Červen 2008

Když se kalí počítače

Igor Lukeš

Chtěl bych psát o vzdělání, ale začnu dvěma epizodami z dějin studené války. Scéna první. V roce 1951 byl v Praze zatčen americký novinář William Oatis. Přestože byl nevinný, odsoudili ho na deset let za špionáž. Spojené státy odvetou uvalily na Československo tvrdě embargo, ale KSČ se na situaci dívala s úsměvem. Zavrtala se ještě hlouběji do sovětského objetí a Oatis zůstal v kriminále.

Scéna druhá. Vladimír Komárek byl na rozdíl od Oatise skutečně agentem. Na Vánoce 1950 převáděl přes hranice skupinu uprchlíků. Když je překvapili pohraničníci, bránil se a unikl. Mezitím člen jeho skupiny v Praze zastřelil estébáka. Právě to střílení uvedlo komunisty do stavu šílenství: na to přece měli monopol oni! Začali plánovat, jak Komárka unést zpátky do Prahy, trochu ho pomučit a oběsit. Únos se povedl v roce 1966, když už byl americkým občanem. Washington reagoval tak, jako předtím na zatčení Oatise. Embargu se ale tentokrát komunisté nesmáli. Byli naopak zděšení a Komárek byl na svobodě za pár měsíců.

V čem byl rozdíl? V roce 1951 se soutěžení mezi Východem a Západem měřilo tunami uhlí, ocele a počtem tanků. V tom byli Rusové mistři. Měli nekonečné zásoby nerostného bohatství a lidských otroků. V druhé polovině šedesátých let byla situace jiná. Teď šlo o to, kdo dokáže líp zacházet s informacemi. Stále rychlejší počítače hnaly dopředu technologickou revoluci, a tady komunistické hospodářství narazilo do zdi. Ocel se kalila dál, ale k ničemu to nevedlo. Všechno nové – plastické materiály a počítače – se muselo krást a pašovat na Východ. Americká porážka v případě Oatise a naopak americké vítězství v aféře Komárek ilustrují, jak se boj mezi Východem a Západem dostal na rovinu, kde komunisté nemohli ani vyhrát, ani soutěžit. Stalinský bič úspěšně nutil vězně manuálně pracovat. Vynalézt nový počítač však nikoho nepřinutil.

Dobrá investice

Česká republika je hrdá na svůj automobilový průmysl. Právě v téhle oblasti dokázala přilákat velké sumy od zahraničních investorů. Miliardy se točí a všichni mají radost: vláda, zaměstnanci, akcionáři a investoři. Co se ale s českou ekonomikou stane, až se ukáže, že výbušný motor patří do 20. století? Nezůstane stát s prstem v puse a kalhotami u kotníků, tak jako StB a politbyro v roce 1966?

Bylo by dobře si uvědomit, že motorismus zanikne. Co potom? České základní školy úspěšně vychovávají dělníky; jsou vzdělaní a nestávkují pro blbosti. Kdo ale připraví nové generace na život v postindustriálním světě?

Americké univerzity už dávno zaplavily vlny studentů z Indie, Pákistánu, Jižní Koreje a Číny. Tyhle země myslí dopředu. Češi by to měli zkusit taky. Navrhuji, aby část zisku z automobilek šla automaticky na stipendia pro studium na západních technických školách. Celostátní soutěž by každý rok vybrala řekněme padesát nejlepších. Na studium jednoho Čecha na Massachusettském technologickém institutu by stát investoval ekvivalent ceny Škoda Superb v Anglii. Posuďte sami, která z těch dvou investic se vyplatí.

(Respekt, www.respekt.cz)