Červen 2008

Jan Wiener bojovník

Karel Pacner

Nemám rád velká slova, ale když čtu takové knihy jako BOJOVNÍK – VŽDY PROTI PROUDU o životě Jana Wienera, je mi z toho zle. Je to další příběh člověka, který uprchl před Hitlerem, složitě se dostal do Anglie, kde vstoupil do RAF, ale po Vítězném únoru ho komunisté perzekvovali. O kolik takových vzdělaných a schopných lidí nás komunistický režim připravil!

Wiener pocházel z německé židovské rodiny. Když Hitler zabral českou kotlinu, podařilo se mu ujet – byť za ponížených okolností – za otcem do Jugoslávie. Zatímco otec už nechtěl dál utíkat a raději si vzal tolik prášků, aby už se neprobudil, matka skončila v nacistickém koncentráku. Mladík se dostal do Itálie, ale tam ho lapili a posadili do tábora. Útěky se mu nevedly, až poslední, kdy se s kamarádem dostal k americkým vojskům. Potom zamířil na britské ostrovy, kde vstoupil k československým letcům.

Po návratu v britské letecké uniformě do Prahy zjistil, že jejich byt okupoval soused-komunista, který ho odmítl vrátit – jak typické! Aspoň zašel na ministerstvo financí za ouřadou, který mu v devětatřicátém roce seškrtal povolení vzít si na cestu do zahraničí větší množství prádla, postrašil ho pistolí a dal mu ránu. Studoval na Karlově univerzitě, ale odtud ho po únoru 1948 akční výbor vedený Jiřím Pelikánem vyhodil. Učil tedy angličtinu, odmítl spolupráci se Státní bezpečností, zato ho zavřeli a donutili pracovat v hutích. V roce 1965 se mu podařilo odjet s manželkou do USA – teta, která tam žila, se znala s manželkou bývalého prezidenta, takže paní Rooseveltová pozvala manžele Wienerovi na večeři. Takové pozvání musela respektovat i StB. Po listopadovém převratu se manželé vrátili, přesněji řečeno pendlují mezi ČR a USA. Prezident Havel udělil Wienerovi státní vyznamenání.

Tahle útlá biografie je psána ve třetí osobě. Původně to byly jednotlivé črty, které Wiener psal možná pro své potěšení, možná pro své potomky. Ke knižnímu vydání je připravili jeho němečtí přátelé. Vadí mi na nich jediné – autor v nich vypadá velmi skromně, ani dodatečně vedený rozhovor s ním všechno neosvětluje. Ale prosvítá z nich duch celoživotního bojovníka – proto taky ten jednoduchý název – a férového člověka. Pravda je, že takoví lidé se svými činy nechlubí. Měli by to za ně dělat jejich přátelé – je tedy škoda, že některý z nich to nedoplnil svými vzpomínkami.

Na závěr aspoň malé autorovo vyznání, které je na zadní straně obálky: „Rozhodně nepatřím k mase nečinných diváků, nýbrž k menšině těch, kteří na útlak a pronásledování odpověděli odporem. Každý musí získat vlastní zkušenosti a někdy je těžké se z nich poučit. Tím více by mě potěšilo, kdyby mé autobiografické příběhy dokázaly čtenáře přesvědčit, že se vyplatí bojovat a žít.“

(www.karelpacner.cz)