinou právní příčinou, proč se newyorský soud předáním Budovy vůbec jakkoliv zabýval, bylo to, že k němu zastánci převodu podali 18. června 2001 žádost o povolení převodu - protože jim to zákon nařizoval. Byla to až tato jejich žádost, která se stala v právní mluvě onou „kauzou,“ která uvedla soudní soukolí do pohybu. Soudce k ní prostě „přibalil“ naši oponenturu, podanou předem, aby se na nás nezapomnělo, a obě věci rozhodl zároveň. Rozhodnutí měl hotové 29. listopadu 2001, tedy asi za 5 měsíců - čili odpůrcům převodu lze maximálně za „zdržení“ přičíst polovinu této doby, tj. 2 a 1/2 měsíce.

K právním věcem se ještě v průběhu tohoto článku a dalších podrobněji vrátím.

Ještě jeden důležitý fakt ke stavu Budovy. Nedávno jsem se setkal doma s představou, že Budova byla v tak strašném stavu, že z ní „padaly římsy“. To nemůže být dál od pravdy. Pravda je, že od ledna 1996 Budova má dokonce překrásně opravenou fasádu, která je úředně chráněnou stavební památkou města New Yorku! (Jak k ní přišla, o tom později.)

Když tedy shrneme stav Budovy před jejím předáním vládě - nijak se nehroutila, byla dobře zakonzervovaná, vnitřně přístupná, dokonce nedávno předtím dostala krásně opravenou fasádu.

Co se týče oněch slavných přestupků proti stavebním předpisům - jejichž seznam žadatelé jaksi zapomněli soudu předložit - to, co bylo na schůzích nejčastěji uváděno, bylo to, že Budova nemá druhý požární východ. Nebyla tedy žádná finanční krize, ani stavební krize... jaká tedy vlastně byla krize, či byla vůbec nějaká?

Hodně bylo naděláno z toho, že „krajanské spolky již Budovu prakticky nepoužívají a česká čtvrť kolem ní už není“ - tohle je v podstatě dodnes celý vládní argument k převzetí Budovy. Jenže, vzhledem k tomu, že zápletka vznikla v zemi s vysoce rozvinutou občanskou činností, která jistě v mnohém směru pouhou spolkovou činnost přesahuje; zemi, která zajisté české vládě nabízela a nabízí mnohé standardní prostředky, jak tuto činnost podporovat, je jistě správné se podívat na možnosti vládní podpory občanské činnosti v Americe, vyplývající z návrhů, se kterými přicházeli krajané sami před tím, než vláda přišla se svojí jedinou nabídkou na účast ve věci krajanské komunity, i po tom.

Od žádosti Boba Krčila, 1981 - po nabídku Johna Rocarka, 1999

Toto jsou ty nejmarkantnější příklady občanských snah o modernizaci krajanské činnosti a otevření problému Budovy široké veřejnosti, které se objevily před předáním Budovy vládě:

Brigádníci - tou úplně nejpřirozenější formou občanské činnosti je to, že se lidé prostě seberou, bez ohledu na bohatství, funkce a společenské postavení, a vlastníma rukama vykonají nějaké společné dílo.

Když archeologicky pátráme po snahách o vytvoření „moderní české občanské společnosti“ v Americe, ty nejstarší střepy této kultury, které nalezneme v oblasti New Yorku, jsou zmínky uprchlíků z roku 1948 o tom, jak je kontaktovali mladší uprchlíci z roku 1968 a nadšeně jim navrhovali: „pojďme tady udělat brigádu!“

(Zdůrazňuji: stavební přestupky byly v Budově nalezeny až v roce 1986, předtím o žádnou velkou opravu nešlo; Budova byla prostě jenom zanedbaná, nevyužitá, skoro prázdná a opuštěná.)

48-níci vám ale na to dodnes řeknou: „když oni ti mladí byli nakažení komunismem...“. To jediné slovo „brigáda“ prostě stačilo k tomu, aby se dvě silné exilové generace rozešly.

Zde malá pikantní historka: když byl v Národní budově 7. září 2000 Václav Havel, kdosi z jeho doprovodu, známá postava, jejíž jméno bylo tehdy často v novinách, řekl onu neprominutelnou větu: „Tady by to chtělo udělat brigádu“. Neodpustil jsem si to a poznamenal: „No tak vidíte, teď to zkuste říci 48-níkům a budete s nimi mít nadosmrti utrum!“.

Doufám, že tuhle malou výměnu pan prezident, který tiše stál o 2 metry vedle, pokud nebyl zabrán v myšlenky, slyšel - a že mu lépe osvětlila situaci v krajanské komunitě než všechno přemlouvání, aby v případě těch nemožných krajanů zapomněl na občanskou společnost, o které jezdil přednášet právě do Ameriky - a sklízel za to od Američanů ovace, a radši podpořil vládní převzetí Budovy, kterým ho častovali velvyslanci Žantovský, Vondra a Palouš...

Bohumil „Bob“ Krčil -- v prosinci 1981 podal známý exilový fotograf, uprchlík z roku 1969, Bohumil Krčil spolu se svým přítelem Jaroslavem [Erno] Šedivým Sdružení žádost o pronájem suterénu a poloviny třetího patra. Svoji žádost doplnili obecnou představou o využití celé - tehdy již skoro prázdné a opuštěné - Budovy pro tzv. „Nezávislé československé kulturní středisko“. (Později Bob založil organizaci stejného jména.)

Ze své (bohužel neúplné) kopie jejich návrhu vyjímám: „Účelem je vytvořit ... plně a prospívajícím způsobem [prosperously] fungující multimediální kulturní středisko, sestávající z následujících částí:

- „Lion Sound“ [lví zvuk] - audio-video nahrávací studio

- Videodivadlo (Černé divadlo, Čs. osvobozené divadlo, Laterna magica, Videoshow, také použitelné pro taneční, baletní a operní představení)

- Čs. národní škola (prostor by sloužil také jako přednáškový sál a o víkendech jako loutkové divadlo)

- Čs. informační středisko, cestovní kancelář, Čs. obchod (vedený panem J. Šeredou)

- Projekční sál pro „videobanku“ a počítačovou knihovnu“ [v roce 1981! - poznámka autora]

- „Shromažďovací síň [Assembly Hall] pro Sdružení (sloužící zároveň jako knihovna)“ [význam tohoto bodu vynikne až dojdeme k právním věcem, proto zdůrazněn - autor]

- „Kavárna ve staropražském stylu, spojená s čítárnou

- Galerie

-- Koncertní sál“ [tzv. Ballroom, který zabírá poslední dvě patra Budovy -- autor].

Co se s tímto velkolepým návrhem stalo? Stručně řečeno: nic. Bob Krčil nedostal ani onen pronájem suterénu a poloviny třetího patra, o který vlastně jenom žádal. Navíc, poté, co byly odhaleny ony přestupky proti stavebním předpisům, v roce 1986 Sdružení zpřísnilo podmínky pro vstup nových organizací: musí prokázat, že existují 5 let, být právně ustaveny ve státě New York a složit $20,000 jako vstupní poplatek (předtím to byly, myslím, po léta $2,000...). Bob a jeho přátelé to samozřejmě chápali jako hradbu postavenou Sdružením proti mladším exulantům - viz ony řeči o „nákaze komunismem“ - a nejsem si jistý, že jejich dojem byl nesprávný.

Nadace Národní budovy - sám Jan Pokorný, velmi zkušený a úspěšný newyorský architekt, uprchlík z roku 1940, který se stal předsedou Sdružení v roce 1987 - tj. brzy po objevu stavebních přestupků - v červenci 1989 podpořil a svým podpisem autorizoval návrh na vytvoření veřejné občanské nadace, která by si Budovu od Sdružení pronajala a sama ji udržovala a provozovala! Z textu návrhu vyplývá, že sám sice nebyl autorem myšlenky - tím byl podle něj tzv. domovní výbor pod vedením Vladimíra Korce - ale Jan Pokorný se myšlenky Nadace vřele zastal. Z textu jeho návrhu vyjímám:

„MISE/ZÁMĚR

- Zrestaurovat, udržovat a spravovat Českou národní budovu. Jest míti za to, že separátní Nadace se lépe hodí k dosažení takového cíle, než organizace sestávající z 16 společností.

FINANCOVÁNÍ

- Shromáždit počáteční skupinu [100] Zakladatelů, kteří by se zavázali k příspěvku $1,000 odepsatelnému z daní (splatnému jednorázově nebo po $100 ročně)...

- Očekávaný příjem z pronájmu budovy (minus jedno patro pro činnost Sdružení a úřady Nadace) je zpočátku $700,000 ročně...

[V roce 1986 odhadl Jan Pokorný cenu opravy Budovy na pouhé $3 - $4.1 milionu a ze zápisu ze schůze z března t.r. vyplývá, že s tzv. „rehabilitací“ Budovy chtěl začít již v srpnu 1986! - poznámka autora]

- Další kampaně za rozšíření členství Nadace a jiná činnost k shromáždění fondů [fund-raising] budou naplánovány, aby uspíšily splátku hypotéky a financovaly jiné dobročinné aktivity vztahující se k českému, slovenskému a rusínskému etnickému živlu.

ORGANIZACE

[...]

- Jest věřeno, že v nějaké fázi bude nutné najmout profesionálního manažera, aby spravoval každodenní záležitosti a úřad Nadace.“

Paradoxně, díky komunistům, se v exilové komunitě v oblasti New Yorku, v úplné izolaci od rodné země, bezděčně vytvářela občanská společnost - a to před revolucí doma a předtím než Václav Havel tento pojem zavedl v češtině.

Všimněme si v tomto bodě několika věcí:

1. S myšlenkou, že je spolky třeba nějak taktně obejít a otevřít problém Budovy veřejnosti, přicházel kdekdo, mladí i staří (Bobu Krčilovi bylo v době jeho návrhu 29; panu Pokornému bylo 75) - a to dávno před revolucí doma, je to prostě stará občanská myšlenka, odpovídající přirozenému vývoji společnosti;

2. Jak Bob Krčil, tak Jan Pokorný pamatovali na prostor k shromažďování členských organizací Sdružení („spolků“), i když zřejmě přímou podporu svého úsilí od nich nečekali - myšlenka na „prostor pro spolky“ je tedy opět místní, americká, občanská myšlenka, vstupu české porevoluční vlády do krajanské problematiky na ni nebylo vůbec potřeba;

3. Bob se zabýval moderní náplní a využitím Budovy, ne projektem nějaké velké přestavby Budovy.

A obráceně -- po objevu stavebních přestupků v roce 1986, se zase předseda Sdružení, Jan Pokorný, intenzívně zabýval projektem „rehabilitace“ Budovy a jeho financováním; ale vlastní náplní a využitím Budovy se zabýval pouze velmi okrajově a mlhavě.

O hodnotě počítačové „seznamky“

Nezasvěcenému čtenáři se tak lehce může vetřít dojem, že vlastně - teoreticky - Bob Krčil a Jan Pokorný mohli utvořit ideální tandem k opravě a využití Národní budovy v New Yorku - a to dávno před revolucí doma.

Jenže myšlenky a schopnosti lidí a to, k jaké společenské „partě“ patří, jsou dvě různé věci, a tak se může lehce stát, že dva lidé, které by nějaký počítač dal rychle dohromady jako ideální partnery ke spolupráci, se v životě nedohodnou, ba mohou patřit až k nepřátelským táborům.

Bob a jeho přátelé byli právem znechucení a otrávení tím, jak byli již od roku 1981 - kdy ještě žádná velká oprava Budovy nebyla potřeba - metodicky odstrkováni stranou, včetně onoho ztížení vstupu novým členům v roce 1986.

Janu Pokornému, jak jsem zjistil, nikdy úplně neporozuměli ani jeho přátelé z kruhů uprchlíků z roku 1948 - jenom k němu dodnes vzhlíží jako ke „staršímu bratrovi“, který se jich ujal, když přišli do Ameriky, díky své [opravdu chválené] práci v tzv. Americkém fondu pro čs. uprchlíky, před rokem 1989 velmi významné organizaci, možná známé i čtenářům doma z knihy Vojtěcha Jeřábka o Dr. Jánu Papánkovi, čs. velvyslanci k OSN v únoru 1948.

Jeho vztah k Budově je jasný už z uvedeného příkladu: pan Pokorný ji jasně vnímal jenom jako památkový objekt, který potřebuje opravu, jako architekt a stavař, na jejím vnitřním využití mu vůbec nezáleželo. To později doložím dalšími příklady, včetně až neuvěřitelného výroku od svědka nejpovolanějšího. Jeho žhavý odborný zájem Budovu vnitřně „rehabilitovat“ - a navenek jí dát pěknou novou fasádu - by ovšem teoreticky nemusel být vůbec na závadu, ba jej činil velmi flexibilním. Záleželo tedy hlavně na tom, jakým směrem se jako hluboce vážený a respektovaný předseda Sdružení v dané společenské situaci obrátí, a o tom je vlastně celá historie předání Budovy české vládě.

ODPOČÍVADLO č. 1

Navrhuji v tomto bodě zcela vážně čtenáři, který vydržel číst až sem, aby si udělal kafe a vůbec si dal oddech, dříve než budeme pokračovat dál. Už teď ví o celé věci mnohem víc než naprostá většina krajanů, domácích politiků, natož běžných občanů. Bude asi dobře to trochu nechat uležet, strávit - a pak, znova s jasnou hlavou, vyrazit do dalšího čtení.

/po přestávce.../

Čtenář, který už plně pochopil, že občanské snahy krajanů o moderní využití Budovy začaly dávno před revolucí, nebude nijak překvapený tím, že revoluce sama osudy Budovy zpočátku nijak neovlivnila, jenom tyto snahy zintenzivnila. Zde jsou dva hlavní příklady:

Přátelé čs. střediska - v roce 1991 Jan Pokorný spolu se svými přáteli z výboru Sdružení a dalšími lidmi oživil myšlenku Nadace Národní budovy z roku 1989. Vydali oznámení veřejnosti o tom, že se chystají právně ustavit nadaci s názvem Přátelé československého střediska. Jejich oznámení [psané v angličtině] začínalo takto: „Skupina československých Američanů a řada našich amerických přátel je přesvědčena, že je potřeba zřídit Československé kulturní, společenské a dobročinné středisko v New Yorku“.

V oznámení byli již mezi prvními sponzory uvedeni např. Rudolf Firkušný, Rafael Kubelík a Jarmila Novotná. Přátelé si plánovali Budovu pronajmout od Sdružení, opravit ji a využít, jak psali, jednu část „komerčně, aby byl vznikl příjem na údržbu a provoz“, jinou na „kulturní, etnické a jiné navržené účely“. (Oznámení bylo pouze obecné, ale vypadalo to z něj, že už tradičně byla technická část plánu, tj. oprava Budovy, prakticky ke startu připravená - zde opět pečeť pana Pokorného - ale obsahová část, tj. co vlastně v Budově bude, byla zatím pouze na úrovni obecné představy.).

Přátelé oslovili prostřednictvím novin krajany a hledali aktivně další členy a zapojení veřejnosti.

Stalo se to, co se asi nejspíš dalo čekat: na přátele Boba Krčila, kteří už byli v té době celých 10 let od Budovy se svými nápady a energií odstrčeni, působil plán Přátel neprůhledně a podezřele. Vydali proto v září 1991 prohlášení s logickým názvem NÁRODNÍ BUDOVA VEŘEJNOSTI. V něm vyjadřovali svoje obavy, které cituji (jenom přesný název vlastnické organizace nahrazuji kvůli kontinuitě stále slovem „Sdružení“):

- Proč Sdružení, jako majitel a správce budovy, není samo iniciátorem a sponzorem této akce? Vždyť ve výboru Přátel jsou stejní lidé jako ve výboru Sdružení!

- Proč by Sdružení mělo Přátelům budovu pronajímat? Pronájmem budovy se Sdružení připraví o možnost přímo zasahovat do řízení a náplně budovy a v souvislosti s tím se vytratí i samotný smysl existence Sdružení (viz stanovy).

- Přátelé předem vylučují představu, že by celá budova mohla být určena krajanské veřejnosti. Vycházejí z přesvědčení, že většinu budovy bude nutné pronajmout. Analyzovali skutečně všechny možnosti?

- Veřejnost na obnovu budovy už začala přispívat, aniž jí byly předloženy k diskusi plány na přípravu a průběh rekonstrukce. Pokud nebude s plány souhlasit, jsou Přátelé připraveni finanční poukázky sponzorům vrátit?

K tomuto prohlášení navíc přidali anketu pro čtenáře krajanských novin, ve které zjišťovali jejich názor na obsahovou náplň opravené Budovy.

Dalo by se říci, že se tak vlastně v krajanské komunitě vyhranily dva směry, které by se daly nazvat elitní a demokratický, neboli lidový směr. Přístup těch prvních byl jaksi formálnější a profesionálnější, ale také trošku suchý; přístup těch druhých byl mladistvě spontánní, živelný a nadšený - i když Bobův návrh z roku 1981 slouží dodnes jako klasický příklad seriózního přístupu k obsahové náplni Budovy - ale ti zase nebyli příliš organizovaní. Není divu, věkový průměr Přátel bych v té době odhadl na 65; věkový průměr Bobovy skupiny mohl být kolem 40. Mimochodem - mezi signatáři prohlášení „Národní budova veřejnosti“ byl i Petr Sís.

Jakožto nováček v krajanské problematice a zbrusu nový vydavatel a redaktor krajanských novin (v lednu toho roku jsem převzal čtrnáctideník Noviny a přejmenoval jej na Československé noviny) jsem z toho sporu měl těžkou hlavu. Snažil jsem se být spravedlivý k oběma stranám, což, jak každý ví, je nejlepší recept na to, jak si znepřátelit všechny.

Myšlenka nadace mi dávala kompletní smysl, protože to je myšlenka na úrovni doby, pro Budovu už mnohem vhodnější než ona relikvie 19. století zvaná „střešní sdružení spolků“ - na druhou stranu jsem chápal Bobovy obavy a generačně měl blíž k jeho lidem.

Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem pomohl v Novinách svolat lidi „zvenku“ na řadovou schůzi Sdružení - což byl jeden z mála momentů, kdy veřejnost mohla aspoň pasivně kontrolovat osudy Budovy (do průběhu schůze jsme mluvit nesměli, byli jsme jenom „publikum“) - ale sám jsem do Přátel vstoupil. Asi po půl roce, když se věc nijak nevyvíjela a zjistil jsem, že z mladších lidí jsem tam jedině já a Zuzana Halsey, velmi energická a šikovná dívka, která by pravděpodobně dokázala uvést celou Budovu do provozu sama, kdyby ji, jak navrhovala, najali Přátelé jako placenou sekretářku, jsem zase vystoupil.

Dovětek k příběhu Boba Krčila: Bob zemřel v roce 1992 ve věku 40 let na rakovinu. Nedávno, ve dnech 20. 6. - 16. 9. 2007, uspořádala Galerie hl. města Prahy velkou výstavu z jeho díla v Ungeltu. Z posledního videozáznamu na ní hovořil Bob sám a z nedávných záznamů o něm hovořili jeho přátelé - mj. právě o tom, jak bojoval se „staročechy“ v Národní budově. Jeho přátelé nyní usilují o to, aby výstava proběhla v Americe, možná právě v té budově, za jejíž moderní kulturní využití Bob tolik bojoval plných 20 let předtím, než si česká vláda plácla právě s tou organizací, která stála celá léta jemu a dalším „mladočechům“ v cestě.

Dobře vyretušovaná fotografie

Jak se vlastně stalo, že po všech těch velkých snahách o podstatný krok kupředu v krajanské občanské činnosti, ve kterých se angažovali mladí i staří, jsme najednou dobrovolně-povinně spáchali jakousi společenskou lobotomii, takže obecně přijímaným vládním argumentem k převzetí Budovy, tak hojně citovaným, až se stal bezduchou mantrou, je opět ono - nějakých 30 let zastaralé - „spolky již Budovu skoro nepoužívají a česká čtvrť kolem ní už není?“ Vždyť to je všechno, žádný další argument vláda nemá!

Jak se vlastně mohlo stát, že i dnes, za plné, obnovené demokracie doma, v „informačním věku“ atd., celá historie převodu Budovy, ve vládním podání, nepříjemně připomíná onu proslulou fotografii Klementa Gottwalda na tribuně v únoru 1948, ze které postupně mizeli soudruzi kolem něj - spolu s tím, jak upadali v nemilost - takže za pouhých pár let byl na fotografii skoro sám?

A proč tuhle novou vládní úpravu historie tak klidně a beze všeho přijímáme?

Už se z toho nedají vinit komunisté, není možno z toho vinit cenzuru, čili to asi nějak souvisí s tím, jak Češi běžně chápou vztah mezi Občany a Vládou. Nebo bych možná spíš měl slovo „občan“ tentokrát napsat malým písmem. Ještě přesněji, s použitím dobrého překlepu, v našem případě by bylo zřejmě vhodné hovořit o „vztahu mezi ovčany a Vládou“.

Jenže tentokrát tomuhle úpornému českému problému na kořínek přijdeme. Nebudeme ho už svádět na komunisty, či na nějakou demokratickou stranu, na politika toho či onoho, ale půjdeme rovnou na kořen věci - tj. na to, k čemu si vlastně lidé ustavují Vládu. K tomu je Amerika dobrá. Nezbývá tedy, než vlastně poděkovat české vládě a krajanskému představenstvu za to, že tuhle zápletku vytvořili - protože na ní si nejlépe ukážeme, v čem zůstala ta velká sametová revoluce zjevně nedokončená, a jak je ji potřeba dokončit.

Zpátky k fotografii před úpravou

V roce 1993 Sdružení zavedlo novou kategorii „přidružená členská organizace“ pro nové členy: odpadla v ní podmínka, že organizace musí mít za sebou 5 let právní existence, mohla být i zbrusu nová, a vstupní poplatek byl opět snížen na $2,000. Údajně to bylo učiněno kvůli mladým lidem, aby měli usnadněný vstup do Sdružení, pravda ovšem je, že zároveň Přátelé chtěli sami do Sdružení vstoupit. To, že k tomuto zpřístupnění došlo až po Bobově smrti, ovšem jeho kamarády nijak nenadchlo, spíš urazilo. Jeho skupina se pak bez něj prakticky rozpadla.

V roce 1993 vstoupily do Sdružení tři nové „přidružené organizace“ - Přátelé, Sdružení Dvořákova dědictví a Americko-československé informační středisko, jehož jsem byl delegátem. (Naše organizace byla po vyjádření nesouhlasu s předáním Národní budovy vládě vyloučená.)

Přátelé pořádají zhruba od roku 1995 každoroční „Besedový bál“ [Beseda Ball] v hotelu Plaza. Je to velmi hezká a populární akce, jejíž výtěžek byl původně věnován na zamýšlenou opravu Budovy; po jejím předání české vládě jde na podporu studentských stipendií apod.

V tomto bodě by se mohlo zdát, že spor onoho elitního a demokratického přístupu k otázce Budovy, či spor staročechů a mladočechů, jak to kdekdo nazýval, vyšuměl do ztracena, že jím tedy všechny snahy o občanské řešení problému Budovy nutně skončily - a Budova připadla vládě. Čtenář už ovšem začíná matně tušit, že když mám pro něj nachystány 3 + 1 články a je teprve někde na začátku toho prvního, pak se ještě muselo dít něco podstatného dál.

Ano, stalo se ještě mnoho věcí, ale úplně nejdřív to, že nám snad sám Pán Bůh přihrál výborné občanské řešení, které by efektivně překlenulo všechny místní krajanské spory, povznesli bychom se vysoko nad ně, nebyly by najednou důležité, zapojit se do něj mohl skutečně každý - a to řešení je přitom v Americe docela běžné, normální, standardní až banální.

Zajímavé na něm bylo také to, že by z něj ani česká vláda nebyla nijak vyřazená, ale sehrála by opačnou roli -- místo toho, aby přebírala odpovědnost za společné věci, jejichž důležitost lidé vnímají sami od sebe, ale tradičně, zejména v českém prostředí, očekávají, že je zařídí vláda; udělala by něco, co je v Americe považováno za tradiční přístup k řešení společenských problémů, ba něco, co je běžně chápáno až jako přirozený řád věcí: použila by normální a lehce dostupné prostředky k tomu, aby lidem pomohla to, co sami od sebe vnímají jako důležité, zařídit; zkrátka by jim jenom pomohla jejich vlastní odpovědnost nést.

I když byste to z vládní propagandy o tom, jak Budovu „převzala, aby ji zachránila,“ nikdy nepoznali, plná pravda je, že ve věci Národní budovy v New Yorku měla česká vláda zcela na vybranou: mohla s lidmi jednat jako s dětmi nebo jako s dospělými; mohla s krajany jednat jako s poddanými nebo jako s občany; mohla si prostě počínat jako hloupý, veledůležitý, starostmi přetížený řidič toho společenského autíčka, který si dokonce hraje na jeho motor, nebo jenom jako automechanik, který to auto, kterému zase tak moc nebylo, spravil a jde si číst noviny.

Jednoduše řečeno, šlo nakonec o to, v jakém pořadí chápou Češi vztah Občanů a Vlády: vytvářejí si lidé Vládu pro sebe, proto, aby zajišťovala dobré podmínky k projevu schopností, které jsou v lidech i bez ní; anebo je tady Vláda od toho, aby zařizovala velké společenské věci, protože to lidé sami nedokážou, sami od sebe tyto tendence nemají, Vláda z nich ty Občany jaksi teprve dělá?

Jestliže čtenář v tomto bodě cítí, že se blížíme do filozofických a ideologických oblastí, o kterých je vlastně celá otázka předání Národní budovy vládě, pak má ten pocit správně. Posuďte sami:

Návrh profesionálního fundraisera Johna Rocarka - ve dnech 2. a 3. července 1999 - tj. potom, co Jan Kavan v březnu přednesl návrh na vládní převzetí Budovy, ale předtím, než bylo cokoliv ve Sdružení odhlasováno - navštívil na pozvání Jana Pokorného New York pan John Rocarek ze Cedar Rapids v Iowě, povoláním fundraiser. Vím, že tato profese už existuje i v České republice, ale pro jistotu to slovo přeložím jako „shromažďovatel fondů pro neziskové organizace“.

První den si prohlédl v doprovodu pana Pokorného Budovu a druhý den se sešel s ním a několika delegáty spolků. Vysvětlil nám - obecně - metodu profesionální sbírky. Shrnuji to hlavní: klíčem k celé věci je nejprve dát lidem příležitost si zanávrhařit, vytvořit si sami projekt, se kterým jsou spokojení - a teprve potom po nich - a dalších osobách a institucích -- chtít peníze, na projekt, který si sami vytvořili.

Ono vytváření projektu se děje v průběhu tzv. „předkampaně“, trvající 1/2 roku, a hlavní roli v něm hraje Poradní výbor sestávající z 15-20 osob. Ony osoby mohou být buďto z organizace, pro kterou je sbírka prováděna, nebo zvenku.

Zde došlo k zajímavé situaci - pan Pokorný se zvědavě zeptal: „a koho byste doporučoval v našem případě?“ Rocarek se mu mužně podíval do očí a řekl prostě: „zvenku“. (Nemám dojem, že by s tím měl pan Pokorný nějaký problém, nejen kvůli jeho chápavé reakci v té chvíli, ale i kvůli jeho vlastním dřívějším návrhům -- viz výše.) V tomto bodě a později John Rocarek postupně zmínil jako nejvítanější možné pomocníky se sbírkou oba manžele Havlovy a nechávám na čtenářově fantazii, které známé a slavné českoamerické osobnosti by - díky jim - mohly v onom Poradním výboru logicky být.

Poradní výbor se za oněch 1/2 roku jenom 2x setká a výsledkem jeho práce je: a) brožurka shrnující projekt a b) vybrání hostitelů menších schůzek s nejnadějnějšími sponzory, kteří pak sami uspořádají ony schůzky.

Na závěr předkampaně se fundraiser soukromě setká s cca 20 nejnadějnějšími sponzory a individuálně se jich zeptá, kolik by byli ochotni - buďto jednorázově, nebo v průběhu 10 let - závazně na projekt přislíbit. Z toho a obecné zkušenosti vytvoří tzv. „strategickou zprávu“, která již poskytuje dobře podloženou představu o tom, kolik je možno vybrat. Tuto strategickou zprávu předá organizaci, která ho najala. Pokud organizace souhlasí, přistoupí k „hlavní kampani,“ tj. sbírce samotné, která zpravidla trvá 1 rok.

Začne se tím, že je vytvořen sbírkový výbor - opět něco kolem 20 osob, vybraných většinou z lidí, kteří už se nějak zapojili, tj. buďto byli v Poradním výboru, nebo byli hostiteli schůzek se sponzory, nebo byli na ony schůzky pozváni. Funkce jsou rozděleny takto: 1 až 2 lidé tvoří čestné předsednictvo (...nápověda čtenáři...), 2-3 jsou spolupředsedy, 10-15 jsou členy. Snahou přitom pochopitelně je, aby v nejvyšších funkcích byli ti nejnadějnější sponzoři. (Rocarek uvedl, že při velkých projektech zpravidla přijde až 95% cílových fondů od pouhých 15% dárců.)

Vlastní sbírka pak začne dary sbírkového výboru - jeho členové jdou příkladem a vzhledem k tomu, že jsou jimi typicky právě ti největší sponzoři, hned na začátku je tak zajištěn skutečně impozantní dar do základů sbírky - a teprve poté je oslovena širší veřejnost. Hledají se další sponzoři.

Pokračuje se dopisovými akcemi, dobročinnými bály apod. - ale tato činnost už je spíš jenom doplňková, protože, jak řečeno výše, hlavní část příspěvků přijde přímo od individuálních sponzorů, jak jedinců, tak organizací.

Celá sbírka - předkampaň a vlastní kampaň - tedy trvá dohromady zpravidla pouhých 1 a 1/2 roku.

Na tomto místě je vhodné uvést některá konkrétní fakta týkající se přímo Národní budovy v New Yorku a pár zajímavostí:

V roce 1999 odhadoval pan Pokorný cenu opravy na $10 milionů, tedy několikanásobně méně, než do opravy později potopila česká vláda;

V pokladně Sdružení bylo v té době cca 1/2 milionu dolarů a nejméně dvě členské organizace nebyly zrovna chudé. Jedná se o právě zmíněný Americký fond pro čs. uprchlíky, jehož byl pan Pokorný tehdy sám také předsedou a který měl minimálně 1 milion dolarů - a uprchlíci, aspoň momentálně, zrovna nejsou... a Sokol New York, který měl asi 700,000 dolarů. Kdyby tyto členské organizace poskytly aspoň důstojnou půjčku Sdružení do základu sbírky, měli bychom slušný základ dokonce ještě předtím než by k hledání oněch počátečních velkých sponzorů došlo!

John Rocarek se mi jednu chvíli osobně starostlivě svěřil: „Myslíš, že by bylo možné dát dohromady pár lidí, aby tu Budovu dali trochu do pucu předtím, než tam ty sponzory začneme zvát?“ Vybuchl jsem smíchy - hle, tady byl rozený Američan, profesionál, jistě nekomunista, který přišel s myšlenkou podezřele podobnou oné uprchlíky z roku 48 tolik obávané brigády!

Ujistil jsem ho, že by to jistě šlo, protože když jsem se v té době zeptal někoho z mladších a nezasvěcených uprchlíků, pro které byla - věčně zavřená a nepřístupná - Budova něco jako „Tajemný hrad v Karpatech,“ zda by byli ochotni se zapojit do velké akce na její záchranu a využití, každý mi odpověděl: „No jasně, že jo... ale kdy už se konečně bude něco dít....?“

Spíš jsem se naopak obával, aby se akce nevymkla z rukou, aby lidové nadšení - konečně je nám dovoleno s tou prázdnou a nevyužitou Budovou něco dělat! - nevedlo zase k anarchii.

Byl bych nerad, aby vznikl dojem, že nápady na využití Budovy mohly přijít až skrze sbírku, kterou navrhoval pan Rocarek. Plná pravda je, že kdekdo - od některých mladších exulantů, kteří nad prázdnou a nevyužitou Budovou po léta kroutili hlavou, až po newyorské policisty, kteří doprovázeli Václava Havla při jeho návštěvě Budovy v září 2000 - překypoval nápady na její moderní využití, které zjevně neměly se „setkáváním se spolků“ (které se tam právě příliš nesetkávaly) co dělat. Některé z těch nápadů byly tak dobré, že vám z nich doslova spadla čelist, a zcela záměrně je tady radši neuvádím - nemám důvod dávat české vládě, poté, co „rozhodla,“ že v českém případě holt ten feudalismus skončit nemůže, možnost se chlubit občanským peřím.

Význam profesionálně provedené sbírky vidím ale v tom, že by všem těm skvělým návrhům - i přímé lidské aktivitě - „otevřela prostor,“ jak by řekl Václav Havel, a umožnila je uvést do praxe organizovaným způsobem, abychom se po letech nemožnosti s Budovou něco dělat zase samým nadšením nerozhádali a nepošlapali. Šlo prostě o to se naučit občanské činnosti a nevím, jaké lepší místo než Ameriku, bychom my jako národ, i pan prezident Havel jako žhavý zastánce občanské společnosti, pro to našli.

Po skončení schůzky John Rocarek ujistil Jana Pokorného, že mu poštou pošle formální nabídku na provedení oné půlroční předkampaně, abychom měli odborný odhad, kolik můžeme na opravu Budovy vybrat, dřív než učiníme jakékoliv další rozhodnutí, a s příjemným pocitem, že setkání proběhlo úspěšně, se vrátil - 3. července 1999 - do Cedar Rapids v Iowě.

Pokud je čtenář v tomto bodě trochu zmatený a nechápe dobře, proč vlastně nakonec beze všeho dostala Budovu česká vláda, pak není sám. Autor tohoto článku a dalších si s tím láme hlavu dodnes. Cílem těchto článků je podat odpověď na tuto trapnou otázku a skrze ni ukázat na jeden překvapivě jednoduchý základní český problém - a tím pádem i na jeho překvapivě lehké řešení. Nakonec tedy, kupodivu, články vyznívají pozitivně. Ovšem, jak by řekl Masaryk, „dá to fušku“.

Proto prosím čtenáře o strpení, protože musím popsat různé roztodivné události a společenské děje, ke kterým v krajansko-vládních vztazích v oblasti New Yorku (i uvnitř vlády a uvnitř mezi krajany) došlo, zamyslet se nad nimi a vyvodit z nich poučení, které se týká nás všech.

Nedošlo k nim totiž v komunistickém Československu, ani v Severní Koreji, ale v Americe, té nejsvobodnější zemi světa; a hrály v nich hlavní roli dvě zvláštní skupiny českého národa, které doma prostě nenajdete - jedna zažila předúnorovou demokracii, ale vůbec nezažila socialismus, ta druhá zase zažila socialismus, ale vůbec nepoznala žádný český či československý demokratický stát, kterého by byla samozřejmou a organickou součástí -- včetně současné České republiky, s níž má vztah značně dobrovolný.

Když trochu předběhnu, myšlení a jednání těchto skupin bylo a je přesně opačné, než by člověk podle běžného názoru na to, v jakém bodě českých dějin právě jsme, očekával. Vysvětlení naší povahy proto musí být radikálně jiné než to, které Češi standardně přijímají. Věřím, že nám tak sám Pán Bůh umožnil s pomocí Národní Budovy a jejího, spíš mentálního než opravdového, problému provést překrásný laboratorní pokus, abychom viděli, co tím naším českým národním problémem doopravdy je, a mohli jej vážně řešit.

Jestliže totiž dokážeme i takhle jednoduchou občanskou věc zbabrat a nepřijde nám divné, že vláda nás utvrzuje v tom, že „na to nemáme,“ místo aby nám podala pomocnou ruku, ba ještě jaksi uznáváme, že nám nezbývá než jí předat svoji odpovědnost; pak jsme asi tak na úrovni Chodů z roku 1695, kteří si stěžovali císaři, že ten zlý Lomikar jim odebírá jejich starodávné výsady - ale zároveň jej ujišťovali, že uznávají, že vrchnost je potřeba. Vtip byl totiž v tom, že ty výsady souvisely s odpovědností, kterou Chodové nesli za ostrahu hranic společenství, moderním jazykem by se řeklo, že díky té odpovědnosti byli Občany - čili vlastně v něčem rovni feudální vrchnosti. Vlastně by tedy správně měli protestovat proti tomu, že jsou opět vraceni na úroveň poddaných tím, že je jim odnímána jejich občanská odpovědnost. Proti tomu ale zjevně neprotestovali, jenom se bouřili proti tomu, že jsou jim odnímány „výsady,“ čili sami sebe už chápali jako poddané.

Pozice krajanů je v něčem Chodům podobná - také máme nést odpovědnost za ostrahu hranic národního společenství, a to v zahraničí, tam, kam Stát nedosahuje. Jestliže „uznáváme,“ že jsme neschopní a nemožní, dokonce si necháváme vládou toho státu tento názor vštípit, pak tedy už nejsme Občané ve smyslu nositelů spoluzodpovědnosti (i když možná „držiteli občanského průkazu“), ale pouzí poddaní - se všemi nepříjemnými důsledky pro sebe i pro Stát, které takové uspořádání má. Když je totiž stát držený pohromadě vrchností (a to se může klidně stát i v demokracii), ne přímou odpovědností prostých lidí, kteří se jedině tehdy právem nazývají „občané“, pak ten stát stojí a padá se schopnostmi a vůlí té vrchnosti -- viz Mnichov nebo Únor.

Krajanská Laterna magika

Až dosud jsem se zabýval příklady všemožných nedávných snah, od těch nejspontánnějších až po ty nejprofesionálnější, o občanské řešení problému prázdné a nevyužité Národní Budovy v New Yorku, které se objevily v krajanské komunitě - vše ve snaze odhalit plytkost a demagogii vládního argumentu pro převzetí Budovy: „krajanské spolky již Budovu prakticky neužívají a česká čtvrť kolem ní už není, a proto ji vláda převzala, aby ji zachránila“.

Nyní se ale musím, chtě nechtě, zabývat konečně tou organizací, které Budova patřila, protože ta nakonec holt rozhodla o jejím předání vládě.

Podle zprávy Památkového úřadu města New Yorku, tzv. Českoslovanské spolky americké [ČSA] měly na konci 19. století celých 2,500 odboček po celých Spojených státech! Tyto místní odbočky, tzv. „lóže“ s názvy jako „Lóže Jeroným,“ „Lóže Chodové,“ „Lóže Queensdale“ atd., byly zřízeny - jak se tehdy psalo - „za účely pěveckými, dramatickými, gymnastickými“ apod.

Síť těchto spolků byla zjevně tak hustá, že když naše předky v New Yorku napadlo postavit budovu určenou pro Čechy, přišlo jim zcela logické použít ony spolky jakožto jakési již předem připravené šikovné stavební bloky, cihly - radši než shánět jednotlivce dohromady.

A tak se v roce 1890 spojilo 39 newyorských spolků, aby vytvořilo ono Sdružení za účelem stavby České národní budovy. Na stavbu Budovy pomohl výtěžkem z koncertu například Antonín Dvořák a celkově to zřejmě byla velká „komunální akce“. V roce 1896 byl už peněz dostatek a tak (méně než za 1 rok!) byla Budova postavena. Ve Sdružení mezitím zbylo už „jenom“ 33 spolků (později se jejich počet zase zvětšil), ale ze zprávy Památkového úřadu zároveň vyplývá, že od samého začátku, prostě nikdy nebyla Budova myšlena jenom pro ně. Naši předkové byli velkorysí a - i když si členské spolky vyhradily v Budově místnosti pro svoje setkávání - budovu chápaly jako místo, které mají udržovat pro a za Čechy v New Yorku, pro Čechy obecně, odtud její název - Národní budova. Později se k nim přidali i Slováci.

Časem ale síť spolků neuvěřitelně zřídla a česká čtvrť kolem Budovy se vyprázdnila -- v tom všem má česká vláda pravdu. Navíc se spolky v Budově přestávaly scházet, i když mohly; pokud se někde scházely, tak třeba někde v restauraci či u někoho v bytě; větší organizace si občas třeba pronajaly hezky upravený, uklizený a osvětlený moderní školní sál na jednorázový koncert či konferenci apod. Jednoduše řečeno, těžiště činnosti se přesunulo z Budovy do spolků.

Zřejmě hlavně proto, že - na rozdíl od svých předchůdců, které Budovu postavily - ty pozdější spolky nemusely pro ni dlouhá léta nic podstatného dělat, jejich vztah k ní se zásadně změnil: chápaly ji už jenom jako svoji místní, sousedskou klubovnu, kterou mají svaté právo používat, od které mají klíč, a mohou se v ní občas sejít - anebo nechat celý rok zavřenou - podle nálady. Jako opravdovou Národní budovu, kterou mají tu čest udržovat pro veřejnost, už ji v žádném případě neviděly.

Toto není žádná moje pomluva nebo pouhý „názor“ -- to už jenom o kousek dál doložím přímým citátem ze žádosti o povolení k převodu Budovy, který podaly k soudu.

Plná pravda je, že před předáním Budovy už věci došly tak daleko, že, jak jsem zjistil, řada lidí ve spolcích si už ani pořádně neuvědomovala, že jejich organizace je členem Sdružení, které má udržovat a provozovat Národní budovu! Došlo prostě k tomu, že členské organizace - pokud existují - se propadly do svých vnitřních světů, ve kterých se někdy i velmi čile zabývají svými vlastními věcmi, a vyloženě je vyrušilo a rozmrzelo, když jim někdo připomněl členství ve Sdružení. Stalo se mi třeba, že jsem agitoval pro pomoc Národní Budově v jedné právě velmi činné členské organizaci, která je zřejmě velmi hrdá na svoji funkčnost a výkonnost, ale účastníci schůze se na mne rozčílili: „My přece tam těm lidem [ve Sdružení] nebudeme pomáhat!“. Když jsem zaraženě řekl: „Ale vždyť vy přece jste sami členy toho Sdružení...“, nějak to odmumlali do ztracena - nebylo to prostě to, čím by se chtěli na své schůzi zabývat.

ODPOČÍVADLO č. 2

V tomto bodě opět zcela vážně navrhuji čtenáři, aby si oddechl a zrekreoval se, dřív než bude číst dál. Už ví o krajanském prostředí tolik, jako kdyby stál před maturitou. Ten oddech ale bohužel není potřeba k tomu, aby tu maturitu uklidněný a dobře nabiflovaný čtenář úspěšně složil, ale z mnohem smutnějšího důvodu - po návratu do školy ho totiž čeká těžký šok.

Zjistí, že mezitím byly vyhozeny všechny učební pomůcky, vyrabován dobře zásobený kabinet, smazána tabule s matematickými vzorečky a spáleny knížky, aby prostě nic nezůstalo z jeho vědomostí; a místo maturity má zase otevřít slabikář a s pomocí obrázků se učit číst. Co se stalo? Krajanskou školu převzala česká vláda.

Nyní ona nám bude vysvětlovat, jak to s námi vlastně je, jaké schopnostmi sami od sebe, bez ní, máme či nemáme, jaký je vlastně poměr mezi Národem a Státem - jako kdyby vládní úředník, který nikdy s rodným státem nerozvázal svazky, ba jej dokonce ztělesňuje, byl pojem „národ“ vůbec schopen pochopit.

Dřív, než se dveře třídy otevřou a vstoupí nový učitel, dovolte mi, abych honem ještě zopakoval poučení, která ze všeho dosud napsaného vyplývá:

Národ žije svým vlastním životem, i kdyby Stát neměl, protože je starší a základnější -

stejně tak, jako duše je živá i bez tělesné schránky.

Domácí Čech, tedy člověk, který ten stát nikdy „nedovoleně neopustil,“ a kterým jsem kdysi také byl a ještě se na to dobře pamatuji, má jaksi samozřejmý dojem, že odpadnutím od státu, tedy vypadnutím z toho společenství, které je vlastně drženo dohromady uměle zvenku - vládou, ústavou, zákony, atd. - musí nějak ztratit to, co z něj Čecha dělá.

Všechno, co je ale až doposud napsané, svědčí o opaku: teprve v zahraničí, když se člověk vysvlékne z kůže domácího státu, zjistí příjemnou zprávu - mohl se naučit cizí jazyky, mohl pochopit jiné kultury, ale při tom všem Čechem být nepřestal. Zjistí prostě, že ten stát byla jenom vnější slupka, kdežto ta pravá, základní věc byla celou tu dobu pod ní - a tou věcí je přirozené společenství, vázané dohromady vnitřní silou, kterému se říká národ.

Uvedené příklady ukazují, že ta síla existuje, ba dokonce, když ten vnější obal, kterému se říká stát, je pryč, tudíž se na něj nemůžeme spoléhat, té síle vlastně nezbyde, než aby se začala projevovat - a když se to navíc stane v zemi, která samostatné funkci společnosti vyloženě přeje, pak může směřovat i k docela vyzrálým a promyšleným formám projevu. Jak kulturní a informační středisko, ve kterém je pamatováno na „místo k shromažďování spolků,“ tak Nadace, tak profesionální sbírka, se kterou nám vláda jenom pomůže - všechny tyhle myšlenky vznikly na krajanské straně, vláda s ničím takovým nepřišla.

S čím tedy vlastně česká vláda vůbec přišla?Přišla jenom se svojí domácí představou, jaké je to být Čechem v zahraničí, a podle té všechno posuzovala, podle té všechno vysvětlovala. Její pohled na otázku Národní budovy byl asi tak hluboký a zasvěcený, jako kdyby Marťané přistáli v nějakém zanedbaném areálu v České republice (představte si nějakou zaplevelenou zahradu a polozbořený zámeček, o které se majitel nestará - takových míst se najde jistě dost) a hnedka vyslali zprávu domů na Mars, že místní obyvatelstvo je nekulturní a necivilizované, a proto nezbývá, než aby je Mars „zachránil“ tím, že tady založí kolonii. Myslím, že byste se takovému druhu „pomoci“ také hodně vzpěčovali - a zde jsou kořeny mého odporu k předání Národní budovy české vládě.

Jak vnější tělesný obal státu zatemnil fakt, že existuje vnitřní národní duše

Říká se, že ryba si asi ani neuvědomuje existenci vody. Je to prostě její přirozený svět a žádný jiný nezná. Eskymáci prý zase mají asi 20 různých názvů pro různé druhy sněhu - „prašan“, „firn,“ apod. - ale nemají slovo pro sníh.

Češi jsou na tom podobně. Před nějakými 1000 lety, kmen „Čechů“ nějak vnutil okolním kmenům své jméno a knížata založila „český stát“. Ten nějakou dobu prosperoval, ale pak se stalo čím dál tím víc zvykem předávat odpovědnost za něj nějaké cizí dynastii a onen stát se stával čím dál tím víc pouhým prázdným obalem, který je udržovaný seshora nějakou tou momentální vrchností - nejraději ze zahraničí - a Češi poklesávali čím dál více na úroveň pouhých poddaných toho státu.

V 19. století se obrozenci mocně snažili vzkřísit pojem „národ“, ale se vznikem Československa jako by si Češi utřeli pot z čela a řekli si: „už je to dobré, už nemusíme být Národ, teď už máme Stát!“. S radostí se vrátili ke společenskému uspořádání, na které už byli po staletí zvyklí.

A byla to jedině přítomnost Slováků a dalších národů ve společném státě, která Čechy brzdila od toho, aby na pocit příslušnosti k národu kompletně zapomněli a nahradili jej pocitem příslušnosti ke státu. To se ovšem značně zjednodušilo odsunem Němců po válce a ztrátou Podkarpatské Rusi. Po rozdělení Československa v letech 92/93 a odchodu Slováků se to už zcela veřejně a bezostyšně provalilo: Češi už samotný pojem Národ vůbec nechápou, už jej zcela ztotožňují se Státem!

A tak se stalo, že

Český Stát už zcela nahradil český Národ

- a nejlépe je to vidět právě na tom, jak lehce bohužel uspěl u lidí doma v České republice onen ploský vládní argument, „krajanské spolky již vymírají a Budovu již skoro nepoužívají, a proto ji vláda převzala, aby ji zachránila,“ který zachycuje asi tak 1% reality, ve které zahraniční Češi žijí.

Díky úspěšně dokonané záměně Státu za Národ, bohužel už zřejmě dnes domácí Čech samozřejmě předpokládá, že odpadnutím od Státu člověk automaticky přestává být Čechem - a že od toho strašného osudu ho mohou zachránit jenom krajanské spolky.

No a ty spolky navíc, jak uvádím, Budovu po léta už skoro ani nepoužívaly - jedny proto, že zchřadly a zmizely, druhé třeba naopak proto, že docela vzkvétají, ale scházejí se někde jinde, kde s údržbou prostředí nemají takovou práci. Nezasvěceného domácího občana, neznalého problematiky, pak stačí přivést k Národní budově v den, kdy před ní probíhá „oslava počátku obnovy“ českou vládou a když tam najde jenom pár starých lidí - hlavně z výboru Sdružení, ne moc řadových členů spolků - věc je mu kompletně jasná: národní cítění mezi krajany již zřejmě zcela upadá, a proto musí Budovu převzít Stát, aby ji zachránil.

Ale to předbíhám. V tomto bodě vyprávění jsme ještě před přistáním Marťanů v onom zanedbaném koutku české národní zahrádky. Přál jsem si jenom, aby si čtenář znova uvědomil, co všechno už o tom koutku sám ví, dřív než mu začnou vládní Marťané vysvětlovat, jak jsme tady před jejich příletem byli, chudáci, strašně zaostalí a necivilizovaní.

/po přestávce.../

Jak to viděl kníže Nezamysl

Jeden přivládní Nezamysl napsal v roce 2000 do krajanských novin (jejichž vydavatel byl nakloněný převodu) krátký - z nějakého důvodu výbornou angličtinou psaný - článek, ve kterém náš odpor proti předání Budovy vládě nazval „kafkovským úsilím“ a napomínal nás, abychom jej zanechali. Následující pasáž výborně ilustruje úroveň pohledu českých vládních činitelů a přivládních pracovníků na otázku Budovy:

„Během dvou let, co pracuji v Českém centru, jsem stále převážel návštěvníky ve fialovém mikrobusu, který patří Centru, do Národní budovy a nazpátek. Bylo to vždycky stejné: opatrovník budovy, pan František Pech, stál venku, očekávaje náš příjezd. Odemkl dveře, vedl nás do rozvrzaného výtahu a vyvezl nás nahoru do rozpadávajícího se tanečního sálu s jeho nádhernými vysokými stropy a dlouhým dřevěným barem. A musím se přiznat, ošklivá krása přebývá v těch strašidelných troskách - vyvolávají melancholii, kterou nejlépe vyjadřuje české slovo lítost, zejména, když si člověk snaží představit, jaké to bylo před sto lety. Jako kdyby chtěl naznačit konec každé návštěvy, pan Pech otevřel okno, tlesknul rukama a holubi se rozletěli.

Návštěvník, často nějaký umělec nebo ministr české vlády, odcházel třesoucí se dojetím, prohlašuje, že něco se musí udělat. Pan Pech a já jsme se na sebe podívali a usmáli - to už jsme slyšeli“.

Žádné konkrétní informace o ničem v článku nebyly, jenom tyto emoce, takže nic podstatného nevynechávám.

Člověku až naskakuje husí kůže, když vidí tu neuvěřitelnou povrchnost, se kterou byli zřejmě důležití domácí vládní činitelé českými vládními zástupci v Americe o celé věci „informováni“! Vždyť průměrně pozorný čtenář tohoto článku už teď ví o finančním, stavebním, ale hlavně společenském zákulisí problému 10x víc, než jak jim to bylo zřejmě vysvětleno jejich kolegy! Nostalgie, melancholie, lítost, zborcené harfy tón, ale informace o všech zdravých společenských snahách krajanů - od brigádníků, přes Boba Krčila, Nadaci, kterou navrhoval pan Pokorný, až po Přátele, tj. nadaci, kterou skutečně založil - to vše zřejmě vyletělo oknem ven, když je pan Pech otevřel, aby zahnal holuby.

Důležití návštěvníci z Prahy byli tak přemoženi dojetím z té krátké exkurze, že se zřejmě nezeptali ty úplně základní otázky, které by se zeptal každý rozumný člověk: co přesně udělal majitel pro to, aby budovu uvedl do provozu? Dobře, spolky jsou spolky, budovu již nepoužívají, ale co ta budova jako taková, vždyť ta má přece obrovský potenciál? Copak by mladí lidé neměli zájem s tím pomoci? Vždyť jich sem přišla od roku 1968 až do revoluce spousta! Proč se na ně ta organizace neobrátí? Že ty mladé nezajímají spolky? A co má být? Vždyť jde přece o tu budovu, ne o spolky! Co to pořád máte všichni s těmi spolky? Amerika přece nekončí spolky! Jde o neziskovou organizaci, ta má jistě v Americe spoustu jiných, až profesionálních možností, copak o nich ten majitel nic neví? Poslechněte, dejte mi číslo na toho pana Pokorného, já si s ním promluvím!

[Od tohoto bodu, kdyby k němu nějaký ten navštěvující „umělec nebo ministr české vlády“ došel, se mohl osud Národní budovy vyvíjet zcela jinak, protože pan Pokorný by snad pod tlakem, když by viděl, že vláda nemá zájem mu tahat trn z paty, přiznal barvu a řekl: „no, byly tady takové a takové snahy, ale ono to nějak nevyšlo“. Pak by teprve mohla začít rozumná a praktická konverzace o tom, jak může vláda krajanům v jejich existujících snahách pomoci.]

K tomuhle fiktivnímu rozhovoru ale zjevně nikdy nedošlo - jak víme z té vládní, 100x omílané fráze „spolky již budovu nepoužívají a česká čtvrť kolem ní již není, a proto ji vláda převzala, aby ji zachránila“.

Návštěvníci odcházeli z prázdné a zanedbané Budovy třesoucí se dojetím, nepochybně s hlavou plnou nostalgických historek dobráckého pana Pecha. Na cestě domů pak v nich rostlo vlastenecké odhodlání Budovu zachránit. Do téhle nově nalezené lásky ke krajanům se mísilo příjemné vědomí, že česká vláda tím zároveň získá další velký prostor v New Yorku a že to celé - jak bylo tehdy odhadováno - bude stát pouhých 7 milionů dolarů. Anebo to bylo obráceně? Nejdřív mysleli na prostor pro vládu a pak teprve na „záchranu krajanské památky“? To je jedno. Každopádně se jejich uvažování zastavilo v bodě vymírajících spolků a zmizelé české čtvrti a rozhodli se tedy, jak to viděli, spojit příjemné s užitečným.

Všimněte si také toho, kdo ty činitele do Budovy přesně vozil - nebyl to nikdo nezávislý z krajanské komunity, natož nezávislý odborník na neziskovou činnost, ale pracovník Českého centra, oné hybridní organizace, která se tváří občansky, ale přitom je živa z peněz vlády, a která měla eminentní zájem na získání prostoru v Budově!

A tak, pan Pech tleskl rukama, holubi se rozletěli - a s nimi uletěl zdravý rozum české vlády... Haškova povídka, kterou jsem použil za předmluvu, je tak skutečně tím nejlepším shrnutím podstaty argumentu, že „vláda budovu převzala, aby ji zachránila“.

Nevím, co pisatel článku z Českého centra věděl o občanských snahách, o kterých sám čtenář už nyní dobře ví, ale jednu věc vím zcela určitě: první porevoluční vládní činitelé vyslaní do Ameriky o nich věděli docela dost, jak později dokumentuji. Šlo spíš o to, že nejprve s rozpadem Československa, a potom s běžnými výměnami činitelů na těchto postech - a se vznikem nových pozic a nových úřadů - se ta informace ztrácela. Šlo také o to, jaký druh informace si odcházející a přicházející činitelé mezi sebou předávali - či předávali důležitým návštěvníkům z domova.

O tom, že „krajané v New Yorku mají zanedbanou budovu, kterou by mohla vláda získat,“ se vládní činitelé zřejmě informovali docela dobře, tahle informace se neztrácela; ale, jak jsem později ke své hrůze zjistil, vědění o všech občanských snahách propadlo po cestě škvírou v podlaze - a pan Pokorný, když chtěl dosáhnout své kýžené opravy Budovy, by byl sám proti sobě, kdyby je české vládě vůbec zmiňoval, či je hodnotil objektivně, jakmile jednou viděl, že vláda má o Budovu zájem.

Prostě řečeno, česká vláda šla ve svých vnitřních informacích zřejmě po linii budovy, nikoliv po linii občanských schopností krajanské komunity.

Bystrý čtenář (a pro jiné čtenáře nepíši), který tohle začíná chápat, se ale může právem zeptat dvě praktické otázky:

- no dobře, ale CO tedy to Sdružení dělalo, čím se vlastně zabývalo?

- autor nás hned na začátku upozornil, že Budova byla přístupná, proč tedy byla prázdná?

Pokusím se na obě otázky poctivě odpovědět. K odpovědi na tu první mě inspirovala právě zmínka o Kafkovi v článku onoho Nezamysla z Českého centra:

Kafkův New York

Situace kolem Národní budovy by se opravdu dala po léta docela dobře přirovnat ke Kafkově knize Proces. Nemám na mysli to, co jí chtěl autor říci - o tom nechám literární kritiky, ať se přou donekonečna. Mám na mysli jenom její základní zápletku: hrdina jménem K. se jednoho rána probudí a až do bytu mu přinesou obsílku k soudu. K. se jí pochopitelně začne zabývat a v průběhu knihy zjistí zvláštní věc: ta obsílka není od normálního soudu, o kterém občané běžně vědí, který by člověk našel v telefonním seznamu atd., ale od jakéhosi neznámého druhu soudu, o jehož existenci občané normálně nevědí. Postupem času zjistí, že existuje celá síť takových zvláštních soudů, které mají svoje soudce, prokurátory, advokáty, zapisovatele, prostě celý soudní aparát, a které se scházejí na půdách, ve sklepích, atd. - celá kniha má takový zvláštní, snový až halucinační ráz.

Přesně taková byla po léta situace s Národní budovou - spolky se někde scházely, o něčem náruživě diskutovaly, něco náruživě probíraly, to něco většinou nemělo s Budovou nic společného, ale pro ně to bylo strašně důležité - a pozdější uprchlík, který přišel do Ameriky cca od roku 1968 nahoru, o nich většinou ani nevěděl. Tenhle člověk jenom vytřeštěně zíral na (od roku 1986) zamčenou, zřejmě prázdnou a nevyužitou budovu s názvem „Narodni Budova“ (z nějakého důvodu bez čárek nad písmenky) - tedy, pokud mu o ní někdo řekl, nebo na ni náhodou při svých procházkách narazil - a nevěděl doslova, ani komu patří!

V zámku a v podzámčí

Jednou, v roce 2001, ještě před začátkem opravy, jsem se snažil vyložit obtížnost hledání majitele Budovy dříve, v exilových dobách, inteligentní domácí Češce, když byla na návštěvě v New Yorku. Ukazoval jsem jí, že Budova má zamčené plechové dveře, před kterými je navíc zamčená zahradní branka s visacím zámkem a nikde není ani cedulka, komu patří, natož poštovní schránka, kde by zájemce mohl aspoň nechat vzkaz oněm záhadným, nepřítomným majitelům. Dal jsem jí, co jsem považoval za triumfální otázku, která všechno vysvětlí: „No a teď mi řekni, jak bys vůbec našla majitele, abys mu řekla, že máš zájem pomoci s opravou a využitím Národní budovy?“ Chvíli se zamyslela a pak mne uzemnila odpovědí: „Asi bych se zeptala na československém konzulátě“.

Svatá prostoto! Jednak v New Yorku až do roku 1997 konzulát nebyl, ale hlavně - podezřele velikou, asi šestipatrovou budovu Mise k OSN, kterou komunistické Československo v New Yorku mělo [dnes ji má Česká republika - tam konzulát přišel], jsme pochopitelně považovali za špionážní centrálu a širokým obloukem jsme se jí vyhýbali. Ani nás nenapadlo se v okolí Mise vůbec ukázat! No a internet nebyl a v telefonním seznamu Národní budova nebyla, vždyť tam nebyl ani fungující telefon.

Abych ale čtenáře nenapínal, popíši

Tři překážky pro knížete Přemysla,

které by pozdější exilový nadšenec, kdyby chtěl nabídnout Národní budově svoje síly (a neznal třeba Boba Krčila), musel zdolat:

1. Musel by - od někoho - dostat telefonní číslo na pana Pokorného, který dlouhá léta fungoval jako kontakt ke Sdružení. Dejme tomu, že by se to nějak stalo, aby příběh mohl pokračovat. Kdyby mu pak nadšeně vyklopil, že by rád pomohl s Budovou, pan Pokorný by mu pravděpodobně řekl „To ale musíte nejdřív vstoupit do jedné z členských organizací“. (Mluvím o dobách před revolucí, tedy i před Přáteli čs. střediska.)

2. Dobře, vybral by si třeba Sokol New York, který má vlastní sokolovnu o dva bloky dál (aha! tady je hned jeden členský spolek, který je velmi živý a funkční, ale Budovu prostě nepotřebuje!) a svojí blízkostí má - zdánlivě - blízko k Národní Budově (opak je pravdou), a stal by se jeho členem.

3. V Sokole by ale zjistil, že musí být jeho delegátem do Sdružení, aby mohl nějak promluvit do osudů Národní budovy. Protože by byl opravdu zarytý a cílevědomý, skutečně by se jím třeba na příští výroční schůzi stal. (To by asi nedalo velkou práci, spíš by byli sokolové rádi.)

Když by tedy prodělal tohle martyrium, vstoupil na posvátnou půdu Národní budovy jakožto delegát vyslaný na schůzi Sdružení a tím vystoupil na onen krajanský Olymp, zjistil by tohle:

Schůze Sdružení probíhaly, než vypuklo jednání s vládou, typicky jednou ročně. Sešlo se na nich takových 12-15 delegátů spolků, kteří se někdy ani všichni vzájemně neznali, protože se občas stávalo, že řádný delegát neměl čas, a tak za něj někdo zaskakoval. Maximálně dvouhodinová schůze (déle by tam nikdo neudržel delegáty ani párem koní) probíhala zpravidla takhle: 15 minut se delegáti scházeli, pak byl čten a odhlasováván zápis z minulé schůze, pak se třeba ještě trochu mluvilo o něčem od minula. Pak se konečně delegáti dostali k otázce o tom, co dělat s Budovou - a prodleli na ní takových 20 minut. Zdůrazňuji: 20 minut ročně.

Co navrhovali? To bylo jednoduché: jeden za druhým, jako jeden muž, navrhovali Budovu někomu dlouhodobě pronajmout, ať ji opraví a sám využije, jak se mu zlíbí, případně jim tam ponechá nějaký prostor k jejich občasným schůzím. Když jsem byl poprvé na schůzi Sdružení v létě 1991, zrovna byla žhavě projednávaným tématem možnost pronajmout Budovu letecké společnosti Air France.

Jak vidět, revoluce doma nijak zvlášť se spolky nezamávala - jak by si člověk myslel z celého toho vyprávění o občanských snahách výše.

Bystrý čtenář, znalý organizačních principů, teď ale možná řekne: no dobře, delegáti jsou delegáti. Co ale výbor, co třeba ten pan Pokorný? Jaký ti měli názor? Co ti propagovali?

Jakožto poměrně pozdní příchozí do problému - který ale stále věci rozumí 100x lépe než celá česká vláda dohromady a hlavně nemá žádný důvod o ničem lhát a nic si vymýšlet - jsem si pomalu složil ze starších zápisů ze schůzí, rozhovorů s účastníky apod., asi takovýto obrázek:

V polovině 80. let, poté, co se exilová elita vypořádala s „komunistickou chátrou“ typu brigádníků a Boba Krčila, spělo Sdružení do jakéhosi poklidného západu slunce. Určitý příjem čerpalo z pronájmů volného místa v Budově - v podstatě komukoliv, bez podmínky nějakého vztahu k českým/slovenským záležitostem.

Tato idyla byla náhle narušená objevem stavebních přestupků po předchozím požáru v červnu 1985. Přímým dopadem tohoto objevu na členy Sdružení byla - možná přehnaná - obava, že ztratí veškerý příjem z pronájmů místa v Budově.

V tuto chvíli vstoupil na scénu Jan Pokorný, jednak jako opravdu uctívaný patron uprchlíků z roku 48 přes Americký fond, ale hlavně jako stavař a architekt. Pan Pokorný vzal věc energicky do rukou, brzy měl připravené předběžné plány na rehabilitaci Budovy a podle zápisu z března 1986, vedením byl podporován v tom, aby oprava začala již v srpnu 1986 a byla dokončená koncem roku 1987!

Pak se ale do věci vložili delegáti spolků a už na téže schůzi začali váhat, prý by bylo jistější, kdyby práci provedl někdo jiný, ne Sdružení samo, atd. K tomu se přidružila další finanční obava: tzv. prodej přístavku Budovy na 74. ulici, který považovali za dokončený [za $2.5 milionu] vlastně dokončený nebyl. (Nakonec byl prodán až v roce 1987 a čistý příjem byl pouze $1.3 milionu.)

Jenom v jednom bodě, velmi podrobného a dlouhého zápisu, se v jedné větě - na otázku „na co vlastně potřebujeme příjem z pronájmů?“ - mihne odpověď: „důvěrníci věří, že bychom jej mohli použít k tomu, abychom oživili kulturní, společenskou, informační, atd., práci čs. komunity v New Yorku formou informačního střediska pro nové přistěhovalce, knihovny, archívů, dobře zařízené školy, atd.“ - ale pak se hned delegáti vracejí k finančním a stavebním otázkám.

Schůze končí tím, že delegáti - nikoliv jednohlasně - schvalují, aby Jan Pokorný dokončil plány na rehabilitaci Budovy, a - jednohlasně - aby byly zpřísněny podmínky pro nové členské organizace, včetně onoho proslulého zvýšení vstupního poplatku na $20,000.

Někdy poté se navíc sedm starých organizací rozhodlo ze Sdružení vystoupit a v souvislosti s tím žádaly návrat starých půjček v celkové hodnotě $140,000 - a to se pochopitelně stalo dalším velkým námětem schůzí. (Asi tak někdy v roce 1996 to s nimi pan Vojtěch Jeřábek, výkonný ředitel Amerického fondu, usmlouval na $70,000.)

Jestliže se nyní vrátíme do roku 1991 a onomu tehdejšímu návrhu pronajmout Budovu společnosti Air France, začíná být pozice Jana Pokorného a s ním i výboru jasná. Pan Pokorný prostě v roce 1986 přijal úlohu hlavního architekta Sdružení a přál si rychle, bez valných štráchů provést jenom „rehabilitaci“ Budovy. To byl zřejmě i hlavní důvod, proč se stal v roce 1987 předsedou Sdružení - asi si myslel, že tím začátek té práce uspíší.

Delegáti se ale stále a stále nemohli na ničem dohodnout, dokonce si ani nebyli jisti, zda do toho vůbec chtějí jít - a k tomu ještě na půdě Sdružení vznikly další spory, například o vrácení starých půjček sedmi spolkům, které se rozhodly odejít. Do toho někdo, kdo se na to už nemohl dívat, přišel s návrhem založit onu Nadaci za účelem opravy a využití Budovy.

Pan Pokorný, který už v té chvíli jistě měl předsedování téhle povedené partě plné zuby, onu myšlenku podpořil - ze stejného důvodu, jako se stal předsedou Sdružení: aby prostě už konečně mohl provést opravu té zatr... Budovy, aby tu práci, pro něj sice důstojnou a prestižní, ale z odborného hlediska zřejmě asi ne zas tak velikou, mohl už konečně provést!

Není jasné, co se s původní myšlenkou Nadace v letech 1989-91 stalo; z toho, že v roce 1991 Přátelé ve svém oznámení uvedli, že teprve hodlají svoji organizaci právně ustavit, soudím, že ona původní myšlenka byla prostě uložena k ledu a po revoluci doma se zase vynořila.

Z téhle jeho flexibility je vidět, že pan Pokorný v podstatě zřejmě celou dobu jenom hledal tu neschůdnější cestu k uskutečnění svého hlavního záměru: stavební a architektonické opravy Budovy, a svoje předsednictví v tomhle strašném Sdružení si udržoval jenom jako želízko v ohni. Díky tomu byl na schůzích Sdružení, jak jsem ho poznal, většinou příjemný a pasivní, nechal přítomné se vymluvit, jenom dbal na řádný průběh schůze. Až koncem roku 1998 do něj náhle vstoupila energie a jeho - do té doby dobře utajená a jistě pochopitelná - stavařská netrpělivost se začala projevovat stylem „účel světí prostředky,“ vedoucímu až k pohrdání stanovami.

Když tedy atmosféru oněch schůzí shrnu - a dá se to krásně doložit i zápisy z nich - otázka, která na nich byla řešená, nezněla, „jak tuto krásnou, ale bohužel nyní prázdnou a nevyužitou památku na rané úsilí Čechů a později Slováků v Americe, využít takovým způsobem, aby zase dobře vyjadřovala jejich dnešní zájmy a schopnosti, a s jejich pomocí ji opravit?“, ale mnohem úzkoprseji, ale - z pohledu spolků - praktičtěji: „Jak co nejlevněji, nejpohodlněji a s co nejmenším finančním rizikem pro sebe odstranit ony stavební přestupky, abychom ji mohli zase volně pronajímat jako dřív a - případně - si tady ponechali místo ke svým občasným schůzím?“ O takto viděném problému Budovy tedy delegáti asi 20 minut ročně diskutovali, ale naštěstí se nikdy na ničem nedohodli.

„Lidé jsou odděleni zdí svých vzpomínek“ (autorem zapomenutý klasik)

Občas tenhle obecný chór narušil nějaký mladistvý zelenáč - například náš fiktivní nadšenec, který se na schůzi propracoval jako delegát Sokola - a pokusil se mluvit o Budově jako takové, tj. o Národní Budově, ne „klubovně pro spolky,“ jak ji viděli ostatní. Zase: je tady spousta mladých lidí, můžeme tady zřídit kulturní středisko, pořádat koncerty... atd. Staří kozáci ho zdvořile nechali 2-3 minuty vymluvit, měl na to právo, ale když mluvil déle, tak už se začali ošívat. Pak mu s blahosklonným úsměvem - anebo i upřímným smutkem - řekli: „ale vždyť už tady žádní Češi nejsou.“

Tenhle klasický argument - vždyť už tady žádní Češi nejsou - rozčiloval svého času už Boba Krčila v 80. letech, dokonce natolik, že v roce 1987 na protest proti němu sám vyrobil a vlastním nákladem vydal sborník „Sebráno v New Yorku“. Objevují se v něm portréty českých hudebníků, umělců a výtvarníků, rozhovory s nimi apod. (prostě, kdo byl ochoten dát Bobovi nějaký materiál, nebo si s ním promluvit). V této, dnes již historické knize, která vlastně vznikla „na objednávku“ Sdružení spolků vlastnícího Národní budovu, najdeme známá jména jako: Ivan Král, Petr Sís, Pavel Opočenský, Jaroslav Erno Šedivý nebo Iva Pekárková. Je v něm také zpráva o Paulíně Pořízkové.

Také, když na schůzích někdo navrhl, že Budova má sloužit širší veřejnosti, se často ozvala absurdní námitka: „Ale vždyť tady není kde parkovat.“

Trvalo mi asi 10 let, než jsem pochopil, z čeho tenhle zvláštní, až jaksi iracionální argument pochází - vždyť, kdyby tohle měl být problém, tak všechna kina, divadla, muzea, galerie, ale i lepší restaurace na Manhattanu musí zavřít, protože se pochopitelně na něm nedá lehce parkovat nikde! Až, takhle jednou zrána dopoledne, se mi rozbřesklo: mohli jste líčit nádhery obecného veřejného využití Budovy tím nejkrásnějším způsobem, ale spolkaři po pár vašich slovech okamžitě přeladili do svých vzpomínek. Oni prostě tu Budovu neviděli prázdnou - tak jako vy - ale zaplněnou svými vzpomínkami! Ovšem, jakými vzpomínkami: na ono místní, sousedské využití Budovy, na které jedině byli bytostně zvyklí. No a protože se Češi z okolí Budovy nejpozději v 60. letech, kdy zde stouply nájmy, odstěhovali do jiných čtvrtí, zbohatli, koupili si domy na předměstí, atd.; pokud by měli Budovu navštěvovat stejní lidé, pak by k dopravě k ní pochopitelně - zejména starší lidé - používali automobil. Oni si prostě mysleli, když jste se rozhovořili o obecném využití Budovy, že chcete svážet starou českou čtvrť zpátky dohromady! Z toho pocházela ta jejich věčná námitka: „ale vždyť se tady nedá parkovat“!

Je to tragikomické, je to zároveň rozčilující, ale pod slovem „Češi“ spolkaři prostě vnímali už jenom svoje staré kamarády, sousedy a známé. Tak dopadla Národní budova. Bob Krčil, v jedné klidnější chvíli, když už se tím vším spíš jenom bavil, už jen trochu nakvašeně rezignovaně pronesl: „Já té celé věci říkám „Hoří, má panenko - díl III.“

Česká vláda prostě jenom opapouškovala onen starý spolkařský argument - „česká čtvrť již kolem Budovy není“ - pro uklidnění domácích médií, ignorujíc a později již přímo potlačujíc všechny zdravé a nadějné občanské snahy o modernizaci krajanské činnosti a otevření problému Národní budovy té skutečné veřejnosti, které se v krajanské komunitě objevily za 20 let předtím. Doma by to skončilo pokrčením ramen, ale v Americe jí padla kosa na kámen.

Je vlastností každé revoluce se exportovat do zahraničí a je v pořádku, že česká vláda chce do Ameriky vyvážet ideály sametové [v Americe bych spíš napsal Sametové] revoluce, jenže my jsme tady také jednu revoluci měli, před 230 lety. Ta revoluce měla také svoje ideály, troufám si říci, že jsou prověřené praxí - v Americe nikdy nevyhráli komunisté nebo nacisté - a pro dobro českého národa budu tedy jimi poměřovat argumenty a jednání české vlády na americké půdě.

Nyní ale ještě k dokončení popisu té zatrolené schůze Sdružení. Poté, co delegáti přednesli svoje návrhy na dlouhodobý pronájem Budovy tomu či onomu, na ničem se nedohodli, smetli stranou případné návrhy mladistvých nadšenců na veřejné využití Budovy jako nesmysl, a pan Pokorný k tomu všemu jenom s úsměvem přihlížel, pomalu nastal čas dokončit formality a schůzi uzavřít. Někdo navrhl stejné předsednictvo jako posledně, takřka vždycky bylo jednohlasně schváleno - a na rok se zase vrata Národní budovy zavřela. Respektive, ona se „zase“ nezavřela, protože byla většinou zavřená i v průběhu schůze.

V letech 1996-2000 jsem měl pronajatou přízemní místnost přímo naproti Národní budově. Od dubna 1997 byla asi tak 3/4 roku otevřená, pak byla často, kvůli dvakrát opakované krádeži, zavřená. V době, kdy byla otevřená, jsme já i jiní pozorovali zvláštní jev - během dne se několikrát na chodníku před naší místností zastavil chodec a hleděl naproti nahoru, na krásnou fasádu té záhadné, ale zřejmě prázdné a opuštěné Budovy. Když byli dva či více, ukazovali si něco mezi sebou, zřejmě se o Budově bavili. Velmi často se stalo, že se obrátili, vkročili k nám s očima navrch hlavy a s omluvným úsměvem se ptali: „Prosím vás, co je to za budovu? Komu patří? My tady každý den chodíme a ona je věčně zavřená!“ Občas se i stalo, že řekli: „My jsme tam hledali alespoň poštovní schránku, abychom tam nechali vzkaz, a nemůžeme žádnou najít.“ V takových případech jsem jim - pokud jsem tam zrovna byl - dával telefonní číslo na pana Pokorného - a už jsem o nich v životě neslyšel.

Obecně, znalost problematiky Budovy byla u mladších Čechů, kteří tou ulicí občas procházeli a na tu věčně zavřenou Národní budovu zaraženě hleděli, na úrovni lidové hlášky: „Jo, to patří nějakým starým spolkům a oni s tím nechtějí nic dělat“.

A zase, během vzácných schůzí v Budově, jejich účastníci naříkali (a zřejmě to mysleli i vážně): „už tady žádní Češi nejsou, už je to všechno marné, už se nedá nic dělat.“ A protože Pán Bůh je velký žertéř a vrata Budovy byla většinou zavřená i během schůzí, je docela dobře možné, že se obě scénky někdy odehrály i zároveň.

Uvnitř a venku

Zde je i bolestné a tragikomické vysvětlení toho, proč nacházeli vládní činitelé, přivezení oním fialovým mikrobusem z Českého centra a zase honem odvezení zpátky, Budovu prázdnou - pozdější uprchlíci prostě uvažovali jinak než spolkaři, kteří Budovu skrze Sdružení vlastnili:

- zatímco ti uvnitř ji zjevně viděli jenom jako jakousi svoji místní, sousedskou klubovnu;

- ti venku ji viděli ve velkém stylu, jako skutečnou Národní budovu, sloužící celé krajanské komunitě, a inklinovali proto typicky k velkým plánům - viz návrh Boba Krčila. Ostatně, když se to tak vezme, i ony klasické návrhy na „brigádu“ prozrazují tendenci k velkým, až „masovým“ akcím.

Když se na tím zamyslím, možná, že jsme opravdu byli nakaženi socialismem - a pokud ano, pak tedy v dobrém slova smyslu. Jednak samozřejmě sám socialismus rovnost lidí zdůrazňoval, jednak jsme se doma - jako nekomunisté - nemohli identifikovat s žádnou mocenskou strukturou ani společenskou hierarchií, byli jsme prostě jenom lidé. Navíc se většina z nás - dneska musím říci naštěstí - nepamatovala na předúnorový demokratický stát, tudíž jsme se na něj nemohli mentálně věšet.

Tím pádem nám v oné syrové exilové prázdnotě, kterou jsme vlastně zažili víc než ti, dodnes plně státem a politikou prostoupení, uprchlíci z roku 1948, nezbývalo než se identifikovat s něčím mnohem jednodušším než je jakýkoliv stát a vláda - a to je národ.

Byli jsme prostě „Jenomčeši“ - a před námi byla prázdná a nevyužitá Národní budova. Měli jsme tedy logickou chuti se do ní - hurrá! - vrhnout a uvést ji do provozu.

O obtížích s komunikací s oním Sdružením už jsem ale psal v odstavci „Tři překážky pro knížete Přemysla“. Vůbec je nalézt... no, a když jste je nalezli a slavnostně jim přednesli svoje velké plány a vize, tak vás poslali do háje a vrátili se ke své debatě třeba o tom, že možná blízká nemocnice Lenox Hill Hospital by měla zájem si Budovu dlouhodobě pronajmout a opravit ji. [Údajně pouze na administrativní účely.] O tomhle se opravdu vážně bavili v listopadu 1998, takoví jsou to, prosím, zapadlí vlastenci.

Jakožto vydavatel krajanských novin, člověk hovořící s oběma stranami, nájemce oné místnosti naproti a častý účastník schůzí Sdružení, jsem ten zvláštní jev pozoroval: na jedné straně delegáti spolků, standardně ztělesňující nezájem svých mateřských organizací o Budovu, zabraní do svých nekonečných diskusí o tom, na koho starost o Budovu nejlépe hodit, plus třeba o tom, jak se vypořádat se sedmi odcházejícími spolky, které - jak už to tak bývá -se chtěly se Sdružením soudit; něco stále intenzívně řešící, o něčem náruživě diskutující, zcela zabraní do svého světa (dodnes se s vámi budou do krve hádat, jak se strašně snažili Budovu zachránit) - a na druhé straně nečinní mladí lidé, kteří by s chutí a rádi CELOU budovu pomohli uvést do provozu, ale pokud se s lidmi ze Sdružení vůbec setkali, narazili na zvláštní, žabomyší svět, který žil soukromými zájmy spolků.

Dalo by se to jednoduše shrnout takhle: ti uvnitř, ti, kterým Budova patřila a kdo rozhodovali o jejím osudu, viděli v popředí svoje SPOLKY, a teprve někde v dálce na obzoru, pokud vůbec, malou tečku, kterou byla Budova - ti venku viděli v popředí velkou, prázdnou a nevyužitou NÁRODNÍ BUDOVU, a teprve někde v dálce za ní, pokud vůbec, mlhavé spolky.

Čili ten prajednoduchý důvod, proč nějaký ten ministr nebo umělec z ČR našel Budovu prázdnou, neměl nic společného s nedostatkem vlastenectví, spíš naopak: mladší lidé neměli zájem používat Budovu „jenom k tomu, aby v ní spolkařili,“ ale ochotně a rádi by se pustili do nějakého velkého díla -- no a to zase nechápali spolkaři.

Střetávaly se zde prostě dvě koncepce Národní budovy: budova jako klubovna spolků a budova sloužící veřejnosti. Tu základní věc ale měly společnou: obě byly občanské. Pokud si opravdu vážíme občanské činnosti, pokud to myslíme s výrazem „občanská společnost“ vážně, není těžké vidět, která z nich byla ta správná, a jak tedy - případně - mohla pomoci česká vláda. Pozoroval jsem ten jev a připadal mi jako nějaký avantgardní film s dvěma plátny, kde na jednom probíhá jeden děj a na druhém úplně jiný.

Spolkaři, budovisté a pozdní diváci, kteří se navíc v kině pořád střídali

Podle všeho to vypadá, že s rozpadem Československa a dalšími odchody a nástupy vládních úředníků na zahraničních postech informovanost české vlády a tím i její kolektivní inteligence výrazně poklesla. Zatímco první porevoluční činitelé na americké půdě pozorně sledovali ono „budovistické“ plátno (jenom třeba přesně nerozuměli jeho rozštěpení na Přátele a pochybovače o nich, soustředěné kolem Boba Krčila); ti další se někdy v polovině 90. let zřejmě zcela zaměřili jen na „spolkové“ plátno. (Že by to nějak souviselo s tím, že mladá Česká republika, která už překonala obavy z ekonomické reformy a dokonce se cítila již být „na úrovni asijských tygrů,“ se rozhodla ke skoku do světa a v New Yorku byla prázdná a nevyužitá budova, kterou ty „spolky stejně už nepoužívají“...atd., atd.?) Když potom přišli pracovníci Českého centra (1996) a generálního konzulátu (1997), zřejmě už byli výhradně informováni jen o tom „spolkovém“ plátně!

Nejlepším dokladem neinformovanosti těch pozdních příchozích je to, s jakou opravdovostí, až jakýmsi morálním rozhořčením, se tito vládní a přivládní činitelé rozčilovali nad tím, jak si někdo troufá bránit té krásné a obětavé myšlence, že vláda převezme Budovu. Oni o jiných společenských proudech, než jsou spolky, už prostě vůbec nevěděli!

Přímo to dokládá onen obětavý zaměstnanec Českého centra oním nostalgickým příběhem zanedbané a opuštěné budovy a tím, s jakou samozřejmostí předpokládá, že jedině vláda může budovu zachránit. On už prostě věděl o společenském pozadí celé věci tolik, jako „člověk, který nečte Blesk“ (když si vzpomenete na ranou reklamu - „kdo nečte Blesk, ten ví kulové.“).

A tak se to, co bylo zpočátku jenom nedorozumění mezi spolkaři a budovisty v malém místním kině, změnilo vstupem opozdilého diváka v trojklané utkání - vláda zřejmě seděla na špatném sedadle, ze kterého viděla jen ten spolkový film, a byla jím tak dojatá, že se nespokojila s místem v hledišti, ale sama vstoupila do děje, a vzala si do hlavy, že musí Budovu zachránit. Tímto vývojem překvapení budovisté se jenom chabě bránili a nakonec to - alespoň momentálně - prohráli.

Nyní se máme tvářit - jenom proto, aby ti podivní vítězové neměli ostudu - že vlastně to druhé plátno, na kterém probíhal věrný dokumentární film s podtitulem „snahy o modernizaci krajanské činnosti a otevření problému Budovy veřejnosti,“ nikdy neexistovalo, jít do projekční místnosti a vypnout promítačku.

Anebo maximálně ten film občas pietně vyndat z archivu a promítat jej jako nostalgickou vzpomínku na sice dobře myšlené, ale „trochu nerealistické“ snahy, jak by řekl Petr Gandalovič, tehdejší generální konzul - když plná pravda je, že o nich dlouho prostě nevěděl, a pak, když už byla nabídka české vlády veřejně oznámená a jednání se Sdružením v plném proudu, už nechtěl couvnout.

Jenže, jak říkám, my jsme tady také jednu revoluci měli, a protože jsem došel k pevnému závěru, že byla hlubší než ta sametová, promítneme si ten film jako ukázku toho, jak česká vláda, plná krásných slov o „občanské společnosti“ a „menší roli státu“, k těmhle ideálům přistupuje v zemi, kde je mohla levou rukou uvést do praxe.

No a to je to, čemu říkám krajanská Laterna magika.

Dopis z Astorie aneb Upoutávka na občanský film, který po vládním filmu nyní bude promítnut v krajanské Laterně Magice

[Úvod: Astorie je vzdálena vzdušnou čarou, měřeno pravítkem na mapě, asi tak 4 km od Národní Budovy, a tamější spolek si naopak docela dobře a moderně vede, ale je oddělený od Manhattanu vodou, je v jiné čtvrti, Queensu, takže jej česká vláda zřejmě už jaksi nepočítá do „krajanské Ameriky"].

Petr Gandalovič v prvním roce svého působení v New Yorku zařídil našemu Českému spolku v Astorii, že česká vláda věnovala cca $27,000 na výměnu parketové podlahy v našem spolkovém domě, oficiálně zvaném Bohemian Hall & Park. Vypadalo to, že česká vláda bude v podobné bohulibé činnosti pokračovat. Že třeba finančně přispěje i na opravu Národní budovy, aniž by za to požadovala víc, než upřímný dík, natož pak budovu samu.

Petr Gandalovič znal dopodrobna plány a snahy Nezávislého československého kulturního střediska a měl kopii Bobovy publikace o mladých emigrantech - A TO DÁVNO PŘED JEDNÁNÍM VLÁDY O PŘEVZETÍ NÁRODNÍ BUDOVY. V nadšení z finanční podpory astorskému spolku a abych mu rozšířil další možnosti podpory, tak jsem mu někdy v roce 1998 zapůjčil svůj kompletní archiv o Národní Budově, který mj. zahrnuje jak moje materiály o BBLA [Bohemian Benevolent & Literary Association - Sdružení vlastnící Národní budovu] z let 1991-1993, tak to, co jsem dostal od Boba Krčila. Bob mi například dal podrobné plány na kulturní středisko, se seznamy členů, a také svoje publikace. Předpokládám, že Petr Gandalovič si všechno pilně okopíroval. Petr Gandalovič v té době měl dostatečné informace z obou stran, aby se rozhodl, ke které variantě se přikloní. Zjevně si zvolil BBLA.

Když Petr Gandalovič končil svoji zdejší funkci generálního konzula, bylo to už po předání budovy české vládě. Svěřil se mi se zadostiučiněním, že ta Budova pro něj byla hlavním cílem jeho newyorského pobytu, a že se mu to podařilo (tj. získat ji pro vládu). Vysvětlil mi to, že jako generální konzul v New Yorku vpodstatě neměl nic na práci, a ta Budova ho zaměstnala - a umožnila mu dosáhnout hmatatelného výsledku jeho zdejšího pobytu - což bylo zajisté užitečné pro jeho následnou politickou kariéru v ČR.

K tomu osobně dodávám, že jsem o téhle údajné informaci podané Petru Gandalovičovi sám při rozesílání článku na první adresy ještě ani nevěděl. V mém případě to bylo takhle: z chování generálního konzula v letech 1999-2001 jsem začal až pozvolna nabývat podezření, že o tak základním faktu, jakým je rané usilí Boba Krčila, který je mezi mladšími českými exulanty v New Yorku až legendární postavou, snad ani neví. Po pravdě řečeno, bylo mi to ale až trapné mu to připomínat, za tak samozřejmou jsem tu historii bral.

Až někdy v době, kdy už bylo jednání české vlády se Sdružením v plném proudu, jsem došel - ze stálého, stereotypního opakování fráze „spolky již Budovu skoro nepoužívají" - k nevěřícnému závěru, že Petr Gandalovič o celém „mladočeském proudu" prostě NEVÍ! [Nyní vidím, že ten závěr byl zřejmě falešný.] Proto jsem mu napsal dlouhý e-mail, ve které jsem se mu snažil zoufale vysvětlit, že celá věc je vlastně obráceně: mladí lidé, kteří do spolků příliš netíhnou, ale zato vidí potenciál Budovy, už skoro 20 let předkládají Sdružení různé návrhy na její moderní využití, ale narážejí na neprostupnou zeď. Jako ten nejlépe dokumentovaný a nejznámější příklad jsem právě popsal až legendární boj Boba Krčila. Z jeho reakce jsem si STÁLE myslel, že ta informace pro něj byla novinkou.

Zpráva z Astorie by se dala shrnout tak, že její pisatel doufal, že finanční podpora vlády krajanskému spolku, která je jenom podporou VLASTNÍ aktivity toho spolku, by mohla být pro vládu dobrou inspirací i pro řešení problému Národní budovy. Doufal prostě, že Astorie [o které vím, že její činnost prošla po revoluci značnou modernizací, takže v porovnání se Sdružením, které mělo na starosti Národní budovu, je až jakoby „z jiného století"] by se mohla stát dobrým precedentem.

Finanční podporu Sdružení jistě navrhoval vládě kdekdo, ale uvedený příklad jde dál - protože ukázal vládě [skrze plány Boba Krčila], že - zejména mladší - exulanti už dávno vidí, že Budova nemusí sloužit jako pouhá „klubovna pro spolky," ale mají vizi Národní budovy jako takové, pojednané moderním způsobem.

Když skládám pomalu kamínky do mozaiky, připadá mi, že podobný tlak na vládu musel přicházet z více stran [byť ne třeba tak pádně a jasně, jako to zřejmě udělal pisatel z Astorie]. V různých výrocích a dokumentech se často objevuje jeden zvláštní argument, který vládní činitelé používali jako vysvětlení, proč „nemohou jednat jinak, než Budovu přímo převzít". Ten argument jsem nikdy nechápal, protože neměl nic společného s tím, o co jsem sám usiloval - „vláda nemůže investovat velkou částku do objektu, který sama nevlastní".

Nechápal jsem, proč to pořád říkají, když přece sbírka, kterou navrhoval profesionální fund-raiser, pan Rocarek, by byla čistě naše věc, vládu by nestála, kromě „výdajů na reprezentaci" pro manžele Havlovy [kteří ale do Ameriky stejně jezdili] ani dolar.

Uvedená zpráva z Astorie [které osobně 100%ně věřím] poskytuje dobré vysvětlení téhle záhady: krajané se zřejmě snažili z různých stran vládě úporně vysvětlit, že Sdružení vlastnící Národní budovu nejenže není žádným „představitelem krajanské komunity," ale je to naopak zastaralá organizace, která je brzdou pokroku - ba dokonce přicházeli s různými inteligentními návrhy, jak by nám vláda mohla pomoci pokroku dosáhnout - a těch návrhů bylo zřejmě tolik, že už se to vládě trochu pletlo. Vláda se zasekla na své obranné „finanční linii" [„vláda nemůže investovat velkou částku do objektu, který sama nevlastní"], i když jste ji dávno žádali už jenom o - dá se říci - morální podporu ve věci sbírky.

Vláda prostě odpovídala stylem „my vám nemůžeme to auto pomoci roztlačit" - i když jste ji jenom žádali, aby vám podala pomocnou ruku s výměnou baterie. [Tím narážím na to, že pointou celé sbírky bylo to, že by nám manželé Havlovi, pokud by chtěli, mohli pomoci dát dohromady „hvězdný sbírkový výbor" ze slavných Čechoameričanů - a víc bychom po vládě nežádali.] Svůj zatvrzelý "záchranářský" argument už prostě nechtěli - alespoň ti místní - vládní zástupci opustit a tak jej dotáhli až ad absurdum: k aktivnímu potopení nabídky profesionálního fund-raisera Johna Rocarka.

Co je to Budova národa?

Poctivý čtenář, který dočetl až sem, ví již několik zásadních pravd, které by v životě nepoznal z propagandy o tom, jak „vláda převzala Národní budovu v New Yorku, aby ji zachránila“:

1. Nebyla žádná finanční ani stavební krize, která by nutila vlastnickou organizaci Budovu české vládě předávat;

2. v krajanské komunitě se to už dávno před revolucí doma i po ní jen hemžilo nápady a energií na důstojné, moderní, všeobecně prospěšné využití Budovy - a to právě proto, že spolky už ji prakticky neužívaly a česká čtvrť kolem ní již není;

3. spolky, které Budovu již skoro neužívaly, ale stále ji vnímaly jako svoji klubovnu - a nic víc, nebyly žádným posledním zbytkem národního cítění mezi krajany, jak to vláda doma podala, ale právě naopak - skrze svou zastaralou a byzantinsky komplikovanou „střešní organizaci,“ ono Sdružení, které Budovu vlastnilo -- ji blokovaly, byly doslova a do písmene brzdou pokroku.

Nyní vím, že se přibližuji k tomu nejtěžšímu bodu článku. Jak jsem již zjistil z rozhovorů s občany doma -- ale i občas s některými krajany, pokud byli celé věci vzdáleni a/nebo mají velmi dobré osobní vztahy se zástupci české vlády v Americe -- lidé mají tendenci nad vládní demagogií mávnout rukou, případně říci „to je toho, tady [v ČR] se takových věcí stalo...“. Mnozí přitom zřejmě mají pocit, že - demagogie-nedemagogie - tím, že Stát na sebe převzal roli jakéhosi ochránce Národa, vlastně udělal dobrou věc.

Dovolte mi, abych k tomu řekl pár slov jako exulant, který 14 let svého života dokonce občanství československého/českého státu ani neměl, žádný čs./český demokratický stát, jehož by byl přímou a automatickou součástí nikdy ani nepoznal, a - ve věci Národní budovy - byl proto jaksi z nedostatku jiného okolnostmi donucen celou věc vnímat jako ryze národní záležitost. Především:

a) Národ a stát jsou dvě různé věci.

b) Národ je přirozené, normální, přírodní společenství, které je drženo dohromady společnou kulturou, tradicemi, atd., ale hlavně a především - společným jazykem. Jednoduše řečeno, Čechy z nás udělaly naše maminky - tím, že nás naučily česky - ne nějaký stát tím, že nám dal svoji legitimaci. Česká republika se jmenuje po Češích, ne naopak.

c) Stát, naproti tomu, je pouhá umělá, papírová právní konstrukce. Ten, kdo si to neuvědomuje, ať se zamyslí nad tímhle: čím byli Češi za Rakouska nebo za protektorátu? Samozřejmě byli Čechy, čím jiným. Stát je zjevně možno zrušit mávnutím čarovného proutku, zatímco národ je něco mnohem trvanlivějšího a odolnějšího. Z toho vyplývá, že národ je skutečný, zatímco stát je pouhou věcí dohody - a, jak by řekl Machiavelli, dohody platí jenom tak dlouho, dokud silnější ze smluvních stran má zájem je dodržovat. No, a protože v českém národě je to vláda, která je zjevně silnější než občané, existence státu záleží doslova na její libovůli - viz mnichov a následný protektorát, kde ten zánik byl doslovný, nebo Únor, ve kterém došlo k zániku státu ve smyslu „res publica“, věc veřejná.

d) Protože stát je pouhá chiméra, zatímco národ je skutečný, je vyloženě nebezpečné si nalhávat, že stát může zachránit málo soudržný národ, že ten jeho nedostatek soudržnosti může nějak nahradit. To je asi jako kdyby chtěl stavař zachránit dům, do kterého zatéká střechou i prasklinami ve zdi, drolí se malta a vypadávají z něj cihly, tím, že mu dá hezkou novou fasádu.

Zpátky