Červen 2008

Československý politický exil za studené války: první roky

Igor Lukeš

Češi stereotypně opakují, mám-li začít očividně chybnou generalizací, že nejsou v cizině doma. Ztělesňují vlastnosti vylíčené Robertem Musilem, který poznamenal, že „uprostřed Evropy, kde se protínají staré světové osy, slovům kolonie a zámoří se naslouchalo jako něčemu dosud nevyzkoušenému a vzdálenému“ (1). Titul známého českého románu Opustíš-li mne z padesátých let vyjadřoval nejen oficiální vládní linii této doby, nýbrž i v této zemi uznávané pravidlo. A proto vztahy mezi Čechy v Čechách a na Moravě a v exilu nebyly nikdy tak pevné a uctivé jako vztahy mezi ostatními Středoevropany doma a v zahraničí.

To poněkud překvapuje. Koneckonců českou národní věc často podporovali exulanti – okamžitě se vybaví Jan Ámos Komenský, Tomáš G. Masaryk, Milan Štefánik, Edvard Beneš, legionáři v první světové válce a ti, kteří sloužili u Royal Air Force (RAF) za druhé světové války. Jsem přesvědčen, že na této generalizaci je více než jen zrnko pravdy, třebaže to někteří Češi popírají. Jedním z nich je Jan Kolár (1923–1978). Naznačoval totiž, že překročením hranic komunistického Československa neodešel „do ciziny“, protože „v cizině“ vládla diktatura, kterou nechával za sebou. „Cizinci“, kteří zůstali doma, očividně toto smýšlení opětovali: českého spisovatele Kolára si značně váží ve Francii, v rodné zemi však zůstává neznámý (2).

Tento esej zkoumá první roky československých politických exulantů, kteří přišli do Spojených států v důsledku komunistického převratu v Praze v únoru 1948. Začnu stručnou historií jejich hlavních institucí a osobností. Potom porovnám a postavím proti sobě politickou exilovou obec z roku 1948 a její předchůdce v exilu: s Masarykovým týmem v průběhu první světové války a Benešovou zahraniční vládou v Londýně (1939–1945) (3).

Rada svobodného Československa, Rádio Svobodná Evropa, Svědectví: Zenkl, Peroutka a Tigrid

Poté, co poražení demokratičtí politici překročili železnou oponu, pouze ti šťastní směli zůstat po nějakou dobu ve „zlaté kleci“, na základně zpravodajské služby Spojených států u Frankfurtu. Tomuto zařízení velel plukovník Charles Katek, nedávno vyhoštěný z Prahy, kde sloužil tři roky v roli šéfa vojenské mise Spojených států (4). Mnoho uprchlíků snilo o Americe, ale pouze ti, kteří mohli prokázat, že jsou okamžitě zaměstnatelní, zde měli naději na úspěch. Ostatní byli nemilosrdně odmítnuti; což se stalo i generálu Františku Moravcovi, jenž obdržel vysoká vyznamenání a jehož dcera navíc byla americkou občankou a žila v té době ve Spojených státech (5). Kanada byla poněkud otevřenější, ale pouze pro lidi s vysokoškolským technickým vzděláním; vyžadovala rovněž zkoušku z tělocviku, jejíž součástí byly „sklapovačky“ a běh na určitou vzdálenost. Nový Zéland oznámil, že je otevřen pro čtyřicet mladých mužů z Československa, avšak podmínkou sine qua non byl důkaz o vysokém počtu spermií (6).

Od roku 1947 do března 1950 uprchnulo z politických důvodů na Západ přibližně dvě stě třicet šest tisíc Čechů (7) Bylo mezi nimi třicet pět poslanců parlamentu, dvanáct velvyslanců a ministrů, dvanáct generálních konzulů, na sto diplomatů, osmnáct generálů armády a letectva a stovky veřejných činitelů. To byli muži a ženy, kteří v létě 1948 zahájili československou politickou činnost v exilu.

Od začátku usilovali o vedoucí pozici v československé exilové obci dva muži. Jedním byl Petr Zenkl (1884–1975), ministr vlády, který rezignoval v říjnu 1938 a strávil celou válku jako německý vězeň. V roce 1946 se Zenkl stal prvním místopředsedou vlády. Od roku 1945 do roku 1948 úzce spolupracoval s americkým velvyslanectvím v Praze. Byl to demokratický politik, kterého si Američané nejvíce vážili. Jak se dalo očekávat, po únorovém převratu byl pod stálým dohledem StB. Američané použili své nejlepší zpravodajské síly, aby jej dostali na Západ. Tento pokus se zdařil a Zenkl byl přivezen do Spojených států – zjevným úmyslem bylo instalovat jej do čela budoucí československé exilové organizace.

Její status a strukturu probíralo memorandum Velvyslanectví Spojených států v Praze s datem říjen 1948. Navrhovalo vytvoření „dobře organizovaného orgánu složeného z prominentních Čechů v zahraničí“, poněvadž by to znamenalo „velký morální přínos pro Spojené státy, a to dokonce i tehdy, pokud by jejich agenti v Československu nepůsobili. Ačkoli se velvyslanectví domnívá, že vytvoření formální vlády z uprchlíků by v tomto okamžiku nebylo moudré, odsud se zdá, že je ve velkém našem zájmu poskytnout morální soulad, aktivní povzbuzení a pevné řízení exulantským skupinám“ (8).

Někteří v exilové obci si nemysleli, že kandidát Američanů Zenkl je tím správným mužem na nejvyšší místo. K nim patřil i Ferdinand Peroutka (1895–1978), skvělý novinář, známý intelektuál a blízký přítel Masaryka i Beneše (9). I když svou touhu být vůdcem nikdy nevyjádřil, měl vlastní ambice: chystal se vyzvat svého soupeře Zenkla, přestože od začátku tvrdil, že nemá v úmyslu ho nahradit. Jeho postavení posilovaly věrohodné zvěsti, že Beneš by rád viděl právě jeho, Peroutku, svým nástupcem – tato zpráva se dostala na Západ prostřednictvím Amelie Posse-Brázdové (10). Toto soupeření muselo být čím dále tím nepříjemnější, protože Zenkl a Peroutka společně strávili válku jako spoluvězni v koncentračním táboře.

Rada svobodného Československa (RSČ) vznikla 25. února 1949 ve Washingtonu. Oficiální prohlášení sestavil a přečetl Ferdinand Peroutka. Její plénum mělo sto čtyřiasedmdesát členů, rada třicet členů a prezidium dvanáct. Prezidiu předsedal Zenkl, jeho zástupcem byl Slovák Jozef Lettrich (11). RSČ uvědomila třicet devět vlád a jednadvacet vlád, včetně Spojených států, Velké Británie a Francie, RSČ „zaznamenalo“.

Zakladatelé organizace prohlašovali, že RSČ se bude skládat ze zástupců všech Čechů a Slováků coby jednotlivců. Ve skutečnosti však byl důsledně dodržován stranický princip. Jednoduše řečeno, šlo o dílo etablovaných demokratických politických stran, které – společně s komunisty – vytvořily v roce 1945 Národní frontu: v organizaci měli hlavní slovo národní socialisté, sociální demokraté a slovenští demokraté. Připojit se smělo několik agrárníků, nikoli však národní demokraté. Přívrženci generála Lva Prchaly byli vyloučeni úplně.

Toto odporovalo stanovisku, které zastával Peroutka, jenž v lednu 1949 napsal, že přece z totalitního Československa uprchnuli lidé, a nikoli politické strany. Proto by jednotlivci měli mluvit spíše sami za sebe než za strany. Během několika měsíců se RSČ ocitla v palbě kritiky dalších, jako například historiků Eduarda Táborského a Radomíra Luži. V září 1949 obvinili vůdce organizace, že zcela bez problémů zapomněli na svou odpovědnost za zhroucení demokracie v roce 1948 a že zaměřují svou energii převážně na osobní mocenský zápas, nikoli na úkol obnovy demokracie v Československu. Varovali, že to musí odcizovat lidi doma od exilových organizací. Bohužel, nápaditý Luža byl kooptován do vládnoucí skupiny až v únoru 1957.

Americké patrony výkony organizace RSČ od začátku neuspokojovaly. Začátkem roku 1951 se setkali s jejím vedením a vyjádřili svou nevíru v její operační schopnosti. Peroutka využil tohoto zásahu ve svůj prospěch a předložil návrh na omezení funkčního období. Což bylo nepochybně zaměřeno proti Zenklovi a způsobilo, že existující konflikt Zenkl-Peroutka v lednu 1951 eskaloval v roztržku v RSČ, když Zenkl společně se svými dvanácti přívrženci z rady odešel. Ostatní (Peroutka a šestnáct dalších) zůstali a trvali na tom, že kvórum je zachováno. Toto schisma formálně skončilo v lednu 1952 a v dubnu Zenkl získal místo na vrcholu nazpět. Peroutka se však nikdy nepřestal domnívat, že jeho soupeř byl ustaven do vedení RSČ jen proto, že jej podporovali Američané, nikoli však proto, že by byl způsobilý učinit z ní životaschopnou politickou sílu. Zenkl zůstal ve vedení RSČ, která však téměř neprováděla žádnou činnost.

Intenzita schismatu Zenkl-Peroutka se zmírnila, když Národní výbor pro svobodnou Evropu (National Committee for a Free Europe – NCFE) zahájil vysílání Radia Svobodná Evropa (Radio Free Europe – RFE). Česká sekce připadla Peroutkovi, z něhož činily jeho ostře pronikavé analytické schopnosti a brilantní styl působivého hlasatele. Postupem času si Američané uvědomili, že to byl on, a nikoli Zenkl, kdo mluví jejich jazykem a chápe měnící se požadavky na propagandu za studené války.

Ukázalo se, že RFE je skutečně dynamickou organizací. V Československu však bylo rádio tak silně rušeno, že stanice v podstatě se svými posluchači nemohla komunikovat.

Spolehlivějšími posluchači, kromě Stb v Praze, byli Peroutkovi američtí šéfové. České zaměstnance RFE odrazovalo zjištění, že politický ředitel RFE William E. Griffith je připraven zarazit vše, co by mohlo urazit Slováky, římskokatolickou církev či německé pocity. Tato politika vedla k vypouštění některých odkazů na Tomáše Masaryka, většiny odkazů na Edvarda Beneše a všech zmínek o Janu Husovi. Griffith také bránil zevrubnému zaobírání se nacistickými zločiny. Zoufalý Peroutka ztratil veškerou objektivitu, když si do svého deníku poznamenal, že Griffith je „svěží mladá nafouklá krysa“ a jeho „nejhorší nepřítel“ (12).

Griffith nechoval žádné sympatie vůči nacistickým zločinům, ale zastával pragmatické stanovisko, že Spojené státy by nemohly znovu vybudovat silnou a demokratickou Evropu bez Německa. Kromě toho RFE bylo hostem bonnské vlády a v souladu s tím se muselo chovat.

Při jedné příležitosti zjevný patron exulantů NCFE Čechům řekl, že duch Postupimi, který poskytl právní základ pro vyhnání sudetských Němců z Československa (článek XII, červenec 1945), je mrtev. Ohledně této otázky exulanti srazili šiky a ve formálním memorandu energicky dokazovali, že „transfer“ sudetských Němců z Československa musí být považován za nezvratný. Američané si musejí uvědomit, že toto není bitva, již stojí za to podstoupit, a české osazenstvo RSČ/RFE a jeho američtí patroni se neformálně dohodli, že toto téma vypustí.

Ani RFE nebyla uchráněna sektářských sporů. Hašteření mezi mnichovskou základnou, vedenou energickým Pavlem Tigridem, a týmem řízeným Peroutkou v New Yorku přerostlo v létě 1952 v otevřenou slovní válku. Američané podporovali Peroutku a jeho oponent musel na podzim rezignovat. Tigrid měl nyní příležitost osobně zakusit právě onu absurditu, kterou líčil ve svých románech Franz Kafka: jeho žádost o americké vízum americké velvyslanectví v Bonnu zamítlo, protože Tigrid, jehož demokratická a antitotalitní důvěryhodnost byla bez poskvrny, se ocitl na černé listině údajných komunistických sympatizantů. Bylo zapotřebí intervencí, z nichž jedna pocházela od jeho soupeře Peroutky, aby Tigrid mohl vycestovat do Spojených států, kde poznal život číšníka v Brooklynu a na Manhattanu (13).

Založení časopisu Svědectví v roce 1956, v době polského října a maďarské revoluce, poskytlo Tigridovi druhou příležitost. Svědectví zahájilo činnost v Paříži a zanedlouho se stalo vlivnější než RSČ, a dokonce i vlivnější než česká sekce RFE. Značně je četla česká exilová obec a vědělo se, že jeho exempláře v Praze kolují po kancelářích ÚV KSČ; o jednotlivých článcích se příležitostně diskutovalo – občas bouřlivě – v politbyru strany. Tigridovo Svědectví si udrželo vysoký standard až do konce: právě tento časopis byl první, který odhalil potenciál Václava Havla a označil jej za nejlepší volbu ohledně budoucího prezidenta osvobozeného, postkomunistického Československa.

O lidských kvalitách předáků RSČ není pochyb. Luža má pravdu, když zdůrazňuje, že ve srovnání s novými politickými elitami, které přišly v Praze k moci v důsledku sametové revoluce v roce 1989, mají navrch. Není však možné neučinit závěr, že jejich hlavní organizace RSČ nebyla úspěšná v dosažení význačných cílů. Petr Zenkl, Jozef Lettrich, Václav Majer, Štefan Osuský, Arnošt Heidrich, Adolf Klimek a Jaroslav Stránský byli čestní, vlastenečtí a naprosto slušní lidé, nebyli však o nic neomylnějšími a charismatičtějšími v roli vůdců exilu, než když byli politiky v Československu. Byli to schopní straničtí administrátoři, nikoli však muži, které by ostatní za všech okolností následovali.

Masaryk, Beneš a exil roku 1948: srovnání

Dovolte mi nyní porovnat situaci československých exulantů po roce 1948 se situací Masarykovou od roku 1915 do roku 1918 a Benešovou za druhé světové války.

1) Masaryk a Beneš působili v zahraničí v době války. To značně posilovalo jejich postavení: Západ měl skutečný zájem na podpoře skupin, které oslabovaly nepřítele. Naproti tomu exulanti z roku 1948 přišli na Západ v době míru. Samozřejmě, že to byl obtížný mír, mír to však byl. I když napětí bylo vysoké, pouze několik lidí v Londýně, Paříži či Washingtonu si myslelo, že válce se Sovětským svazem se nelze vyhnout. Navíc vzpomínka na nedávný požár byla živá jak v Evropě, tak ve Spojených státech. Proto se Češi a ostatní východoevropští exulanti se svým antikomunistickým zápalem a neskrývanou touhou po další válce pro mnohé na Západě stávali nevítanými.

2) Českoslovenští osmačtyřicátníci mezi sebou neměli žádného Masaryka, Beneše, ba ani Jana Masaryka. Bez dobře známé a všeobecně vážené postavy se hodnota celé skupiny v očích jejích potenciálních patronů snižovala. Zároveň to také ztěžovalo vnitřní sjednocení této skupiny. Nepřítomnost jasně viditelného vůdce plodila permanentní hrozbu v podobě rozpolcenosti. Jak jsme již byli svědky, toto nebezpečí nebylo nikdy zažehnáno. Roztříštěnost, ostré osobní neshody, žárlivost a malicherná soupeření byly pro skupinu exulantů z roku 1948 normou až do konce.

3) Muži, kteří stáli po boku Masarykově a později Benešově, byli ze srovnatelného sociálního prostředí. Někteří z nich se museli stejně jako Masaryk a Beneš hodně nadřít, než se stali finančně zajištěnými. Kolem roku 1915 však všichni patřili ke střední nebo horní střední třídě a měli pouze jediný cíl, totiž vytvoření (Masaryk) nebo znovuvytvoření (Beneš) státu pro český (nebo československý) národ.

Samozřejmě, že Benešovo rozhodnutí přijmout akt čtyř mocností, který podepsaly v září 1938 v Mnichově, bylo mezi jeho kolegy příčinou sporu a během počátečních etap války se musel vypořádat se značnými protesty proti svému vedoucímu postavení. Ale i ti Češi, kteří doma ostře vystupovali proti prezidentově „mnichovské“ politice, jej později v exilu podporovali bez jakýchkoli výhrad. Benešova exilová vláda nakonec ztratila jen podporu jednotlivců, jež bylo možno odbýt jako výstředníky (generál Prchala), slovenské nacionalisty (Hodža) či sudetské Němce (Jaksch).

Naproti tomu osmačtyřicátníci měli o světě nápadně odlišné ideologické představy. Na krajních koncích politického spektra jedni byli marxisty, kteří se cítili doma v Titově Bělehradě (Bohumil Laušman), druzí katoličtí fundamentalisté, které přitahoval Frankův Madrid (Bohdan Chudoba). Takřka všichni se snažili podporovat dědictví Tomáše Masaryka, prodělali však příliš mnoho zkušeností, jež jim pokřivily ducha (například mnichovskou krizi, likvidaci Československa v březnu 1939, slovenský stát za války, Buchenwald, Heydricha, Lidice, Sitzkrieg vs. Stalingrad a Benešovy cesty do Sovětského svazu za války), než aby mohli bez problémů vidět minulost v podobném – nemluvě o identickém – světle.

Nešťastný pokus o koexistenci demokratických stran a Komunistické strany Československa (KSČ) umožňoval různé výklady. Většina exilových vůdčích postav zastávala přirozeně názor, že československé demokraty, ač dělali, co mohli, nakonec v únoru 1948 zničil komunistický parní válec tlačený zezadu ruským tankem, abychom si vypůjčili slova Jana Masaryka. Avšak někteří si nebyli tak jisti. Chudoba obviňoval demokratické strany: „Únor ’48 nespadl jen tak s nebe. Pečlivě ho svými útoky na všechno křesťanské a klaněním se Moskvě připravili naši socialisté.“ Také Kolár odmítal svádět rok 1948 na spiknutí pod dohledem Kremlu. Ve skutečnosti z něj obžalovával celý nekomunistický tábor. Podle něj nebyl „osmačtyřicátý“ převratem, nýbrž pouze ranou z milosti. „Stáli jsme před výzvou – a nevěděli jsme o tom; selhali jsme – a nevěděli jsme o tom. Teprve když nám byl předložen účet - jsme začali lomit rukama: nikoli nad sebou, jak by se slušelo, ale nad krutostí tohoto účtu“ (14).

Kolárova kritika mířila na ty exilové demokratické politiky, kteří kapitulovali před moskevským požadavkem, aby Československo v roce 1947 odstoupilo od Marshallova plánu; na ony demokraty, včetně Ferdinanda Peroutky a Huberta Ripky, kteří předtím, než hodili všechno za hlavu a utíkali, jako by jim pod nohama hořelo, hovořili pochvalně o Sovětském svazu, a na ty, kteří ještě několik dní před převratem vstoupili do Společnosti československo-sovětského přátelství.

Vezměte v úvahu jeden příklad: Pavel Tigrid publikoval v roce 1946 varovný článek, že Československo je již natolik svázáno se sovětským blokem, že v konfliktu Východ-Západ by se ocitlo ve válce se Západem, s nímž je pojí politická, kulturní a náboženská pouta. V krizi, která následovala po publikaci článku, Tigrida napadl nejen předseda vlády Gottwald, ale i jeho kolega z lidové strany Msgr. Hála. Následně jej z ministerstva zahraničí nevyhodil komunista Vlado Clementis, ale demokrat Arnošt Heidrich, se kterým se Tigrid měl za necelé dva roky sejít v exilu (15).

Kolár shrnul morální dilemata představovaná Únorem 1948, když vznesl obvinění, že polovina těch, kdo nesou odpovědnost za národní katastrofu, sedí nyní na pražském Hradě, druhá polovina je v exilu, zatímco loutkáři byli ti, kteří to upekli na Jaltě (16).

4) Když Masaryk v roce 1915 zahájil svou kampaň, mohutně jej podporovaly různé slovenské organizace, zejména v Americe. Když Beneš předsedal dalšímu exilu, byl již československý dialog dost napjatý. Totální povaha druhé světové války však uvrhla Čechy a Slováky do situace, kdy prostě své neshody museli urovnat. Ani jejich hostitelé a spojenci, ani lidé doma by v době, kdy vládl Obergruppenführer Heydrich či kdy hořely Lidice a Ploština, nestrpěli nacionální ostřelování. Stalinistický totalitní režim, který přišel k moci v únoru 1948, byl ještě úspěšnější ve vytváření falešné představy, že na česko-slovenské frontě probíhá všechno v pořádku a v klidu.

Což vůbec nebyl případ exilu roku ’48. Konflikty mezi českými a slovenskými politiky byly zřejmé hned od začátku. Situaci ještě komplikovali sociální demokraté, kteří i v exilu zůstávali pevně oddáni tou dobou již zastaralému a škodlivému pojetí čechoslovakismu. To jim znemožňovalo přijmout požadavek kvót ve vedoucích politických orgánech, což vedlo k dalším potížím. Již v létě 1949 si povzdechl Jozef Lettrich: „Zdá se, že politická shoda [mezi českými a slovenskými exilovými vůdci] není možná. Nedokážeme se dohodnout ani na základních zásadách. Staneme se terčem posměchu doma, v exilu i celého světa. Co nás vlastně drží pohromadě? Snad těch tři sta dolarů měsíčně?“ tázal se Lettrich, narážeje na plat, který tou dobou od vlády Spojených států dostával každý z vůdců československé exilové obce.

5) Ani Masaryk, ani Beneš se nemuseli zabývat sudetoněmeckou otázkou tolik jako exulanti po Únoru. Vyhnání německy mluvícího obyvatelstva ze Sudet představovalo pro osmačtyřicátnické politiky v zahraničí rozštěpující problém. Ohromná většina pokládala vyhnání za uzavřenou kapitolu. Vyhnání podle nich vyrostlo z politického, historického a etického kontextu, který je zplodil, totiž z války, a bylo provedeno s výslovným souhlasem Spojených států, Velké Británie a Sovětského svazu.

Nikoli každý však tento úhel pohledu sdílel. Ferdinand Peroutka jako jeden z prvních naznačoval například různým sudetoněmeckým emisarům, svým americkým dohlížitelům v Rádiu Svobodná Evropa a svým kolegům v exilu, že Československo nelze vzkřísit jako demokratický stát, dokud se nevyrovná s vyhnanými sudetskými Němci. Kolár šel příznačně ještě dále. Vznesl obvinění, že český „pseudorevoluční teror“ proti neozbrojeným sudetským Němcům má svůj původ v šesti letech české nemohoucnosti a nečinnosti během války. Kolár dokonce spojil vyhnání s komunistickým převzetím moci. Tvrdil, že odsun naplnil v květnu 1946 voličské urny rudými hlasy. Právě vyhnání Němců totiž ukovalo společnou platformu pro demokratické strany a KSČ. Byla vybudována na tomto pocitu společné národní viny (17).

6) Masaryk i Beneš měli nezávislé zdroje příjmů. Osmačtyřicátníci neměli vůbec žádné bohaté podporovatele. Byli proto nuceni pokorně přijímat malé sumy (dvě stě až tři dolarů měsíčně), které byly tajně vypláceny některým osobnostem v RSČ z pokladny americké zpravodajské obce. Tyto platy byly mezi emigranty zdrojem závisti a vnitřních konfliktů. Někteří chtěli vědět: kdo ty peníze rozděluje? Podle jakého principu? Proč ten proces není průhledný? Jsou ty peníze spojeny s nějakými podmínkami? Takové otázky nebyly nikdy zodpovězeny a rozdílení platů bylo dále prováděno v tajnosti mezi jedním či dvěma členy exilové obce a temnými postavami ve Washingtonu, které tvrdily (v rozporu s veškerou evidencí), že jsou soukromými sponzory usilujícími o podporu věci svobody a demokracie, nikoli agenty vlády Spojených států. Tato podpora ustala až v roce 1957.

7) Masaryk opustil habsburskou říši v roce 1915 s pomocí svého pasu, v němž byl uváděn jako poslanec vídeňského parlamentu. Beneš byl předtím, než se v létě 1939 vrátil do Evropy a do politiky, profesorem University of Chicago. Českoslovenští demokraté překročili železnou oponu dříve, než mohli zahájit své aktivity ve jménu demokracie a proti komunistické vládě. Klement Gottwald údajně žoviálně poznamenal, že ho nezajímá, co jeho protivníci zamýšlejí po únoru 1948 se sebou udělat. Jestli se rozhodnou odejít do exilu, bude to dobře. Stát aspoň ušetří peníze za jejich penze.

Skutečnost však byla jiná. Pouze Pavlu Tigridovi, Sergeji Ingrovi, Jindřichu hraběti Kolowratovi a několik dalším se poštěstilo být v době převratu v zahraničí a jen několik smělo odejet bez překážek ze země (Jaromír Smutný). Zbytek musel vymyslet nějaký nebezpečný plán útěku. Což nebylo snadné. Pohraniční území se proměnilo ve vojenskou zónu, v níž se mohlo bez výstrahy střílet, a mnozí významní demokratičtí politici a aktivisté byli pod neustálým dohledem dokonce již před komunistickým převratem (Petr Zenkl, Ota Hora, Vladimír Krajina a František Moravec). Pouze francouzská zpravodajská služba byla ochotná s pašováním lidí ven pomáhat (18).

Ale v březnu 1948 však zfušovala útěk Msgr. Jana Šrámka a Msgr. Františka Hály a téměř zpackala útěk Huberta Ripky. Většina ostatních demokratických politiků musela uprchnout bez cizí pomoci poté, co jim jejich západní přátelé odmítli pomoci (Ladislav Feierabend). Jiní se dostali ven především za pomoci svých přátel z velvyslanectví Spojených států, kteří tím riskovali své diplomatické kariéry (mezi takové anděly strážné patřili například Walter Birge, Charles Katek, velvyslanec Laurence Steinhardt, Spencer Taggart, Kurt Taub a Louise Schaffnerová). Britové pomáhali téměř výlučně vlastním občanům, například britským manželkám československých pilotů, kteří sloužili u RAF. Všichni ostatní, včetně bývalých pilotů RAF s československým občanstvím, byli od styku s ambasádou odrazováni. Mnozí, kteří byli ponecháni, aby si poradili, jak umějí, se nikdy na druhou stranu nedostali. Do této skupiny patřil generál letectva Karel Janoušek, za druhé světové války jeden z prvních, kdo pomáhal organizovat spojenecké snahy při obraně Velké Británie, který nakráčel do pasti nastražené StB v pohraničním území. Smrt Jana Masaryka zůstává obestřena tajemstvím dodnes: někteří se domnívají, že zemřel proto, že jeho útěk na Západ sovětský systém naprosto nemohl strpět. Velmi záhadný je případ Bohumila Laušmana, kterého v prosinci 1953 unesla StB a který za nevysvětlených okolností zemřel v českém vězení o deset let později (19).

Všechny takové útěky byly nervy drásající. Někteří lidé unesli letadla (některé únosy provedli sami piloti – byli to pravděpodobně bývalí piloti RAF, jiné pasažéři, například Kolár), jiní obsadili expresní vlak (expresní vlak č. 61 v září 1951) a použili ho k proražení železné opony. Naprostá většina se prostě pokoušela přejít pěšky obtížným hornatým terénem.

Součástí některých útěků byla složitá soustava tajných postupů. Například Mojmír Povolný se ve svých pamětech zmiňuje, že opustil Československo v časných ranních hodinách 16. dubna 1948 poté, co ho k pohraničnímu území zavezli dva muži, které nikdy předtím neviděl. Zanechali Povolného v rukou člověka v uniformě pohraniční stráže. (Povolný ho považoval za člena odbojové skupiny, který měl jeho útěk na starosti.) Ten zavedl v noci Povolného na hranici a přesně mu ukázal, jak se dostane přes železnou oponu k Američanům. Po roce 1989 objevil Povolný v archivu Státní bezpečnosti v Praze oficiální hlášení podané agentem StB Josefem Damiánem, který popisoval, jak pomáhal Povolnému dostat se z Prahy přes hranici do americké zóny v Německu. Proč StB prováděla tuto a mnoho jiných operací tohoto druhu, zůstává záhadou (20).

Jiné případy byly dokonce ještě více zarážející. Vezměme si například Stanislava Lišku, policejního důstojníka, který v roce 1945 vstoupil do amerických zpravodajských služeb. V roce 1948 zařídil útěky několika významných demokratů, včetně manželky Pavla Tigrida, aby to však zakryl, účastnil se četných operací StB, které nalákaly do pasti demokratické odpůrce komunistického režimu a dostaly je do vězení – takzvaná Operace KÁMEN. Když StB odhalila jeho dvojí loajalitu a chystala se ho zatknout, Liška uprchnul přes hranice k Američanům. V uprchlickém táboře jej jedna oběť takové operace StB, která se následně opětovně pokusila o překročení hranic, což se jí podařilo, označila za agenta StB. Liška se energicky bránil: ať údajně udělal pro StB cokoliv, činil tak na základě pokynů od Američanů. Jeho žádost o americké vízum byla obratem schválena a Liška zmizel ve Spojených státech.

Traumatická zkušenost útěku zůstávala zapsána v paměti všech politických exulantů po zbytek jejich života. Byla s to se dokonce projevit v podobě zneschopnění. Například Peroutkovi se podařilo překročit hranice v květnu 1948, ale jeho milovaná Slávka, která putovala s jinou skupinou, byla na cestě chycena. Než se opět shledali v Londýně - Slávka se nakonec dokázala dostat ven za pomoci fiktivního manželství – o nějakých šest měsíců později, Peroutka nebyl ochoten udělat nic, co by Slávce, která byla po jistou dobu v péči StB, mohlo ublížit.

8) Masarykův tým pracoval ve Francii, Velké Británii a Spojených státech, v zemích, jež se za první světové války těšily v českých zemích a na Slovensku skvělé pověsti. Benešova základna ve Velké Británii během Sitzkriegu mohla být ve světle Chamberlainova fiaska nevýhodou, jakmile se však začalo střílet, záporné stránky zmizely. V protikladu k tomu měli osmačtyřicátníci značnou nevýhodu v tom, že museli projít německým územím, či dokonce z něj působit. Česká společnost byla v poválečném období ostře protiněmecká. To, že exulanti žili či pracovali v Německu, je v očích jejich politické základny doma kompromitovalo. Je tomu tak, že Praha nikdy nepřestala zdůrazňovat, že centrála antikomunistických aktivit podporovaná Spojenými státy byla umístěna ze všech míst právě v Hitlerově oblíbeném městě Mnichově. Pokaždé, když hlasatelé oznámili, že vysílají z „Mnichova“, jejich věc tím v očích veřejnosti značně utrpěla.

9) A nakonec si je třeba uvědomit, že žádná exilová organizace nemůže dosáhnout ničeho významného bez odpovídajícího vývoje doma. Nic natolik účinně nezpochybnilo legitimitu RSČ a ostatních složek exilové obce z roku 1948 jako nepřítomnost české a slovenské lidové podpory Polákům a Maďarům v roce 1956. Ohlušující ticho, které přicházelo z Československa během oněch dramatických týdnů, takřka RSČ a československý politický exil obecně zbavovalo jejich politické legitimity. Kolár byl zničený z toho, že v jeho rodné zemi nedošlo v roce 1956 k povstání, a své názory vyjádřil bez obalu. Bylo odpudivé, prohlásil, že zatímco se mladí lidé v Budapešti vrhali proti sovětským tankům, české hospodyně se řadily do fronty na mouku a cukr do zásoby. Po jeden kritický týden, psal Kolář, byl přesvědčen, že Praha „vykoupí mlčení za ,Mnichova‘, přijetí ,Košického‘ programu, záležitost Marshallova plánu, únorový převrat: nic se však nestalo“. Ještě více Kolára zděsilo zjištění, že když Poláci a Maďaři povstali proti sovětské diktatuře, Čechy a Slováky bylo vidět fandit na fotbale (21).

Závěr

I tento krátký seznam rozdílů mezi činností Masarykovou a Benešovou na jedné straně a exulantů z roku 1948 na straně druhé umožňuje nahlédnout, že ti druzí se ocitali v nevýhodě. Masaryk a Beneš působili za poměrů, které poskytovaly jim i jejich hostitelům pohodlí práce v morálně a politicky přesně vyhraněném prostředí. Kromě toho se připravovali na exil s předstihem. Měli styky, podporovatele a zdroje příjmu. Exulanti za studené války se ničemu takovému netěšili. Ba co hůře, někteří z nich museli uprchnout před poměry, které sami pomohli nastolit. Již pouze to problematizovalo jejich budoucí politickou životaschopnost.

Bylo by hloupé si neuvědomovat, že tito exulanti vězeli v realitě světa rozděleného do dvou bloků. I v době, kdy napětí bylo velmi vysoké, na podzim roku 1948, americká politika měla (slovy memoranda americké ambasády) „vyjadřovat zájem na Československu jako na zásadně demokratické zemi a zároveň s tím jasně říkat, že nejsme ochotni za ni řešit její záchranu“ (22). Americké potřeby se vyvíjely v souladu s potřebami studené války. Když se ukázalo, že konflikt Východ-Západ bude dlouhodobou záležitostí odehrávající se pod smrtonosným jaderným deštníkem, českoslovenští exulanti se potáceli na pokraji trvalého rizika, že se stanou pro Washington přítěží.

Muselo pro ně být těžké pokračovat v práci pro svobodnou střední Evropu, když se každý, kdo naznačoval, že sovětský systém by se mohl rozpadnout, jevil jako iracionální a nebezpečný. Muselo být obtížné neztrácet víru, když veškeré politické elity přijaly sovětskou tezi, že nárok Kremlu na moc ve Varšavě, Budapešti a Praze je nesporný.

Představme si, že by ke skupině československých politických exulantů patřil český „Roosevelt“, „Churchill“ a „de Gaulle“, že zbytek by se skládal z Masaryků a že ti všichni by byli vrženi do reality rozděleného světa, jíž museli čelit skuteční vůdci RSČ v roce 1948. Podařilo by se jim svrhnout totalitní režim v Praze a obnovit v zemi demokracii? Myslím si, že nikoli. Toto by mělo přimět k zamyšlení ty, kteří by snad měli sklon stavět se pohrdavě vůči omezeným úspěchům československých exulantů. Poctivě řečeno, nejpřísnější soud, který můžeme vyslovit, zní, že dělali pouze to nejlepší, co mohli.

Poznámky:

1) Robert Musil, Muž bez vlastností, nakl. Odeon, Praha 1980, I, str. 32. V podobném tónu byla vystavěna okolo zvuku slova „zámoří“ jedna česká populární píseň, krátce oblíbená v šedesátých letech.

2) Milan Drápala, Na ztracené vartě Západu: Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–

1948, nakl. Prostor, Praha 2000, str. 278.

3) Po letech nezájmu se nyní činnosti československého politického exilu za studené války v České republice intenzivně studují, například v Centru pro československá exilová studia na Palackého univerzitě v Olomouci. Vynikající sekundární prameny zahrnují práce: Radomír Luža: Československá sociální demokracie: kapitoly z let exilu, 1948–1989, nakl. Československé dokumentační středisko: Doplněk, Praha/Brno 2001; Bořivoj Čelovský: Emigranti, nakl. Tilia, Šenov u Ostravy 1998; týž, Politici bez moci, nakl. Tilia, Šenov u Ostravy 2000; Zdeněk Jirásek, Československá poúnorová emigrace a počátky exilu, nakl. Prius, Brno 1999; Pavel Kosatík, Ferdinand Peroutka: pozdější život, 1938–1978, nakl. Paseka, Praha 2000; Milan Drápala, Na ztracené vartě Západu: antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948, nakl. Prostor, Praha 2000; Karel Hrubý a Stanislav Brouček, red., Češi za hranicemi na přelomu 20. a 21. století, nakl. Karolinum, Praha 2000.

4) B. Čelovský, Politici bez moci, str. 15-16

5) Národní archiv Spojených států, RG 59, LOT 54D426, záznamy Úřadu pro východoevropské záležitosti.

6) Z. Jirásek, Československá poúnorová emigrace, str. 37

7) Libuše Paukertová, „Několik základních údajů o odchodech z Československa, 1948-1991“, v: Igor Lukeš, Karel Hrubý a Stanislav Brouček, red., Češi za hranicemi na přelomu 20. a 21. století, str. 27. Paukertová dále určila, že nějakých dvě stě šedesát tisíc odešlo do exilu v průběhu období od roku 1948 do konce padesátých let. Celkem od roku 1948 do konce roku 1989 uprchnulo z politických důvodů na Západ na půl milionu Čechů a Slováků.

8) Národní archiv Spojených států, 860F.00/10-648, Velvyslanectví Spojených států, Praha, státnímu sekretáři, Washington, D. C., 9. října 1948

9) Pavel Kosatík, Ferdinand Peroutka: pozdější život, 1938–1978, nakl. Paseka, Praha 2000.

10) P. Kosatík, Ferdinand Peroutka, str. 107-109

11) Josef Lettrich, History of Modern Slovakia, nakl. Frederick A. Praeger, New York 1955.

12) P. Kosatík, Ferdinand Peroutka, str. 171-172

13) M. Drápala, Na ztracené vartě Západu, str. 173-174; a P. Kosatík, Ferdinand Peroutka, str. 172-174

14) M. Drápala, Na ztracené vartě Západu, str. 285

15) M. Drápala, Na ztracené vartě Západu, str. 166

16) M. Drápala, Na ztracené vartě Západu, str. 281

17) M. Drápala, Na ztracené vartě Západu, str. 283

18) „Changing Patterns of Power: Thy Mysterious Case of Vladimir Komarek,“ Journal of Cold War Studies, 3, 1, roč. 2001, str. 61-102

19) O únosech, které prováděla Stb za studené války, Pavel Žáček, „Rakouský pašerák agentem StB: Únos v režii politické policie,“ Revue Proglas, XII, 8 (2001), str. 24-27

20) Mojmír Povolný, Má cesta dvacátým stoletím, nakl. Šimon Ryšavý, Brno 2001, str. 30

21) M. Drápala, Na ztracené vartě Západu, str. 287

22) Národní archiv Spojených států, 860F.00/10-648, Velvyslanectví Spojených států, Praha, státnímu sekretáři, Washington, D. C., 9. října 1948

Z angličtiny přeložil Daniel Korte.

(Střední Evropa)